Pete

Vystupujeme v hlavní úloze zlého snu někoho cizího, který po probuzení musí pocítit strašnou hanbu. Studie dopadu utrpení války na manželský pár obyčejných civilistů, vedoucí k rozpadu jejich vztahu i morálky, a odhalení charakterů na kost - překvapivě divácky vstřícný, reálný, byť silně symbolický mistrův druhý kus z ostrova Fårö, odkud není úniku.

Hodina těsně před rozedněním, kdy umírá nejvíce lidí, rodí se nejvíce dětí, čas pro noční můry, kdy ožívají duchové a démoni podvědomí. Studie (sdíleného) šílenství, depresivní, surrealistický mistrův první kousek z ostrova Fårö, který bych si ze všech jeho filmů asi nejméně rád zopakoval.

Takhle jsem si ten soumrak Rakouska-Uherska teda nepředstavoval. Nemes používá opět stejnou formu jako minule, ale k látce jakéhosi maďarského lidového povstání se to hodí mnohem méně, než k peklu v koncentráku. Nelze neobdivovat kouzla kamery, přesnou výpravu a kostýmy, jenže k čemu ta technická preciznost? Ohledně významu obsahu nechávají tvůrci diváky až nezvykle tápat v temnotách. Sledujeme revoluční rozklad feudální společnosti, předválečný kvas v Pešti, počátky emancipace žen, rozpad osobnosti hlavní postavy, nebo to všechno najednou? Většinou mě baví filmy, pohrávající si s historií, provokující k hlubšímu zamyšlení a rozboru, u Soumraku jsem ale za jeho přemrštěných 140 minut několikrát málem usnul, a smysl mi uniká.

Myši i lišky mají taky Duši.

Mám rád Branagha, a ten jeho (v rámci mainstreamu) odvážný přístup k novým adaptacím klasiky. I prohry jsou v jeho případě tak nějak sympaticky čestné a elegantní. Nebudu proto srovnávat se staršími verzemi Poirota, pouze s jeho nedávným Orient Expresem - a také zde nutno potvrdit, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, a nepomůže ani změna Dunaje za Nil. Sequel je slabší ve všech ohledech. Ta tam je zábavná hravost, nejsou zde žádné zajímavé ani dobře zahrané figurky, málo teatrálních, Shakespearovsky tragických momentů - zůstala jen ta úžasná kamera, která se skoro až Leanovsky opájí exotickým prostředím. Selhává hlavně tempo: První polovina je neskutečně natahovaná, děj v podstatě začíná až přesně uprostřed, a druhá půle je pak zase zbytečně uspěchaná, neuspokojivá. Nechci však být příliš přísný, nakonec jsem si toho belgického Zmr*a na Nilu zase celkem užil, a budu se těšit na další setkání třeba v Benátkách. Snad se tvůrci do příště z chyb poučí, nyní je to na 50%.

Není to tolik o KLDR a tamních poměrech (nebo jen okrajově), ale spíš o šedé zóně obchodu se zbraněmi, který je všude po celém světě rozlezlý jako rakovina. Zajímavý byl dále náhled do fungování organizace přátel KLDR - tato absurdita je už ovšem zcela mimo moje chápání.

Noé, kdysi můj velký oblíbenec, směřuje ve svých posledních filmech někam, kam se mi za ním už nechce. Vyprázdněná experimentální hříčka Lux Æterna vypadá opravdu jako mladší sestřička předchozího Climaxu, a mě tohle prostě nebaví, ani neuspokojuje. Což neznamená, že mu na něco dalšího zase někdy příště neskočím - kdo ví? Každopádně když už bych chtěl nějaké veselé historky z natáčení, tak místo stroboskopů preferuji na zklidnění nervů třeba Život v oblouznění.

Tento díl, uzavírající "snadnou" trilogii, se vydává dost jiným směrem - ukazuje starou pravdu, že ani ty vytoužené prachy samy o sobě nevedou ke štěstí, ba naopak - není divu, vždyť jsou taky hodně krvavé. Už minule však bylo vše dostatečně uzavřené, a nyní už mě další trampoty starých postav nezajímaly, a ty nové mi byly teprve ukradené. Sledujeme především pro mne nejméně zajímavého Jorgeho, ten je hlavní postavou v této části, a ono si člověk uvědomí, že tomu tak bylo vlastně i v celém triptychu. Takový Radovan je mnohem lepší figurka, ale není zde dlouho, Kinnaman pak prakticky vůbec (mihne se tu jen proto, aby mohl být na plakátě). Byla zde jakási snaha o širší vykreslení poměrů v mafiánských rodinkách, ale to již bylo provedeno stokrát jinde, a mnohem lépe (např.Gomorra). Úroveň této Stockholmské filmové série jde zkrátka konstatně dolů, a tedy sláva Hospodinu, že není ještě IV.díl.

Druhá část plynule navazuje na první, změna režiséra ještě neznamená úplnou změnu stylu, ale přestože je stopáž kratší, nějak se to více vleče. Dobrou půlhodinu času řešíme stále ještě návaznosti událostí z jedničky a jejich dopad na ty stejné postavy, teprve až ve druhé půlce se trochu posuneme v ději, a titulní "snadný" prachy vystřídají snad všechny myslitelné majitele. Jenže vyprávění opisuje opět ten samý oblouk, trochu křečovitě proplétá všechny v jedno klubko hadů, a snaha o osudovost je vyloženě jalová. Nakonec z toho vyšlo docela zbytečné pokračování, které mě sice zabavilo, ale jelikož snad nejzajimavější zde byl vedlejší Fares Fares a jeho trable, tak je jasné, že se to celé určitě dalo vymyslet mnohem lépe.

Moje slabost pro gangsterské historky a skandinávské prostředí vytáhla první Snadný prachy na 4 hvězdy, ale tak snadné to zase nebylo. Tak nějak eklektický, těkavý styl pro ozvláštnění vyprávění zde nebyl na škodu, jelikož poměrně všední zápletka variace "Bony a klid" směřuje lineárně k celkem jasnému konci. Kinnamana mám jinak docela rád, jenže tady hraje hrozně naivního, frackovitého hajzlíka, co si čuchnul ke smetánce, a držet palce vlastně nikomu z téhle partičky moc nelze. Pusher byl rozhodně o ligu výš, Snabba cash přesto potěšilo.