Pete

Příběh útlého mládí a dospívání trochu jak z Obecné školy v prostředí předměstí Londýna, tedy maloměstě podobném třeba tomu, kde později vyrůstal i jmenovec Billy Elliott. Akorát zde padají z Tmavomodrého světa, který brázdí Nebeští jezdci, bomby, a občas i nějaký ten zbloudilý Němec. A skutečně tvoří tento Boormanův snímek další střípek do mozaiky osudů, které formovala WWII., ovšem zde viděných pro nás netradičně očima rodiny úplně obyčejných anglických civilistů. Zažívají válku vlastně spíš z druhé ruky, v lecčems podobně, jako u nás v protektorátu - takových příběhů z Vlaku dětství a naděje u nás známe naopak mnoho, a tak jsou nám svým způsobem blízké. Tady je Naděje (ale žádná sláva), že bez ohledu na hrůzy kolem lze válku v zátiší slušně přežít, a mít nakonec pěkné vzpomínky na zvláštní prázdniny, když má člověk trochu štěstí.

Standardní příběh s kriminální zápletkou, kde důležitější než vražda má být psychologie postav. Formou pak je inscenace někde mezi pohledem pachatele a vyšetřovatele, což je divácky vcelku zajímavé. Čepek každopádně ani nemusí hrát, kamera ho miluje. Somr a Hlaváčová předvádí svůj obvyklý výkon, čili jsou rovněž skvělí.

Vlastně taková standardní vězeňská historka, ovšem s famózními herci, v čele s Menšíkem v jedné z jeho nejlepších rolí.

Ač bude Azur a Asmar vždycky můj oblíbenější film pro svou dějovou sevřenost, i zde u rozháranějších Pohádek noci se mi Ocelotův styl zdánlivě jednoduchých vystřihovánek velmi líbil. Tyto originální animace výborně slouží jako pěkná ilustrace k ději, a přitom ponechávají dostatek prostoru pro posluchačovu fantazii. Šest poměrně klasických pohádek je dobře vybraných, a úplně mě dokázaly vrátit do dětství, kdy jsem hltal příběhy o mladících, kteří musí splnit tři úkoly, aby získali krásnou princeznu, nebo také orientální příběhy z jiných světadílů vždy s nějakou tou životní moudrostí navrch.

15 minut a dost

Tady je všechno na svém místě, kamera, hudba, herci, režie. Ale stálo tohle téma za to? A když už si ho tvůrci zvolili, nešlo scénář trochu rozpracovat, a vydolovat z téhle love story nějaký přesah? Ve výsledné podobě zanechává film Do morku kostí hlavně pocit mrhání očividně enormního talentu všech zúčastněných, bohužel.

Fitko, osmdesátky, lesbení, steroidy, násilí, burani, zbraně, prstění, stupidita, krev, Lynch, křivdy, brouci, svaly, zadostiučinění, propast, Láska

Platí vše, co jsem napsal u prvního dílu. Koneckonců stejně si všichni přečtou celou knihu, a ne jen polovinu, a tak nebudu hodnotit, která půlka je lepší. Chtěl bych ale opět vyzdvihnout přínos Evy Green, která tu dostala svou nejzásadnější roli za dlouhou dobu, možná dokonce od Večernice. Každý tvůrce pojednává adaptace klasiků po svém, a vyznění tak bývá vždy zcela odlišné. U nových Třech mušketýrů se jedná oproti dřívějším filmům o odklon od lehkovážného dobrodružství až komedie k vážnějšímu dramatu, a zamysleme se nad tím, proč zrovna tato doba takové pojetí potřebuje.

Od poslední seriózní velkofilmové adaptace Dumasova románu uplynulo již 50 let, a tak je zase načase tasit kordy, všichni za jednoho. Notoricky známého díla se tentokrát konečně chopili nejpovolanější Francouzi, a pojali látku poměrně invenčně (a celkem pochopitelně úplně jinak, než předtím Britové) - humor a milostné pletky ořezali na minimum, a prim zde hrají zajímavě "realisticky" pojaté souboje a napětí, pečlivě budované v jednotlivých scénách. Špinavé ulice, potrhané kostýmy, ruční kamera v temných odstínech, břitký střih, pokud není zrovna kompozice nasnímaná na jeden záběr - zde se toho tvůrci nebáli, leč při zachování přehlednosti. Akorát to věčné napodobování Zimmerových hudebních motivů už by stačilo. Herecky tlumenější, vyčnívá pouze božská Eva, a spolehlivý Cassel (ten tu navíc už kvůli tátovi prostě nemohl chybět). Na ty 4* to tady mušketýři vytáhnou, vždyť každý dobře ví, že oni taky nejsou jen trojka.

Základní premisa opakujících se stereotypů výborná, některé scény výstižností až mrazivé. Pak tam ale úplně zbytečně Lanďák začne blbnout, zdlouhavě usiluje Somrovi o život ve stylu grotesky, a třeba jejich společný opilecký výstup trvá věčnost. Dvakrát jsme u toho usnuli, jak se s tím mladý Bočan strašně Páral. Kdyby byla Soukromá vichřice svižnější, o něco lépe natočená zkušenějším režisérem, měla šanci stát se klasikou.