Robbi

Rozhodně je nesmysl mluvit o Ecclestoneovi jako o zakladateli F1 - to je naprostá blbost a autor tohoto výroku o královně motorsportu ví asi opravdu hodně. Stejně tak by mě zajímalo, jak někdo může Ecclestonea označit za autora rovnováhy mezi sportem a mamonem - právě něj, který v roce 1981 málem přivedl F1 do záhuby a velice zdárně ji do příchodu Jean Marie Balestreho ždímal. Seriál lze zařadit do kategorie dokumentů jako Senna - snad jen s tím rozdílem, že tady si aureolu neomylnosti a geniality buduje sám Ecclestone. Velké množství historických událostí si upravuje po svém a snad doufá, že lidé netuší, oč šlo v GP Španělska 1980, před sezónou 1981 a v Jihoafrické republice 1982.  Ovšem pro fanoušky F1 se nabízí velké množství atraktivních, v některých případech málo viděných historických záběrů - za ně nelze než poděkovat.

Taková typická malá domů, navíc další ukázka, že film není divadlo. Smutné je, že na podobné záležitosti doplácejí někteří herci, u nichž je zřejmé, že mají podstatně na víc. Ohledně hlavní hrdinky by se dalo podtrhnout to, co tu bylo psáno a možná ještě zcela bez jakékoli snahy o dehonestaci, že pózovat pro jistý časopis není totéž jako excelovat před filmovou kamerou.

Zajímavý počin, ale slabší provedení. Při vší úctě k Isabelle Fuhrman a filmovému štábu, tak velká časová propast smazat nejde. Následují i poměrně závažné nedostatky logického charakteru, často se stává, že se něco stane tak krkolomně, že jediným vysvětlením je skutečnost, že to tak filmaři potřebovali. Proti Sirotkovi (2009) je prequel  těžkopádnější, okatě tísnivý, i když mírně rozostřený obraz doplněný matným filtrem toho zase tolik nezachrání. Je to poctivých 50 %, zbytek do třetí hvězdy vybojovala Julia Stiles v duchu poslední fáze existence agentky Nicky Parsons v sérii o agentu Bourneovi.

Vzpomněl jsem si na jednu pozapomenutou, ale o to brilantnější monolog Vladimíra Menšíka, který se dostal do střetu se socialistickým zřízením. Když jako holič mydlil nějakého člena StB (což ovšem nevěděl), tak mu říká: "On by ten socialismus nebyl špatnej (kouká, on nic)... nebyl špatnej (kouká, zase nic)... opravdu nebyl špatnej (nic, tak vsadil všechno na jednu kartu)... kdyby ho snad dělali jiný lidi." A v případě druhé Bambitky bychom mohli říci: "Ono by to nebylo špatné, kdyby to bylo o něčem docela jiném." V podstatě vidíme to samé jako před lety, pouze jedna dvě postavy byly nahrazeny jinými. Jinak se dle Jana Wericha "jelo dále kočárem černým podél bílých skal". Proč vymýšlet něco nového, když tu máme zaručený know-how z jedničky, přeplácneme to silně vachrlatým motivem ze slavné písně Pavla Dobeše Něco o lásce a proto lze někdy kolem 26 minuty směle rezignovat na jakoukoli snahu o originalitu, ono to nějak doběhne. Takže to může být pohádka milá, snad i úsměvná, ale o to více zbytečná.

Vezměte onen chutný čaj jedničky, protáhněte ho pěti hrnky a pak předložte jako lahůdku. Filmu chybí originalita, nápad, skutečný důvod se zasmát nebo se bavit. Předvídatelné, nebál bych se říci odbyté, použitá klišé (jako bych místy viděl Sestru v akci) a nic na tom nezmění ani pokusy o taneční a pěvecké vložky, případně násobení rolí pro hlavní představitele Murphyho a Halla. Filmu chybí lehkost, nadhled, překvapení a skutečně vtipné pasáže - bohužel ani zakončení královské zkoušky za ně nelze považovat. Ač to možná zní příliš tvrdě, nemohu se zbavit pocitu, že kinematografie by se bez druhé cesty do USA klidně obešla.

Jako klad vidím skutečnost, že tvůrci neshodili pod stůl i obecnější témata - politický přístup hráče a kritické hlasy některých jeho spoluhráčů či novinářů. Naopak dokument zopakoval určitý nešvar podobných filmů - i přes setkání bývalých hráčů ze Santosu a reprezentace vlastně vše končí rokem 1970 a pak jako by se nic nedělo - padne jen skromná zmínka o závěru kariéry v americkém New York Cosmos. Pelého mise na MS 1974 nebo účast ve filmu Vítězství jako by neexistovaly...

Pokus skloubit pět žánrů do jednoho končí tím, že nefunguje nic. Hlavní hrdina v zoufalém pokusu vypadat jako Jeff Bridges, citlivá agentka, brutálně banální děj narýsovaný jak podle pravítka z mateřské školky. Jediná hvězdička za Maltu, jinak šup pod vodu a držet do skonání světa.

Dokument o jednom kontroverzním fotbalistovi je v podstatě podobný několika dalším - víceméně obdivný a tlumící negativní dopady. Ve všech kritických bodech Nicolasovy kariéry nikdy neznáme názor druhé strany. Že to byl výborný hráč, o tom není sporu, že ale měl své mouchy, do se z dokumentu dozvíme ve stylu: "Jistě, chyboval jsem, ale..." a následuje vodopád důvodů naznačující, že Anelka vlastně žádnou chybu neudělal. Jeho kariéru proletíme jako Saxana na koštěti, určitě by se diváci pobavili, kdyby viděli víc gólů onoho brilantního technika. Jinak lze dokument chápat jako snahu ukázat Nica jako lepšího, než za jakého se možná on sám považuje.

Pokud je D2: Vlakem až na konec světa dech-beroucí train movie, pak jí může být i dramatický přejezd důchodkyně Košťálkové z Nespek do Čerčan na skládacím kole. Nevyváženost, přehrávání a celková roztříštěnost, značné nelogičnosti až nesmysly jsou totiž natolik do očí bijící, že by se mohly odehrát během dvaceti minut. Jak jsem uvedl ve své recenzi, nebyl jsem příliš nadšen snímkem Montenegro, ale ve srovnání s D2 se mu musím dodatečně omluvit.

Upřímně, marně jsem hledal ony komické prvky, spíš jde o příjemné melodrama, ve kterém se hledá nový životní náboj a ztracené cesty k tomu, co hrdinům kdysi dělalo radost. Až na přehnaně uspěchanou poslední čtvrtinu filmu jde o velmi sympaticky vystavěný příběh a dohromady není až tak podstatné, že jeho finále se dá poměrně snadno odhadnout. Zasloužených 75 %.