elgreco

Už strejda Platón věděl, že chceme-li něco podstatného účinně sdělit čtenáři/divákovi, je nejlepší formou dialog - dialog ne dvou protikladů, kde je třeba se ztotožnit s kladným hrdinou a vymezit se vůči záporákovi, ale dialog lidí, kteří nejsou ani klaďasové, ani záporáci, lidí kteří "jen" ošahávají nějaké téma. Dialog v díle vyvolávající dialog čtenáře/diváka s dílem ale především čtenáře/diváka se sebou samým a umožňující mu uvědomit si, co si třeba ani uvědomit nechtěl, nebo chtěl ale nesvedl. Dialog přinášející tu úlevu, tu hořkost, tu nadhled, tu odstup ba odpor, tu ztotožnění se, tu úplně jiný názor, tu poznání, tu pousmání nad tím, jak se v tom plácají postavy, plácáme všichni. Kdyby strejda Platón byl lepší autor, a snad i člověk, kdyby jeho tématem bylo "jak být sám sebou, jak sám sebe uskutečňovat a jak přitom být součástí vztahu, jak milovat ale ne jako osel, co vleze do chomoutu, že neví co by" , kdyby napsal/natočil film, vypadal by jako film strejdy Bohdana Karáska. Byla to radost být jako "divák" součástí takového dialogu. Je vzácné, když si někdo takhle umí sám se sebou, s vámi takhle hezky popovídat. Skvělý ba nenahraditelný film pro ty, co si rádi povídají, i když třeba jen sami se sebou. Intimní, přesto svěží film. Neokázalé, přirozené a přesné výkony všech zúčastněných. Velmi oceňuji zvládnutou dramaturgii - na rozdíl od velké většiny českých filmů v příběhu nic "nehaprovalo", jak fakticky, tak v konání a motivaci postav. Pro mě důležitá věta z filmu (parafrázuji): Člověk potřebuje něco dělat na vrcholové úrovni. Oblíbená scéna: nekňuba v tramvaji; Kuba, co necvičil na bicí; "přijímačky" do kapely; chatový rozhovor etc. Praktická rada, než se rozhodnete jít: Film má 111minut, nechvátá, je sledem různých situací - vhledů do života postav. Jak je obecně známo vznikl s méně než minimálním rozpočtem - mě osobně to nijak nerušilo, nemusel jsem si to v průběhu sledování připomínat a tvůrce omlouvat, ale jestli vyžadujete "hi-fi", můžete mét problém. Na to je třeba být připraven, aby člověk pak nelitoval. 4,5 zaokrouhluju dle pravidel matematiky.

Tehdá na Barandwoodu - skvělý a labůžo - jak smaženej sauerkraut! Pod povrchem hodně melancholický, ne jako ohlédnutí, ale naopak jako do budoucnosti - když si domyslíte, kam posměřují kroky hrdinů dál - furt tam prosakuje vědomí, že síly už ubývají i největším frájům (je to od Tarantina sebereflexe?) - Clif při výpravě na ranč možná dělá výpravu do své budoucnosti a "italka" až se někdy po titulkách dozví, kde asi bude bydlet, tak Rick bude mít domácí pohodu přesně, co měl Clif na tom člunu, že jo:) Nemusíte vůbec nic tušit o Hollywoodu ani Mansonovi, aby se to líbilo - jak jsem viděl na názorném příkladě. Já naopak jsem o tom věděl hodně a celej film mě bolelo v břiše při vědomí, jak to skončí - jak (by) se asi cejtil Roman Polanski při koukání na tenhle film - br. (Jedna kámoška taky věděla jak to s Masonem bylo, a když to skončilo, byla rozhořčena protože!, ale já byl fakt rád.) Biják se dá užít si (nebo neužít) na mnoha úrovních - mužete bejt happy, že tam padne pár ran a fórků, můžete bejt nerd, co si bude dělat čárky za citace, můžete být cinefilní intouš, nebo instantní filmová plačka jako já - jestli si to neužijete, je ale vina na vás. Co mě na těhle filmech fascinuje - v základě příběhu stojí vlastně anekdota, nápad z nějaký hospodský debaty - jakejch máme všichni spousta - ale někdo si dá tu práci, že ten kousek pak rozvede do příběhu - hravě, vytrvale a dravě - a ten příběh rozkošatí a vypráví ho "všem" a dramaturgicky to všechno krásně sedí - tohle je podle mě přesně to místo, kde selhávají české filmy - neschopnost tu anekdotu dotáhnout do opravdového příběhu s hrdiny, který dramaturgicky funguje a oslovuje lidi - film co chce s lidma mluvit, bavit je (v dobrém slova smyslu) ne jim něco přednášet/nutit. (Dramtarugie v českých filmech je katastrofa - zajímalo by mě proč, ale to je přesně důvod proč na český filmy už téměř nechodím - nedržej pohromadě, nedržej Tě pod krkem abys je musel a chtěl prožívat.) Tarantino je Richard Wagner současného filmu - to si zapište za uši!

Je to podvod! (Bude to poprava - první pomoc pro ty z nás, co se jim to teda fakt nelíbilo) Žil jsem v domnění, že Bohemian Rhapsody bude dokument o trnité cestě Bohemians Praha za titulem v roce 1981. (Nebo to bylo 1881 – kdo si má pamatovat, kdy Bohemka naposledy vyhrála ligu!) Leč běda! Kníratým hrdinou tohoto filmu není Antonín Panenka, ale jakýsi Farakh Bulsara a navíc to teda není dobrý film. Jak jsem byl nadšený z životopisného „Prvního muže“ tak z tohohle životopisného filmu nenadšen – ukazuje, proč většina životopisných filmů stojí za starou bačkoru. Technicky – nenadchne. Herci podobně – a ne, Rami Malek podle mě není typologicky vhodný. Herecky snad fajn – ale místo osvalenýho poživačnýho chlapáka, sexuální mašiny, je hrdinou filmu křehký po lásce toužící a sebe sama hledajíci elf. Podle toho jak je film napsaný, se zdá, že výběr „křehkého herce“ byl záměr. Ale právě díky tomuhle záměru, je to film už v základu nefunkční, vykleštěný, zbytečný – není o skutečném Mercurym a cenzuruje to, co ten film mohlo táhnout a udělat z něj jízdu - spektakulární dekadentní spektákl nebo intimní/ osobní příběh chlapíka s talentem, uměleckou (přiznejme si trochu kolotočářskou) vizí, sexuálním apetitem a egem, nebo kombinace obojího. Zásadní problém je ve vyprávění, které má klasickou nemoc životopisných filmů – hlavně, aby z toho vyšel hlavní hrdina jako citlivý člověk, co snad trochu šnupal, ale to jen že byl nešťastnej a svedenej na scestí. Snad ještě víc, aby jako úžasní lidé byla ztvárněna dosud žijící rodina, přátelé, muzikanti – ti i v roli poradců filmu. Výsledkem jsou sterilní omalovánky. Sled scének ala školní besídka s velkým rozpočtem, tak jsme se dali dohromady, tak jsme natočili desku, tak jsme jeli turné, tak Freddie pokukoval po klucích – všechno šlo jako po másle, byli jsme príma, občas jsme narazili na nějakého moulu, ale tomu se teď všichni spolu s váma vysmějeme. Hlavní hrdina zavrávorá, ale včas si uvědomí, kam patří. Tak trochu jak Parta brusiče Karhana z prostředí showbusinessu. Napětí, drama, příběh, sex, perverze – nikde. Strašná klišé tipu manager k Freddiemu „Jsi legenda“ – Freddie ke kapele „Ne. My jsme legenda!“ Lidé píšou, že je to pro milovníky Queen. Tvrdím opak – pro opravdové fanoušky to musí být k nepřežití – ti totiž kapelu znají, mají ponětí, kdo byl kdo, a jak se kdy choval a ten film je tudíž musí iritovat. Je totiž jak děsivě a děsně korektní. Z filmu přímo křičí, jak moc chce být mládeži přístupný (emocionální – lidská nepravdivost filmu), tak nepravdivý i co se týká i čistě časový posloupnosti událostí včetně hlavní pointy: Wembley – totálně rozložená kapela Xlet nehrála – šéf nám, řek, že je, chrchlichrchli, HIV+ a my do toho jdeme a všem to nandáme, protože jsme jedna rodina. (Spoiler!: Kapela se nikdy nerozpadla, nekonalo se žádné znovupřijetí Mercuryho do kapely natabene podmíněné tím, že písničky se odteď budou podepisovat jménem kapely a ne podle toho, kdo je napsal. Sólové desky natáčeli ostatní členové už před Mercurym. Před Wembley jeli normálně turné. Desky vydávali pořád. O tom, že je HIV+ se Mercury nechal informovat až 2 roky po Live Aid. Kolik při svém životním stylu, který je ve filmu stěží naznačen, musel sám nakazit lidí, raději nemluvit, hůř bychom se sebedojímali – to nepíšu, abych moralizoval, ale proto, že i na tom mohl být rozehraný zajímavý příběh.) Nemám nic proti „nepravdivosti“ pokud je důvodem lepší příběh, tady se nedostáváme ani nemastně neslaně odvyprávěnou pravdu, ale nemastně neslaně dovyprávěnou lež. Nenene, pro fanoušky to není, je to film pro lidi, kteří považují We Will Rock You za skvělou písničku, ale jinak o kapele a Mercurym nevědí vlastně nic. Film... film pro naše „We Are the champions“ hokejové reprezentanty a takových lidí, je naštěstí pro tenhle film hodně – dle hlasování na CSFD je to momentálně 3. nejlepší film všech dob. Takže z něj možná půjdete nadšení – vlastně, co jsme na něm byli tak holky byly nadšené - a to mezi nimi byly i filmové labužnice, kluci ne. Což mi připomíná, že nám jako chuťově nejlepší pivo kdysi vyšel Gambrinus. Ale, to není pro mě. Kdepak. Jsem snob, raděj místní divný pivo. Tohle nejsou QUEEN ale HARLEQUIN. (Paradoxní je, že Malek působí buzničkověji, než Mercury, který po podiu kráčel jak kohout, matcho matchovitej, a přitom ještě paradoxněji zároveň film oslavující homosexuála působí téměř homofobně – Mercury div, že ne k homosexualitě nebyl sveden chlípným manažerem Paulem.) Jen si představte, co to mohlo být, kdyby Mercuryho hrál Sasha Baron Cohen (Borat) a režii dělal třeba Buz Luhrmann, Gaspar Noé, Todd Hayness, Tom Tykwer co já vim, kdokoli jinej, kdo by se nebál bejt prasáckej, kýčovitej a pravdivej – což je v případě Mercuryho jedno a to samé.

Nemám rád životopisný filmy! Ale "První člověk" o cestě na Měsíc a Neilu Amstrongovi je veliká výjimka - není to nejlepší film na světě, protože se musí držet reálného příběhu, ale je to bezchybně vyprávěnej reálnej příběh - Ani ve snu mě nenapadlo, že to jde takhle zručně, vlastně odvážně odvyprávět - v žánru velkofilmu. Když jsem šel do kina, čekal jsem spousta melodramatických scén, velkolepé obrazy vesmíru, fanfáry při přistání a někde mezitím zajímavý průhledy do pozadí celýho programu Apollo. Dostal jsem skvělý uměřený herce i hrdiny (Neilova žena Jan), uměřeně vyprávěnej soustředěnej příběh - a že o melodramatický události není nouze - no uvidíte. Film hodně přebírá optiku Neila Amstronga, kterej rozhodně byl nestandardní týpek - rozhodně ne žádný emo Ital, naopak rezervovaný člověk, trochu psychopat - jinak by nemohl dělat tu práci / přežít všechny ty nehody - proti němu největší westernový chladnokrevní hrdinové, jsou zmatkáři a smráďové. Lety do vesmíru a různý testy jsou důsledně snímaný z perspektivy kosmonautů - takže vám dojde, že byste do tý plechovky nevlezli ani na 5 minut, natož abyste se v tom nechali vyprdnout do vesmíru, a že se to sice povedlo - ale že šance, že se o ten Měsíc rozmlátí byla 50:50. Dojde vám, že astronauti taky museli bejt hrozně dobrý technici a museli toho hodně nastudovat - nestačilo se nepoblinkat na centrifuze:-) Záběry z Měsíce jsou neuvěřitelný - až do toho filmu jsem si nedokázal představit, jak strašně mrtvě Měsíc vypadá. A celý ztvárnění pobytu na Měsíci je zase uměřeně a umně udělaný. Obraz vypadá jako filmy z konce 60. let - taky byl točenej na klasickej materiál - takže žádný nablejskaný uhlazený ale hezký hrubý zrno. Finále u "skla", kdy je Neil ještě v karanténě po přistání - je neuvěitelný - člověk úplně neví, jestli je to happy end, musel jsem si to najít, jak to bylo dál a jestli to teda je nebo není happy end. Čím míň před filmem víte tím líp. I když víte, že se tam dostanou - tak jsou to celou dobu strašný nervy - protože je to zrežírovaný, tak že se díváte očima astronautů a přebíráte jeijich pohled, neznalost - takže zapomenete, že víte a hryžete se nehty:-) Film je o obrovskym triumfu - ale přitom je vlastně pořád spíš smutnej. Vemte na to tátu, mámu, dědu - co to zažili tenkrát v 1969 - budou nadšený. Vemte děti - pokud stíhají titulky, pokud je zajímá technika, jsou to malý vědátoři, ale není to film, kde akce střídá akci. Zkoukněte i předchozí filmy od Chazelloho (bože, je mu jen 33 a natočil tohle - machr!) - Lalaland a hlavně Whiplash!

Na co jdeš, ptal se kolega, jo to bych taky chtěl vidět, prý je to ale drama a to nějak moc neumíme, tak nevím, ale třeba přeci jen. Jo, to máš pravdu, v českých filmech se poslední vždycky jakoby uhne pohledem někam jinam, ale opravdový pořádný drama... a je to něco mezi, něco ve vzduchu. No, tak mi dej zítra vědět, jaký to je. Tak... zázrak se alespoň pro mě nekonal. Zase to uhýbá pohledem, i žánrem – je tam ten nádech a téma ale pak jen vyvanutí. Většinu už pověděl Marigold a já jen podepisuju. Navíc, všechny ty scény, postavy... působí to jako razítka. Jedno razítko – postava ta a ta tam a tam. Bum, Razítko dvě postava ta a ta potká tam a tam toho a toho a u třetího razítka spolu chodí. Příběh zkrátka není budovaný a nevtahuje je jen naprosto epizodně ukazovaný. Jinak řečeno, ve vyprávění chybí vyprávění a tím také možnost vytvořit si k postavám vztah, ztotožnit se s nimi. Ani nepůsobí reálně. Maminka samozřejmě přepisuje samizdat z nějakého dávného sentimentu (jak už to tak maminky atletek dělávají) a disident, se kterým se schází je sošný muž, který přijde, odejde, nezaujme… Proč nemůže taky někdy disident vypadat jako starý pan Benda, a atletka jako Helena Fibingerová,že jo... Stbák (v podstatě obdivuhodný, protože sofistikovaný člověk) je varianta na Oldřicha Kaisera v Poutech. Jde vlastně o podobné figurkaření jako v těch hřejivých co-sme-si-to-sme-si filmečkách, jen ten Bolek Polívka a ta hřejivost chybí. Jasně, to je asi příliš příkré, ale když se propásne šance na opravdu dobrý film, je to asi namístě… Ten film prostě není drama, ale příliš bezpečný sex mezi lidmi, kteří se snad ani nepřitahují a nechtějí… Stejně jako žádná postava opravdu nic nechce, všichni vlastně chtějí mít nějaký pokoj, nějaký úspěch… a na konci nemají nic, ale uchovají si svou čest a člověk jde domů. Filmu chybí budování příběhu, opravdová kolize a tedy pak i katarze. Vše je (ještě jednou) jen epizodní. Bez opravdových postav, motivace, opravdového rizika, opravdové situace, opravdových vztahů, masa a krve, beze strachu opravdu ranit sebe, diváka a postavy zkrátka drama nenatočíš. Bohužel nemám daleko říct, že jde vlastně o posmutnělou variantu Vyprávěj... nebo vývojový mezičlánek mezi Vyprávěj a Hořícím keřem a mám pocit, že by z toho filmu vlastně (na rozdíl od Vyprávěj) mohl být výborný seriál, právě ve stylu Hořícího keře. Film totiž působí jako sestřih klíčových scén seriálu. (Spoiler: proč matka, které jde o to, aby se dcera dostala na olympiádu do té míry, že píchá své dceři proti její vůli anabolika, o jejichž nebezpečnosti navíc ví, a zároveň náměsíčně vše ohrožuje nepřesvědčivě motivovanou spoluprací s disidentem, nechápu. Stejně nechápu k čemu je celá scéna s mandlem a samizdatem – matka nejprve z ničeho nic ukryje samizdat mimo byt, do bytu náhodou zrovna tu noc přijde StB... takže, je nasnadě, že jsme dost krkolomně zařídili, že nic nenajdou, ale ejhle... náhodou je napadne, že by to mohlo být zrovna dole v mandlu... snad napínavá, jistě krkolomná ale hlavně opět jen epizoda. Škoda, že se film nesoustředí jen na jednu dívku a její tělo i duši… to mě mrzí, protože tam potenciál byl... scénka z bradavkou, studem za tělo...)

Hodnotím oba díly najednou – logicky, protože se o žádné dva díly nejedná. Že je Trier vynikající filmař všichni víme a opět to potvrdil. (Pro mě zejména v první části.) Hm. Pět hodin filmu se těžko hodnotí po prvním zhlédnutí…, ovšem udělená trojka naznačuje, že další pokusy nejsou příliš pravděpodobné. Suma sumárum tenhle film mohl být o tolik lepší (totiž mohl být celý tak dobrý jako skoro celý je!), a tak ty tři hvězdičky neberte, jako nedoporučení, nebo odsudek, ale jako povzdech nad tím, že jsem nemohl vyvrcholit spolu s režisérem a Nymfomankou. V čem je problém… Hm… řekl bych, bude to znít tvrdě, že kvůli určité intelektuálně-filozofické blábolivosti, která ve filmu nesympaticky trčí... Lépe řečeno se kterou na nás z jinak skvělého vyprávění trčí Triersovo ego, které má nutkavou potřebu sdělit nám několik svých pravd a je potřeba říci, že Trier myslitel za Trierem filmařem jen kulhá. To že je to tvůj film, neznamená, že v něm tvoje ego může exhibovat ad libum. Exhibuj vyprávěním a v rámci vyprávění, měj pokoru před tím, co vyprávíš. Neexhibuj sám sebe, sám sebou, i když je to tebou vyprávěný příběh, to svědčí o ztrátě smyslu pro proporci, ty truhlíku! Koukám na film o nymfomance, ta mě zajímá, o tý mi vyprávěj, tenhle motiv rozvíjej a jdi po něm, kam to jde, po tý stopě, i kdyby sis při tom odřel pošteváček. To, že jsi někde něco plácnul a teď to trucovitě nacpeš do filmu? Ano, myslím zmínky o „antisionismu“, vysvětlení proč je fajn říkat „negr“ a „sociálním dědičném determinismu“ – tyhle myšlenky mají vztah jen k osobě režiséra, nikoli s vyprávěním (to že přesto tyto věci zůstaly ve filmu, pro mě naprosto znevěrohodňuje režisérův distanc od dvoudílného sestřihu, kdokoli jiný než Trier by je musel jako naprosto zbytečné a jen jakožekontroverzní odbočky vystřihnout.) Opačným příkladem, kdy je řečená myšlenka, podle mě, v souladu s vyprávěním, jsou třeba motivy s Bachovou polyfonií a pedofilií – pochopení pro temno v lidské duši, představa, že i to temné je jedním z hlasů v té polyfonii. To je tedy jedna velká hvězda dolů za neukočírované ego a myšlenkouvou nedostatečnost – tedy v porovnání s tím jak vážně sebe sama bere. (Viz například, když Trier Stellanovými ústu blábolí o mužské sexuální agresivitě a říká Nymfomance, že kdyby se muži chovali, jako ona v tom vlaku, nikoho by to nepohoršilo… Tedy, kdybych se choval ve vlaku podobně dostanu 4 až 5 let natvrdo, když už... ) Když jsme u těch myšlenek – z filmu to tolik netrčí, ale celou úvodní metaforu s rybářstvím se mi také nepovedlo pochopit. Tak třeba je tu někdo, kdo mi pomůže a vysvětlí. Zatím mi přijde, že to nikam nevedlo a postrádalo význam, nebo opodstatnění. Další hvězda dolů, je za část „vymahačka dluhů“, který ve filmu působí jako bludný balvan, přišitá ke zbytku hrubým stehem, jakoby to autor dopisoval… došukával už s ochablým přirozením (promiňte, ale pět hodin Nymfomanky prostě zanechalo na mých metaforách vliv;-), stejně jako na konci... Ach, ten konec, já to čekal a říkal jsem si, né, tohle né… a přišlo to, bohužel... Tak proto tam ta, skvěle zahraná (Stellan Skarsgård jako vždy!) ale slabě napsaná a exponovaná postava byla. Druhý díl zkrátka uhýbá od tématu Nymfomanky někam do bezradna. Ach jo. Ale jinak do smrti dobrý, Larsi, je to dobrej film, za kterej by jiný olízl i všech deset (umírající otec!), ale příště to teda opravdu nechej přestříhat nějakým zlým hollywoodským producentem, protože ruku na srdce, těm filmům to prospěje, když v nich budeš co nejmíň. Howgh.

Zatím krátce... ten nejkřehčejší romantismu... ideální kombinave filmů Opilí láskou + Věčný svit neposkrvněné mysli a Ztraceno v překladu... Phoenix hraje úžasně... je to zároven jen zamlženě impreionistický výkon... zároveň jakoby detailně kreslený mikrotužkou... Nebral bych, že tématem je člověk a jeho vztah k technice, virtuálnu... je to spíše meditace (zase imperionismus) a analýza (zase ta mikrotužka) partnerského vztahu jako takového... Fyzická nepřítomnost druhého partnera ve filmu otvírá prostor pro diváka, který se sám stává, může stát druhou postavou vztahu, nebo možná pravděpobněji hlavní postavou filmu. Film možná více pro rozum a duši než pro srdce. Možná ne film všech filmů ale po všech stránkách brilantní a výjimečný!

Jak říkávala teta Kateřina: „Some are born to sweet delight, Some are born to endless night“, neboli v překladu Billa Blakea „Mnoho povolaných, málo vyvolených“. Co říct víc, víc řekl už Matty. Ale tak dobře... Krom toho, že fakt skvěle ukazuje folkovou scénu na začátku 60. let – tedy pokud můžu soudit, ale přečetl jsem pár knížek o Dylanovi, tak trochu soudit můžu… No, víc než ty třeba určitě! Přesné jsou ty pletené svetry, tenký bundy a kabátky – podívejte se na obal Freewheelin od Boba Dylana, tam to přesně je..., nakladatelství, fanoušci, spaní na gaučích, potraty a i ta rada, od manažera, aby se připojil k jednomu duu, oholil si plnovous na bíbra a nechodil na sluníčko... takhle přesně vzniklo (i s tím sluníčkem) trio Peter, Paul and Mary..., které proslavilo písničku Boba Dylana a tím i Dylana... Bobovo první album se totiž prodávalo asi jako to Llevynovo. Tedy čistě fakticky je to pro mě jako Dylanova fandu super dokumentární film. Co tedy rozhodlo, proč je Llewyn, nebo vy, nebo já „jen povolaný ale ne vyvolený? Hmmm... bůhví... a slovem bůhví odpovídají i Coenové. Bůhví proč, ale prostě neuspěješ, není to tam... Málem se staneš částí slavného tria, proč o tobě nenapíšou do Timesů a o tom mekotovi Dylanovi, jo. Kde je ten rozdíl. Těžko říct. Ale je. Možná protože tomu sám nevěříš a raději stojíš u strany a pošklebuješ se, těm co se snaží dostat před tebe... Neschopný být spokojeným divákem, fanouškem... Neschopný stát se hvězdou. Neschopný vystoupit. Neschopný nastoupit. Téměř Oblomov. A tak hraješ pořád dokola ty samé písničky na těch samých místech (dokonalá scéna, kdy Llewyn hraje na konci filmu písničky, které jsme slyšeli už jednou na začátku a já si nejdříve říkal, safra, to nemohli vybrat ještě něco nehraného? ale pak mi to došlo a s tím i ten smutek. P. S. protože až sem to nikdo nedočte, můžu říct, že jsem měl pocit, že koukám na film o sobě. Uf. A filmu o sobě bych tedy pět hvězd dát nemohl, i kdyby byl na šest hvězdiček, a to tenhle není. Je tam moc chladu. A já vím, pro lidi jako Llewyn je prostě svět studenej, a aby ne, když pořád nechávají otevřenou ledničku. Ne, zkrátka na 5 to není, protože... oni ti Coenové (a já vím jsou jakože úspěšní), jsou taky „jen“ Llewynové... Ta magie tam nějak není. Ale talent a schopnosti a řemeslo a všechno jiný ano. Film pro nás všechny, co prostě nejsme tak dobrý, ale lítáme k tomu světlu jak můry. Jo, fakt smutný film. A vtipná hláška z filmu na závěr: C, C, C, G, C, C, D...:)

meo gusto! Nikdy se nevrátíííí pohááádka mlááádíííííí... Ano, ano, je to tak... nechápu proč jsem na žádném táboře neudělal právě tohle… Vlastně ze stejného důvodu proč jsem to neudělal ani dnes, ani zítra. Vlastně mě ten veselý film rozesmutnil. Všechna ta kdyby…

Bezva žúžo dračí dobrodrůžo pro děti spíše k deseti, než šesti letům (které v kině převládali). Příběh žádný zázrak, logika „dračí královny“ trochu kulhá, ale v rámci žánru a cílové skupiny nemám námitek… Poctivá práce, ale taky takové hezky udělané téměř nic a majstrštykům, jako bylo Ratatouille, se to kouká z uctivé vzdálenosti na záda. Slabší čtyřka. P. S. Závěrečný song je od Jónsiho, zpěváka Sigur Rós a za tu taky palec nahoru.