Deníček (2)
.
.
Svéráz ruského samovaru
V mnoha českých domácnostech se mezi suvenýry z cest vyskytuje malý (někdy i docela maličký) model ruského samovaru a někde slouží jako dekorace i "funkční" samovar elektrický.
Elektrický samovar (který se dostane na Aukru za pár stovek) je z hlediska použitelnosti málo atraktivní. Ve skutečnosti to není pravý samovar (i když má jeho vnější podobu), protože není uzpůsoben k trvalému ohřevu konvičky s čajovou trestí. Je to vlastně jen varná konvice s topnou spirálou bez jakékoliv regulace (a zpravidla i bez vypínače), ke které bývá problém sehnat přípojnou šňůru s plochou "remoskovou" zástrčkou. Šňůru však zpravidla není třeba shánět, protože k praktickému provozováni takovéto konvice není důvod a obvykle slouží jen jako dekorace.
Je ovšem možné, že ve vaší domácnosti zdobí interiér tradiční samovar na pevné palivo. Svého času ho u nás prodávala Чайка a kupoval se většinou právě jen pro ozdobu. Může jít i o památku po dědečkovi - legionáři. Je rozhodně škoda, když i takovýto samovar pouze nečinně odpočívá na poličce.
Na rozdíl od elektrického ohřevu vody ohniště tradičního samovaru žhne a vydává do okolí zřetelné tepelné sálání. To je charakteristický příjemný vedlejší efekt při provozu samovaru s tuhým palivem a tento typ samovaru se proto označuje také jako žárový (жаровой cамовар).
Padalo šero. V samovaru
uhlíky rudě svítící
syčivě zahřívaly páru
pod velkou čínskou konvicí.
Už Olga, jako když si hraje,
pramínek voňavého čaje
vlévala do porcelánu,
hoch nabízel všem smetanu.
A. S. Puškin (Překlad O. Mašková)
Citovaný úryvek z románu Evžen Oněgin v půvabné zkratce zachycuje atmosféru, kterou samovar dokáže vytvořit. Pokud to sami zkusíte, budete překvapeni jak příjemné je posezení u samovaru a jak chutný čaj se v něm dá připravit.
Konstrukce samovaru
Žárový samovar je po celém světě známý jako jedinečný ruský vynález pro přípravu čaje. Slovo samovar se zásadně nepřekládá, i když v neslovanských jazycích se jeho původní srozumitelnost ztrácí. V anglických pramenech, které o samovarech pojednávají, se význam slova samovar („self boiling") uvádí jen jako poznámka.
Ve své podstatě je žárový samovar je jednoduché a přitom velmi promyšlené zařízení pro přípravu vroucí vody pomocí tuhého paliva. Nezbytnou funkcí samovaru je však také schopnost udržovat silný čajový odvar v pomocné nádobě (konvici) trvale horký.
Formát deníčku na ČSFD není příliš příznivě nakloněn umísťování obrázků a tak se obrázek pokusím nahradit slovy.
Kdyby existoval patentní spis na žárový samovar mohl by příslušný patentní nárok vypadat asi takto:
1. Zařízení pro přípravu čaje, s pomocí pevného paliva, tvořené nádobou na vodu, skrze kterou prochází svislé trubkovité horem plněné ohniště, vyšší než výška vlastní nádoby, které je vodotěsně spojeno se dnem nádoby, a na úrovni dna nádoby komunikuje s okolím přes mřížku (rošt) zabraňující propadu kusového paliva.
2. Zařízení podle bodu 1 vyznačené tím, že nádoba na vodu je opatřena v dolní části výpustným kohoutem a nahoře uzavřena víkem, kterým prochází vyústění trubkovitého ohniště.
3. Zařízení podle bodu 1 a 2 vyznačené tím, že nádoba s vodou je umístěna na podstavec, který svou horní dutou částí plní funkci popelníku, zajišťuje stabilitu celého zařízení a umožňuje snadný přístup okolního vzduchu do ohniště otvory umístěnými na bocích duté části.
4. Zařízení podle bodu 1, 2 a 3 vyznačené tím, že trubkové ohniště je v horní části zúženo do trubkovitého vyústění (komínku), jehož průměr s výhodou činí 60 - 70 % průměru spodní části.
5. Zařízení podle bodu 1,2,3 a 4 vyznačené tím, že na víku nádoby je okolo vyústění ohniště umístěn prstenec s ventilačními otvory, který je vyšší než vyústění a umožňuje do cesty horkých spalin postavit konvici.
6. Zařízení podle bodu 1,2,3, 4 a 5 vyznačené tím, že v konvici ohřívané proudem spalin je horký čajový odvar, který je pro přípravu čaje možné ředit horkou vodou z nádoby podle bodu 1.
V příslušném patentním spisu by se v popisné části jistě objevily i další informace, které nebývají bezprostřední součástí patentního nároku. Bylo by možné konstatovat, že ohniště plní tepelného výměníku a je proto výhodné ho umístit v nádobě osově symetricky. Vhodná by jistě i zmínka o páru tepelně izolovaných rukojetí umožňujících manipulaci se samovarem.
Ve skutečnosti samovar vznikl ještě před vznikem patentových úřadů a tak žádný takovýto patentní spis neexistuje. Není znám ani žádný konkrétní autor základní konstrukce samovaru, která zřejmě vznikala postupně díky sdílené a předávané zkušenosti jeho výrobců a uživatelů.
Patrně největší zásluhu na vytvoření současné podoby žárového samovaru mají kovotepci a puškaři z ruského města Tula. Jako počátek hromadné výroby tulských samovarů se uvádí rok 1778.
Pokud vás neilustrovaný popis samovaru příliš neuspokojil, zkuste následující video:
https://www.youtube.com/watch?v=_zJZNI4CLh4
Je sice rusky, ale myslím si, že znalost ruštiny není pro jeho zhlédnutí nezbytná.
Topení v samovaru
Žárový samovar je v našich končinách běžně nazýván samovarem na dřevěné uhlí. V ruskojazyčné oblasti se však používá termín samovar na dřevo (самовар на дровах).
Kvalitní dřevěné uhlí při spalování nekouří a dá se pro provoz samovaru použít i v lodžii bytového domu.
Pokud kouř v okolí samovaru nevadí, je však nabídka použitelného paliva mnohem širší. V samovaru lze spalovat dřevěné třísky, suché větvičky, březovou kůru. Pokud je řádně roztopen zvládne borové šišky, skořápky z vlašských ořechů, suché pecky z broskví, švestek, meruněk a prakticky každý pevný rostlinný hořlavý materiál, jehož rozměry dovolí vkládání do komínku bez ucpání průchodu vzduchu.
Použitelné rostlinné palivo by šlo označit jako biomasu, ale chci se raději vyhnout komickému přídechu, který toto slovo od určité doby má a navíc není vhodné spalovat v samovaru kdejaký uschlý plevel.
Při topení dřevem se doporučují především ovocné dřeviny, které dávají voňavý kouř. Naopak smrkové šišky nejsou vhodné pro velký obsah pryskyřice.
Žádné přírodní palivo ovšem nedosahuje výkonosti dřevěného uhlí. Výhřevnost dřevin se pohybuje někde okolo 10 MJ/Kg, zatímco výhřevnost dřevěného uhlí běžně činí přes 30 MJ/kg. Množství topiva potřebného k přípravě vroucí vody je proto v případě dřeva větší než v případě dřevěného uhlí.
Spalování přírodního paliva je provázeno kouřem, ale jeho množství je možné do určité míry omezit použitím vhodného (alespoň půlmetrového) nástavce komínku.
Svůj význam má nástavec komínku i v případě nekouřícího dřevěného uhlí. Zvýšený tah zvyšuje žár a doba potřebná k uvedení vody do varu se zkracuje.
https://www.youtube.com/watch?v=3MUGg35pAPQ
Celý proces řádného ohřevu vody trvá u běžného samovaru okolo třiceti - čtyřiceti minut. Zkušený uživatel dokáže s komínkovým nástavcem čas přípravy vroucí vody zkrátit na polovinu.
Roztápění samovaru
Nevýhodou dřevěného uhlí je , že ho nelze snadno zapálit, ale to nakonec platí i větších kouscích dřeva, V obou případech je třeba použít podpalovač.
Za nejlepší tradiční podpalovač jsou považovány březové třísky. Pokud však nemáme možnost dopustit se drobného lesního pychu, nejde o snadno sehnatelný materiál.
K dispozici je ovšem široká nabídka „ekologických" podpalovačů pro grily a roztopení samovaru je tak zdánlivě bezproblémovou záležitostí. Většina podpalovačů však obsahuje parafin a pak je třeba počítač s páchnoucím kouřem až do vyhoření podpalovače.
Pokud použité palivo není ideální, používá se při roztápění dmýchání. Ve věčně zmrzlé tundře se jako dmýchací měch používala válenka. Po nasazení holenice na komínek, se uchopila za patu a „pumpovalo se" s ní. V obavě z možného omrznutí zutý jedinec zřejmě podával kvalitní výkon, protože je tento způsob často zmiňován jako velmi účinný. Je to také filmově vděčný postup a na YouTube je nejedno „válenkové" video.
https://www.youtube.com/watch?v=vu6y8q_XxEU
https://www.youtube.com/watch?v=eVnxTGDPLqk
S ohledem na nepřítomnost tundry nebývají u nás vhodné válenky k dispozici. Dmychadla nabízená ke grilům nejsou pro samovar příliš vhodná, ale pokud máme v blízkosti elektrickou zásuvku, lze k dmýchání použít elektrickou opalovací pistoli.
Pokud se k roztápění samovaru použije opalovací pistole, není podpalovač potřebný. Vzduch o teplotě 650 °C vysuší a následně zapálí jakákoliv dřevěné palivo včetně dřevěného uhlí.
I když dřevěné uhlí nekouří a nepáchne, nesmí se podcenit vznik oxidu uhelnatého, který smyslově není postřehnutelný. V malé málo větrané místnosti (tedy v každém běžném pokoji s plastovými okny) detektor CO ukáže už po krátkém provozu samovaru zvýšenou koncentraci oxidu uhelnatého. Interiérový provoz samovaru tedy rozhodně není bez rizika. Fungující detektor CO je v tomto případě povinnou výbavou. Je třeba dobře větrat a v žádném případě nesmíte v místnosti s činným samovarem usnout.
Osobně dávám přednost umístění samovaru na zahradě nebo terase. Není-li k dispozici elektrická zásuvka, pak na venkovní přípravu používám ekologický podpalovač. Po zapálení na něj opatrně nakladu kousky dřevěné uhlí prokládaného úlomky větviček tak, aby vrstva paliva obsahovala dostatek mezer a průduchů. Nepoužívám vysloveně drobné kousky uhlí. Ty ponechávám pro grilování. Na velké ploše grilu s nimi nejsou problémy, malé uzavřené ohniště samovaru však dokážou udusit.
Pokud mohu venku použít opalovací pistoli, pak na vrstvu dřevěného uhlí nalámu malý snopeček tenkých větviček a do něj dmýchám horký vzduch z pistole. Účinkem horkého vzduchu větvičky nejprve kouří, pak vzplanou hučivým plamenem, který horký vzduch žene dovnitř vrstvy dřevěného uhlí. To začne intensivně žhnout a je čas nasadit komínkový nástavec (pokud je takový nástavec k dispozici).
Komínkový nástavec
Zastávám názor, že roztápění samovaru má probíhat beze spěchu (неторопливо) a více méně spontánně. Nejsem proto příznivcem pracného ručního dmýchání. Poklidné urychlení roztápění pomocí komínkového nástavce však považuji za vhodné.
Absence komínkového nástavce se dá řešit s pomocí klempíře.
https://www.youtube.com/watch?v=Hl6QIR9WxNQ
https://www.youtube.com/watch?v=SekoLEfxOsY
Jednodušší je koupit pozinkovaný okapový svod o průměru 80 mm, přiříznout ho na potřebnou délku a dole ho opatřit těsnicím prstencem se zmačkaného z alobalu, protože obvyklý průměr komínku je menší (65 mm). Na komínek je třeba upevnit nějakou rukovětí, protože komínek se rychle řádně rozpálí..
Já sám používám metrovou ocelovou trubku prodávanou jako polotovar na výrobu automobilového výfuku. S rukovětí jsem si hlavu nedělal a používám jednoduchý ovin obinadlem.
Při použití dřevěného uhlí řádně roztopený samovar nekouří a z jeho komínku stoupá takřka neviditelně horký vzduch. Své okolí nijak neobtěžuje. Ke zvýraznění toho jak palivo v samovaru hoří je možné přihodit čerstvou větvičku nebo třeba broskvovou pecku. Je až neuvěřitelné jak silně takový malý kousek čerstvé dřevité hmoty kouří.
Při pobytu mimo místnost se naplno uplatní nezávislost samovaru na elektrickém proudu. Samovar se dá postavit prakticky kdekoliv. Při piknikovém stolování může stát klidně na zemi. Pohodlné sezení a alespoň malý stoleček jsou ovšem ideální.
V okamžiku kdy průduchy ve víku vodní nádržky začne tryskat pára, je samovar roztopen a je vhodné sundat komínkový nástavec.
Příprava čaje
Níže popisovaná příprava čaje je vhodná pro černý (fermentovaný), Přípravu čaje zeleného či bílého čaje zde řešit nehodlám. V mém šálku se tyto čaje nevyskytují.
V samovaru vroucí voda se nazývá kipjatok (кипяток) a s její pomocí se nejprve připraví čajová esence, tak zvaná zavarka (заварка).
Samotná zavarka se pít nedá, respektive je to pití jen pro otrlé jedince (ne nadarmo se příliš silnému čajovému vývaru říká „magorák"). V samovaru je však dostatek vody na následné ředění zavarky na rozumnou a chutnou koncentraci.
K stálému ohřevu konvičky se zavarkou slouží prstencovitá podložka (конфорка) nasunutá na komínek samovaru na kterou se konvička postaví. Trvale horká zavarka je pro kvalitu čaje důležité.
https://www.youtube.com/watch?v=Dah2-pHQRqQ
Při přípravě klasického ruského čaje se v zavarce čajové lístky ponechávají. Při dlouhodobém louhování se však z nich uvolňují hořké látky a proto je třeba čaj sladit, nebo pít „přes cukr".
Mně se osvědčila „anglická" modifikace přípravy zavarky. Připravuji ji v pomocné (horkou vodou předem ohřáté) nádobce a dobu louhování volím 3 - 5 minut. Pak výluh přelévám přes nerezové sítko do zavarkové konvičky.
Udržet zavarku na dostatečné teplotě je úkol pro "vyšší divčí". Pomáhá sice fakt, že konvička na konforce omezuje tah, ale i tak může po čase palivo vyhořet. U velkých samovarů si Rusové někdy pomáhají dodatečnou tepelnou izolací zavarkové konvičky, kterou "oblékají" do tepelně izolujícího textilu nebo úpletu a spoléhají na značnou teplotní setrvačnost velké vodní náplně. Já dávám přednost doplňování paliva s tím, že k omezování případného přílišného topného výkonu se dá na chvilku použít dusítko (заглушка), kterou se jinak samovar "vypíná".
Čaj většinou nesladím, ale často ho piji s trochou mléka. Stejně jako Hana Zagorová „mám rád horký čaj, co se zvolna popíjí". Skutečnost, že samovar dodává „příšerně horký čaj" po celé odpoledne, považuji za úžasnou výhodu.
Závěrečná chvála
Se samovarem není žádný problém vypít 5 – 10 šálků čaje za odpoledne. Vypitý čaj účinně tlumí hlad a vzhledem k tomu, že prakticky všichni máme nějaké to „kilo navíc" je to účinek žádoucí.
Čaj ze samovaru vzpruží (thein a kofein v horkém nápoji) a zároveň zklidní (efekt neuspěchaného rituálu).
Mediálně často oslavovaný japonský čajový obřad je pro většinu z nás těžko k osvojení. Svéráz ruského samovaru je nám mnohem bližší. Čaj ze samovaru je velmi chutný a obsluha samovaru je v podstatě příjemná. Samovar si snadno zamilujete. Příprava čaje se pro vás pak stane velmi uspokojivým osobním rituálem vhodným jak pro posezení s přáteli, tak pro tiché samotářské zamyšlení.
A ještě malý filmový appendix
Samovar je součástí ruské kultury a ruského života vůbec. Je proto k vidění v mnoha ruských filmech, nebo ve filmech kde Rusové vystupují. Nemusí to vždy být filmy ruské. V rámci zápisu do deníčku jsem si vzpomněl na tři filmy. (Pokud vás napadne ještě jiný film, uvítám zaslání odkazu).
https://www.csfd.cz/film/37948-sveraz-narodniho-lovu/komentare/