Ekdahl

Filmařina je to průměrná, v něčem až nepochopitelně odfláknutá (proč chybí popisky jmen účinkujících, míst, kde se to odehrává, dat atd.?!), nicméně Topol je natolik silná figura, že to s přehledem utáhne a kdo ho má rád, pošmákne si. Není tam nic rušivýho a tu rozmáchlou plochu celovečerního filmu je třeba ocenit. - Topol byl opravdu vynikající, originální muzikant, fascinující pianista a skladatel, dobrý zpěvák. Zejména ve srovnání s těmi drnkálisty z androše vynikne, že tohle byl skutečnej hudebník. Ty písničky nebyly banality typu C dur - G dur - mercedes, ale promakaný skladby. Je znát, že ho bavila "vážná" hudba a že byl hudebně vzdělanej (ostatně stejně jako autoři těch nejlepších českých songů - Ježek, Skoumal nebo Merta). Aj ta kapela hrála výborně, dýchalo to spolu, takhle to má vypadat. Žádný elektronický obezličky, poctivá hudba to byla. Narodit se v anglosaským světě, je z něj hvězda typu Nicka Cava, o tom nebudiž pochyby. Páč se ale narodil v malym Česku s jeho pokleslým hudebním vkusem určeným socialistickým popem a pivním zábavovým bibgbítem, mohl být rád, že jakž tak přežíval. Negativa: velká část jeho tvorby se nese v těžce sebedestruktivním duchu, navíc takovým jaksi s prominutím pubertálním ("pujčil jsem si pětistovku... v špinavý hospodě..." - koho tohle baví poslouchat, když je mu řekněme víc než 30? Bejt zamilovanej a vožralej - toť ideál patnáctiletýho romantika, něco, co je třeba překonat). Tématicky a textově je to v nepříjemně vysoký míře takový nějaký zastydlý, ustrnutý v sebedestruktivní pubertě. Topolova témata: hospoda, holky, jsem smutnej, prší, bar, holky, hospoda, deprese... Navíc tam nejspíš byla hlubší deprese, ty alba, toť věru záznam klinický deprese ("v duši mi vykvet velkej černej květ"). V jeho tvorbě chybí radost, uvolnění, běžný kladný emoce. Je to když ne od A do Z, tak od A do Y depoška. To dílo je kombinací deprese a systematický sebedestrukce. Byť, jak řečeno, hudebně je to bravurní. Je taky třeba říct, že to není tak, že autentický umělec se musí uchlastat coby čtyřicátník - viz třeba zmíněný Cave, Waits, Dylan, Cohen nebo x dalších, kteří zvesela jedou do pozdního důchodovýho věku. O vážnohudební první lize ani nemluvě - Bach, Beethoven, Mahler, totéž špičkový interpreti, třeba Richter nebo Michelangeli, ti žili skoro asketicky. Duch se vznáší nad vodami (né nad flaškou rumu), střízlivost je největšěí rauš a potřebujeme "velké zdraví" (Nietzsche). Jinak ale Topol vyryl velmi slušnej zářez do český kultury a za to mu budiž vzdán hold.

I naparfemovaný hovno bohužel zůstává hovnem.

I mistr filmař se někdy utne, no. Bergmanovi budiž přičteno ke cti, že se utnul jen dvakrát - v případě "komedie" A co všechny ty ženy, a u tohohle rádoby špionážního thrilleru. Jsou velcí tvůrci, kteří dokáží pracovat i s pokleslými žánry (Orson Welles), Bergman k nim nepatří.

kolotočárská šmíra

infantilní hovadina nefungující v žádným ohledu

Tohle je jen mírně nadprůměrná filmařina, v podstatě nezajímavá. Vypráví se tu banálně (což je ale klíčový - jak fajnšmekři vědí, důležitější, než co se vypráví, je JAK se vypráví). Je to moc doslovný, je tu málo prostoru pro imaginaci, jde se v jádru po první signální (rodina, pomsta, sice s důrazem na vztah indiáni-běloši, ale to to nevytrhne), je tu přílišnej důraz na "atmosféru" prostředí (což je vždycky doklad toho, že autor nemá až tak moc co říct - prostředí má celou věc jen dotvářet, ne bejt takhle fedrovaný), hlavní postavy neřeší nic jinýho než provozní životní banality (práce, rodinný traumata apod., cokoli vyššího chybí) atp. Pro náročnějšího diváka je tohle ztráta času, je lepší dokopat se ke koukání na těžší věci než na oddechový záležitosti tohohle typu. A ono se na ně kouká dobře, to né že né ("sníh a ticho" - co by za to dal člověk uvězněný v hlučným, přelidněným městě), ale holt je třeba nepatlat do sebe různý věci, držet nějaký hodnoty: jedna věc je filmový umění, druhá komerční produkce. Tenhle film spadá bohužel z 90% do druhé kategorie.

Snobismus stranou - je to nuda, sorry. Tohle je pojetí filmu coby volný, přibližný, asociační meditace na určitý témata, kdy jde stranou všechno kromě vizuální stránky, která se naopak přetěžuje. Výsledkem je úmorná série statický záběrů. Ty záběry samy jsou často virtuozní, ale záběry samy ještě film nedělaj.

Čekal jsem větší průser, ale bylo to relativně důstojný - radši si nepředstavuju, jak by to dopadlo, kdyby se toho ujal Hollywood. Relativní anglická střídmost a suchost tomu prospěla. Na druhou stranu: filmy tohohle typu nemaj umělecky logiku - jakej smysl má pokoušet se zfilmovat "skutečnou událost"? Vznikne něco, co není ani dokument, ani dílo imaginace, ale podivnej hybrid. Není náhoda, že velký tvůrci (Bergman, Fellini, Bunuel, Jarmusch, Kaurismaki apod.) nic takovýho nedělali. Z dobrých důvodů adaptovali buď původní scénáře nebo beletrii. Jsou výjimky, např. Forman (Lid vs Larry Flynt), kterej to ale uchopil tak, že na konkrétnim historickym příkladu jen ilustruje něco jinýho, "vyššího", v daným případě hájí svobodu slova. Co dělá Anthropoid? Je to pokus o vystižení toho, co je to hrdinství? No, horko těžko... Spíš je to na základě dramatický události vyrobenej produkt, u kterýho se průměrnej divák bude moct tetelit, vezouc se na první signální, toť vše. Pro mě ztráta času. (Koukal jsem na česky nadabovanou verzi - což bylo utrpení navíc, byť ta s původním znění je asi ještě horší).

asi takto: wtf?

Hm, to je zas tryzna... Doporučuju srovnat s dánsko-švédským filmem Hon na obdobný téma, kterej je asi o deset levelů jinde. Čistým utrpením je jako obvykle Jarchovského scénář, kterej tahá za uši jak rozladěnej inštrument. Hned na začátku: "Jak se ti dneska hrálo?" - takhle lidi nemluvěj, zní to neuměle, tzv. to šustí papírem. Mohlo to být např.: "Jak to šlo?" nebo "Šlo to dneska?" apod. Nebo uprostřed, kde Geislerová popisně, doslovně, prkenně vysvětluje Čermákově postavě, co dělá rehabilitační doktor, že se dotýká lidí atd. Nebo když chce Jarchovský napsat scénu narozeninový oslavy, neobejde se to samozřejmě bez debilního songu Hodně štěstí, zdraví... - to je čirý klišé. A takhle to jede 3/4 filmu. Směšně nedotažená je i zápletka: divákovi je asi po pěti minutách jasný, že ta holka si informace o tom jejich baráku opatřila nějak jinak (nabízí se 150 možností). Nedošlo to jen milým tvůrcům... Dobrý je na tom filmu jen Chytilové barák, kde se točilo (otázka, jak by se ta familie ocitla v luxusní trojské vile - stejně jako ta single matka s dcerou, který bydlej pro změnu v baráku na Ořechovce - už je jen druhořadej detail). No nic, rozhrkaná kárka Hřebejka a Jarchovského nepochybně pojede dál a zplodí ještě asi tak milion dalších srágor, to už je životní jistota.