Wind River

Staré indiánské přísloví praví „Yansa wa'do unega awoyeni ta'li atsilahu!“, kteréžto moudro v odborném překladu znamená volně parafrázováno něco jako „Chcaním na tomahawk bizona dvakrát nepřesolíš!“. Vidíte! Tohle s rudochy, tedy abychom byli rasisticky korektní, tak Amerikoameričany, jen za pomocí korálků, ohnivé vody a později chechtavého prachu provedli zkurvení bílí kolonizátoři, patriotisticky se ohánějící Zemi svobodných se spravedlností pro všechny. Ti sice velkohubě zrušili otroctví, ale na indiánství tak nějak zapomněli, protože už tenkrát měli první obřízkové kliky vykolíkované grunty, Rothschildové s Rockefellery začínali pomalu lichvit a tahat za nitky, tudíž by byl podobný incident přinejmenším nekošer. A tak je jen tiše odsunuli do neobývatelných prdelí, které nikdo nechtěl, kde živoří dodnes, všichni ti Olčetrhendi je tam akorát jezdí píchat a okrádat, a oni jsou příliš hrdí, než aby parazitovali na uzurpátorech a otvírali si huby jako negři. Také o tom je tohle Šeridanovo dramatické lkaní nad rozkopaným týpím. Mimo to ještě čumíte na stupidně jednoduchou unylou detektivku, která se místy vleče snad pomaleji než inspektor Bárneby ve svém Vauxhólu z Kóstnu do Horních Pičovic (pro geografické hnědopichy Upper Cunterbery). Tudíž to rozhodně není adekvátní masivnímu cákání místních kapacypů, ovšem jisté kouzlo to určitě má. To spočívá zejména ve zvolených lokacích (jednomu z toho mrznou koule, i když je při produkci přilepený na radiátoru), překvapivě výbornému hraní všech zúčastněných (dokonce i jindy totálně kožená Ólsenka párkrát nakrabatila čelo), atmosférické režii a solidně zdramatizovanému scénáři s opravdu skvěle natočeným a roztomile rezolutním koncem. Takže skalpovaná čtyřka. (01.10.2017)

Taylor Sheridan není tak dobrý režisér jako Denis Villeneuve, ale naučil se toho od něj hodně. Dobrého (práce s krajinou, prodlužování napětí na hranici snesitelnosti, šokující výbuchy násilí) i špatného („chtěnost“ a zbytečná doslovnost). Vyšetřování zločinu mu slouží především jako prostředek k vytvoření atmosféry zmaru a totální deziluze (jako ve filmech noir, v nichž je odhalení pachatele mnohdy také spíše dílem náhody než výsledkem poskládání jednotlivých indicií) a jako záminka k rozkrytí čehosi shnilého uprostřed jedné komunity. Tedy podobně jako v Top of the Lake nebo Pustině, ovšem na mnohem menší ploše, což nese svou daň v podobě přehnaných scén, které se toho snaží sdělit naráz příliš mnoho (žena sedí v ložnici, pláče a řeže se do ruky, uvidí ji jiná žena, beze slova zavře dveře a odchází). Realistický tón navíc narušují baladické dialogy o zmrzlém pekle a nevymýtitelném zlu (které by mnohem lépe vyzněly na stránkách knihy) a využívání westernových archetypů, posunující drama lidí ukotvených v konkrétní sociální realitě k nadčasovému podobenství o lovcích a predátorech a střetu dvou upadajících kultur. Spojení obou rovin vyprávění by mohlo být hladší, nakládání s ženskou hrdinkou ztracenou mezi muži, kteří mnohem lépe rozumí tomu, co se okolo děje, by nemuselo tolik připomínat Sicaria, a někdy by k řečení toho podstatného možná stačilo, kdyby postavy prostě jen seděly a mlčely, ale katarze, kterou Wind River ve finále přináší, je tak silná, že nepřesvědčivost jednotlivých částí drtivě přebijí. 75% (10.07.2017)

Normálně bych asi hodnotila čtyřkou, ale svojí jinakostí v tomhle filmovém průmyslu napálím na just pětku. Necítila jsem žádný tlak na pilu ve všech směrech. Drsné a ledové prostředí se dalo sekat sekyrkou, takže atmosféra byla super a červená s bílou krásně kontrastovala. Žádné líbánky, kde bych se culila jak malá holka, byly vynechané a to považuji za velké plus. A svojí jednoduchostí, kde se akce nestřídaly jak na běžícím pásu jsem jen uvítala. Bylo to zkrátka akorátní. Myslím, že do této krajiny by se jich ani víc nehodilo. Navíc tady šlo i o myšlenku komunit a jejich vzájemného respektování. Konec byl tentokrát jeden z nejlepších, co jsem kdy viděla. Jediná vada na kráse byla inteligentní FBI, která vyslala takového drobečka na tuhle misi, to bylo víc než úsměvné nejen pro místní chlapy. No, nakonec z toho jakž takž vybruslila. Ale kdo byl tentokrát absolutní prim, tak Jeremy Renner, moc jsem toho s ním neviděla, ale jestli tohle nebyl jeden z jeho nej filmů, ať se propadnu. Neskutečný sympaťák, cíťa a tvrďas. (02.10.2017)

,,V TÝHLE KRAJINĚ SE POSIL NEDOČKÁTE. TADY JE KAŽDÝ SÁM ZA SEBE“ /// Indiánská rezervace Wyoming, ochránce hospodářskejch zvířat – to se mi na Rennerovi líbí, může zahrát Avangera, ale i vobyčejnýho člověka s gráciíí vyšších hodnot. Takže země sněhu a indiánů a v ní rozmrdaná a mrtvá holka. Hej, hej, hej - tady prej štěstí nehledej, se po celou dobu snaží říct a ukázat Taylor Sheridan, frajer, kterej mně už 2x dokázal, že má budování atmosféry v malíkovi. Bohužel mi připadá, že tenhle „sněžnej western“ nemá zase tolik co říct jako ten western texaskej. Sice kouzlí s mrazem a sněhem, ale na sáně mě neposadil. Jako dobrý, ale… možná, kdybych měl péro na čelence… (3a půl!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Potřebuju poučit, kdy je lepší zdrhnout a kdy se nechat sejmout. 2.) Nevím, že Indiáni jsou ohroženej druh. 3.) Thx za titule „JustMeeKatie“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (23.10.2017)

Tyhlety "neowesterny", jak já jim říkám, jsou skutečnými westerny dnešní doby. Sice osobně bych to zakončil asi už na té hoře, ale zase by to pak přišlo o tenhle (pozormožnátrochuspoiler) hezký dialog mezi lovcem a Indiánem: "Jeden z nich prý se pohřešuje." "Nikdo se nepohřešuje." ... "Jak zemřel?" "S fňukáním." Tohleto a Hell or High Water zatím nejlepší. A několik hodně dobrých hned za nimi (Death in July, The Devil All the Time nebo The Way of the Gun). Chci další. (29.11.2020)