r_t_fish

Krásná výprava a několik charismatických postav (Alexa Davalos, Rufus Sewell). Natočené je to řemeslně výborně, jen občas trochu zkratkovitě a také děj hodně volně skáče napříč lokacemi, takže chvílema divák dumá, kde se zrovna nachází. S předlohou seriál pracuje dost volně a typické Dickovy zvraty scénář dost "znormalizoval", nejen v tom mohla adaptace mnohem víc tlačit na pilu. Za vidění určitě stojí, ale bravury současné quality TV produkce nedosahuje. Do druhé série doufejme ve stejně precizní vizuální stránku a posedlost detaily, ale dotaženější vyprávění. *** (Ad synopse od geklon - "začne šířit video"? V roce 1962? To by některým postavám zjednodušilo práci:)

První půlhodina působí trochu jako galerie "JUDr. Haszek Mihály pozoruje různé věci". Jakmile ale s postavami navážete vztah, dusivý příběh propadání se do duševní nemoci (tedy "lásky k bohu") už jen graduje. Úzkostně vykartáčované předměstí jako by vypadlo z nemilosrdných rozborů Ulricha Seidla a jeho obyvatelé za ním nezůstavají pozadu. A kromě precizní filmařské stránky a částečně "božské" kamery potěší i nejednoznačná psychologie postav, minimálně manžel projde z původně obludného balíka pozoruhodným vývojem.

Maddin ve vrcholné formě. Výtvarně možná nejkrásnější koláž, jakou ze svých oblíbených stylů dosud vytvořil. A příběhy se vrství a noří do sebe báječně absurdním způsobem, jejich protagonisté vyskakují zpoza napůl zamlžených hlubin paměti právě včas, aby svůj kus vyprávění posunuly dál a přidali k celku, zatímco celková tapisérie se postupně zaplňuje jednotlivými dílky jako široký obraz s přesahem do braku, mystična i čisté poezie. A vtipné je to jako bájná Nejsmutnější hudba světa, k čemuž přispěl i skvělý překlad na MFF KV.

Sedm let! Sedm let neštěstí a příprav filmu, aniž by si tvůrci za tu dobu položili otázku, jestli dává nějaký smysl. Atmosféru přitom tvůrci nevzali za špatý konec, především díky kameře M. N. Joncka. Ale ten scénář! Nevývoj postav a slepenec bubákových klišé, na jaké nepřistoupí ani dvanáctiletá emo puberťačka. *** Spoiler: Když už to vypadalo alespoń na jednu slibnou indicii, že by za vším mohl stát jeden manipulátor, který ostatní vodí prostřednictvím internetového chatu, byla to marná naděje: když na obrazovku píše kdokoli z města, prostě v místnosti rachotí klávesnice, podobně jako když dřív všechny počítače zobrazovaly zeleně na černém pozadí za zvuků jehličkové tiskárny.

Starší bratr Magnolie. Esence 90. let, v dobrém slova smyslu.

Medium Cool převlečené do hypnotické neo-noir kombinézy. S mnohem sociopatičtějším hrdinou a vyprávěním posunutým z mcluhanovského eseje o etice médií do noční žánrovky.

Trefněji než JFL bych film na jeden řádek neshrnul: "předpisové řemeslo ve formálně precizní namachrované žánrovce klasického střihu". Film důrazem na řemeslnou kvalitou až trpí a ze svých předobrazů 70. let si kromě výpravy bere i diplomatku plnou klišé a na dnešní dobu příliš jednoduchou zápletku s absencí přesahů kamkoli jinam. Kdyby se příběh odehrával dnes, nejspíš bych rozpačitě zůstal u 3.5*. Ale pokud si Francouzskou spojku promítáte stále dokola a u desítek dalších žánrovek z té doby žasnete, že takové filmy už se dnes netočí, potom je La French důstojná pocta všem báječným sedmdesátkovým krimi thrillerům, navíc s technickým zázemím roku 2014.

Koktejl temného beach-noiru a kroniky plážové komunity začátku 70. let, poťouchle nahlížených subkultur, prolínání zbytků hippies s nixonovským establishmentem a mansonovskými kulty a narůstající paranoiou. Zároveň je to "detektivní komedie", zakódovaná do táhlé, hořké a nenostalgické vzpomínky na kalifornské pobřeží v dobách, kdy tam ještě bydlela komunita surferů a flákačů, a přes všechny gagy a události zamlžené permanentní intoxikací je mezi obrazy cítit určitá melancholie, portrét ztraceného místa a času. *** Film rozhodně funguje zcela samostatně, ovšem další rozměr mu dává o něco vrstevnatější knižní předloha, která doplňuje Pynchonovu kalifornskou trilogii. Ze všech tří knih je nejpřístupnější (a určitě nejvtipnější), ale žijí v ní stejně komplikované a na hranici šílenství doby balancující postavy jako v post-psychedelickém Vinelandu a v křehce paranoidní Dražbě série 49.

Vlastně bych tomuhle dlouho očekávanému filmu dal poctivých 80%, ale sci-fi "s raketama" vzniká málo a většina je navíc úplně nablblých. A přes všechny výhrady k přehnaně tlačeným rodinným emo scénám, k blockbusterově vysvětlujícím dialogům mezi postavami, které si coby elitní vědci v kosmu vysvětlují fyziku pro první stupeň základky, k na efekt vypočítaným a doslova neuvěřitelným zvratům v ději, k nevyužitým postavám, přes to všechno jde o nejpůsobivější podívanou za posledních několik let, tedy minimálně v 70mm verzi. Dlouho jsem si hollywoodský velkofilm takhle neužil a vlastně nechci být objektivní a analyzovat stejně chladně, jak Nolan vyprávění konstruoval. Jako dítě od malička hltající sci-fi, knihy o vesmíru a filmy jsem vlastně nemohl nebýt nadšený. A ani astrofyzika nedostala moc na frak.

Holka, která spadla na Zemi. Audiovizuálně vybroušený a zároveň minimalistický videoklip kombinovaný s dokumentárně realistickým podáním Skotska. Dodávka, motorky v dešti a jedna bytost, kterou to začne táhnout k lidem. Jeden z nejosobitějších filmů za poslední dobu, originalitou srovnatelný s oběma snímky Shanea Carrutha, i když postavený spíš na výtvarné stránce než inženýrsky propočítaném mikrokosmu. Škoda, že anotace tolik prozrazuje předem. 4.5* (A žasnu, jakou míru ignorace na sebe v komentářích neváhají prozradit místní experti.)