DarthArt

Silně umělecký a filozofický klip na silně filozofickou skladbu Innuendo z poslední desky Queen, kde se Freddie Mercury loučí se životem. Všechno je absolutně jinak než dosud a druhá podobná deska snad na světě neexistuje. Video je koláží různých druhů animace, grafiky a kresby a je spíš malým filmem než krátkým hudebním klipem. A i když to není zas tak úpně můj "šálek čaje", je třeba uznale pokývat hlavou!

Queen vždycky dokázali smísit naprosto odlišné přístupy jednotlivých členů kapely k hudbě a výsledkem byl originální sound vysoké kvality. V remixu Living On My Own bohužel zřejmě zvítězila dobová snaha vytřískat z Freddieho úmrtí co nejvíc prachů a dostat aspoň některé jeho hity do playlistů diskoték, kde se doláče jak známo generují nejrychleji. Výsledek je tupá protivná verze kdysi slušné písničky (vyšla na prvním Freddieho sólovém albu). V době krátce po Mercuryho smrti ale slavila po hitparádách velké úspěchy a tak je nakonec jednou z nejznámějších položek pod nadpisem Queen, hlavně pro mladší a ne úplně zapálené fanoušky kapely.

Manowar se po vydání Louder than Hell, které zakončovalo jejich hudebně velmi slušné období osmdesátých a začátku devadesátých let, definitivně zbláznili a začali intenzivně pracovat na takovém zničení své pozice, aby už nebylo cesty zpět. První fází bylo tzv. zničení posluchače množstvím. V průběhu několika let postupně vydali asi osmdesát tisíc různých live záznamů, DVD-live záznamů, DVD-live záznamů se záběry do zákulisí, DVD-live záznamů se záběry na šukající členy kapely, DVD-live záznamů "only for true immortal fans" a DVD-live záznaů "only for true immortal fans steel edition". Neuvěřitelné. Nikdo netušil co je co a proč by měl dy další a další záplavy podivných edicí kupovat. Druhá fáze sebezničení Manowar byla ještě smutnější, když postupně vydala snad čtyři nejtrapnější alba v dějinách metalu, k prasknutí nacpaná sebestředností, kýčem, vatou, hloupostí a jediné, co tu chybělo, byly písničky, které dříve kapela uměla. A dvě z těch desek byly dokonce jen recyklované starší desky, v mnohem horší, nudnější a trapnější formě. Jak Manowar zestárli, přestali postupně nosit kožený slipy a aspoň se navlíkli do nějakejch zásahovejch uniforem. Ale to je bohužel jediné pozitivum. No a někdy snad předloni nahráli, světe div se, normální desku s docela slušnými písničkami. Že to ale bude krok ke zmoudření, tomu už nevěřím. Jo a klip Warriors of the World? Relativně střízlivý, relativně slušná písnička a i když jde ve srovnání se starými skladbami spíš o slabší kousek, za posledních dvacet let je to to nejlepší a vlastně jediné smysluplné, co kapela byla schopna vyplodit. A to je k zaplakání!

Manowar, to je vám taková zvláštní kapela. V osmdesátých letech nahrávali v rámci heavy metalu velmi slušná alba, některá dokonce vynikající. Poslední slušné dílo vyšlo v roce 1996 a propagoval ho právě videoklip Return of the Warlord. To je jedna stránka věci. Ta druhá je podstatně smutnější, image a členové kapely. Vzpomínám na "kultovní" promofotky kapely, kde jsou všichni členové namazaní olejem, aby se leskli,baskytarista má na sobě jenom kožený slipy, zpěvák kožešinový bufy, bederní roušku a rukavici s neuvěřitelně špatnou napodobeninou orla (nějakou hračkou pro děti), všichni maj v rukou umělohmotný meče z obchoďáku a tvářej se že to jako má bejt uvěřitelný. Do toho rozhovory o tom, jak jsou jediná skutečně metalová kapela na světě a basák jak okamžitě po koncertě odchází do sprchy s pěti až sedmi fanynkami a jak nemůže nosit spodní prádlo, protože muži s masivním přirozením chodí naostro. V klipu Return of the Warlord se všechny tyhle neuvěřitelnosti promítají, ale tak nějak ve snesitelné formě a pořád se jedná víc o rockové video než o psychiatrický projev duševně nemocných naricisů. A hudba šlape parádně, Return je jedna z nejlepších manowaráckých skladeb. Bohužel v roce 1996 kapele těžce zvonil umíráček, někdy před přelomem milénia její členové definitivně zešíleli a stali se obecními blázny metalového státu. Ale o tom zas někdy příště...

Komentář k tomuhle seriálu snad ani nejde napsat. Není o čem. Děj nula, postavy nula, příběhy nula, všechno nula. Jediný, co se dá zapamatovat, je, že to má propagovat paneláky. A to je na devět dílů trochu málo.

Zajímavý příspěvek do pytle s názvem "hektolitry krve pod správňáckou vlajkou". Nejvtipnější ale je, že jsme se na tuhle chirurgii dívali s kolegy večer před operací ve špitále, pár hodin předtím, než jsme šli pod kudlu. V žaludku prášek pro uklidnění a psychickou pohodu, okolo maminkovské sestřičky a před očima Django ustřelující hlavy jednoho otrokáře za druhým. Prostě idylka!

Památný TV průšvih z dob pravěku české reality show, neboli z let, kdy porno minulost ještě nebyla standardní součástí životopisu televizních bavičů. Pompézní začátek, pár nudných dílů, následný porno-skandál jedné z účastnic, slzy a omluvy, jak byla hloupá, odpuštění, další nudný díl, zjištění, že v péčku se angažovalo dalších několik hrdinů, ostuda a předčasné zrušení pořadu. Kdyby byla podobná televizní morálka i v roce 2016, zůstala by nám snad jen křesťanská TV NOE.

Doklad, že nebetyčný kýč a papundekl zůstane kýčem a papundeklem, i když se zabalí do ohňostrojů, šampusu a přehnané reklamy, a hlavně, že to televizní divák pozná, i když se mu všemocné médium snaží nabulíkovat, že je to to "největší", "nejkontroverznější" a "nejočekávanější", čeho se dožil. U konkurence ve VyVolených se tehdy sešli většinou normální lidi, kteří, i když trochu ujetě, prožívali svou každodennost v "umělohmotné vile", a byla to aspoň chvíli docela zábava, v Big Brotherovi se od začátku tvrdě mířilo na porno, svaly a diskotéku, která začala nudit tak po pěti vteřinách a televizní národ se odvrátil. V dalších letech se pak VyVolení propadli do stejného bahna a skončili stejně jako Big Brother v tomhle zajímavém on-line souboji mezi dvěma komerčními televizemi. Zajímavá doba, ale stačilo jednou.

Tak si to přiznejme, přátelé, VyVolené považujeme všichni za úplné dno televizní zábavy, ale všichni jsme se na ně dívali. Koncept zavřít patnáct úplně rozdílných lidí do umělohmotné krabice (neboli Vily - hahaha :) a snímat je 24 hodin denně, jak se tam milujou, nenáviděj, objímaj a řežou, byla tehdy v roce 2005 přece jen věc nevídaná, a tak každého zajímalo "co z toho vyleze". A po pár dnech "šmírování" se aspoň část z nás tak nějak "zkamarádila" s pestrou partou různých figur - s hysterickým, ale charismatickým Vladkem (nezapomenutelná sekvence, kdy v záchvatu zuřivosti mlátil hlavou a vypadal u toho jako Tom Araya z kapely Slayer), krásnou stydlivkou Katkou, chlápkem z lidu Emilem, který bavil pravým cikánským temperamentem, nebo divokou Reginou, která přes svůj striptérský svět vládla inteligencí a manipulátorstvím, kterými ovládala celou partu. A zapomenout bychom neměli ani na sympatickou Terku Pergnerovou, která už v té době měla za sebou ztřešťené eso-období a drogové peklo, a z moderátorské pozice dodávala celému divadlu lidskost a empatii. Další série VyVolených už asi nemá cenu komentovat, protože se v nich sešli většinou různí pornoherci, vyhazovači a zadluženci a adekvátně s výběrem protagonistů se z pořadu stala nehorázná a přisprostlá nuda, nicméně ohodnotit onu památnou první sérii nějakým řízným odpadem by nebylo adekvátní. Už proto, s jakou lehkostí první VyVolení na prach rozbili konkurenci zvanou BigBrother, kde ten papundekl a nuda jasně dominovala už v první sérii (když už pak žádná druhá nikdy nevznikla :).

Zapomenutý, ale poměrně dobrý "kecací" seriál, kde moderátor Jan Burian zpovídá holky/ženy, které se aspoň některé pohybují v určitém extrému (všichni si určitě pamatujeme díl s pornohvězdou Jeanette Bernadette). O životních postojích a eskapádách holek si můžeme myslet co chceme a emoce házet na pozitivní i negativní stranu, ale určitě není špatný pořad, který nahlédne do jejich světa a otázky, na které bychom se jich chtěli zeptat, pokládá moderátor, který má úroveň a nešaškuje jako jeho "kolegové" v různých bulvárních záležitostech.