DarthArt

Komentovat legendu nemá smysl, tak snad jen takovou veselou historku. Když jsem onehdy někdy v roce 1991 vycházel z našeho lokálního kina, naprosto fascinován a právě chycen do magického světa Hvězdných válek, nepřemýšlel jsem o ničem jiném, než že by bylo perfektní, kdyby někdy v budoucnu autoři na Star Wars navázali a natočili další díl. Když jsem pak zanedlouho čučel na předávání Oskarů, kde technické ceny posbíral Terminátor 2 a při představování studia ILM běžely sekvence z epizod V a VI, švihlo to se mnou o zem v šoku, že takové filmy již existují. Nastala sháňka po případných VHS-kách, ale dřív než do distribuce přišly, vyšly postupně knižní přepisy, takže jsem příběhy z Hothu, Bespinu nebo Hvězdy smrti II znal dřív ze stránek knížek a s patřičnou vizuální fantazií. K tomu jsem poslouchal aktuální album Master´s Hammer a první Kabáty a bylo mi skvěle. No není to sranda?

Kdysi dávno pradávno za komoušů se ke mně jako k dítěti dostal jakýsi prospekt ze "západu". Vlastně to byla reklama na umělohmotné figurky z příběhu o He-Manovi, z nichž nejvíc "cool" byl Skeleton a jeho sídlo v otevírací lebce. Tehdy jsem tomu naprosto propadl a protože získání zmíněných figurek bylo asi stejně reálné jako získání vzorků z Marsu, zajásal jsem, když po roce 89 videopůjčovny schrastily Vládce vesmíru a bylo možné se na He-Mana a spol. aspoň podívat z VHS-ky. Snad to bylo dobovou obrovskou konkurencí v nabídce, snad přehnaným očekáváním v návaznosti na onu dětskou lásku z katalogu, nicméně zklamání bylo převeliké a po protrpěném přehrání jsem na film okamžitě zapomněl. Což je i aktuální stav a nevidím moc důvodů, proč se k Vládcům vesmíru vracet. I když, třeba by na mě dnes fungoval trochu jinak. Kdo ví...

Jednou tak s kámošem zasednu k DVD-čku, že dáme nějakou starou testosteronovou klasiku. Volba padá na Komando. Kámoš bere do rukou ovladač, já naopak tužku a papír. "Na co to máš?", ptá se kámoš. Než stačím odpovědět, rozřehtá se: "Aha, body count. Hm, tak to nemáš šanci." "Ále, uvidíš", já na to světácky. A už to jede: Modrá obloha, krásný hory, Arnie s koňským úsměvem hladí kolouška, přilétá vrtulník. Arnie odmítne vrátit se ke speciálům, pak útok mizerů. Arnie bere do ruky sekery, kladiva, minomety, tvárnice a už to sype na jednoho gaunera za druhým. Já pilně přidávám čárky, těším se na Sullyho epizodu, bitka v motelu, další čárka, pohoda, stíhám, to už dám. Pak ale Arnie dává do pohybu hydroplán a kámoš na mě: "Tak a teď seš v prdeli!" A taky jo. Začíná bitka, jedu jednu čárku za druhou, píšu tři, ale postřílených gaunerů mezitím přibylo patnáct. V tu chvíli přiznávám porážku a tužka s papírem letí do kouta. Prostě to nešlo!

Ani bych nevěřil, že mě nějaký Lundgrenův film dokáže zhruba po roce 1991 ještě vůbec nějak oslovit, ale Švéd to celkem zvládl a docela příjemně ukončil jeden víkendový večer. Sice to bylo asi v roce 2005, v době, kdy Švéd měl natočeno dalších asi sto tisíc filmů, které pravděpodobně nikdy v životě neuvidím, ale je pozitivní, že kromě Rockyho IV existuje Dolphův snímek, který bych si teoreticky někdy v budoucnosti mohl zopakovat.

Další Dolphův film, na který jsem se krátce po odcinkání klíčemi neskutečně těšil, hlavně díky fotce s uhrančivým emzákem v dobové Cinemě. Protože se ale tehdy ze všech stran v premiérách valily nejlepší Slyovky a Arnieovky, nemohl Temný anděl takové konkurenci čelit a tak zbývají jen vzpomínky, jak jsme se mezi paneláky s kámoši naoko rubali a smrtelně vážně se hádali, kdo bude svalovec a kdo ten či onen záporák. Pravda, byli tam tehdy i takoví, co začali své akční hrdiny napodobovat poněkud naturalističtěji, ti ale dnes většinou sedí v kriminálech. No a tak na ona telecí léta vzpomínáme jen se svými o třicet kilo staršími parťáky nad pivem a startkami, které už dnes stojí taky poněkud víc, než na začátku devadesátých let. Jo jo, to byly (divné) časy!!

Dolph Lundgren je asi jediným hercem na světě, který svého vrcholu dosáhl na úplném začátku kariéry a pak už to šlo jen a jen z kopce. Poté, co si přestal nechávat rozbíjet držku od Sylvestera Stallonea a rozhodl se údery dávat sám, ponořil se do bahna totálních béček, z nichž jedno z nejhorších je zároveň jedním z Dolphových nejslavnějších filmů - Rudý škorpión. Z těch dvou hodin u VHS-ky, ne po letech, ale po pár minutách, nezbylo nic než zklamání, že se ani omylem nekoná další John Matrix nebo John Rambo.

Univerzální voják měl teoreticky asi být katapultem, který vrhne Jean-Claude Van Damma, Dolpha Lundgrena i Rolanda Emmericha do nejvyšší hollywoodské ligy, ale nepodařilo se to ani jednomu. Německý režisér to sice později dokázal, ale Univerzální voják se mu evidentně nepovedl - akční jízda se nekoná, bombastičnost snímku nepomáhá pryč z kategorie "B", zamýšlené krvetuhnoucí scény jsou odzívány a dva neherci s gigantickými svaly toho taky moc nezachraňují. Oba mlátiči sice v tomhle snímku dosáhli vrcholu kariéry (pardon, Lundgren se vlastně víc blýskl, když mu onehdy božský Sly dal pár po hubě), to ale nepomohlo k tomu, aby se Belgičan vyhrabal z béčkové a Švéd dokonce céčkové přihrádky. Takže vlastně jediným vítězem byl nezničitelný Emmerich, který zřejmě pochopil, že se svaly a kopanci svět neporazí a obrátil se na pomoc směrem do vesmíru:)

Možná jsou tři hvězdičky pro Dvojitý zásah i hodně, ale přece jen, je to pro mě nejlépe identifikovatelný, a vzhledem k tomu, že má příběh, i nejlepší Van Dammův film. Všechno tady smrdí osmdesátkama až běda, ale ve filmografii belgického kopáče je "tím jiným" a pořád ještě vysokorozpočtovým filmem a tak se narozdíl od čistých VD karate snímků na Dvojitý zásah, když ho budou na některé TV stanici po půlnoci opakovat, z nostalgie celkem spokojeně znovu pokoukám.

Upřímně řečeno, když si tak v hlavě promítám filmy s Van Dammem, které jsem jako všichni ostatní na začátku 90. let zkouknul tak nějak všechny, nedokážu vůbec rozpoznat, co bylo co. Ať už se to jmenovalo Krvavý sport, Karate Tiger, Karate Varan, Space Karate vs. Mecha Džudo, pokaždý to bylo naprosto to samý - mrtvej bratr, pomsta, zlej opiovej boss z Hong Kongu, bossova mlátička v podobě asiata s jizvou a postavou ve tvaru krychle, nebo holka co když přijde na poslední kolo zápasu století, motivuje Jeana-Claudea k vítězství, i když z něj už je jen hromádka nahrubo poházených kostí a krve. Film Lví srdce přece jen dokážu aspoň zhruba identifikovat, proto tenhle komentář dávám zde a ne ke kterémukoli jinému karate-kunfgu-jiujistu filmu z oné doby. Van Damme se na přelomu osmdesátých a devadesátých let snažil co to šlo dostat na úroveň Arnieho a Slyeho, ale nikdy se mu to nepodařilo. Ve chvíli, kdy se jen řezal a řval u toho, měly jeho filmy ještě přece jen nějaký smysl. Když pak v další dekádě začal být "psychologický", šlo všechno naprosto pryč a z poloviční superstar zbyl jen stín. Pak jsem si myslel, že je Jean-Calude v důchodu a asi před rokem s šokem zjistil, že v mezidobí stačil natočit dalších asi čtyřicet +- karate filmů a v závěru se objevil v pořadu České miss, kde ve dvouminutovém šotu kopnul nohou a zase se poroučel. No jo no, takhle to dopadá. A to jsem ho měl kdysi jako puberťák s nevyřešenými hormony celkem rád...

Spojení primárně smrtelně vážného svalovce s komikem, který si střílí sám ze sebe, může působit (a často působí) minimálně rozpačitě. Pod taktovkou geniálního Ivana Reitmana to ale bezvadně funguje a navíc máme důkaz, že "bláznivá komedie" může být i vtipná a inteligentní a nemusí to vždycky dopadnout jako v Hošticích. ----- Jo, ještě jedna věc, většina lidí na CSFD vidí jako tahouna ve Dvojčatech Dannyho de Vita, pro mě je to naopak kouzelně tupý a nevinný Arnie, který dokázal, že když odloží kulomet a místo na emzáky si vystřelí sám ze sebe, je z něj celkem sympatický herec, u kterého se o nějakém ranařství nebo bezmozkovství nedá říct ani popel.