Slarque

První den na vysokoškolské koleji v hlavním městě si nejspíš představovali jinak. Pocitová studie výborně pracuje s prostředím strahovských kolejí a ani ti dva mladíci nejsou špatní, i když se toho o nich za těch několik minut moc nedozvíme.

P/\ST patří do oblasti hudby, která je dost mimo můj obzor, ale na tenhle klip jsem na YouTube několikrát fascinovaně zíral, což znamená, že se asi dost povedl. A přitom je to „jen“ jednoduchá černobílá kresba. Kdo umí, umí.

Ondrej Jajcaj je opravdu svéráz, což může být pro filmaře lákavé, ale může se z toho stát i past. Robin Kvapil to zvládl více než dobře a předvádí tu barevný portrét člověka, který se nenechal spoutat běžnými konvencemi. A udržel moji pozornost po celých 40 minut. Sice jsem nepochopil ten úplně poslední potitulkový záběr, ale na tom nesejde. Film je rozhodně invenčnější než jeho popisný název.

Po vizuální stránce docela zajímavý počin, ale po obsahové mi to přišla slabota.

Jakoby nebylo dost šílené natočit film za 48 hodin, tvůrcům je ještě na začátku vylosován žánr, rekvizita, postava a replika. A pak ukažte, co s tím naděláte. Jako cvičení kreativity nejspíš dobré, ale pravděpodobnost vzniku opravdu povedeného filmu to všechno dost snižuje. Robin Kvapil si s tím poradil relativně slušně (tím nemyslím slovník vypravěče) a závěr na právě v době konání projektu probíhajícím kongresu ODS je tou drobnou nadstavbou, která filmeček vytahuje nad průměr.

Je to barevné a hýbe se to. Někomu může vyhovovat i spousta infantilního humoru. Mně to ovšem přišlo úmorně nudné, nesmyslné a ani ponaučení pro děti mi nepřišlo dvakrát přesvědčivé. Zkrátka ztráta času.

Čím dál víc z toho kouká snaha, aby se na oko něco dělo, ale příběh se ani o chloupek nepřiblížil k závěru. Zírání Elisabeth Mossové do kamery už se mi také omrzelo. Stal se z toho další seriál, na který koukám čistě ze setrvačnosti.

Já bych si radši přál hudební dokument, tyhle alkoholicko-drogové eskapády mě nudily a skoro jsem usínal. Jako hudební dokument to zdokumentovalo Ozzyho kariéru od založení Black Sabbath po smrt Randyho Rhoadse (tedy cca 1968 až 1982). Do toho nazdařbůh pár záběrů z turné se Zakkem Wyldem (asi z roku 2008). Čekal jsem něco jiného. :-/

Koncert mnohokrát korunovaného krále filmové hudby byl složen z melodií samých známých filmů (snad jen nejstarší zahraný kousek z Propustky do půlnoci byl výjimkou), ale komu by to vadilo, když Spielbergovy filmy a Star Wars jsou stejně prvními věcmi, které člověku naskočí po vyslovení Mistrova jména. Režisér naštěstí také byl dost zkušený, abychom z Vídeňských filharmoniků vždy viděli to podstatné. Český komentář byl sice tak trochu nadbytečný, ale v těch pasážích s aplausem publika moc nerušil. Etalon, jak by měly podobné koncerty vypadat!

Příjemné překvapení z Ukrajiny. Klasická pohádka o princezně a čarodějovi v nápaditém podání funguje lépe, než většina hraných pohádek. Snad jen občas to tvůrci přeháněli s infantilním humorem, ale klady převažují, tak jsem přimhouřil oko (70%).