Bajda

Tvroba Mikhaila Aldashina mi nesedí animací, nápady ani humorem. Příběh tohoto snímku mi přišel kvalitou asi jako průměrné české večeníčky a řekl bych, že o tuhle cílovou skupinu režisérovi tohoto snímku zrovna nejde.

Další filmové zpracování jedné z částí televizní série Dekalog je tentokrát inspirováno příkazem „nesesmilníš“. Na první pohled hodně připomíná Hitchcockovo geniální Okno do dvora, ale je mnohem více oddramatizované a intimní. Příběh o mladíkovi, který se zamiluje do starší ženy a pozoruje ji proto dalekohledem přes panelové sídliště, byl velice dojemný. Princip pozorování je v závěru komplikován, když se dalekohledem dívá také matka hlavního hrdiny a poté hlavní hrdinka, která v okně svého bytu uvidí sebe samu v parafrázi na jednu z předchozích scén. //SPOILERY// Tentokrát ale k ženě přijde mladík a vstřícně si s ní začne povídat. Pousmání ženy od dalekohledu tak přináší divákovi jakousi naději na dobrý konec i přes předchozí události týkající se pokusu o sebevraždu. U obou „krátkých filmů“ mě zaujala hudba, která v tomto konkrétním snímku nebyla tíživá, ale naopak velice melodramatická a dodávala mnoha scénám na atmosféře.

Totoro je nejhezčí a nejroztomilejší kreslená pohádka pro děti. Nádherná animace, krásná hudba a hlavně - jediné co od shlídnutí tohohle filmu chci, je mít doma Totora :o) 10/10

Krátký film o zabíjení vznikl v souvislosti s Kieslowskeho televizní sérií Dekalog, jejíž hlavním tématem je deset božích přikázání. Film podle přikázání „nezabiješ“ ale šel upravený i do klasické kinodistribuce a musím říct, že mě doslova odrovnal. Tvůrci od začátku budují neuvěřitelně tísnivou atmosféru. Té dosahují sugestivní orchestrální hudbou, snímáním postav z nepříjemné blízkosti a hlavně pomocí zeleného barevného filtru. Obraz je po celou dobu temný, zelený a v kontrastu s tímto laděním se v mizanscéně objevují různé červené předměty (auta, oblečení a různé další detaily). První polovina filmu vrcholí vraždou, načež nás syžet přesune o rok dopředu k odsouzení viníka a jeho čekání na trest smrti. Dokonce i jeho vykonání je ve filmu zobrazeno extrémně naturalisticky. Kieslowski tak poměrně přímočarým způsobem demonstruje, že po vraždě musí následovat trest a celou situaci ještě rozšířil o postavu čerstvě odabsolvovaného právníka, kterého po smrti svého klienta trápí svědomí.

Jak píše Subjektiv, styl kresby se v jednotlivých částech filmu hodně liší a v některých chvílích se hodně blíží (a netuším, jaký to má účel) disneyovské klasické animaci, ale stejně tak v něm najdeme plno prvků typických pro anime, ze kterých poté čerpalo mnoho dalších tvůrců (říkal pán, co film uváděl v kině :-)). Příběh je nekomplikovaný a relativně zajímavý, důraz na ekologii je ve filmu naprosto patrný a zkloubení Čajkovského symfonie s dějem je moc šikovné.

V Sezóně příšer se schází tradiční Jancsóovi herci i různé osobnosti maďarské kulturní scény, ve kterých se ale – přiznávám – neorientuji. Některé scény se odehrávají na místech, kde začíná a končí Svěží vítr, ale jejich symbolika pro mě byla (na rozdíl od druhého zmíněného Jancsóova snímku) tentokrát mnohem hůře čitelná. Přispěl k tomu i fakt, že tradiční Jancsóovo střídání rolí je zde přivedeno ad absurdum, když se nemění jenom role, ale i samotné charakteristiky postav. //SPOILER// Ten koho jsme měli za vraha a zlou osobu, se ukazuje jako někdo úplně jiný a podobně. //KONEC SPOILERU// Motivace postav mi často přišla nejasná a jejich jednání naprosto nečekané, což ale v takto extrémním provedení již nepovažuji za klad. Jakoby dál a do extrému šel Jancsó znovu i v rovině stylu. Kamera podniká dlouhé jízdy, mění úhly a jejím zorným polem prochází ve složitých vzorcích různé postavy. Hloubka prostoru i čas vyprávění jsou komplikovány novým prvkem videa. Na televizích umístěných v mizanscéně sledujeme scény, které jsou flashbacky nebo flashforwardy, případně se poté vůbec ve filmu neobjeví. Shlédnutí tohoto filmu rozhodně doporučuji až po nakoukání některých předchozích Jacsóových filmů.

Je pravda, že forma jakou Godard zvolil pro natočení dokumentu je...přinejmenším zvláštní :-) A mě neseděla podobně jako dalším lidem tady. Přece jenom má ale dokument určitou hodnotu, protože zobrazuje Woodyho jako Allena Stewarda Konigsberga. Tedy skutečnou osobu - ne toho nešikovného, neurotického šaška, na kterého si hraje ve všech svých filmech. A to je tvář, kterou tenhle režisér veřejnosti často neukazuje.

Podle názvu jsem čekal další genderovou kritiku nebo feministický snímek plný žen, které se budou bouřit stereotypům. Místo toho jsem dostal krásný a upřímný komorní film. Snímek, který vznikl až na konci plodného období nového německého filmu je sice mnohem komerčnější a z mnoha důvodů méně zajímavý než předchozí díla této vlny, ale o to víc je lidský a milý. Jeho hlavní hrdina je sám nevěrný, ale když mu to stejné udělá manželka, zhroutí se a odejde z domu. Svou situaci pak vyřeší poněkud netradičně a sice tak, že se k milenci své ženy nastěhuje, čímž vzniká prostor pro vtipné i dojemné situace. Vztah s mužem, který je jeho dokonalým protipólem pak nechává volně vyvíjet a balancuje mezi chutí mu všechno vrátit, a přiznáním si, že je to vlastně fajn chlap. To, že se jedná o jeden z komerčně nejúspěšnějších filmů NNF se dá přičíst i tomu, že má poměrně blízko k hollywoodskému stylu i naraci. Hrdinové v něm objevují banální pravdy, ale to jsou právě ty, které jsou v životě nejdůležitější a na které díky jejich banalitě často zapomínáme. Nemůžu souhlasit s Bluntmanem, že ústřední situace je naprosto nemyslitelná a vykonstruovaná, protože sám vím, že v některých situacích se člověk nechová racionálně a stát se může ledacos. Ani to, že film "potvrzuje dominantní heteronormativní ideologii" nevidím jako negativum, protože po všech těch filmech bořících genderové stereotypy se jedná o příjemný oddych a o fabuli, která je alespoň v něčem podobná reálnému světu. Hlavní mužské postavy se možná nechovají zrovna typicky, ale přesto jsem se s nimi dokázal do velké míry ztotožnit, což je o to zajímavější, že Muže natočila žena. Možná, že nám některé ženy opravdu rozumí víc, než my sami :-)

Krátký film, plný absurdity, který nesází na formu (jednoduchá animace), ale na obsah (typický humor Richarda Condieho), který vám prostě buď sedne nebo ne. Ve své jednoduchosti je ale film díky svému závěru dojemný.

Svedení: Krutá žena je jeden z nejpodivnějších snímků nového německého filmu, které jsem viděl. Režisérky zvolily hodně experimentální přístup a ten se promítnul do všech aspektů filmu. Film vypadá od začátku jako nějaký surrealistický sen a u některých scén jsem si nebyl jistý, jestli se pořád ještě jedná o výjevy ze skutečného světa nebo sny/představy postav. ___Hlavní hrdinka slečna Märsch vlastní uměleckou galerii, ve které předvádí divákům společně se svým ansámblem to, čemu se ve společnosti většinou říká perverze. Tu ale Madam Märsch nechápe jako něco negativního; právě naopak. Pro její galerii i pro celý film je klíčová věta „dělat něco překvapivého, to je umění.“ Na Svedení se můžete dívat jako na nudný snímek plný úchylných lidí (přičemž pokud zastáváte toto stanovisko, dozajista dojdete k tomu, že i jeho tvůrci jsou úchylní), ale můžete se na něj dívat také jako na pokus o překročení hranic a snahu překvapit. Nejeden současný teoretik umění se domnívá, že tradiční krása jako taková je dávno mrtvá a že s přelomem tisíciletí je třeba hledat uměleckou krásu v odchylkách nebo dokonce v úchylkách. Z tohoto pohledu Svedení předběhlo svoji dobu.