Okno do dvora

Kdysi dávno první setkání s mistrem napětí, nesmrtelnou Stewartovou chlapáckostí a krásou spanilé Grace. Nervózní chvilky sice gradují nečekaně pomalu a čekání na další vyvrácený důkaz se po chvíli trochu omrzí, ale ve finální půlhodině rozehraje Hitch takové drama, že výtky k tempu zapomínám daleko za sebou. Díky nervydrásajícímu finiši ve mně tenhle pohled z okna zůstal natrvalo. (06.01.2006)

Ani tentokrát jsi mi, Hitchi, neukázal, že jsi pánem hororů a strachu. Skvělým režisérem ano, to ti vzít nemohu, ale ta nafouknutá bublina, co lítá kolem tebe je opravdu převeliká! Přesto před tebou smekám, protože jsi dokázal odtočit dvouhodinový příběh, odehrávající se v jednom pokoji a to z jednoho okna. Pro většinu tvůrců zcela nemožné, ty jsi to dokázal a mistrně vykreslil vztah mezi dvorním hercem Stewartem a krásnou Kelly. Ale tohle není thriller, a mysterioznost už v žádném případě. Více bál u teen verze Disturbia, tady vůbec, ani náznak. Rear Window je spíše romantická pecka, zaobalená v originálně napsané krimi, kde fotograf se svojí "crew" (ošetřovatelka a milenka:) pozoruje ze svého dvoupokojáče sousedy. __ Po druhém shlédnutí beru všechno zpátky a přidávám hvězdičku. Dokonalé! (18.05.2008)

(1001) Ty neustálé zatmívačky! Příliš okaté ukončení obrazu, příliš málo času na rozeznění pocitu. Nad pohyblivými rozhledy z okna se pousměji, ale chybí mi gradace, napětí, nějaké odlišení od formálního cvičení. Když jsem viděla, že Grace Kelly hrdinu políbila rty natřenými výraznou rudou rtěnkou a na jeho tváři po nich nezůstaly žádné stopy, tak jsem se musela zabavit představou, že její figuru nikdo jiný než hlavní hrdina nevidí a že je to duch, který ho pomáhá strážit před pocitem bezmoci poté, co se jeho naivní pohled na dobrodružný svět z odstupu přes foťák začal hroutit, a co si uvědomil, že je malý chlapeček uvězněný v těle starého muže, po jehož smrti se na světě nic nezmění. Jimmy Stewart je totiž ve své roli velmi úsměvný a v jeho klatě modrých očích mi chybí jiskra inteligence nebo nějaké vědomé přítomnosti. Kdyby se tak tvůrci nezaobírali zaváděním tekoucí vody do všech fiktivních studiových bytů a raději se soustředili na to, aby ten vesmír vypadal skutečný i na plátně. (16.03.2015)

OKNO DO DVORA je dokonalý film, všechno (každá věta dialogu, každý stylistický prostředek, každý prvek narativní struktury) v něm má svůj význam, odkazuje k záměru celku, přesto jsem s ním měl opět drobnou potíž, zejména po dramatické stránce (hrdina a padouch oddělení po většinu filmu zdánlivě nepřekonatelnou propastí mezi voyerem a jeho objektem); ani tolik zmiňovaná Hitchcockova mravní přísnost mi nepřipadá zvlášť zajímavá, pokud není bezprostředně zabudována do zápletky jako dynamický dějový prvek (koho v dnešní době zajímá etika šmíráka?). Troufám si ale říct, že na potřetí bude zase o kus líp, Hitchcock byl neskutečně hluboký filmař, i když by to jeden na základě žánrů a zápletek jeho filmů neřekl... (07.01.2008)

.... a pak hlavní (negativní) postava pohlédla tím nejděsivějším pohledem směrem k Stewartovi, který držel v rozklepané ruce dalekohled a já (člověk, který se rozpadá na kusy v podobných situacích) hledám svůj dech, kterej je momentálně někde v koutě a ječí hrůzou. Nechápu to. Střih. Tma, klapání bot na chodbě a následnej stín pod prahem dvěří, který značí, že tady půjde za chvíli do tuhýho. ŠLO. Hitchcock saje z diváka všechnu energii, aby ji vzápětí vhodil zpět v podobě velkýho a v té chvíli naprosto oprávněnýho: "Ufff!". Jak jsem říkal, nechápu jak to, že Alfred skoro celý film táhá za nitky úplně v poklidu. Nemůže nastat nic, co byste nečekali, říkáte si. Pak příjde perfektní facka, která vás probere a utvrdí v tom, že v Alfredovo filmech člověk nikdy neví a mlčíte. Zpocenej a totálně vysátej odcházím do sprchy, abych si nakonec film přehrál v hlavě ještě jednou a utvrdil se v tom, že Hitch je obchodník s hrůzou! Takhle se to dělá, páni režiséři... (15.02.2009)