Bajda

Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst. Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou.

Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více.

Velká láska byla pro mě milým překvapením. Étaix ve svém prvním barevném filmu sám ztvárnil roli muže ve středním věku, který musí odolávat všem svodům, které přichází, když jste muž středního věku :-) Konvenční příběh je podán nekonvenčním způsobem, protože Étaix nám ukazuje nejenom to, co hlavní postava dělá, ale také to o čem přemýšlí, přičemž mezi těmito dvěma světy skáče bez nějakého upozornění či stylového odlišení. Někdy se mu to daří opravdu nápaditě, jindy méně. Scény, ve kterých jezdí postele po silnici místo aut (tedy ty, o kterých se v souvislosti s Velkou láskou mluví nejvíc) byly sice nápadité, ale paradoxně ty nejnudnější z celého filmu...představte si Jacquese Tatiho řízlého Louisem Buňuelem a víte, co máte v kině čekat ;-)

Kronika Anny Magdaleny Bachové je něčím na pomezí hraného filmu a hudebního dokumentu o jednom z nejznámějších světových skladatelů. I přes svůj název v něm Bachova manželka Anna nehraje hlavní roli, respektive nehraje roli prakticky vůbec žádnou. Děj suše komentuje a stejně jako voice-over komentář jiných dokumentů se tváří, jako by nebyla účastnicí těchto událostí. Ani Bach ale nehraje hlavní roli v tomto snímku. Ta patří jeho hudbě, která tvoří většinu jeho stopáže. Bachova díla jsou nahrána profesionálními hráči a snímána statickou kamerou, která během dlouhých, několikaminutových záběrů udělá maximálně jednu jízdu, aby se na něco zaměřila nebo naopak, aby odhalila celek. Tato „hudební čísla“ jsou pak proložena zmíněnými komentáři, které ale víceméně jenom konstatují, kam se Bach přestěhoval. Občas jsou nám taky poskytnuty záběry na různé prameny (plakátky, dopisy apod.). Díky prakticky absolutní absenci zápletky i děje, je těžké udržet pozornost. Film na mě působil jako protiklad třeba k Formanovu hollywoodskému Amadeovi, kde byla hudba upozaděna vykreslení postavy skladatele a jeho života. Abych reagoval na HenryS.e: já si právě klidně pustím 90 minut Bacha, zavřu oči a nechám se unášet jeho hudbou. To si pak ale užiju víc, než sledování tohoto filmu, u kterého jsem se bohužel nudil.

Variace na pohádku o Jackovi a kouzelných fazolích přenesená do dnešní doby. Jack patří do střední třídy obyvatelstva a připadá si stejný jako všichni ostatní. Touží po tom být jiný, unikátní a prostřednictvím pohádkových kouzelných fazolí je mu umožněno si tuto "jedinečnost" vyzkoušet. Originálně zpracovaná morální kritika.

K tomuhle filmu je už všechno důležité řečeno stokrát v ostatních komentářích, takže zas sebe jenom dodám, že nejsem zrovna fanda westernů. I proto jsem na Tenkrát na Západě kouknul až po mnoha letech, když jsme byl nemocný. Necelé tři hodiny utekly jak voda, ani minutu jsme se nenudil a musím uznat, že to je absolutní a nepřekonatelný vrchol tohoto žánru. Hudba, režie, casting, způsob vyprávění...6*

Film Hvězdy na čepicích je o těžkém období roku 1919, kdy se sovětské revoluční jednotky bránily těm protirevolučním. Byla to doba, ve které se nikdo nezbavil jedné z nálepek bílý, nebo rudý a podle toho k jaké frakci patřil, se s ním zacházelo. Jancsó poukazuje na absurditu doby i nesmyslnost a kolotoč násilí, kterého se dopouští obě strany. Interakce postav je omezená na minimum vět a film nemá typického hlavního hrdinu, kterého bychom sledovali po celou dobu děje a jenž by byl hlavním hybatelem událostí. Namísto toho Jancsó skáče od jedné postavy k druhé. Tento způsob vyprávění umocňuje atmosféru, díky které divák vidí, kolik různých osudů bylo do tohoto časoprostoru zapleteno a zároveň jak zde každý jednotlivec musel, pod tlakem dějinných událostí, bojovat o stejnou věc – o přežití. Dlouhé záběry, ve kterých se kamera pohybuje po důmyslných drahách, stejně jako herci, jenom umocňují dojem realističnosti. Kamera klouže prostorem, ukazuje nám jej z různých úhlů a vždy se před ní něco děje. Skupiny postav vcházejí a vycházejí ze záběrů a akce se odehrává ve více plánech. Díky tomu jednotlivé scény nepůsobí inscenovaně, ale velice věrohodně. Myšlenka filmu je shrnuta a podtržena poslední scénou, ve které jeden z protagonistů jakoby vzdává gestem hold všem padlým. Když se podívá přímo do kamery, z jeho výrazu můžeme číst: „Proč?“

Neuvěřitelné zklamání. Dva hlavní hrdinové, z nichž ani jeden nemá žádnou hloubku a ani jeden není zajímavý; nudný scénář plný naprosto očividných logických děr (a teď nemluvím o těch, které jsou tam záměrně) a jeden roztomilý pes...ten může za místní vysoké hodnocení? Nechápu... Nápad parodovat bondovky je samozřejmě skvělý, ale provedení pokulhává. Když odfiltrujete nostalgii a pokusíte se na tenhle film podívat střízlivě....5/10.

Zeffirellimu se povedl zajímavé kousek. Adaptoval pro filmové plátno divadelní kus takovým způsobem, že si Zkrocení zlé ženy zachovává svojí divadelnost. Interiéry a exteriéry působí pouze jako prostornější a dražší kulisy a filmová řeč je používána čistě funkčně. A je to očividně záměr. V Romeovi a Julii už ale (dle vlastních slov) chtěl udělat opravdový film, takže jsem zvědav, jak se mu to povedlo..

My všichni seškrabáváme nálepky, zlatíčko. A když se člověk proškrábe skrz kůži, skrz všechny tři vrstvy, a skrz svaly, a vyvrhne všechny orgány, dostane se až na kost...víte co udělá pak? -Ne. -Když se člověk dostane až na kost, ještě to není konec. Uvnitř kosti totiž něco je. Morek. A na ten se musí dostat! Většina filmů, jejichž tématem jsou vztahy, se dostane maximálně na kost. Kdo se bojí Virginie Woolfové se dostává až na morek. Stejně mrazivě jako to zní, to i působí i přes minimalistickou/divadelní/komorní formu. Mistrovské dílo, pro které by bylo třeba vytvořit speciální ratingovou kategorii. Násilí ani sex v něm není a jediné dítě "mrazivost" filmu nepochopí...dospělí na tom ale budou hůř.