poz3n

Tenhle nový Kusturica by mohl být opravdu skvělým filmem, nebýt dvou problémů. Jednak velice častého a velice špatného užití CGI (ten had vypadal opravdu, ale opravdu naprosto příšerně) a jednak přítomnost mnoha momentů, kdy se celý ten magický realismus, který krásně funguje, bortí a přechází téměř v "troškovsky" nablblou komedii, ve které skáčete salta u rakousko-uherských hodin a necháváte se honit přiblble hloupým komandem vojáků. Je s podivem, že se tyhle dva světy mohou protínat, ale Kusturica to Na mléčné dráze dokázal. Film má mnoho opravdu skvělých momentů, které fungují jak z režijního hlediska, tak i z emočního. Chemie mezi Kusturicou a nestárnoucí Monicou Bellucci je cítit až do sálu. Bohužel v mnoha jiných chvílích jsem ale nevěřícně kroutil hlavou a litoval, proč celý film nejede v trochu soudržnějších kolejích. 6/10

Nářez. Ze začátku to připomíná francouzský Le Prénom a divák může mít pocit, že bude svědkem svižné komediální konverzačky. Cesta do pekel začíná záhy a jak tomu tak bývá, pěkně krok po kroku. Jako žába v hrnci se pomalu postupně desítky minut vaříte, abyste v závěrečných minutách zažili hodně šťavnaté vztahové inferno. A úplný závěr korunuje genialitu scénáře. Zvlášť když přichází v úvahu otázka: Je konec tou pravou realitou a vše předešlé neuskutečnělým "kdyby", nebo je to právě přesně naopak? 9/10

Cylindrová verze Dannyho parťáků, která je silná ve své naivitě a odlehčenosti.Trochu problém jsem měl se svižností toho heist temporytmu, který je u takovýchto filmů základním stavebním prvkem. Nejlépe to asi reprezentuje scéna 75 vteřinové loupeže, která se snaží navodit pocit, že divákovi odpočítává každou uběhnuvší vteřinu, ve skutečnosti jedna vteřina vydá za několik vteřin v reálu. Scéna tak zcela nelogicky naprosto ztrácí rychlost a švih. Naopak, kaskadérské kousky Seana Conneryho ve vlaku jsou parádní, chvílemi až mrazivé. Celkově se pak jedná o slušnou zábavu a milé loupežnické povyražení. 7/10

Hodně zajímavá kombinace behind the scenes dokumentu a ve své podstatě domácího rodinného videa (no co tak budu natáčet, když je můj manžel režisér, zrovna jsem na place Apokalypsy a mám v ruce kameru). Sledovat štáb, kterak kopíruje děsivou cestu hlavního hrdiny do nitra džungle a sama sebe je dost zvláštní podívaná a brzy vám bude jasné, že tohle natáčení stálo za to. 8/10

Mile mě překvapilo, jak moc má Tootsie blízko k civilnímu dramatu, či ironické komedii, než k takové té rovině rodinného filmu, který jsem trochu očekával při přirozené snaze srovnávat film s Tátou v sukni. Díky této pozici o něco více ambicióznějšího pojetí a vyznění je ale Tootsie mnohem náchylnější ke kritice, nicméně myslím, že se i po letech stále drží a dokáže rozesmát. 7/10

Opravdu komplexní a co nejvíce to jde objektivní shrnutí celého vzniku toho legendárního velkého filmového obra. Oproti třeba Hearts of Darkness: A Filmmaker's Apocalypse vidíte mnohem víc mluvících hlav, které se ale povětšinou natáčení zúčastnili a ze svých různých filmových pozic mají mnohé co říct. 8/10

Skvělý televizní střihový dokument shrnující kariéru Bustera Keatona. Právě především díky střihu (vypravěč hovoří o Busterově životě a obraz doplňuje významově adekvátní scénka z nějakého jeho filmu) a výběru doprovodné hudby se jedná o skvělou, chvílemi až strhující podívanou. 9/10

Z rozhovoru s režisérem: Olli má Alzheimera v pokročilém stadiu, ale stále si pamatuje staré události. Vyprávěl mi o tom zápase na mistrovství v roce 1962, a když mi na konci příběhu řekl: „Byl to ten nejšťastnější den mého života,“ a usmíval se při tom, musel jsem se nevěřícně zeptat: „Jak to?“ A on mi vyprávěl, že v ten samý den si s Raijou koupili snubní prstýnky. Hezký příběh, pomyslel jsem si, ale trochu moc klasický na to, aby ho někdo znovu převyprávěl. Ale jak šel čas, Olliho příběh mi nešel z hlavy. Boxerský film, který vlastně vůbec není o boxu, ale o lásce. Pokud si o tomhle filmu přečtete i jen něco málo, pravděpodobně narazíte právě na tohle tvrzení. A právě proto je příběh Olliho Mäkiho na můj vkus hrozně moc emocionálně plochý a prázdný. Vypadá to fakt stylově a příběh opravdu skrývá velký potenciál. Jenže právě ta rovina romance je značně nevyužitá a když se zpětně ohlédnu, stejně mi přijde, že to je vlastně spíš o boxu. A to je velká škoda. Podobně jako před pár lety u polské Idy, nabízí se otázka, zda by Olli nebyl jen jedním z mnoha černobílých filmů, kdyby byl natočen v době, kdy by svojí vizuální stránkou nikterak nevynikal. 6/10

Mno. Vše už bylo řečeno během toho neskonalého hajpu, nicméně na mě to možná působí vše trochu jinak. Technická stránka filmu. Ano, dá se na to koukat, na české poměry je to úplně v pořádku, ale to neznamená, že by byl Masaryk nějaký vizuální skvost. Z hlediska evropského a světového filmu je to čirý průměr, který absolutně ničím nezaujme a dejme tomu ničím neurazí. Lev za hudbu? Nechápu. Po většinu času posloucháme podivný 80kový porno jazzík, který s danou dobou příliš nesouzní. Hlavní hudební téma pak má určitou sílu, ale je pouze tisícerou variací na zaručeně fungující za sebe poskládané akordy. Herecky z mého pohledu dost podobné jako celý film. Nijak mě neiritovalo, ale že bych musel Rodenovi a Kaiserovi bez odkladu udělit ocenění, o tom bych pochyboval. No a co samotný příběh? Rozdělení na dvě vyprávěcí linie mi obecně nevadí, zde bohužel ano. Část před Mnichovem mě totiž snad i zajímala a v rámci toho vyprávění, které zvolila (od začátku vyhrocené, pumpuje se hudba, epické od prvního momentu) docela i funguje. Naopak linie v blázinci, kdy by divák měl prožívat vnitřní rozpoložení a dilema postavy, mě strašlivě nudila, nezajímala a opakovaně vytrhávala z "předmnichovského" vyprávění. Celý příběh se tak pro mě stal nesoudržnou podívanou, veskrze průměrné úrovně. 4/10

Nejen obsazením, ale i formou vyprávění a atmosférou je State of Play docela dost podobný Spotlightu. Narozdíl od něj je však přeci jen více thrillerem a méně dramatem. Výrazné herecké obsazení táhne celý film a nedává divákovi vlastně vůbec vydechnout, což je myslím u žánru investigativních thrillerů jednoznačné plus. 7/10