Rover

Seriál, ke kterému jsem si musel hledat asi dva první díly cestu. Předností Bates Motelu je nepochybně herecký ansámbl, který je velmi přesvědčivě a zábavně režírován. Norma Bates (v parádním provedení Verou Farmigou) je úchvatná - přesně ten typ filmové postavy, kterou milujete i nenávidíte zároveň. Velmi znepokojivý je fakt, že již od samého začátku víte, že nic nemůže skončit dobře. Proto je jakékoliv fandění hlavním postavám velmi stíženo, což dělá z Bates Motelu až trochu masochistickou seriálovou lahůdku. Rád bych se, jak mám ve zvyku, věnoval i hudbě, ale vlastně si vůbec nevybavuju, jakou hraje v celém seriálu roli. Což může být obrovská lichotka nebo taky jasný průšvih.

Plytký a vyprázděný film zajímavým způsobem ilustruje život amerických teenagerů, který je stejně prázdný. Sofia Coppola dosáhla mistrovství v odosobněné filmařině, které se věnuje od Marie Antionette. Já ji na tenhle styl letím jak vosa na med a patřičně si ho užívám. Drobné výtky mám pouze k přílišnému opakování identických záběrů, i když snad rozumím důvodům, proč se ve filmu objevují. Co mě však, jako ostatně u Coppoly vždycky, přesvědčilo o vysokém hodnocení, je hudba. Skvěle vybrané popové a elektro tracky přesně ilustrují a doplňují prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Hudba hraje "na plný pecky" a strhává na sebe hodně pozornosti. Vyloženě mě potěšil track Freeze od Klause Schulzeho (složen pro film Angst a použit už pro Mannova Mannhuntera), který podbarvoval jednu z mála melancholických scén filmu. EDIT: Koukám, jak tu všichni žehrají, že je snímek bez emocí, vývoje postav a že je nudný. Ale přece - vždyť o to tu jde!

(1. série 4*, 2. série 5*)

Dvojka Kick Ass má pro mě zásadní problém v žánrové ambivalenci, která spolehlivě zničila jakýkoliv zážitek z filmu. Předpokládám, že nevyváženost mezi tím, zda chce být Kick Ass spíše „Sin City“ nebo „Prci prci prcičkami“, je záměrná. Chápu, že to mnoha divákům přijde atraktivní a zábavné. Marně jsem však přemýšlel jaký význam mají zbytečně brutální sekvence (odsakávání končetin, stříkající krev) nebo vyloženě trapné potrestání evil krasavic ze střední. Pokud od filmu očekávám pouze pobavení, tak mi skutečně vadí taková žánrová nevyhraněnost navíc ve spojení s celou řadou komiksových klišé – zejména děsivé přehrávání záporných postav. Scénáři rovněž schází jakýkoliv humor – vše, co má být vtipné, je pouze trapné. Očekávatelná je proto i špatná situace v hudbě. Jakoby si skladatel pouze vybral z databáze vhodných nebo očekávatelných hudebních doprovodů. Čemuž se vlastně nemůžeme divit – Margeson totiž pracoval jako asistent Klause Badelta ze Zimmerových Media Ventures.

Od pěti hvězdiček dělí tento seriál pouze několik hluchých míst a občasné nudné pasáže (především se snoubencem Piper). Úžasné je, že se s postavami seznamujeme velmi postupně a některé lépe poznáme dokonce až v posledním díle. Na vězenkyně si uděláme jasný obrázek skrze jejich chování ve vězení, abysme posléze zjistili, jaký vlastně měly život venku. Často proto není nouze o dojemné scény, které jsou leckdy podpořeny opravdu vynikajícím herectvím. Seriálu nechybí ani sofistikovaný humor, vášeň a láska. V hudbě zaujme především úvodní znělka složená a nazpívaná Reginou Spector.

(1. série 4*, 2. série 3*)

Ha, až po zhlédnutí první série zjišťuju, že je to prequel k Sexu ve městě. Myslím, že jsem měl výhodu, že jsem to nevěděl - mohl jsem k celému seriálu přistoupit zcela bez předsudků. A vyplatilo se. Carrie Diaries táhnou především charaktery jednotlivých postav. Nenapadá mě jediná, která by mě nějak více otravovala (snad jen Kydd). Skvělý je, jak je dnešní móda tak podobná tý osmdesátkový, a to i v hudbě. Líbily se mi kulturní odkazy na tehdejší New York, coming outový příběh nebo Dorritt a Miller. První série tedy za 4*. Druhá řada se veze na kvalitách první, které bohužel nepřekonává. Postavy se stávají spíše karikaturami sami sebe a scénář si slušně pohrává s inteligencí diváka. Twist střídá twist často zcela nelogicky a důvěra v přirozený vývoj seriálu je vážně narušena. Přesto Carrie Diaries nenudí a nabízí množství legračních, ale i dojemných situací. Druhou sérii hodnotím 3*.

O symbolismu v tomto filmu již zde byla řeč, přidal bych však ještě jeden - běh. Jogging jako terapii proti "hříšným" myšlenkám ordinuje hlavní představitel kněz Adama. Na rozdíl od něj mladý delikvent Lukasz běží (ačkoliv je běh nasnímán stejnými filmařskými postupy) za svou lásku v okamžiku, kdy si ji plně uvědomí. Běh tak není terapií, ale naopak prozřením, což je velmi znejasněno závěrečnou scénou. Skvělá je na celém filmu zejména vizuální stránka. Osvětlovači provedli vážně výbornou práci a kameraman nabízené světlo dokázal plně využít ve prospěch emocionálního působení scén (že by práce produkční společnosti Zentropa?). Negativa zde již byla rovněž zmíněna - rozdrobenost závěru filmu, který vlastně žádné uspokojivé ukončení nemá. Pozitivum vidím v hudbě, která je využívána velmi sporadicky, ale výrazně. Soundtrack je spojením minimalistických skladeb (snad) smyčcového kvarteta a zvlášť používanými kytarovými kompozicemi. Poláci se po hudební stránce, jak je jejich zvykem, opět vyšvihli. Výborně byla využita i skladba od Band of Horses - procesí bylo rozhodně jednou z vizuálně-hudebně nejzajímavějších scén.

Filmový voyerismus budovaný rafinovanými prostředky. Ačkoliv poznáme Adele prakticky dokonale (a to psychicky i tělesně), nevcítíme se do ní. Divák je spíše zaujatým pozorovatelem. Zejména díky (možná až příliš) explicitním sexuálním scénám má film našlápnuto na kultovní status. Neskrývaná sexualita není hlavní devízou snímku, kterou je bezpochyby pečlivě konstruovaná realičnost. Tu podporuje specifické použití hudby. Ve filmu hraje pouze diegetická hudba (ať již živá nebo reprodukovaná), se kterou se autorsky pracuje. Často ji vnímáme dříve, než poznáme její zdroj (který není nikdy opomenut), místy se nelogicky mění její hlasitost. Zvláštní význam má hudební produkce pouličního muzikanta hrajícího na hang (zvláštní druh perkusí umožňující zahrát velkou škálu tónů na jednom nástroji). Skladba hraje ve dvou klíčových momentech filmu (možný spoiler): když Adele na přechodu poprvé střetne Emmu a posléze v samém závěru filmu snímku, kdy Adele odchází z vernisáže - tedy v okamžiku, kdy si uvědomí, že se musí posunout dál. V závěru je skladba nediegetická, čímž režisér porušil pečlivě budovaný koncept, což je jenom důkaz důležitosti této skladby pro celý film.

Stejně jako je pro mě obtížné film ohodnotit, je těžké napsat i smysluplný komentář. Seznamujeme se s, na první pohled, idylickou komunitou žijící ve věčném očekávání zaplavení jejich obydlí. Lidi zde však zdánlivě nic netrápí a žijí vesele a snad i šťastně. Hlavní postava malé Hushpuppy (mimochodem hodně roztomilý jméno) se tomuto světu skvěle přizpůsobila, ačkoliv její otec je trochu frustrován, že nemá syna. Nebo se možná bojí, aby Hushpuppy nebyla na drsné prostředí příliš slabá? Negativem filmu je bohužel jeho nudnost. Ono je vlastně všechno hrozně přesvědčivý, ale přesto občas sterilní. Jo a nominovat na Oscara děti není vhodný. Vždyť ony ty filmy nehrají, oni je žijou. Hudba: vlastně vůbec nesouvisí s děním ve filmu. Přijde mi, že byla skládána trochu mimo. Ale smyčcové trylky dolpněné kytarovým brnkáním a perkusemi rozhodně nezní špatně. PS: a ty "prasata" měli být evidentně pratuři. Jejich role ve filmu by byla určitě na delší přemýšlení, na které nemám vůbec chuť. Což pro film asi není dobrá vizitka. Ty tři hvězdy jsou s odřenýma ušima.