FrodoF

Dog Star Mana hodnotím jako celek všech pěti částí, protože jsem to viděl najednou. Pokud bych měl hodnotit jednotlivé části zvlášť, tak bych byl nejspíš shovívavější. Experimentální filmy podle mě neměly být delší než 10 minut, jinak většinou začnou být divácky nesnesitelné.

Málokterý film tak skvěle a zároveň zábavně odráží (post)moderní frustraci blahobytné západní společnosti a krizi tradičních rodinných hodnot. Vzpomněl jsem si jedině na Sedmý kontinent Michaela Hanekeho, který je však až příliš depresivní a bezvýchodný, než abych ho někomu doporučoval. Gyakufunsha kazoku můžu doporučit bez váhání komukoliv. Je to střeštěná, absurdní a lehce úchylná komedie "s přesahem".

Nejhorší, co můžete udělat u filmů jako je Strom života, je přistupovat k nim racionálně. Je to totiž film, který značně omezené hranice racionálna přesahuje a vydává se do končin, která nejsou slovy popsatelná (a proto je poměrně těžké o něm psát). Stejně tak jeho tématem není vyrovnávání se se smrtí potomka nebo popsání života v Americe 50. let, jeho témata jsou mnohem širší a univerzálnější. Vztah člověka k životu, vztah člověka k Bohu nebo smysl lidského bytí. Je to film, který klade filozofické otázky a metafyzickým způsobem na ně hledá odpovědi. Přestože v mnohém s kolegou Lavranem souhlasím (například v tom, že pro tento film není důležité konkrétní náboženství, jako spíše obecně víra), tak si nemyslím, že Malick "uspěl při vyjasnění odpovědi na otázku po bytí" a to prostě proto, že na tuto otázku nelze najít odpověď. Důležité je však už samotné kladení otázek a proces hledání odpovědí. Pokud je na Malickově opusu něco opravdu jedinečného, tak je to propojování různých prostorů, časů a práce s nimi. Podařilo se mu propojit mikrokosmos jednoho předměstí s všeobjímajícím kosmem naprosto přirozeným a nerušivým způsobem. Mezi záběry na koruny stromů, trávu ve větru nebo poletující prach ve slunečním světle lze hledat nečekané vizuální souvislosti se záběry vesmírných mlhovin a všemožných chemických procesů v kosmu. Kamera ve Stromě života létá prostorem a zachycuje zdánlivě náhodně jednotlivé okamžiky a situace. Malickův postup by se tedy zjednodušeně dal nazvat synekdochickým vyjádřením veškerého koloběhu života na našem světě. Podobně jako například v poslední době filmy Apichatponga Weerasethakula, i Malickův Strom života je film, který v divákovi ještě dlouho rezonuje. Nezaměstnává však ani tak mozek/rozum, jako spíše srdce/city.

Po formální stránce dokonalý snímek. Jednu hvězdičku mu však ubírá podpora zločinecké ideologie a rozkrádání (odmítám to nazývat eufemistickým výrazem "kolektivizace") osobního vlastnictví. Zvláště v kontextu tvrdě potlačených protistalinistických revolučních snah v Polsku a Maďarsku stejného roku působí idealizace zemědělského družstva děsivě. Nicméně po řemeslné stránce jde o vynikající snímek. Zvláště scény na kolotoči nebo taneční scéna jsou vskutku působivé. Scéna tance v sobě má náboj srovnatelný s dnešní technoparty, kdy rytmus elektrizujícím způsobem projíždí celými těly tanečníků. Další problém jsem měl s tím, že kromě hlavní dívky mi byly bez výjimky všechny postavy nesympatické. Téhle venkovské horkokrevnosti asi nikdy tak úplně nepřijdu na chuť.

Naprosto dokonalé a nadčasové. V tomto filmu je všechno na svém místě. V dobrém slova smyslu konzervativní anglická Casablanca.

Tento film mi znovu potvrdil, jak geniální film je Blood Simple. Nic víc. Každopádně to má hezký vizuál, vtipy však jsou slabší až špatné.

Nevím no, hezky se na to kouká, je to plné originálních nápadů a vtipů, ale mám pocit, jako by Kusturica tak trochu vykrádal sám sebe. Není to nic nového, co jsme u něj ještě neviděli. Stále se pohybuje na pomezí poetiky a kýče, přičemž tentokrát se mi zdá, že se výrazně převažuje kýč. Navíc je film asi tak o 20 minut delší než měl být. Každopádně je mi Kusturicův styl stále sympatický. Opravdu se s ničím nepáře, neřeší nějakou politickou nebo náboženskou korektnost a prostě se baví.

Nemůžu si pomoct, ale mně to přišlo i s přihlédnutím k době vzniku neuvěřitelně stupidní.

"Nahý v trní " 50% "Hry lásky" 40% a třetí povídku už jsem radši neviděl.

Je vskutku zajímavé sledovat Jarmuschův vývoj. Postupně se jeho filmy zpomalují, jsou jaksi čím dál více meditativní, je v nich čím dál méně dialogů a vyprazdňuje se jejich narace. Navzdory tomu jsou však (alespoň pro mě) zábavné, překvapující a vizuálně krásné.