kori_kori

pro potěchu oka muže Scarlett, pro potěchu oka ženy Jonathan, to myslím zafungovalo, no a kam až týpek byl schopnej zajít, to vážně zamrazilo ... tři životy, jsou tři životy ... ovšem věřím tomu, že kdyby poldové a obzvláště ten mladý zkušený, narazili na něco důležitého k případu, že by to nepřeslechli ani nepřehlédli, to jim člověk musel dát za pravdu, to by byla hnedka jiná :-)) ... mně se to líbilo, ta chladnost, kalkul, nějaká ta vášeň, opera sem a tam, zbabělost, trošku strachu, krapítko zhnusení z vlastního magoření ... no a pak ta pro mé ucho/oko humorná vložka s policisty ... výborná podívaná

byť děj pomalu plynul, nakonec mě vtáhl celou a nechal mě kochat se nad hereckými výkony, jemností, krásou ženy, krásou obrázků a zachycených okamžiků ... moc se mi to líbilo

milý rejžo, nejdřív jsem ti dala 4 hvězdy, protože mě trošku naštval fakt, že mi na začátku řekneš, že vše co uvidím, je smyšlené a pak na mě vybalíš androgena byť s modrou hlavou, jeho neopomíjenou ženu, jeho dámské šaty, dlouhé vlasy, jeho kámoše, Berlín, kosmický projekt ... těžko zavřít oko před silnou inspirací z Bowieho a Popa ... jenže jak o tom tak přemýšlím plná zážitku, já ti nakonec odpouštím, vracím se a přidávám pátou hvězdu ... všichni tři mužští hlavní představitelé byli prostě skvělí, vžití do postav, kostýmové řádění a líčení Jonathana stejně jako jeho zpěv, holej pupík a hudební projev hlasem i tělem Ewana, reportér Bale od začátku až do konce ... a když jsme u toho konce, safra, ten Ewan by mohl z fleku hrát Cobaina ... šmánkote a Placebo na scéně ... to mi dalo vypadnout očím z důlku, yeap! ... Anglie je úrodný kraj, říkám si a jedno vím jistě ... tenhle počin si prostě chci pustit ještě jednou, protože já se kochala, byť mi tam občas chyběl Davidův hlas/song

to jsem šla takhle náhodou kolem čsfd pana DeHaana a říkám si, v čem by ten kluk mohl hrát, aby to stálo za vidění ... i padl mi zrak na snímek Metallica:Through the never a říkám si, to by možná mohlo být ono ... proč? Protože jsem fanoušek tohoto bandu a té staré dobré doby plné jejich vypalovaček ... byla jsem na koncertě v r. 1993 ... co to teda znamená? že jsem si tenhle koncert s příběhem užila, prsty se mi kroutily v rytmu starých válů, za sebe vypíchnu One, pro mě třešeň na dost lahodným dortě, husina naskakující, muzikanti výborní ... no a příběh s Dane DeHaanem? ... dalo se na to koukat, říkat si, co tím chtěl básník říct a dávat si odpovědi ... dokonce mě napadlo, že to nezahrál špatně ... líbilo se mi to i vizuálně a teď, když píšu komentář, poslouchám znovu hudbu a říkám si, ta stará Metallica je prostě pořád good, deal with it, buddy

v 50.letech to musela být pecka a na J.D. kór v červené bundě muselo být radost pohledět ... dnes je trochu jiný letopočet, filmem nadšená nejsem ... neoslovila mě takřka všudepřítomná citová otupělost, vadilo mi, že mladí vypadali tak přestárle ... strach mi nahánělo prudké trhání hlavy Natalie Wood, když se snažila ztvárnit emoce, tu už muselo při poslední klapce bolet za krkem, a vůbec nemám ráda afektované chování ... taky si říkám sakra, když se ti někdo zabije před očima nebo ti někoho zabijou před očima a nedej bože je to tvůj kámoš, tak se nechovám, že o nic nejde ... ledaže citová otupělost a emoční prázdnota byla hlavním tématem snímku ... nevím, skoro se až zdá, že bývaly v té době emoce běžně přehrávány ... a možná proto vynikl Deanův um, kdy projevil víc přirozeného hraní než ostatní ... jak jsem začala, tak končím, vidět snímek o 30 let mého života dřív, komentovala bych jistě jinak ... tak nějak to všechno odnes čas, James Dean tak nadále pro mě zůstává hercem, který neměl čas projevit svůj talent a předčasně ukončil svůj život při automobilové nehodě

docela zajímavé po stránce technického vývoje - ta stránka sci-fi budoucnosti mě zaujala ... ovšem tohle soužití s OS bych nám lidem nepřála ... škoda toho slizskýho looku ústřední postavy, coby východoněmecký občan 80.let minulého století, ještě scházel hřebínek v kapse na zadku fešáckých kalhot s pasem vysokým až běda ... konverzace do prostoru mě nebrala, prostě člověk z masa a kostí mi tam chyběl ... celkově mě to nudilo, tempo vleklé, mě to zkrátka nebavilo, zklamalo a ještě to navíc bylo smutné ... hvězdička za výkon J. Phoenixe a hlas Scarlett (jenom ji slyšet a toužit ji vidět, to mohlo u některých zafungovat dobře)

to byla panečku podívaná ... Al Pacino, Sean Penn a Penelope Ann Miller všichni byli jedním slovem výborní ... vracím se, abych doplnila, že to byl silný filmový zážitek, lahůdka

ta rivalita, soupeření kouzelníků mě na filmu zaujala nejvíc a až do samého konce ... Ch. Bale, H. Jackman, M. Caine byli skvělí ... komediální vložka H. Jackmana mě pobavila, protože jinak jsem po zbytek snímku jen přemýšlela, těšila se, co bude, i když kouzelnické prostředí nemusím a ta chladnokrevnost mě rmoutila ... D. Bowie mi udělal radost (ovšem technicky vzato blábol ... nebo sci-fi?) ... pokochala jsem se i krásou renesanční ženy Scarlett J. i skvělým výkonem Rebecci Hall, v jejíž kůži bych být nechtěla ... ve chvíli, kdy zazní "abrakadabra" mi spadla brada (no to si děláš ...) ... bylo to dobrý, ale celkově z toho mám trošku smíšené pocity a ještě mi nedošlo proč (možná ta lidskost tam tolik nevyčnívala a já to tak mám asi raději)

moc pěkná kamera, vynikající Geoffrey Rush, hudba pana Morriconeho, nádech historie a umění, geniální Claire, která na první pohled nestojí sběrateli umění ani za podívání, ale život v číslech otevře oči i zamilovanému ... celý příběh starého mládence a jeho proměnu jsem sledovala se zaujetím ... mé tušení se potvrdilo ... přesto neubralo mému zážitku na kráse ... už po několikáté se přesvědčuji, že výkon G. Rushe je pro mé oko hereckým koncertem

tak nejprve zahřívacé kolo a potom ta pravá paráda ... nejvíc se mi líbila povídka od Rodrigueze, rodinka, dětičky k pohledání, Banderasův výkon ... Tarantinova povídka výborná třešnička nakonec ... ovšem Tim Roth, já myslím, že si toho pikolíka parádně užil ve všech čtyřech pokojích a já měla o skvělou zábavu postaráno... že mám ráda ulítlý věci, už vím dávno a s věkem se to němění