Ještěřák

Co ke SHI GAN napsat, když je to tak excelentně znepokojivé, smutné, strašidelné, jiné. V interiérech, které mají společné s těma našima snad jenom zásuvky. Neřešící pracovní, ba ani příbuzenské a přátelské, ale jenom ryze párové problémy. Původně "mezlidský" film, který se ochotně zvrhne v paranoidní thriller. Divné, ta holka se chovala jako úplná čubka, a ani jsem jí to neměl za zlé. Z duše má trhací kalentář, ale přijde jí to perfektně normální, dokonce i okolí to přijde perfektně normální... Přitom většího blázna jsem snad ještě neviděl, jak se ke konci zmazaná od barvy na vlasy, patlátek a krve z (cizí) rozjeté hlavy ušklíbla při mámivé myšlence na další plastickou operaci, no to bylo doopravdy něco. Rezonuje ala VERONIKA DECIDES TO DIE, a troufám si říct, že právě od Veroniky jsem lepší film po niterní stránce neviděl, úplně jasná pětka.

Docela skvostný výhrabek na to, že ho na ČSFD ohodnotilo asi tak 23 lidí z tři prdele zaregistrovaných. 89 minut z 92 jsem byl napnutej jak strunička. _____ POPRVÉ JSEM ZDE VIDĚL: užití toho strašidelnýho předpotopního plamenometu ala Return to Castle Wolfenstein, polní bibli celou od krve, a poštovního holuba s ustřelenou nožičkou.

Film-provokatér, který mi rozhodil sandál vo velkom štyle, a proto jsem ho odměnil tak jak jsem ho odměnil. Divák si možná uvědomí, že některé podstatné prvky autorkracie (všimněte si, že to zní mnohem líp než diktatura) můžeme vidět kdykoli vystrčíme paty z baráku, a že se ještě za pět minut dvanáct jeví jako moc fajn věc. Vždyť ještě když ten árijec z Napoly rozflákal nos své prostořeké klapustýně, považoval jsem to za jedno z nejmírnějších řešení. Holt je mi 24, nudim se, necítím žádný zeitgeist a jsem tedy manipulovatelný. A je mi to nejspíš všechno u rekta.

Letní krutonářez jak mraky, a snad ještě větší rokenrol, než loňský BOAT THAT ROCKED. Matthew Vaughn nechal papuče, Barbaru Streisand a normalitu doma, a natočil nejen kurewský nářez, ale díky cca dvěma souložím (z toho jedna na popelnici - to se u nás za hospodou dá dělat taky... just saying) a třem masturbacím taky kurewský nátěr. Klidně si zhňahňá dohromady supertvrďasy a supermamlasy, zvlhčovací scény a parodii zvlhčovacích scén, westernového Ennia Morriconeho a punkrockerku Joan Rettovou, a ono si to úplně kliďánko funguje. Podobný kulturní galimatyáš jsem si takto na plné kule užíval snad jen u Falloutích veleděl svého kamaráda Martina Brzáka, publikujícího pod přezdívkou Skaličan, v hodnotných a nadčasových povídkách "Felout" nebo "Teplometní granátníci" 1 a 2, kde se na scéně postupně objevil Vyvolený, heterosexuální Enklávani, homosexuální Enklávani, bukkake miny, gaykoni, Pamela Anderson, a Chuck Norris, tou dobou migrující do Mexika. _____ P.S. ta scéna, kdy 11ka likviduje barák s bossem (může to být v commentu komiksovýho filmu vůbec spoiler?), je největší masňárna, co jsem viděl za hodně hodně dlouhou dobu. _____ P.P.S. - a teď zvážněme - Chloe Moretz je veliký talent.

Tento comment jest jakousi obhajobou dost možná nejnejapnějšího filmu v životě, jaký jsem kdy ohodnotil plným počtem. [1] Má rovnocenně naprosto ÚŽASNOU audiovizuální stránku, a když píšu úžasnou, tak myslím opravdu "úžasnou" a ne "ono je to audiovizuálně nadprůměrné, zhruba jako každý třetí flák, jééé to je úžasné". Dosahuje zhruba úrovně nadhororu THE SHINING, kterému se mimochodem obdobně artová SUSPIRIA asi tak nejvíc podobá (relativně; ona se totiž nepodobá lautr ničemu, Suspiria je prostě Suspiria). [2] Jedná se samozřejmě o kurewskou (nikoli pouze kurevskou) strašidelnost, kdy strašidelno poněkud strašidelně graduje řádný kus před koncem: finále je spíš takové úlevně-fascinující. Není nevýznamné, že SUSPIRIA straší spíš druhotně než prvotně (tj. žádné předvídatelnosti, klišé-twisty, levňoučké lekačky útočící na první signální soustavu apod. nešťastnosti), a jedná se tedy o horor, u kterého jsem se fascinován obrazně posral jeho celkovým charakterem. [3] Zčarodejněná baletní škola plná baleťaček a baleťáků jako vůbec nejpitomější místo pod sluncem na zfilmování? Houbeles - pokud umíte točit. Tohle architektonicky těhotné místo mělo pro mě úžasně vysoký stupeň genia loci. [4] Po první OMG n' WTF gore scéně (kterou jsem nechápal, nerozeznával, a nelíbila se mi zdaleka nejen pro tu asi záměrně lacinou Argentovskou oranžovou krev) jsem si o daném filmu myslel spoustu věcí, ale vůbec nic hezkýho. [6] Mnohé zdánlivě nesmyslné scény ze zpětného pohledu dávají veliký smysl, alespoň co se týče nám představeného mustru filmu: vrahové ani oběti se nechovají zdaleka tak nelogicky, jak se ze všech stran konstantně oblbovanému prvodivákovi může zdát. Nebojdte se tedy, že právě koukáte na budoucí supervolovinu. Bojte se raději filmu. [6] Dvě noci ze tří bezprostředně poté se mi hlavou honil právě tento film. Dokonce jsem rozespalý nabyl určitého pocitu, že tímto přivolávám změny počasí! _____ Výjevy, které si budu pamatovat, dokud si pro mě nepřijde čubka s kosou: 1) slepec, vlčák a náměstí; 2) červíčci; 3) otevření rituálních prostor; 4) chrápající paní ředitelka. Čtyřka je obzvláště vypečená: Argento v dávno dobře rozdmýchaném ději chytře zgrupne všechny potenciální ranní mrtvoly dohromady, aby se nechoval stádovitě a nechal diváka na jistou chvíli oddechnout... tím způsobem, že z toho dokáže vytlačit snad nejmakabróznější moment filmu - za pomoci trochy červené látky a chrápání. Uznávám, jsem SUSPIRIÍ upřímně dojat...

Taková sbírka duševně pokroucených kreténů v jednom filmu se jen tak nevidí. Ve scéně, jak gichne to mlíko na kapotu auta a přijde při tom o život určitá hromádka cestujících, jsem se zasmál jako už dlouho ne. A když pan bossík vykrmoval svých šestnáct prasat chutnými extra křupavými flaksami z nepohodlných lidí, byl jsem celý lačný po detailech! Guy Ritchie nám všem uvařil nezdravou, ale velice chutnou kinematografickou polívčičku s nezaměnitelným aromatem vychcaných podfuků, černého humoru, a vhodně naporcovaných lidských kousků.

Úplně nejlepší na tom je ta unikátní a snová atmosféra mírně alternativní reality. Takhle nějak by mohl točit David Lynch po absolvování čtyřiadvacetihodinového kola těch nejlepších a nejpozitivnějších hollywoodských oplodňováků a slaďáků namísto tradičního vypuštění z cvokárny & vysazení prášků. A Gary Oldman je teď pro mě kultovní postavou minimiálně dvou filmů.

[1] Začnu vtipem: Moskva, Kreml, asi 20 minut po sportovním průseru s americkými studentíky v Lake Placid. Účinkující: Chruščov, Brežněv, Andropov. Téma 1: jaderný program. Téma 2: vesmírné záležitosti. Téma 3: kdo sakra nahradí stárnoucí Charlamovu lajnu na příštím velkém turnaji?! [2] Tento dokument jsem od roku 2007 viděl už třikrát a pořád mě baví. Může to znamenat jedině dvě věci: a) téma je mimořádně silné samo o sobě, b) dokument je úžasně strukturován (jenom potvrdím, že v něm opravdu není hokej jako takový). [3] Já těch pět bláznivých Rusů mám rád. Hlavně hubatého intelektuála Larionova si vážím. Švédové si je zde každopádně hokejově idealizují. Bodejť. Jejich skóre proti Sborné za sedmdesátá a osmdesátá léta bych (jako Švéd) v žádném případě nechtěl vidět s plným žaludkem. Byli dobří, ale zároveň v nejlepším (nejen) hokejovém věku dřeli jako dogy a hlavně kvedlali pořád spolu. Kvedlat elitní kanadská pětka let osmdesátých (Bourque, Coffey - Gretzky, Lemieux, Messier) taky pořád spolu, možná všechny ty Canada Cupy a akce Rendez-Vous nejsou tak divácky zajímavé. [4] Rozdíl mezi sovětským a kanadským propadákem: v SSSR by vás sežral Tichonov. V Kanadě 30 milionů Kanaďanů. Zavolejte Gretzkymu, jaké to bylo, dostat na prdel 8:1 v roce '81. Možná byste se taky pět dní schovávali na Floridě (90%).

Výtečně - první opravdu zásadní film pro rok 2009, který jsem viděl. Mohu tak konstatovat díky fenomenální (a upřímně doufám, že i oscarové) Sarah Michelle Gellar, dobrému tahu na bránu, kdy se film prohryzává až na samou dřeň jednoho z největších problémů moderní doby, a jednomu z nejemotivnějších konců, které jsem ve svém třiadvacet let "dlouhém" životě viděl. Pár klišé se sice zevrubně snažilo degradovat o třídu níž, hlavně společné orgasmy začínám fakt upřímně nesnášet, ale brutální lidství sem přenesené přebije všechno. Čmuchám nové jak herecké (SMG, Jonathan Tucker), tak režisérské (Emily Young) talenty. Takže tedy pět, ale pro tenhle typ filmu jsou CSFD hvězdy stejně mrhání časem. Mimochodem, ono je to skvělé i audiovizuálně, a kdybych věděl o nějaké sebemrskačské klapustýně s podobnými sklony, vrazil bych jí do ruky tenhle film, stejně jako začínajícím psychologům, nebo komukoliv, kdo si chce jenom rozšířit životní obzory v oblastech, které jsou pořád tak trochu tabu a k nedělnímu obědu se moc nehodí.

ROJTEMANE, PROČ SE NIKDY NESMĚJEŠ? - NEMÁM NA TO ČAS. STAČÍ VTEŘINA A JSEM MRTVÝ. _____ Na rozdíl od některých zde komentujících nepovažuji tehdejší piloty za až takové mučedníky (vybrali si, co si vybrali...), vedle nichž se současné máničky vyjímají asi jako Trabant vedle Ferrari, ačkoliv je objektivní pravdou, že sedmdesátkové pretěky byly mnohem více přirozené, dynamické a živelné (přestože je přímo zde Stirling Moss znevažuje pro změnu vzhledem k "jeho" časům - typické). Na druhou stranu je pravděpodobné, že zajíce typu Algersuari (kterého jsem snad ještě neviděl dojet do cíle) nebo Sutil (kolegům na trati je nebezpečnější než svého času tři Gillesové Villeneuveové) by pečlivě sbírali po kouskách zhruba ve druhé zatáčce: dnes ty monoposty řídí machři, ale vedle nich i děti. A propo, fatální nehody Pryceho nebo Williamsona byly neuvěřitelně hloupé, zbytečné, smolné, a v kombinaci s bubny, které tam ti Taliáni mrskli, na hranici mé osobní únosnosti. Nemluvě o tom - a to už v záběrech neuvidíte - že se popálenou mrtvolu do konce nepřerušeného (!!!) závodu neobtěžovali ani uklidit. Dneska přitom vyjíždí na trať Safety Car i když na ní leží byť jen blbej připínáček.