orkadimenza

Morálně Muži v naději dolují dno Mariánského příkopu (a přitom to tak vůbec nemuselo být, což divák zjistil hlavně tetelícím se závěrem), ale po herecké a dějové stránce (záměrně neříkám scénáristické, protože scénář beru jako celek filmu) tam ty hvězdičky prostě dát musím. Macháček sice i topornou postavu hraje toporně, zato z Vicy Kerekes se stal kult, který by si vzhledem k povaze myšlenky filmu zasloužila na lepší pozici. Rozporuplné snad jako žádný jiný novodobý český film, až to hraničí s guilty pleasure.

Když jsem po Interstellaru zavítal do kina na Dunkirk, zaplavila mě katarze a hlavně úleva, že se Nolan tentokrát držel při zemi, neposílal lidi do černých děr a několika nelogickými mindfucky svému megafilmu nevypálil rybník. Jenže o další tři roky později si naložil takové sousto, které sám není schopen skousnout. Se svým Počátkem nasadil takovou laťku, kterou chce ještě o něco překonat, ale dostává se do situace, kdy své vizionářství přežene, až se míjí s účinkem, který má zapůsobit na diváka. Díky několika zběžně pročteným recenzím jsem šel do kina s jasným úkolem: "Tak, teď si sedni a dávej kurva pozor!" a byl připraven s krystalickou dávkou pozornosti. Jenže jak se mi stává i u spousty matfyzáckých přednášek, po prvních 45 minutách jsem přestal stíhat a tak jsem se snažil pochytit alespoň záchytné body. Jenže to "nejlepší" mělo teprve přijít. Ve druhé polovině se časová smyčka obrátila a já jen čekal až se Nolan nechá lapit do vlastní pasti. Stalo se tak v údajném "momentu největšího překvapení" a jakmile jsem si uvědomil, že film nehledí na zákony zachování energie a hmoty a nedává smysl, dokoukal jsem jej absolutně bez emocí a s notnou dávkou hořkosti. Kdyby totiž hlavní padouch měl alespoň IQ 80, naloopoval by sám sebe ve smyčce kolikrát by chtěl a se svou naklonovanou armádou by mohl zničit celou planetu. Realita by tak neexistovala. Nic by se nestalo. Film by nevzniknul... Nolan příšerně zklamal. Tak u příštího snímku snad zpátky v realitě.

Pokud se o Jackie Brown mluví jako slabším kousku z dílny Quentina Tarantina, je nutné zdůvodnit, proč tomu tak je a následně provést analýzu, je-li to skutečně pravda. Především, Quentin Tarantino je scénárista; právě na scénářích začal stavět svou kariéru a mimo jeho desítku (až očekávanou jedenáctku) filmů jakožto špičky ledovce se podílel na scénářích či produkci dalších desítek snímků. Proto si troufám tvrdit, že točit film podle předlohy někoho jiného (ač ji přelouská a divákovi servíruje tradičně po svém) není úplně jeho styl a s Jackie Brown to bylo také naposled, kdy něco podobného udělal. Známky slabiny tak Jackie Brown nejeví v postavách, které předříkávají povedené dialogy (avšak ne tak skvělé, aby se staly kultovními jako v Pulp Fiction) a jejichž herečtí protagonisté předvádějí nadprůměrné výkony (mimo skvělého Samuela L. Jacksona bych moc rád vyzdvihl Roberta Fostera, jehož elán bych chtěl mít, až na mě bude klepat šedesátka), ale v rozvláčnosti děje, čemuž výrazně napomáhá rozdělení finální předávky na tři různé pohledy a divák tak po více než dvou hodinách zklamaně přihlíží tomu, že vytoužená gradace se nekoná. Závěrečné "vyšumění do prázdna" mi připomnělo mé první zhlédnutí Pulp Fiction, avšak zde se za neujasněným pocitem nad celým filmem neskrývá průběh děje, který měl po celou dobu šmrnc. Což výrazně snižuje šanci, že si Jackie dám někdy znovu a tedy, že by se pro mě stala kultovním a doceněnihodným Tarantinem. Ale nikdy neříkej nikdy. Prozatím 3*.

The Missing Ingredient: Velmi rozporuplné zahájení. Tim Roth předvádí specifické, avšak těžko autentické herectví, kterému se divák těžko dostává pod kůži (a někomu se to nezadaří až do konce filmu). Stejně tak příchod dívčí partičky do společného pokoje; zpočátku se to vyvíjí zajímavě, jenže hned jak přijde na řadu čarodějnické vyvolávání Diany, začínám si myslet, že režisérKA příběhu má nějakou úchylku. P.S. Není tedy divu, že hlavní postavy příběhu byly pouze ženy. 2* The Wrong Man: Ačkoliv pointa byla zřejmá již od počátku, dialogy se začínaly přibližovat ideálu, který jsem ve filmu v kooperaci s Tarantinem očekával. Jennifer Beals je naprosto k sežrání a do momentu, kdy se i druhý režisér Rockwell začne projevovat formou jakýchsi úchylek (tentokrát z pozice Sigrfieda + grcka z 5. patra) všechno probíhá tak jak má. Jen škoda, že závěrečné vypointování nebylo lepší, ten potenciál tu byl. 3* The Misbehavers: Rodruguezova historka mě bavila od samého začátku, a stěží bych čekal, že můj entuziasmus bude ještě gradovat. Dokonce si troufám tvrdit, že je o chlup lepší než Tarantinův závěrečný příběh. Skvělý a nekompromisní Banderas ("Rozpalme požár lásky") dominuje první půlce příběhu, avšak jeho kouzlo nechybí ve druhé polovině ani trochu, kdy žezlo přebírají zlobivé děti (hlavně dcera je úchvatná) v kombinaci s již rozzuřeným Timem Rothem. Závěrečné vypointování je tak krásnou třešničkou na černohumorném Rodriguezově dortu. 5* The Man from Hollywood: Závěrečná Tarantinova historka, kde se dám režisér ujmul hlavní role. Po frustraci z přemrštěného hypu okolo Pulp Fiction a stažení se do pomyslného ústraní s Jackie Brown je naprosto jasně vidět, že Tarantinovi role filmové celebrity Chestera padla jako ulitá. Uhrane vás svými tradičně poutavými dialogy a v kombinaci s poflakující se Angelou, energickým Normanem a všehovšudy telefonujícím Leem a.k.a. Brucem Willisem máte pocit, jako byste najednou přesně věděli, jak to v Hollywoodu chodí. Svým závěrem pak Tarantino dle mého vy*ebal s každým očekáváním diváka, avšak takovým způsobem, že potěšeně pocítil vytoužené zadostiučinění společně s poslíčkem Tedem. 5*. Suma sumárum: 4*, kvůli fantastické druhé polovině prostě nejde jít níž.

Jeden z nejlepších českých textů novodobé pop-music. Videoklip je jednoduchý, zato naprosto geniální. Tuhle laťku už ani sám Klus nedokázal později překonat. A to ke vzniku alba Racek stačila jen domácí produkce. Holt v jednoduchosti je síla. P.S. Live je to jedna z nejživějších pecek. "Byla naivní, já byl na i v ní, ale ne ve vztahu."

Pravděpodobně nejsilnější Nateova píseň, přesně taková, kterou interpret napíše, aby se vypsal ze svého osobního traumatu. Viděl jsem několik reakcí na tenhle song a nejedna skončila se slzami. I mě někdy dostane. Ta síla upřímnosti, vzteku a zoufalství, hlavně ve třetí, mluvené sloce, je odzbrojující. "At 25 you'll put out Therapy and gain some traction, skip to track number four, now that's a really sad one." -NF - Nate-

Dvě hvězdičky čistě za myšlenku, která je skryta za textem. Aspoň, že tohle nebylo myšleno v opačném smyslu. Jinak mě 'xanny' vážně nebaví a v Billie playlistu se jí zásadně vyhýbám.

Vzhledem k tomu, že jsem si nečetl místní obsah, tak mi až v závěrečných vteřinách došlo, čím je tento animovaný film inspirovaný. Krátkometrážní snímek ESTONSKÉHO! režiséra Raamata skládá dílům svého krajana velkou čest a pomocí děsivé hudby se přenesení pekla na filmové plátno zdařilo velmi dobře. Jako první mi přišlo na myšlenku Fimfárum Jana Wericha, konkrétně povídka Franta Nebojsa, kde je kombinace hudby a loutkových postaviček čertů ještě dominantnější (ale to možná zejména díky vypravěčskému hlasu Wericha a vztahu k těmto povídkám od dětství), zdejší "pekelný kabaret" se však povedl nad má očekávání.

Příliš mi tenhle styl k Taylor nesedí, obzvlášť ten beat mi na ni přijde moc tvrdý. Když porovnám s letošním komorním albem "folklore", tam jí sedí mnohem víc klidná poloha. Situaci trochu zachraňují Ed Sheeran a Future, u kterých se dá podobný styl očekávat, ale že by song jako celek byl nějaká pecka, to se říct nedá.

To, co postrádají mé nejoblíbenější tracky od Linkinů; Numb, Leave Out All The Rest, What I've Done; to je obsaženo v In The End. Naprosto dokonalá symbióza Shinodova rapu a Chesterova zpěvu (který zde na rozdíl od Faint není tak uřvaný, takže ten kontrast už snad nemohl být lepší), kteří debutovým albem Hybrid Theory zaslouženě prolomili ledy světové hudby. Na desce jednoznačně nejlepší počin. Plus ten videoklip z roku 2001? Neskutečná pecka a nostalgie zároveň. "But in the end it doesn't even matter." R.I.P. Chester!