Rooseman

Fenomenální. Vizuálně barevná, až triumfálně okázalá záležitost, do které se vpijete po prvních deseti minutách a neoddělíte se až do konce i díky plynulým 114 minutám stopáže. Esteticky jde o neuvěřitelnou a titěrnou práci, všechno ladí, Jagna jde ale dál. Vábivý vizuál dokresluje fenomenálním hudebním doprovodem, celé to graduje, je to hodně naléhavé. Dochází k rozporu velké národní folkové hrdosti a pohledu na všechny lidské stránky, které na sobě sami nenávidíme. Bavilo mě to ze všech úhlů pohledu. Perspektiva překrásné dívky, jež byla předurčena k tomu, aby jí nenáviděli všechny ženy i muži, co ji neměli (a i muži, co ji měli) je ostrá. Břinká na vás. Vykresluje dívčino tělo jako pozlátko a nedosažitelný chtíč, který jí zdánlivě přiděluje výhodu, ač jí nepatří a je jen využíváno okolím. Něco to ve vás zanechá.

Duna nezklame. Duna je věčná. Duna je velká. Pompézní a lehce nabubřelá dvojka dělá vše správně, esteticky i hudebně výborná podívaná trochu dře v poslední pasáži, ale všechny pochybnosti sama o sobě časem ničí. Je to monstrózní a povedená adaptace.

Prostý, ale přesto okouzlující pohled na všednost. Sílu Dokonalých dní vidím především v naivním až dětském pohledu na rutinu a famózním výkonu, který předvádí Kódži Jakušo. Wim Werders tasí paletu nálad, střídá je a nutí diváka porovnávat svoje vnímání reality s příběhem. Nejde ale ani tolik o všímání si drobností a malých hezkých okamžiků, ale spíš o niterní smířenost a vypořádanost s vlastním životem. Život není lineární, kontinuální a spousta věcí nejde podle plánu. Právě tohle sdělení mě v té absolutní všednosti, nedramatizačnosti a fádnosti zaujalo. Kontrastem je mu totiž právě ten post-kapitalistický tokijský shon, v němž už není ani prostor na ritualizaci. Ale právě monotónní opakující se okamžiky celý život nejen Hirajamimu rozsvěcí a dávají mu barvy. Kolik z nás nějakou rutinu v jakékoliv formě má a do je jaké míry je dobře, že ano, nebo ne?