Steven47

Nezlomní jsou typem filmu, na který člověk jde s tím, že víceméně ví, co dostane, a pouze čeká, jak mu dané provedení sedne. A v mém případě sepnulo na správných místech, ačkoliv rozhodně není perfektní. V jádru stojí silný příběh o poutu člověka se psem a o důležitosti přátelství, které je zkrátka cennější než třeba vytoužená výhra v závodě. Možná i proto má samotný závod relativně málo prostoru, tvůrci nezvládají naplno prodat jeho náročnost a tak trochu ho odbudou. Jistá nedotaženost je pak znát i u vedlejších postav, které zastupují neoriginální archetypy, a jakékoliv dialogy jsou dost ploché a klišovité. To hlavní, tedy vztah Michaela se psem Arthurem, je však naštěstí dostatečně vybudovaný. Ačkoliv je tedy snímek místy zbytečně uspěchaný, v klíčových momentech zvládá vyvolat přesně ty emoce, které chce, a zvlášť finále je zkrátka dojemné. Jako celek novinka balancuje mezi třemi a čtyřmi hvězdami, vzhledem k reálným základům se přikláním k vyššímu hodnocení. 7/10

Kdyby byla první polovina Opičího muže tak dobrá jako ta druhá, aspiroval by tenhle akční nářez na překvapení roku. Akce, které je v úvodu pomálu, sice baví svou živelností a snímek zaujme i stylovými záběry, ale celé to navzdory vcelku banálnímu příběhu působí zbytečně upovídaně a film se s blížící se polovinou dost táhne. Vyprávění je navíc místy docela frenetické a nevěnuje všem linkám potřebný prostor. Od vynikající tréninkové montáže se nicméně rozjede neuvěřitelná jízda, která si opravdu nezadá s často skloňovaným Johnem Wickem. Bitky jsou surové, různorodé, výtečně využívají hudbu, pomocí níž mění náladu jednotlivých sekvencí, a do toho si tvůrci dávají záležet, aby byla každá scéna kompozičně i barevně perfektně vyladěná. Výběr písní občas překvapivě pobaví, do částečně odlehčené atmosféry to však perfektně zapadá. Dev Patel si zaslouží obdiv nejenom jako herec, ale i jako debutující režisér. A být jeho prvotina kratší a údernější, asi bych nad tím pětikvaltem uvažoval. 8/10

Že je i druhá část Duny stran audiovizuálu zřejmě zážitkem roku asi nikoho nepřekvapí. Denis Villeneuve zvládá tenhle fikční svět vykreslit neuvěřitelně podmanivě a neustále na něj nabaluje nové atrakce. V poněkud pomalejším úvodu jsem měl nicméně podobný problém jako s prvním dílem – příliš mě nezajímalo, co se v hypnotizujících písečných dunách odehrává. Postupem času mě však film naprosto pohltil. Možná za to mohl IMAX, několik vyloženě dechberoucích sekvencí či výtečné zpracování tématu mesiášství v kombinaci s rozvíjejícím se politikařením a hlubším poznáváním některých postav. Je až škoda, že přerod Paula Atreida působí ke konci zbytečně uspěchaně, ale vzhledem ke stopáži asi nešlo jinak. Novinka každopádně utíká pocitově určitě rychleji než první část. Přihazuje další figurky, baví větší porcí různorodé akce (závěrečný duel v topu) a opět fascinuje hereckými výkony. Zvlášť Timothée Chalamet je neskutečný, Austin Butler pak zase umocňuje nelidskost Harkonennů. Spolu s hudbou Hanse Zimmera, jež mi tentokrát sedla podstatně více, to vytváří opojné filmové dílo. Svět Duny možná nikdy nebude mým nejoblíbenějším, ale tentokrát mám opravdu nutkání vidět pokračování. 9/10

Překvapivě to nebylo až takové utrpení, jaké jsem očekával, ačkoliv tomu mé hodnocení příliš nenasvědčuje. Ano, Madam Web je opravdu prakticky ve všech ohledech mizerná. Ať už jde o znuděné herecké výkony, strojené a místy až směšné dialogy, odpudivé triky či nepřehledně zpracované jak akční sekvence tak potenciálně atraktivní vidiny budoucnosti. Opomenout nelze ani hloupý příběh, který je umocněný tím, že vyprávění nedává žádný smysl a všechno se děje naprosto z ničeho. Tahle hříčka má však zároveň jednu výhodu – zvládá docela obstojně bavit. Zhruba ve dvou scénách cíleně, ale většinu času spíš tím, jak je špatná. Být to parodie, musel bych tvůrce pochválit, jak skvělou práci odvedli. Ve výsledku nicméně ty dvě hodiny alespoň rychle utečou, což je vzhledem k okolnostem malý zázrak. 2/10

Čekal jsem víceméně standardní příběh o tom, jak se vyrovnat se svým strachem. čemuž docela nasvědčuje i úvod, ve kterém jsem se mimochodem viděl víc, než bych předpokládal. Jenže Orion a tma se postupně tematicky naprosto rozpadne a stane se z něj velmi podivný, skoro až filosofický animák, který je ovšem absolutně nesourodý. Sem tam sice nahodí zajímavou myšlenku, ale nějaká jasnější dramatická linka jako by se vytratila. Tvůrci ani nedořeší téma strachu a už se věnují důležitosti tmy, aby pak zničehonic celou situaci vyřešili podivným cestováním v čase. Vážně nevím, co si z tohohle má ať už dospělý nebo dětský divák vzít. Na vyloženě intelektuální podívanou jsou jednotlivé motivy nerozpracované a rozhárané, jako čistě dětský snímek zase novinka nezvládá pořádně předat jakékoliv základní poselství. Nebýt povedeného úvodu a celkem vtipných scén s nočními entitami, které jsou ale jinak prakticky nedůležité, byl by to snad ještě větší propadák. Hodně frustrující zážitek. 4/10

Jeden život sází především na silné ústřední téma. Příběh Nicholase Wintona je fascinující a jsem rád, že jsem se o celé československé akci, i když s velkým zpožděním, mohl touhle formou něco dozvědět. Bohužel mám pocit, že tvůrci až příliš spoléhají právě na námět a samotné zpracování je v mnoha ohledech neuspokojivé. O Wintonovi se toho člověk příliš nedozví, nemá šanci jeho charakter prozkoumat do větší hloubky, a některé jeho činy (v obou časových rovinách) tak působí trochu z ničeho. Pasáže z minulosti jsou navíc dost uspěchané, chybí jím větší napětí a trpí i na herecké výkony některých zúčastněných, které mi přišly až strojené. Zvlášť u mladého Wintona je ten rozdíl oproti skvělému Hopkinsovi až propastný. Z filmařského hlediska jde tedy o mírné zklamání, ale co naplat, snímek mě i přesto třikrát dohnal k slzám. Ačkoliv to celé mohlo být mnohem komplexnější, tomuhle filmu o čisté lidskosti prostě ty slabší 4* dát musím. Ale pokud chcete o Wintonovi víc informací, hledejte jinde. 7/10

Argylle: Tajný agent by rád byl chytrou a uvědomělou parodií, bohužel většinu času působí spíš jako nevtipná komedie. Záměrně přehnaný „knižní“ úvod ještě celkem funguje, ale od té doby je to čistá trapnost. Postavy jsou navíc nezajímavé, chemie mezi nimi prakticky neexistuje a člověk si ani nemůže užít ty relativně zdařilé akční sekvence, protože je neustále narušují přihlouplé hlášky hlavních hrdinů. Kolem poloviny pak snímek poněkud zvážní sérií několika na sebe nabalených šokujících odhalení, která asi mají vyvolat napětí, což se ale vůbec nedaří, protože to do odlehčené atmosféry absolutně nezapadá. Tenhle nepovedený mix komedie a dramatu se snaží zachránit přepálené finále, jež akorát umocňuje roztržitost celku. V závěru je tak sice film (víceméně) konečně tou parodií, kterou zřejmě chtěl celou dobu být, jenže už je jaksi pozdě. Ani vizuálně velmi pěknou bitku v kouři jsem si prostě nebyl schopný užít. Odlehčený přístup? Budiž, ale musí se to zkrátka umět dělat. U podobných filmů se má divák bavit, ne trpět. 3/10

Během první poloviny, která je takřka dokonalá, jsem začínal chápat, proč někteří označují Chudáčky pomalu za film desetiletí. Ačkoliv tu Lanthimos jednotlivá témata i myšlenky představuje mnohem srozumitelněji, tak tohle upozadění jisté intelektuální roviny vynahrazuje skvělý absurdní humor, oscarová Emma Stone a také unikátní fantaskní zasazení, jež i s pomocí rybího oka vytváří jednoduše fascinující vizuální stránku. Zkrátka jsem byl unešen. Ve druhé půlce ale bohužel tempo dost výrazně opadne a některé pasáže působí zbytečně zdlouhavě. Snímek jako by už zkrátka neměl moc co říct, jelikož to nejzajímavější vyčerpal někde mezi Lisabonem a Paříží, takže se víceméně patlá v pár motivech. Nezachrání to tentokrát ani konec, respektive závěrečná scéna. Ty bývají u Lanthimose dost často důvodem, proč jeho díla v divákovi rezonují i dlouho po zhlédnutí a nutí ho se k nim vracet. Jenže tady to celé kvůli přílišné jednoznačnosti tak nějak vyšumí, což je prostě škoda. Možná kdyby se Yorgos opět chopil psaní scénáře, jednalo by se o ten pomyslný ultimátní zážitek. Tak třeba příště. 8/10

Kvalitně zpracované a hodně drsné historické drama z prostředí dánského vřesoviště. Bastard je v jádru jednoduchým příběhem o lidské zarputilosti. Na jedné straně sympatický Ludvig Kahlen s tváří charismatického Madse Mikkelsena a proti němu bytostně odporný (de) Schinkel. Rozhodnutí hlavního hrdiny jsou však také často rozporuplná, čímž se snímek zvládá vymanit z tradičních žánrových klišé a nabízí poněkud odlišný zážitek. Přesto mám pocit, že se mu to daří pouze částečně a chladné scény střídají zbytečně melodramatické výjevy, což narušuje jinak nekompromisní atmosféru. K romantické lince se přidávají až absurdně komické scény, které sice pobaví, ale ve výsledku mi možná právě tahle žánrová nesourodost zabránila si film naplno užít. Nepříliš uspokojivý konec pak vnímám především jako logické vyústění předchozích tvůrčích rozhodnutí a nemyslím si, že by Bastardovi pomohlo, kdyby pouze skončil o pár minut dříve. To jsou nicméně asi jediné výhrady vůči tomuhle jinak kvalitnímu severskému počinu. 8/10

Skvěle promyšlená a brilantně zpracovaná společenská satira, která mě dostala mnohem víc než jsem čekal. To se mi snad zdá je tematicky nabitý a aktuální snímek, jenž reflektuje slávu, životní pasivitu, žárlivost či fenomén tzv. cancel culture. Už takhle zajímavý námět navíc výborně míchá komediální prvky (scéna s prdem je geniální) se skoro až hororovými výjevy, díky čemuž je výsledek naprosto pohlcující. Právě snové sekvence výborně ilustrují, jak se sláva postupně mění v nevraživost. Režisér nicméně netlačí divákovi žádný narativ, takže lze na celou problematiku nahlížet z více úhlů a vnímat jednotlivé aktéry dle svého vlastního přesvědčení. Parádní zážitek pak korunují herecké výkony v čele s perfektním Nicolasem Cagem. Mrzí mě, že tuhle ódu nemůžu zakončit desítkovým hodnocením, ale poslední čtvrthodina se bohužel zbytečně tematicky roztříští, kvůli čemuž není finále tak úderné. Přesto ten pětikvalt napálím, protože nechci, aby mě Paul Matthews strašil ve snech. 9/10