walsidal

Strhující psychologické drama s naprosto výjimečným hereckým výkonem Natalie Portman. A taky odpověď na otázku, proč je považována za jednu z nejlepších hereček současnosti. Těžko si totiž v postavě baleríny Niny představit jakoukoliv jinou hereckou osobnost, aniž bychom předem cítili, že výsledek bude horší. A není to pochopitelně dáno jenom jejími mimořádnými tanečními dispozicemi. Podivuhodný příběh o pohlcení, psychologickém rozporu ztotožnění a krutě křehké hranici mezi ztvárňováním a vlastním nitrem. Na pozadí hlavního dramatu pak lze vysledovat další dramatické vsuvky, ať už se jedná o nenaplněné ambice matky, boj o pozici primabaleríny či odchod stárnoucí baletky. A to vše dokreslováno skvělou hudbou, stejně podmanivě tajemnou jako příběh sám. Pro mě osobně je největším důkazem mimořádnosti toho díla fakt, že po jeho zhlédnutí jsem poprvé v životě pocítil touhu jít se podívat do divadla na balet…

Vlastně první krimi film, kterému jsem dal 5* a vůbec jsem nad tím neváhal. Je to výborný film, který má všechno, co mám na filmech rád: Až mrazivě silný příběh, který je dán jednak závažností zápletky - únosem dítěte, ale také tím, že vlastně není vyprávěn z pozice policejního vyšetřování, ale z pozice soukromých detektivů Patricka a Angie. Tím se zvyšuje působivost příběhu, protože tam, kde v běžných kriminálkách funguje policejní rutina, můžeme vidět emoce vypravěčů. Atmosféra prostředí. Autentičnost chudých čtvrtí Bostonu tady bezprostředně koresponduje s dějem příběhu, který tak získává další rozměr. Patrikovo prostřednictví dává divákovi možnost vidět příběh nejen zvnějšku, ale také z pohledu člověka, který tu žije od narození. Herecké výkony. A že by jich tady zasloužilo ocenit požehnaně: Skvělý Casey Affleck v hlavní roli, který skutečně působí jakoby žil v Bostonu odjakživa, neméně skvělá Michelle Monaghan dokáže bez velkých gest sdělit, jak moc ji tenhle záležitost s dítětem zasáhla, oceněná Amy Ryan v roli matky uneseného dítěte anebo dvojice policistů Morgan Freeman a Ed Harris. Výborný film se pozná mimo jiné podle toho, že donutí diváka nejen k přemýšlení, ale i k postoji. Proto tady velice oceňuji, že na konci filmu si každý chtě nechtě musí položit otázku, jak by jednal on sám. Má to o to lehčí nebo těžší, že zná i konec příběhu…

Je vždycky zajímavé podívat se na filmové začátky hereckých hvězd z dob, kdy ještě hvězdami nebyli, a v tomto případě to platí dvojnásob. Natalie Portman už ve 13 letech prokázala, že jednou bude patřit k těm nejlepším na světě. Dostala k tomu skvělou příležitost po boku neméně skvělých Jeana Reno a Garyho Oldmana ve francouzském filmu „Leon“, který patří k nejlepším dílům francouzské kinematografie. Nájemný vrah Leon je prostý, negramotný chlapík, bez kořenů, zdánlivě i bez citu a pouze s jedinou zásadou: Nezabíhet ženy a děti. O co je prostší člověk, o to geniálnější je ve své “profesi“. Mathilda je dvanáctiletá holka z neutěšeného prostředí drogového překupníka, která nenávidí svoji rodinu, kromě čtyřletého brášky. Když je celá její rodina vyvražděna, náhoda ji svede dohromady s Leonem, aby spolu na krátký čas vytvořili bizardní dvojici, která však působí neuvěřitelně věrohodně. Každý další komentář už je nadbytečný – film se prostě musí vidět.

První, co mě po zhlédnutí „Mulholland Drive“ napadlo, že musím změnit hodnocení všech svých 5* filmů, protože mi přišlo jaksi nepatřičné, že by měly mít stejný počet hvězd jako tenhle film. Protože tohle je prostě jiný level… Samozřejmě jsem to neudělal. Ovšem „Mulholland Drive“ pro mě zůstává mimořádný, stejně jako Naomi Watts ve své životní „dvojroli“. Celým filmem nás provází všeobjímající pocit, že (řečeno slovy filmové postavy) „Someone is in trouble; something bad is happening.“ Když se ale pokusíme vyjádřit jeho obsah běžnými výrazovými prostředky, zjistíme, že je velice těžko uchopitelný. Proto se pokusím popsat aspoň jeho strukturu, tak jak ji chápu já. „Mulholland Drive“ je posloupností mnoha tajemství, z nichž některá jsou v průběhu filmu rozkryta, u některých není rozkrytí jednoznačné a závisí na interpretaci diváka a některá tajemství zůstanou navždy neobjasněna. Podle mého názoru má film tři typy scén: Scény prvního typu se odehrávají v podstatě od začátku filmu až do okamžiku, kdy Rita otevře modrou krabičku. Teprve v dalších pasážích filmu vyjde najevo, že představují pravděpodobně sen Diane, do značné míry ovlivněný tím, jak se snaží ze svého podvědomí vytěsnit všechno, co souvistí se strašnou věcí, kterou spáchala: Nechala zavraždit bytost, kterou milovala. Toto vytěsnění se ve snu uskutečňuje mimo jiné tím, že sebe stylizuje do role Betty a Camillu do role Rity. Scény druhého typu jsou klasickou reálnou přítomností, ale fakticky zachycují jen krátký časový interval od probuzení Diane a příchodu její sousedky pro věci, až po sebevraždu Diane, které předcházejí halucinace. Tyto scény jsou prokládány scénami třetího typu, představujícími reálné vzpomínky. Právě tyto bolestné vzpomínky nastíní obrysy toho, co se skutečnosti (zřejmě) stalo… Tohle všechno je doprovázeno řadou symbolů, jejichž význam není vždy jednoznačný a závisí na fantazii i vnímavosti diváka. Neexistuje ovšem žádné „správné“ chápání tohoto filmu, existuje jen subjektivní výklad, k němuž se divák propracoval, pokud chtěl o filmu přemýšlet. Každý si prostě z „Mulholland Drive“ odnese, co dokáže. Záleží jenom na něm, jak moc toho bude a jak ho to ovlivní…