Ukrizku

Zážitek jedinečnosti prvních minut slibuje dvě a půl hodiny satiry na luxus. Předjachtová konverzačka je výživná, na jachtě má všechno skvělý spád, a to doslova. Na ostrově byla nuda, vtipy došly a co vznikne negací negace si lze snadno dopočítat.

Největší slabina seriálu je, když Vám nekoukatelná Neve ve rtu botox Campbell kazí třetinu obrazu krásného Manuela G-R. Pak takhle pěkné kousky padají do průměru.

Událost není o nějaké emoční bilanci, vlastně ani o konfrontaci se systémem. Neřeší vztahy, nepídí se po detailech, nehledá příčiny. Ovšem naprosto drsně a přímočaře studuje chladnokrevně urputné úsilí Anne zbavit se svého embrya, kterému nedala nejmenší šanci. A i kdyby pak náhodou ano, vy už to nechcete, protože si od třicáté minuty neumíte představit, "co" by se asi narodilo. Excelentní výrazy nesmlouvavé cílevědomosti berou dech. Naturalismus vám vyrve ženské orgány a pokud je nemáte, po tomhle antikoncepčním pekle si nedáte ani francouzský polibek.

Nudné, utahané, antivzrušující.

Myslím, že zpracování takto globálně důležitého tématu téměř výhradně prizmatem lidí, jejichž paranoidní problémy determinuje závislostní minulost, příliš velkou revoluci nepřinese. Mám ve zvyku podobně osvětové počiny doporučovat divákům v sociálních službách, tentokrát však budu zdrženlivější. Kéž by chuť pomáhat a citlivě vnímat lidi s duševním onemocněním měla alespoň polovina z těch, kteří dokument shlédnou až do konce.

Světlonoc je trochu úlet, ale zase ne takový, aby nestál za vidění. Někde uvnitř jsem tušila Tučkové bohyně s jejich z(a)traceným dítětem a brutalitou osudu odlišnosti a nonkonformity. Místo bohování Nvotová nabízí konfrontaci ženského symbolismu s mužským buranstvím, které bohužel nezachránil ani středomořsky atraktivní ovčáček. Přílišná neuvěřitelnost a podsouvání černobíle vyhrocené genderové stratifikace venkovské subpopulace mi nevyhovovalo, přesto mě dynamika příběhu fascinovala a postavy obou sester mě zajímaly od začátku do konce.

Zajímavá vizáž Kristýny Podzimkové a od prvního pohledu úchylný zjev Aleše Bílíka nestačí překrýt nesmyslný scénář a nicneobjevující kameru. Kdyby autoři zůstali u poctivé dialogické vztahovky, mohli si vystačit s podezíráním, emoční nestabilitou a nevěrou. Ale jako thriller fakt velký špatný.

Studené a vykalkulované, nedojalo mě nic.

Civilní, realistické, věcné, tak akorát dlouhé a prognosticky vyvážené.

Mistr hrůzného exhibicionismu a pseudointelektuálních slátanin ve vší své narcistní ubohosti má jediné novoroční poselství. Demonstruje prosociální toleranci českého národa k lidem s demencí.