chemicquei

Na tohle anime jsem přišel celkem neobvykle, totiž tak, že jsem náhodou narazil na soundtrack, kterej mě naprosto uchvátil. Kontrast soundtracku a zdánlivý roztomilosti, ještě prohloubenej po zhlídnutí od soundtracku vyrazně lišícího se openingu a endingu, mě natáh do zvědavosti neskutečných rozměrů. Děj je ze začátku nespojitelnej a souvislosti se propojujou postupně s každym dalšim dílem, což diváka udržuje v napětí a potřebě zjistit víc. Nicméně všechno dobrý má více či méně nějaký nedostatky. V tomhle případě je to vykoupený podivně nedokončenou (před)poslední epizodou, po který pak po pár měsících přišla speciální delší epizoda, která nakonec věci na pravou míru uvedla, ale i tak nechala konec velmi krutě otevřenej a plnej otázek. Navíc to ani trochu nevypadá, že by někdy mělo bejt pokračování. To všechno je pak zabalený do faktu, že zmiňovanej úžasnej soundtrack je do díla zakomponovanej jaksi nešťastně a v podstatě, hlavně pak v akčních scénách, zaniká a ztrácí svoji sílu. Škoda. Wonder Egg Priority jako celkovej koncept se mi hodně zamlouvá, ale bohužel se nedočkalo toho správnýho druhu zpracování. Tim každopádně v žádnym případě neřikám, že by to nebylo dobrý, ale jak všichni víme, dobrý je přece pouze za 3 a dle mýho by si tenhle počin zasloužil lepší známku.

První minuty první epizody jsou naprosto šílenym očistcem, to nelze popřít. Naštěstí jsou to jenom představy románu hlavního protagonisty, který jeho editor bez váhání zavrhnul. Přirozeně. Když ale zbytek první epizody překlepete, zjistíte, že od druhýho dílu už se z toho stává pomalu koukatelná věc, kterou si pak třeba i svym způsobem oblíbíte. Důležitý je vydržet, nedat na první dojem a dát tomu šanci.

Minimum nesmyslů, až jsem se divil. Až na to, že autům se po nárazu jako svině ani neodchlípne nárazník, je to celkem reálně vychytaný, hlavně asi díky tomu, že to je opravdová jízda a né počítačový tríčky. Tleskám tvůrcům, nic přitaženýho za vlasy. Navíc má film opravdu moc hezkej soundtrack..

Celej dojem pár věcí, který si tvůrci odpustit klidně mohli, kazilo. Neustálý flashbacky, neustálý kecání víceméně o ničem zásadnim a opakovaně, a k tomu navíc všecko zbytečně natahovaný. Příběh dokáže chytit za srdce, nicméně jsem si ho ze zmíněných důvodů nemoh užít tak, jak bych chtěl. Dá se říct, že by se to dalo s přehledem obsáhnout do klasických dvanácti třinácti epizod, jak povětšinou bejvá zvykem, ve kterých by na tyhle nešvary prostor prostě nebyl.

Móóóre!! :_D

po dlouhý době zas něco, nad čim jsem se fakt nachlámal :-D

Narozdíl od filmový adaptace Oggyho se tohle povedlo a naplnilo očekávání, i když jsem skoro přestal doufat, že se objeví nějaká ta klasická zběsilá honička pod vedenim prudivší berušky. Naštěstí byla a příběh tak byl dovedenej k parádnímu hodnocení :-)

Podobný paradoxní jevy, jako tomu bylo třeba právě v tomhle filmu, mě celkem zajímaj. Trošku si zaSPOILERuju a podotknu, že i po delšim šrotování nepřicházim na možnosti jakýhokoliv vysvětlení paradoxu teleportace časem do minulosti lidma, který v budoucnosti byli normální a nikoliv zdeformovaný. Jediný, co mě napadá je, že se teleportací nakopírovali a změnili minulost, což následně stylem vyobrazenym ve filmu nabouralo i budoucnost, a mohli tak vidět sami sebe, i když o tom jaksi nevěděli. ..teda aspoň ti nezdeformovaní.. Navíc příčinou úmrtí těch devíti lidí, kde doprovodnýma vedlejšíma činnostma je například právě zlámání žeber bez většího násilnýho zásahu, mohlo bejt ve výsledku třeba mezidimenzionální mrdlání materiálu při zhmotňování teleportavších za doprovodu radiace, což může bejt možností objasnění ozáření jednoho člověka z devíti. To ale nastavuje vyvracející otázku, jak mohlo těch devět umřít pomlácenim mezidimenzionálnim mrdlánim teleportace lidí, který se na místo teleportu dostali o několik desítek let pozdějš za účelem zjistit, jakym způsobem těch devět umřelo, když paradoxně k teleportaci došlo až na základě úmrtí? Tak, a to je přesně ten kus časovýho paradoxu, kterej v hlavě šrotuje bezvýsledně furt dokola a dokola.. Jako celek se ale myšlenka jeví jako fajn využití neobjasnitelných jevů bez možnosti útoků na nereálnost, páč co když to tak opravdu může bejt..

Basset zničil Gansovu myšlenku a jeho psychologickej styl akorát vykrad a předělal do polykacího Saw nesmyslu, v jedničce přece nešlo o krev a sekání končetin... Jako jsem prvnímu dílu dal hvězdiček pět, ke dvojce přistupuju z druhý strany, nazdar..

příjemný zaplnění "nevim-co-bych" času :-)