capák

Váš prožitek z filmu Pozemšťan závisí do značný míry na tom, jestli už od začátku dokážete přistoupit na Johnovu hru a uvěříte jeho tvrzení. Man from Earth mě znovu po dlouhý době utvrdil v tom, že k natočení dobrýho filmu není třeba nákladnejch efektů a podobnejch zbytečností, ale stačí "jen" zajímavej námět a scénář. Film s tak minimalistickým pojetím jak jen to jde, a přesto v něm nechybí napětí ani gradace příběhu. Způsob zpracování a herecký výkony tady nehrajou roli, protože filozofická síla tohohle filmu spolehlivě přebije všechno ostatní, a to, že jsou některý výroky značně kontroverzní, mu jenom prospívá. Mrzí mě jen trochu lacinej konec, osobně bych byl radši, kdyby rozhodnutí o tom, jestli Johnovu příběhu uvěřim nebo ne, zůstalo na mě, a ne na scénáristovi. Jinak jsem ale po celejch předchozích devadesát minut jen seděl, proplouval historií a žasnul. Jasnejch pět hvězd.

Jsem rád, že se čas od času najde film, od kterýho nic nečekám, a on mě na oplátku takhle dostane. Dálnice 60 je pro mě obrovským překvapením. Tenhle film má nejen neotřelou zápletku a spoustu originálních nápadů, ale zároveň obsahuje taky řadu podnětů k zamyšlení. Během Neilovy cesty se setkáme se spoustou bizarních postav a situací, přičemž každá z nich reflektuje nejen problémy hlavního hrdiny, ale vlastně i naše. A nejlepší na tom je, že na tohle všechno se film dívá s upřímným nadhledem a notnou dávkou humoru. Závěr je sice možná trochu předvídatelnej, ale o to tady ani tak nejde. Dálnice 60 je nevtíravá, originální a vtipná a možná vám pomůže najít i pár odpovědí. Já osobně od dobrýho filmu nic víc nepotřebuju.

Obsahová, technická či vizuální stránka tohohle filmu by se daly rozebírat do nekonečna. Mohli bychom diskutovat o překrásně natočeným prologu, hudbě nebo nádhernejch záběrech planety, která tu ovšem nehraje ústřední roli, ale slouží spíš jako prostředník pro vyjádření pocitů hlavních postav, mohli bychom diskutovat o fantastický atmosféře, oslnivejch hereckejch výkonech obou hlavních představitelek, významu několika symbolů, který tu sice nejsou nastrčený tak viditelně jako v Antikristovi, ale přesto i tady hrajou určitou roli, nebo o silným a nevyhnutelným konci. Mohli bychom tu taky najít pár slabších míst, ale tohle všechno u Melancholie vlastně nemá smysl. Jeho absolutně ničivou zbraní jsou totiž pocity, který ve vás dokáže vyvolat. Po dlouhý době jsem v kině znovu zažil absolutní ticho po celou dobu závěrečnejch titulků, po dlouhý době jsem v sobě díky filmu znovu zažil silný pocity úžasu a zdrcení. Nic není nekonečný. Trier je génius a Melancholia zatím nejlepším filmem roku 2011.

Před Larsem von Trierem musím opět smeknout, protože tentokrát dokázal se svojí typickou režií na pár metrech čtverečních vytvořit pořádně dusivou atmosféru, a to navíc v tak minimalistickým pojetí, jak jen to jde, od kulis, přes osvětlení až po hudební složku, která si během necelejch tří hodin vystačí jen s pár motivama. Tahle minimalistická forma má jednu obrovskou výhodu - umožňuje divákovi plně se soustředit na příběh, kterej v devíti kapitolách sleduje postupný využívání jednoho člověka druhýma v několika různejch podobách, myšlenkový pochody jednotlivejch postav nastíněný hlasem vypravěče a na herecký výkony, kterejm dominuje Nicole Kidman ve famózním představení a v jedný ze svejch nejzajímavějších rolí. Tohle všechno navíc i přes svojí stopáž uteče velmi rychle a nenávratně směřuje ke svýmu konci. Ke konci, kterej si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ke konci tak drásavýmu, že jsem si v onu chvíli říkal, jestli je to, co se stalo, vůbec možný, ale s odstupem času jsem pochopil, že jinak to vlastně ani skončit nemohlo. Dogville je film, díky kterýmu jsem si (bohužel) uvědomil, že lidi se nerozdělujou na dobrý a zlý, ale že určitej poměr dobra a zla je v každým člověku. Je to film, jehož vyznění sice ve výsledku není nijak překvapivý, ale stejně vás z něj pořádně zamrazí. A díky tomu všemu je to pro mě osobně taky jeden z nejlepších, ač nejdepresivnějších, filmů, jakej jsem za poslední dobu viděl.

Fantastický soudní drama, který i přes svoji délku ani na okamžik neztrácí tempo. Skvělej scénář včetně brilantně napsanejch dialogů spolu s vynikajícíma hereckejma výkonama všech hlavních představitelů v čele s Maximilianem Shellem dělaj z Norimberskýho procesu nevšední filmovej zážitek. Snad všechny scény ze soudní síně mě posadily na prdel a při několika z nich jsem na plátno čuměl s otevřenou pusou, především u autentickejch záběrů z koncentračního tábora. Dramatický scény ze soudu jsou navíc umocněný minimálním střihem a dlouhýma kamerovýma nájezdama a veletočema. No a závěrečný doznání mě pak odrovnalo úplně. Nejsem si jistej, jesti jsem někdy viděl lepší soudní drama, Norimberský proces mě každopádně dokázal probrat z kocoviny, což se většinou nepovede ani platu ibalginů.

Tentokrát jsem neponechal nic náhodě, dal jsem si před filmem jointa a vyplatilo se. Pro mě jako velkýho fanouška Monty Pythonů byl i Svatý grál skvělej zážitek, od začátku až do konce jsem si užíval svůj oblíbenej druh humoru, úžasný nápady, vtipný vsuvky, nezapomenutelný gagy, vynikající konec a dalo by se pokračovat. Svatý grál je neuvěřitelně ujetej film, je tak ujetej, že jsem se několikrát musel pozastavovat nad tím, jak je to všechno, co se v něm děje, vůbec možný, ale je ujetej tak dokonale, že mi opět nezbejvá nic jinýho, než vytáhnout pět hvězd a těšit se na další setkání s touhle partou.

Vynikající válečný drama, fascinující výpověď generála Dallaira, nekompromisní kritika fatálního selhání OSN. Shake Hands with the Devil jde oproti Hotelu Rwanda daleko víc do hloubky samotnýho konfliktu a přináší tak ještě víc znepokojující pohled na rwandskou genocidu, přitom je však neustále objektivní a vyhíbá se zbytečnýmu sentimentu. Napětí, nejistota a strach tu jsou cítit téměř v každý scéně a film vás tak nenechá ani na okamžik vydechnout. Neschopnost vedení OSN a alibismus západního světa se táhne od začátku až do konce, nejvíc jsou ale vidět při scéně, kdy je mírová jednotka rebelama donucená složit zbraně a bez možnosti jakýhokoli zásahu sledovat počátek genocidy. Západ tak do značný míry nese zodpovědnost za tisíce životů, který měl a mohl zachránit, sebeobviňování generála Dallaira není vzhledem k jeho omezenejm možnostem na místě. Co se týče samotnýho filmu, Roger Spottiswoode zprostředkoval světu rwandskou tragédii víc než dobře a stejně tak Roy Dupuis je v roli generála Dallaira velmi přesvědčivej a dokázal na plátno přenést jeho lidskost, odvahu a odhodlání. Filmu v podstatě nemám co vytknout, pro mě osobně je velmi příjemným překvapením a jedním z nejlepších novodobejch válečnejch kousků. Z dvojice nejznámějších filmů o rwandský genocidě rozhodně číslo jedna.

Naprosto vynikající satira plná inteligentního černýho humoru a výborně napsanejch dialogů a postav. Vedle perfektní Kubrickovy režie, hudby a skvělýho Sellersova výkonu je pro mě hvězdou filmu George C. Scott, jehož role vymytýho zelenýho mozku a řeči o všudypřítomným komunistickým spiknutí mě pobavily nejvíc. Některý scény jsou skutečně geniální včetně brilantního závěru v podobě úvah o přežití lidstva, kterej je však jenom třešničkou na dortu. Dr. Strangelove není komedie, u který byste se váleli smíchy při každý scéně, jedná se spíš o pečlivě propracovanou konverzačku, o to víc jsou ale jednotlivý vtipy a narážky vybroušenější. Je to přesně ten typ komedie, kterej já osobně mám rád, a pro mě je to jasnejch pět hvězd.

Strhující film s neuvěřitelně depresivní atmosférou plnou všeobecnýho strachu a paranoii. Toho Kachyňa dosáhl pomocí černobílýho obrazu, minimalistický režie, statický kamery a hudby. Atmosféra navíc během filmu neustále graduje a kromě všudypřítomnýho strachu z odposlouchávání je umocněná taky problémama zpackanýho manželství ústřední dvojice, který pozvolna vyplouvaj napovrch. Stěžejním bodem filmu jsou kromě perfektně napsanýho scénáře a dialogů především vynikající herecký výkony obou hlavních představitelů, který si v několika scénách sáhli až na dno. Pro mě osobně jeden z nejlepších českejch a československejch filmů vůbec.

Po závěrečnejch titulkách jsem si šel vzít na hlavu klobouk, abych mohl smeknout před Darrenem Aronofskym a Natalií Portman. Black swan je strhující dílo, který mi poskytlo fantastickej filmovej zážitek, a pro mě osobně je to nejlepší film minimálně za posledních cca půl roku. Aronofskyho osobitá a bravurní režie je cítit v každý scéně, v každým záběru a spolu s úžasnou Mansellovou a Čajkovskýho nesmrtelnou hudbou vytváří neuvěřitelnou atmosféru, díky který mě film nenechal od začátku až do konce vydechnout. Měl jsem pocit, že kdyby se na režisérskou židli posadil někdo jinej, byl by film poloviční. Aronofsky opět velmi dobře pracuje s kamerou a střihem a tentokrát navíc zajímavě využil i zrcadel. Příběh sledující proměnu osobnosti "bílý" baleríny v její "černou" stránku zejména ve druhý polovině výtečně graduje a směřuje k celkem očekávanýmu konci. Natalie Portman podala skutečně životní výkon. Za celou dobu v podstatě nesleze z plátna a exceluje jak v baletních, tak psychicky vypjatých scénách, ale především dokázala dokonale ztvárnit onu proměnu. Potlesk znějící v závěrečnejch titulkách patří především jí a Aronofskymu, kterej dokázal z baletního prostředí udělat fascinující podívanou. Bravo!