prkalil

Fotoreportér, publicista a cestovatel Zdeněk Thoma se s W. E. Smithem v r. 1973 v Minamatě seznámil: „S ‚Genem‘ jsem se setkal přes jeho manželku, na kterou mi dal kontakt jeden můj tokijský přítel, že prý v Minamatě žije s nějakým americkým fotografem a zabývají se tamější tragédií. Přivítali mě velmi srdečně a když zjistili, že nemám nocleh, nabídli mi, abych zůstal u nich. Cítil jsem se jako doma. Běžné jméno Smith mi nejdřív nic neříkalo, až potom jsem zjistil, že mám tu čest s jedním z největších tehdejších fotoreportérů.“

Film byl inspirován obsáhlou knihou „Ó Jeruzaléme!“ autorů Larryho Collinse a Dominiquea Lapierrea.

Natáčení se zúčastnilo přes 10 000 Arménů, kteří tehdy žili v Jižní Kalifornii, včetně 200 deportovaných dětí.

Tvůrci filmu se pokusili o maximální autenticitu. Všechny epizody filmu byly pravdivé, a to přesně jak si je pamatovala Aurora Mardiganian. Lze jen spekulovat, co by se stalo, kdyby se film v Evropě promítal alespoň tolik jako v Americe. Rozhodně by alespoň šířil pravdu o genocidě Arménů v Osmanské říši během první světové války.

S přispěním Eduarda Gozanliana, Arména žijícího v Argentině, byl až v roce 1994 nalezen alespoň segment filmu, a to 22 zachráněných minut. Nalezly se také originální titulky a některé fotografie z natáčení. Fragmentovaný zbytek původní verze filmu pod názvem Ravished Armenia postrádá dějovou posloupnost, avšak dává velmi dobře tušit původní velkolepost.

Svědectví Aurory Mardiganian se podařilo umlčet dokonale. Přes osmdesát let historikové po celém světě marně pátrali po devíti filmových kotoučích Auction of Souls. Původní, 85 minut trvající verze filmu se nedochovala.

V původní podobě film ve Velké Británii nespatřil žádný divák. Byl zásadně zcenzurován a promítat se směl po dlouhém vyjednávání (s povolením Scotland Yardu) po tři týdny. Po třetí cenzuře byl film uložen do britských a amerických knihoven.

Po Spojených státech amerických byl film uveden v kinech v Latinské Americe a všude se setkal s velkým ohlasem. Auction of Souls začal být označován za epochální dílo světové kinematografie.

Jedním ze supervizorů filmu byl i Henry Morgenthau, velvyslanec USA v Osmanské říši v letech 1913 - 1916. I on si ve filmu zahrál vlastní příběh.

Ve filmu byla oproti skutečnosti změněna jediná scéna, a to křižování nahých arménských žen. Ukřižování bylo ve filmu záměrně ukázáno ve výrazně méně hrozivé podobě. Ve skutečnosti ženy připoutávali ke křížům "vaginální cestou".

Na slavnostní premiéru dne 16. února 1919 přišlo do newyorského hotelu Plaza 7 000 prominentních hostů. Výtěžek byl poslán na pomoc 60 000 arménských sirotků na Blízkém východě.

Téměř na všechna promítání přijížděli Aurora Mardiganian (autorka knižní předlohy, spoluautorka scénáře a představitelka sama sebe v hlavní roli) a Oscar Apfel osobně. Tím mimo jiné podpořili osvětový akcent filmu.

Velké karnevalové shromáždění v závěru tohoto filmu inspirovalo Tima Burtona k finále jeho filmu Velká ryba.

Tim Burton se nechal slyšet, že finále jeho filmu bylo inspirováno velkým karnevalovým shromážděním ze závěru filmu Valerie a týden divů režiséra Jaromila Jireše.

V britském vydavatelství Finders Keepers vychází soundtracku – Malá mořská víla - The Little Mermaid (composed by Zdeněk Liška; vocals by Lenka Kořínková).

Světová premiéra proběhla na mezinárodním filmovém festivalu Berlinale 2011.