giblma

Někde sem zaslechla, že pokud ve Španělsku člověk neustanoví v závěti jinak, automaticky jeho tělo propadá vědeckým účelům. To jen, abyste se v téhle zemi nebáli náhle zemřít, totiž už úvodní záběry na chladné chodby márnice, podkreslené znepokojivou ambientní hudbou, působí celkem strašidelně. Co teprve, když krátce poté příjde pečlivě vykalkulovaný úlek, vyvolaný možnážní sekvencí, kdy těla na pitevních stolech krátce problikují začerněným plátnem! Právě proto je příchod hlavního hrdiny, ovdovělého správce lékařské márnice tak překvapivý. Jsou to voice – overy s bezelstným Espadovým mudrováním, které odlehčují záběry mrtvol. Je to prostě krásně absurdní: pán vypráví o tom, jaké má (teda spíš nemá) rád filmy, do toho vytahuje z bazénku v podlaze, kde jsou těla uskladněna, za šňůrku v krku dalšího nebožtíka a jednou se dokonce přidá scizovák v podobě veselé hudby. Brecht by měl radost. Jasně, spoustě lidí přišel snímek nechutný, mě se však zdál měnící se charakter tkáně neobyčejně poučný (aneb podívej se na čerstvě rozkrojený mozek prostřednictvím kamery z pěti centimentrů a konečně zjisti, jak vypadá šedá kůra!). Kromě tohoto edukačního významu nelze režisérovi upřít, že natočil nejen "pozoruhodnou metaforu frankismu", hlavně ale portrét stárnoucího muže, kterému se práce stala vším. Btw byla sem vytrestána, jak je to mrtvé, cajk, ale orli vyklovávající střeva z ještě živých ryb, to ne... (MFDF Jihlava 2011)

Divácky je Noční hlídač dost náročný, prvoplánově nevyužívá neobvyklosti prostředí nebo tématu války drogových gangů. O nich se dozvídáme pouze jakoby mimochodem z rádia a korelují estetizované momentky ze života mexičanů. Monotónost a zbytečnost lidského konání, ať už je to sbírání plechovek správce hřibova, namáhavá a bíle špinavá (hehe) práce na stavbách nových hrobek, dány do kontrastu s leštěním a pulírováním honosných míst posledních odpočinků zastřelených bossů. Metafyzický esej vyvolávající otázky o smyslu existence. Memento mori všudypřítomné zbytečné smrti... Jestli jednou budu dokumentarista, budu obtěžovat svět přesně takovými filmy.(MFDF Jihlava)

Baumaxu mám ráda. Zpaměti vysolím na počkání takovou dobrou desítku jeho textů. Asi čtyřikrát jsem ho viděla naživo. Se slzou v oku vzpomínám, jak mi kdysi dávno, po koncertě v hradišťském Míru, ukazoval starou občanku, na které je jakožto sedmnáctiletý chlapec a já žila v blažené představě, že sem jedna z mála, která zná jeho pravé jméno (do kruté reality jsem byla uvedena hned během dalšího piva). Em Rudénka si jednou za čas citujeme s mými podobně postiženými kamarády. Dokument šlape. Díky častému rámování v detailech, člověk skoro cítí smrad piva. Dynamický střih háže jednu vtipnou momentku za druhou a vůbec sem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby tu Xavi zrovna měl koncert a mohla bych mu po koncertě koupit pivo. Osobně jsem se ani minutu nenudila, ale chápu, že nefanouškovi tohle asi nic neřekne.(MFDF Jihlava 2011)

"Představ si, že to některá z těch nahých borek na konci záběru zkazí a oni musí všechny ty náročné choreografie jet znovu. To se jí po natáčení v hospodě pěkně prodraží, aby všem koupila panáka!" Několikrát mi na mysl vytanula spojistost s filmem Sergeje Paradžanova Ašik - Kerib: čiré auteurství, dosažené specifickými formálními prvky (kdo si u Elektry nevšimne, pro režiséra typického způsobu snímání, ten je slepý); volné čerpání z folklóru, který se zároveň mísí s moderní technikou (u Paradžanova tomu byly kalašnikovy a kamera, u Jancsóa do děje vstupuje vrtulník, jako alegorie ptáka Ohniváka); spousta více či méně čitelných symbolů; propracovaná, výrazná estetizace. Klíčem k interpretaci by u Elektry měly být okolností maďarského povstání v padesátých letech, avšak i pouhá obecná myšlenka předávání moci je dostatečně nosná. V samotném závěru pak snímek vyznívá nezvykle revolucionářsky - metaforou s příběhem o ptáku Ohniváku explicitně vyjadřuje, že pouze, je-li vše staré zbořeno a spáleno, může vzniknout nový, nezkažený řád. Ona poslední Elektřina slova: "Ať žije revoluce!" koneckonců mluví za vše.

Z formálního hlediska dost možná nejdramatičtější deflorace v dějinách kinematografie.

Ach, ten kalkul! Už jenom název Andělé slunce je synonymem patosu. Divákovi přímo říká, že uvidí něco o mladých nezkažených dívkách a bude krásně rozesmutnělý z krutosti světa. Je to přesně tak a nezbývá než sledovat jeden vyhrocený "oh" moment za druhým, v jehož podtextu se neskrývá víc, než co by mohla průměrně inteligentní sextánka nadhodit v čajovně někde mezi debatou o hladovějících afrických dětech a vegetariánství. Problémem snímku je to, že samotné téma a prostředí jsou zdánlivě dostatečně nosné, ale jednoznačnost postav film sráží hluboko do midkultu. Když už snímek implicitně pokládá otázku: "Jak je možné, že se něco takového děje?", tak chci vidět , jak hlavní hrdinka prostředím obhroubne a přizpůsobí se. Hlavně ale chci prostřednictvím jednotlivých hrdinů vidět alegorii váhavé společnost, která si sama před sebou své uvědomnělé selhání omlouvá. Ono totiž polopaticky nevyřčené a neukázané má mnohem větší efekt a tah na bránu.

Cyklická, s apatií příjmaná bezvýznamná lopota, na pozadí pozvolna, ale o to tíživěji se blížící apokalypsy. Zdá se, že celý okolní svět byl zničen, do záhuby ho uvedlo samo lidstvo, kterému se nepodařilo vymanit se z věčného koloběhu destrukce a ziskuchtivosti. Pokud chce člověk něco získat, musí danou věc nejprve zničit. Ti ušlechtilí si uvědomili, že Bůh již není a začali váhat, zda vůbec existují oni sami. Totální destrukce posledních zbytků pozitivních hodnot lidství. Nihilismus tak zřetelný a šlehavý jako všudypřítomné bičování planiny větrem. Turínský kůň vyznívá o to depresivněji s myšlenkou současné společenské situace a všeobecném úpadku hodnot. Pro Nietszcheho byla zbytečná celá léta strávená s myšlenkami nebezpečí nihilismu, s jeho důvěrou v lidství. Pro otce a dceru (alespoň během doby, kdy je můžeme pozorovat) je bezúčelná každodenní tvrdá lopota. Pro Tarra je zbytečné natáčet další filmy. Zbývá snad něco jiného, než smířené očekávání temnoty? (P.S. díkybohu, že sem Koně neviděla ani ve Varech ani na Lfš. Díky všem spoludivákům z brněnského Artu.)

Takže tak, hipstři se nám zdárně množí a s nimi i popkulturní odkazy, které se reflektují ve filmech, které by se daly označit jako "hipsterské". Zatímco třeba 500 dní se Summer nebo Jmenuji se Oliver Tate se těmito odkazy okázale chlubí (cha, vyrůstali sme na Joy Division, posloucháme The Smiths - aneb najdi hipstra, co nebude mít účes jak Morrisey; fotíme na polaroidy, točíme na osmičku, sme divní a hraje nám do toho Alex Turner). Náš den příjde, sám sebe shazuje a bere se s nadsázkou. Aneb když zjistíš, že gotika, cos ji balil přes net, je ve skutečnosti kluk, nabal borku v teplákovce, kup si s dalším šílencem oldskůlové porshe, navleč se do tvídu, kup si kuši a vydej se do Irska. Bude to kůl jak sviň! Opominu-li fakt, že Gavras je svým ironickým a absurdním humorem třeskutě vtipný, stále se tu reflektují vážnější témata, jako kořeny agrese, potřeba jedince nutně patřit do skupiny, samozřejmě xenofobie, (na to, abych brala film jako alegorii homosexuality nejsem dost divoký interpretátor, ale proti gustu...) ... Navíc závěrečná katarze má takovou hloubku a přesah, že i divák, který si do té doby pouze užíval cynický nadhled, najednou musel být dojmut. Nejlepší film Varů, doporučuje deset filmovědců z deseti (nenarazila sem na žádného, kterému by se to nelíbilo)! (MFF KV 2011) ||| 6.8.2015: Po druhém zhlédnutí musím přiznat, že je to vlastně dost gej.

Přes Banány jsme se kdysi dávno (bylo to v rámci jeho retrospektivy na ČT 2) s Allenem seznámili. Já byla hodně malá žába a následný sled jeho pozdějších děl mi vůbec nepřišel tak zábavný, jako fraška odehrávající se z větší části ve Střední Americe. Jenže ouha, po dvacítce už mi to vůbec nepříjde tak vtipné. Jasně, je tu Sedmá pečeť, je tu Křižník Potěmkin. Ale toho prvoplánového humoru a grotesky je moc... Díky ti, Woody, za tvou pozdější subtilnost, díky ti za Annie Hall, Manhattan, Hanu a její sestry a mnohé další filmy, díky kterým mohu Banány pohřbít a mluvit o mladické nerozvážnosti!

Kdo by bral Davida, když může mít Humphreyho! A Givenchyho k tomu!