Ghoulman

Asi nikdy nezapomenu na pocit, jež jsem měl při scéně mikrotenového sáčku, tančícího ve větru. Na ten všední výjev, který přesto v doprovodu lehkých tónu klavíru vypovídá o něčem zásadním. Tak jako si vítr pohrává se sáčkem a podzimním listím, tak je i nás život unášen nečekanými směry, někdy jemným postrčením, jindy bolestnými ranami. A lidská velikost a krása tkví nejen v urputném boji, ale i ve své křehkosti. V přijetí všeho dobrého i zlého, protože dobré i zlé je nedílnou součástí života. Stejně jako maličkosti, které odměřují naši tak pomíjivou existenci. Je to něco, co se těžko popisuje slovy. Skrývá se to v každém rozechvělém nádechu nového jitra, v každém jemném gestu, jež šeptá o něžnostech k milované bytosti, v každém malém střípku každodennosti...

...squeeze the handle, blow out the candle, love is blindness...

Uznávám, v podstatě se jedná o jednu velkou romantizaci společenských vyvrhelů, v tomto případě prototypu „prokletých“ umělců. A je celkem jasné, že životy podobných lidí nikdy ve skutečnosti neoplývaly něčím záviděníhodným, či skutečně romantickým. V podobných případech tomu bylo často právě naopak - umění bylo kontrapunktem pro bezútěšný život umělce – i proto tvůrců s tragickými osudy (namátkou Van Gogh, Arthur Rimbaud, či Andrej Tarkovskij), vytvořili tak nádherná a povznášející díla. Ostatně v čem jiném tkví lyrika, než v tom, že posvěcuje věci každodenní a mnohdy těžké do stavu vyššího, do podoby něčeho smysluplného, výjimečného a krásného? Nejinak je tomu nakonec i v případě Bohémského života...

Skvělá roadmovie, ve kterém je divák vzat jako spolujezdec na velkolepý výlet po „tehdejší“ Americe – místy projíždí širými pláněmi s nekonečnou oblohou nad hlavou a větrem ve vlasech, jindy po úzkých, potemnělých stezkách, ohraničenými lidskou hloupostí a předsudky. Velmi se mi líbila ta tématická ucelenost, zajímající se o jádro pojmu „svobody“, jež však nikdy nesklouzává k jednostrannému uchopení tohoto fenoménu. Skutečně, svoboda je zde nahlížena z mnoha úhlů. Máme zde omezení svobody jak ze strany okolí, kdy jsou hlavní hrdinové zařazeni velkým množstvím postav do předem vytvořených škatulek a boxů. Nicméně jsou zde patrná i omezení vznikající z vnitřní povahy postav – v tomto ohledu může posloužit za příklad věčně ustrašený Hopper, kterého stále svazuje strach o peníze, čas, atd. Co je však nejvíce překvapivé, je pojetí věcí též z opačné strany – jakmile člověk odhodí všechny zábrany, riskuje svázání se s „nevázaností“ - klasickým příkladem jsou drogy, či „volná“ láska – velkou devízou snímku je, že tyto fenomény tvůrci rozhodně neromantizují a vidí i jejich stinné stránky. Film tedy rozhodně není nějakou bezmyšlenkovitou oslavou hippies – hlavním řídícím principem narativu je totiž hledání, spíše než nabízení předem formulovaných odpovědí. Toto hledání přesahuje často až do meditativní polohy, kterou podporuje jak pozvolné tempo vyprávění, tak výborný výběr dobové hudby.

Dokumentární film, ve kterém se tvůrci snaží vrhnout světlo na jednu z nejděsivějších kapitol lidských dějin, kdy v několika málo letech přepadlo takzvaného civilizovaného člověka barbarské šílenství, které se k němu vkradlo z jakýchsi dávných, temných propastí času. Běsnění, ve kterém byli jedni zbožštěni, zatímco druhým byl ze zmrzačených údů vyrván sám status lidství. Samozřejmě, nakonec je to jen marná snaha - nic podobně strašlivého prostě pochopit nelze. Člověku nezbývá než zachovat tváří v tvář těmto hrůzám mlčení a ze všech sil se snažit, aby sám nikdy druhému jeho důstojnost nebral a aby vždy bojoval za důstojnost vlastní i těch, kteří se sami bránit nemohou...

Další výborný Kurosawův film s bezejmenným samurajem v sobě nese hned několik zajímavých postupů v otázkách důvěryhodnosti postav a jejich konání, spojuje aspekty etiky (a etikety) v očekávání budoucího chování hrdinů a zajímavě modeluje aktivnost i pasivitu protagonistů. A bezmála každý, i sotva znatelný čin (a někdy i absence činu), má v celém korpusu příběhu své místo a je později využit, či je na něj nějakým způsobem navázáno. Když například Mifune několikrát vytkne devíti mladým rebelantům přílišnou horlivost, oni se nakonec (navzdory očekávání) poučí. Avšak jejich těžce nabytá trpělivost se projeví právě v ten nejhorší možný moment, v kterém by naopak měli být spontánní a akční. Nebo když Mifune řekne, že je úplně jedno, zda pošle jako znamení svým druhům bílé, či červené kamélie. Tato zdánlivě nedůležitá replika je nakonec použita ke konečnému rozuzlení situace (ne-li celého příběhu). Krom nebývalé komplexnosti a vnitřní spjatosti, tím snímek získává také na skutečném napětí – divák totiž nikdy netuší, co kdo udělá a jakým překvapivým způsobem to ovlivní celé další dění.

Pro všechny osamělé...

Adekvátnější název by byl spíš „Nemožnosti dialogu“. Velmi výstižné výtvarné zpracování toho, že pro porozumění je potřeba mnohem více, než jen stejný jazyk. Snímek je rozdělen do tří sekvencí. První by se dala brát jako vyjádření agresivní indoktrinace (odlišný názor je rozmělněn na šedou, nevýraznou hmotu). Druhá je příkladem zaslepeného unášení se vášněmi/city - ty (pokud nejsou řízeny rozumem) nejdříve vedou k ohromným slastem a následně k ještě větším destrukcím. A pak tu máme třetí (a v současné době asi nejvýraznější) druh miskomunikace - jedná se o absolutní nezájem o druhou stranu. Čili ač mluví dva spolu, ve skutečnosti se každý z nich pouze snaží předat to své - což je na jednu stranu dost vtipné (protože takový rozhovor pak připomíná ze všeho nejvíc skeč od Monty Pythonů), ale na druhou stranu tragické (protože to samozřejmě vede k čím dál tím větší separaci a následné izolaci jednotlivců, kteří zároveň bytostně touží po tom, aby je někdo vyslechl, ale sami nejsou nikdy schopni naslouchat).

Dokonale upřímné vytržení nad dynamikou hudby a pohybu, kdy většinu času sledujeme dirigenta, který bez přehánění zápasí s bouřlivou Beethovenovou symfonií. Čirá radost pro oči i uši.

Hodně sugestivní dokument, kombinující archivní záběry s „voice-overem“ pěti diktátorů, kteří vykládají o svých každodenních zvycích, rodinných záležitostech i malých podivnůstkách. Místy se jedná o lehce ironizující, avšak povětšinou hodně mrazivou sondu do každodennosti psychopatů jakými byli Hitler, či Stalin. Pod kůži se divákovi (kromě nepříjemné hudby) zarývá především jedna otázka. Jak vlastně mohli tito lidé, při všem tom obrovském zlu, které napáchali, ještě vést tak nějak mimochodem „normální“ soukromí život? Avšak na druhou stranu - copak není ignorace ke skutečným důsledkům vlastního chování jedinou možností, jak páchat ty opravdu nejkrutější činy? Možná, že to největší zlo může vystoupat do opravdu hrůzostrašných výšin jedině pod pláštěm dobrých úmyslů, či přinejmenším povýšením sebe sama do stavu "nadčlověka" (aneb takové to "zdravé“ sebevědomí, v kterém nakonec zůstává pojem "já" za jakýchkoliv podmínek nadřazen pojmu "ty") – jak jinak by bylo možné pochopit monstrozity typu židovského holocaustu? Zde se mimochodem nabízí jedna zajímavá otázka: je absolutní ztráta sebereflexe – v tomto případě zamotání pojmů „dobra“ a „zla“, kdy „dobro“ je cokoliv, co dělám a způsobuji já, zatímco „zlo“ je nutně otázkou mých (často imaginárních) nepřátel – je tato absolutní ztráta sebereflexe úhybným manévrem svědomí, čili nevědomým útěkem před hrůzami, které jsem způsobil, či způsobuji? A nebo to funguje spíše opačně – je ve vylhaném obrazu o sobě samém již přítomen zárodek ideální predispozice ke „kariéře“ diktátora?