Huntelaar

Testament mládí mi byl v traileru prodán jako lovestory bývalého Jona Sněha a budoucí Lary Croft v kulisách první světové války. A až v půlce filmu mi došlo, že úvodní „base on true story“ tam nebylo pro legraci a ve své prvotní představě o filmu jsem se krutě zmýlil. Na druhou stranu od obyčejného milostného příběhu nedostanete přesah a závěrečné titulky vás nenechají uznale pokývat nad (v mých očích) přesným zobrazením myšlenky knižní předlohy. Ta samotná by pak kdykoliv a kdekoliv mohla definovat žánr válečného filmu. A málem bych zapomněl zmínit Alicii Vikander, která pro jednou potvrdila, že její Oskar není jednorázová záležitost, ale potvrzení nepopiratelného talentu

Ze svého pohledu docela oceňuji, jak se Scorsesemu až na poslední záběr, kde si uhrál malou domů, dařilo celou stopáž držet relativně nestranný pohled. Díky čemuž má celé to filozofování nad vírou, její „násilné“ roubování v cizí kultuře, její oprávněnost pro toto konání, štempl aktuálního tématu. Film jako takový pak stojí a padá na herectví Andrew Garfielda, který je plně zodpovědný za „prodej“ výše zmíněného divákovi. A taky jsem se si v jedné chvíli uvědomil, jak je to sakra dlouhé, ale že je to dobře pro vývoj postav. To prostě nešlo udělat zkratkovitěji.

Nebe je modrý, voda mokrá a Shane Black je prostě ku*evsky dobrý scénárista a podařilo se mu stvořit nejlepší reklamu na cigarety od Malboromana. To jakým způsobem Willis odpaluje jednu za druhou, ve mně vyvolává nutkavý pocit taky jednu ztrestat. Jak jsem Skauta viděl v celku po strašně dlouhé době, tak jsem byl docela v šoku, že v tom filmu snad není hláška, která by nezlidověla. Dalo by se říct, že je to takové americké dědictví

Pro mě je první díl Trainspottingu etalonem devadesátých let na britských ostrovech. Tak jak jsem to v té době vnímal já, divák z druhé strany „opony“, tak si myslím i ostrovní domorodec, co měl co dočinění s životem v Království v sedmdesátkách a osmdesátkách. Na to pak byla nabalena většina filmu „ze života edinburghské smažky“ s malou a nevinou kličkou na konci o balíku peněz. Díky tomu podle mě vzniklo jedno z nejlepších „vytrucovaných/vysněných“ pokračování klasik, kde tvůrci ladně využili dvacetileté výluky mezi díly (na mě to bilancovaní hrdinů, co jsme dělali tehdy a co nám to přineslo teď, strašně sedí). A od toho aby to neztratilo ke konci šťávu, tak tam byl samozřejmě ten balíkem peněz. Prostě „nice“.

Mně se ta franšíza Pirátů z Karibiku líbí, i když mě trochu míjí snahy tvůrců o jakousi provázanost mezi díly. Ona tam jako je, ale byl bych radši, kdyby byla mnohem promyšlenější. Takhle je spíš dobrodružná podívaná nabalená na eskapády tajtrlíkujícho Jacka Sparrowa s háčkem na konci, aby to jako mělo nějaké pokračování. Celé je to samozřejmě pod dohledem studia Disney, které si umí pohlídat výběr herců, kvalitu triků (akce) a svým způsobem to soustruží podle lety ověřeného mustru.

Když si hlavouni Netflixu na tvůrčí debatě s Azizem Ansarim ohledně Master of None vizualizovali typický příklad cílového diváka, viděli mě uvelebeného na gauči s velmi potutelným úsměvem. Ve své podstatě je mi až nepříjemné, jak přesně mě „úryvky“ ze života cca třicetiletého Newyorčana trefily na solar. Je to takové to, že bez zaváhání tomu dávám plnou palbu, ale nevím, jestli bych to někomu doporučil. Najdi si k tomu cestu sám.

Že už by to bylo tady? Že už by i filmové plátno sneslo to, čeho v osmdesátkách dosáhl Moore s Millerem a „vzniklo“ označení grafický román? Protože Logan ve své podstatě nemá s filmem podle komiksu, tak jak ho známe, vůbec nic společného. Že jde jen o hutné drama, kde „nadlidské“ vlastnosti hrdinů vlastně přidávají na hloubce charakteru a na to nabalená neskutečná brutalita prostě jen dokresluje onu hutnost. Na jednu stranu mi tam chybí ta „komiksová“ lehkost, na druhou zase strašně oceňuji dosaženou hloubku postav. Jak se Jackmanovi se Stewartem za ty léta v universu X-Menů podařilo vybudovat silné postavy, tak v tomto Logan je pro mě skvělou rozlučkou, ale skoro mi přijde líto, že už to bylo naposled.

Ono by se chtělo říct „Tsss, Doktor Strange, další komiksárna/marvelovka/omalovánka/film jak z továrního pásu“, což ve své podstatě není lež a jistým způsobem je to i provokativní pošťouchnutí vůči konkurenci od Warnerů respektive DC. Na druhý (fanouškovský) pohled je to však neotřelý origin, už podle výběru hlavní postavy, režiséra a třeba i hlavního herce, který podle mě tu podstatu přeměny v superhrdinu podal tím nejlepším možným způsobem a přímo TU scénu, kdy se TO stane, bych postavil na piedestal toho nejlepšího co Marveláci kdy natočili.

Na Whiplash jsem musel čekat více než tři čtvrtě roku, rozumíte, tři čtvrtě roku. Po ve všech ohledech dokonalém traileru a nadšených ohlasech ze Sundance jsem musel čekat přes devět měsíců, než se ke mně dostal film, jenž v takové míře podal dva fantastické herecké výkony, dvou výborně napsaných postav, zakomponovaných do tak svižné vizuální podoby a podkreslených neskutečně podmanivou hudbou. To jsou pak ty atributy, co mě ponoukají u sledování ani nedutat, hypnotizovat pohledem plátno (obrazovku) a mít následně pocit, že jsem právě zhlédl něco neobyčejného. Btw. J.K. Simmons si toho Oskara zasloužil všemi minimálně jedenácti.

Já ve své podstatě muzikály nemám rád. Všechny ty snová taneční a pěvecká čísla mě pokaždé vytrhávají z atmosféry filmu, a tak když se ke mně dostaly první záběry La la landu, snoubila se ve mně jistá rozpačitost a přitom značný zájem. Po zhlédnutí musím veškerou odpovědnost za tu „tajemnou“ chuť vidět film, jehož žánr mě vlastně neba, na režiséra Damiena Chazella, kterému se podle mě podařilo hlavní myšlenku celého filmu hodit až do druhého plánu a přitom právě všechny ty prvoplánové muzikálové kreace posunuly celou pointu filmu do neskutečných výšin a určitě tomu neubližuje, jak fantasticky to celé vypadá. Rád bych ten film označil jediným souslovím, ale byl by to spoiler jak kráva.