Eldrick

Původní THE TEXAS CHAIN SAW MASSACRE je i po skoro 50 letech stále stejně znepokojivý film, který neztratil nic ze své zhnusující autentičnosti. Naopak, připomíná nám, že přidané násilí v moderních hororových filmech je nedělá děsivějšími. Opět platí staré známé pravidlo, méně je někdy více. Od první sekundy je tu cítit silný tah na zneklidňující, smradlavou texaskou strunu. V celém filmu si Hooper udržuje úroveň miasmického, špinavého funku, který nemá v hororovém filmu obdoby. Někteří to nazývali brilantním komentářem post-vietnamské éry. Já tomu říkám dokonalá symbióza slasheru a hixploitation subžánru, jež tenhle biják spustil (navzdory tomu, že nebyl první, LAST HOUSE ON THE LEFT (1972)). To, co odděluje Texaský masakr motorovou pilou od svých následovníků, je jeho anarchická, cynická hysterie – jeho bizarní a temný šibeniční humor. Navzdory děsivé premise jsou krev a vnitřnosti omezeny na minimum pro film s hodnocením R. Když je někdo bodnut, nevidíme nůž zasahující do masa nebo krvavých orgánů. Diváci jsou nuceni použít svou vlastní představivost a tyhle prázdný místa zaplnit díky brilantní kombinaci střihu, zvuku a hereckých výkonů na pokraji šílenství. Díky tomu působí film extrémně hrůzně, odpudivě. Scény naháněček s motorovkou jsou obzvlášť intenzivní a scéna, ve které se Sally účastní rodinné večeře, je děsivá, protože můžeme vidět její čistou hrůzu - kamera přiblíží krevní cévy, které jí vystupují z očí, a bláznovství rodinky. Tenhle originál je mnohem lepší a reálněji působící (a přitom míň násilný) než remake z roku 2003. Hlavním důvodem, proč tomu tak je, je fakt, že tu nejsou vůbec vykresleny charaktery postav. Ony to totiž nejsou postavy, fungují spíš jako objekty, který mají jedinou úlohu, a to záměrně navodit groteskně se rýsující špinavý napětí.

Antonín Kratochvíl tenhle dokument avizoval v jednom rozhovoru stylem "Česká televize o mně bude točit dokument a budu tam hrát ňakýho čůráka, jen ještě nevim jakýho." Nebývale otevřený dokument, zpověď, vlastně pomník Kratochvílovi, jehož pilířem je jeho vztah k prvnímu synovi, který s ním probírá celý život, což zároveň působí jako jakási katarze a pochopení rodinných vztahů z retrospektivního úhlu. Trochu jsem se obával, že se budou dost opakovat věci, co se už probíraly v 13. komnatě, což se sice děje, ale v nových obrazech a hlavně v intimnějším, upřímnějším duchu.

Nostalgie jako svině. Bylo mi 10, ve školách se neučilo, místo toho se koukalo na hokej. V 90. letech byl hokej součástí dětství skoro každého kluka. Hrál se na parkovištích, na sídlištích. Sbírali se kartičky. K hokejistům se vzhlíželo jako k bohům, protože to dotáhli do NHL. Politický podtext jsem tehdy nevnímal. Dneska to má pro mě hlubší význam. Zpětně lze ono vítězství chápat také jako morální odplatu proti okupaci a probuzení národa. Konečně měl člověk důvod být hrdý na to, že je Čech. Symbolismus v podobě Petra Svobody, který ilegálně utekl do Kanady, aby o 20 let později rozhodl finále proti Rusku. Náhoda? Nemyslím si. Všechno to do sebe krásně zapadá. Hezky jsem si hrdě pobrečel.

4 hours of the pure cinema.

Cinematický realismus par excellence. Totální majstrštyk na poli kriminálního dramatu. Fascinující postavy spolu s pulzující podprahovou hudbou. Hned několik ikonických scén. Jeden z vrcholů kinematografie 90. let. Film, který plně doceníte, až když jako člověk dospějete. Ukrývá totiž několik životních pravd.

Jeden z nejlepších shortů natočený jako reklama, který kdy spatřil světlo světa. Naprostá dokonalost v každém ohledu.

Fincher úplně na jinym levelu ve srovnání s původní švédskou adaptací. Manifest inteligentních outsiderů-asociálů, kteří se perou se světem, do kterýho nepatří, což je společný prvek Fincherovy tvorby a tak trochu nepřiznaný autobiografický prvek, protože Fincher ty postavy miluje, protože se v nich sám vidí a právě podle toho si vybírá, který filmy natočí. Vypiplané do detailu. Hlubší a s emocionálním dopadem na diváka narozdíl od originálu. Po SE7EN a FIGHT CLUB, film, který jsem od Finchera viděl nejčastěji právě kvůli těm postavám a celkovýmu vibu.

Klasika. Nejkrásnější formální zpracování kýče a princezna Lada, kterou bych miloval celou noc, je ztělesněním mýtické představy chlapa o ženě, která ve skutečnosti bohužel neexistuje. Krásná, chytrá a charakterní.

Joe Rogan: “Nate Diaz, you just shook up the world." - Nate Diaz: “Eh, I'm not surprised, motherfuckers.” Irská nevymáchaná tlama konečně dostala přes držku.

Werdum po Overeemovi, Fedorovi a Big Nogovi (nebo chcete-li Minotaurovi) subnul i Caina. Ale ještě než ho donutil vzdát, doslova ho přestřílel i v postoji, což nikdo nečekal. To, že se Cain vracel po dlouhý pauze, neseděla mu nadmořská výška a že byl v píči se svým pověstným cardiem, na to už Vám ale sere pes, na to se historie ptát nebude. Tímto vítězstvím se dle mého skromného názoru Fabricio zařadil mezi TOP 5 těžkých vah v historii MMA.