Mouzon

Pět hvězdiček, to je jasné... Ale proč? Absolvent mi jako čerstvému abiturientu přesně kápl do noty. Ten pocit Bena Braddocka, mít všechny úkoly úspěšně za sebou a přesto nejasnou budoucnost před sebou, plně chápu. Kdybych neměl ve svých top filmech v profilu na CSFD plno, hned by tam letěl, proto tak činím alespoň touto cestou a v cinefilské komoře svého srdce ho budu nosit na předních příčkách... Dost ale rozplývání se, začínám být moc osobní. Když ale ono to jinak nejde, než se rozplývat a být osobní. Chtěl bych proto Miku Nicholsovi poděkovat za další mimořádný (po Virginii Woolfové...) zážitek, který mne naplnil dobrou náladou a ukázal mi, jak vypadá ve skutečnosti film, který si vás omotá kolem prstu ani ne za pět minut... Naprosto bombová režie vede snímek lehce s noblesou baletního čísla a vypráví příběh, který je tak křehký, jako by byl ze skla. Zároveň je vybroušený jako diamant a přijde mi, že s věkem uzrál jak to víno. Vůbec, Absolvent mi přijde jako jeden z nejlépe řemeslně udělaných filmů, co jsem kdy viděl. Ať už genialitu tohoto díla umocňuje použitá symbolika, nápaditá kamera a obraz obecně nebo zvuková stránka (za všechny případy se asi každému vybaví scéna, ve které Ben a Elaine sedí v autě, jedí a snaží se o rozhovor, ale do uší jim hraje hudba ostatních řidičů). Dustin Hoffman zde ve svém uzlíčku nervů předvedl parádní zářez ve své kariéře, a vedle autisty a vysolárkovaného producenta se do mé paměti (a především srdce) zapsal i tímto výkonem. Za Katharine Ross nešlo jinak než bojovat... Anne Bancroft byla na zabití, ale rovněž z ní člověka bolelo u srdce... A kvůli té scéně, ve které se promění v ježibabu a začne mu ničit život, bych tenhle film kromě Komedie/ Drama/ Romantický klasifikoval i jako horor z prostředí partnerských vztahů... A jen takové malé P.S. - už zde někdo vyzdvihoval hudební složku filmu? Ano? V tom případě to činím rovněž...

Vynikající, "impresionisticky" laděná adaptace, která jde postavám, jejich psychologii, motivacím a citovým pohnutkám opravdu na dřeň. Z christieovských adaptací se Suchetem, které byly natočeny v novém miléniu, je tato moje nejoblíbenější - právě díky té snivé, romantické a hluboce tragické náladě.

Jako filmoví diváci se také necháme rádi zatáhnout do lži, i když o její pravé podstatě moc dobře víme. Prostě nám to za to stojí. Brosnan vynikající, Rush komplexní.

Minimálně první série, je jednou z nejvtipnějších záležitostí, co jsem ve svém životě viděl ("minimálně první" píši proto, že jsem se prozatím neposunul o mnoho dál. Ale i to málo, co jsem viděl z druhé série mne naprosto odrovnalo...). Nejsem znalec IT problematiky, za úspěch považuji to, když svůj počítač správně "zapnu a vypnu" ("Have you tried to turn it of and on again?"). Možná, že mne některé hlášky, které vyžadují zevrubnější znalost počítačové techniky, minuly, ale pakliže jsem se smál (a smál jsem se hodně), tak to dokazuje jedinou věc - to všechno okolo, co pochopí i obyčejný smrtelník (jako já nebo Jen), bylo více, než dobré. Bylo to výborné. Bylo to ZELENÉ!!! Každý, kdo zná nějakého podobného génia (a nemusí se jednat pouze o počítačové mágy), ví, že ve svém oboru se tento člověk chová brilantně, ale jinak se velmi podobá Royovi a Mossovi (IT crowd je ale samozřejmě nutné brát hodně nadsazeně). P.S.: Z těch dílů, které jsem zatím měl tu čest zhlédnout, bych obzvláště vyzvihl "musical called gay" a vše okolo, dále pak Denholma st. žvýkajícího jablko a samozřejmě Jenino "TAXI !!!".

První dojmy, později možná napíšu více: Na "Alence" je nejkrásnější Alenka (Mia Wasikowska), poté úžasný palác, vypadající natolik rusky, že ve mně ihned vyprovokoval myšlenku na Kreml, a Deppova replika "Zdolán bude krutopřísně..." (či tak nějak podobně to bylo, důležité je ono "krutopřísně"). Na "Alence" je nejhorší to, že se zaštiťuje jménem Tima Burtona a přitom je zde výrazně sleveno z jeho "úchylnosti", pro níž ho mám tolik rád. Člověk s citem pro "úchylárny" mohl perfektně zfilmovat poněkud ujetou záležitost. Ale dnes se příliš nezadařilo. Jakožto netknutý knižní předlohou se mohu odpoutat od jakýchkoliv svazujících představ, přesto - Burton si mohl dát více záležet. Věřím, že pokud měl někdo převést "Alenku" na stříbrné plátno, pak on byl ten pravý. Leč, celé mi to přijde poněkud uspěchané (z hlediska práce na filmu, nikoliv samotného výsledku). Scházela mi tam nějaká výraznější stopa upřímnosti. Vím, že to zní velmi pateticky, ale to je asi nejsmysluplnější výraz, který jsem nyní schopen a ochoten ze sebe dostat. Když Jack Nicholson tancuje s Kim Basinger ve zvonici a praví, že mu "straší ve věži" (pokud si to dobře vybavuji), tak je v tom kus Burtona. Když Johnny Depp alias Sweeney Todd zákazníkům bez debat kuchá hrdelní oblast, do toho si prozpěvuje a ve sklepě peče Helena Bonham Carter "koláčky", opět ho zde cítím. Ale v "Alence" jako by ztrácel dech. Snímek je pěkně barevný, hodně stylizovaný, ale jak vidno, pouze fasáda k vytvoření "burtonovské atmosféry" nestačí (ale abych zase Timovi nekřivdil - když Kloboučník říká, že by v případě Alenčina snění "nebyl skutečný", bylo mi z tohoto zjištění smutno). Dany Elfman vytvořil tradiční (tradičně podmanivý) motiv, ale tu "popinu" nakonci tomuto snímku neodpustím. (K tomu se váže jedna poznámka pod dvěma čarami - když jsem se s přáteli díval na Stardust, po skončení se objevila výtka vůči závěrečnému popovému songu. Mně osobně to nevadilo - leč po zhlédnutí "Alenky" jsem schopen podobné rozčarování pochopit.) Za sebe tedy dávám čistý průměr - prolétlo to kolem mne, stihl jsem to, ale génia v tom (protentokrát) cítím hodně vzdáleně..................... Ještě dodatek - NENÍ TŘEBA NA TO CHODIT VE 3D!!! To je imho doporučení vašim peněženkám - není zde vytvořen "avatarovsky" opulentní 3D svět. Třetí rozměr je tu pouze "pro chuť" a občasnou atrakci - rozhodně to není komplexní vize, ale spíše pěkná hračka. Je mi líto, že to píšu. Ale jak říkám - je to zatím první dojem.................. P.S.: Ale ten 3D Kreml přeci jen stojí za to...

Pravdu má jenom bouchačka!

Atmosféra nakonec asi zvítězí nad velkou dějovou rozvolněností, chvílemi dokonce až rozvleklostí (Popelka?). ALOIS NEBEL to již od začátku lišácky hraje na obě strany - titulková sekvence je temnou náladou přímo nasáklá, naproti tomu celý oblouk vystavěný kolem Němého neustále vyvolává dojem dějových zvratů (film sám přiznává, že chce být spíše atmosférickou studií než epickým vyprávěním - na druhou stranu nekonečné útěky a návraty Němého pořád slibují "velký" příběh). V tomto ohledu je Nebel poměrně vyčůraný snímek, jelikož vlastně až v samotném finále nám dojde, že jsme hodinu a půl proseděli na temné atmosférické tryzně a z hlediska děje se stalo velké kulové (například internace Němého na psychiatrické léčebně funguje pouze jako další z jeho spojnic s protagonistou, jinak se jedná o zbytečnou vycpávku). Ony vlastně všechny narativní linie filmu jsou takové "ano i ne" - vážně nevím, co si o tom mám myslet. Příběhově je to podivný mišmaš - Karel Roden se sekyrou, Tereza Voříšková se noří z mlhy a do mlhy, somráci na Hlaváku, do toho Ivan Trojan v kanclu, Alois Nebel se neustále tak ponuře kouká... Zcela jistě to má svoji hloubku, problematika, okolo níž je celý Nebelův příběh vystavěn, je závažná - a výsledný snímek to nebere na lehkou váhu. Z každého póru dýchají skrytá traumata, tvůrci by strašně moc chtěli být bráni vážně, ale je to takové...odosobněné. Emočně je vypointovaný teprve až samotný konec v Nebelově boudě a starý Wachek s Němým......Nakonec ale musím dát za tři, jelikož ta atmosféra mi nepřipomínala nic, co jsem doposud zažil - je to atmosféra zasněžené zimní noci v hlubokých lesích. Jediným pocitem je nekonečná samota a jedinou myšlenkou je vědomí, že se v okolních hvozdech potuluje člověk, o němž nikdo nic neví, ale který s sebou nese strach. Z mlhy vystupuje dávno zmizelá osoba, která říká, že všechno bude dobré, ale nic tomu nenasvědčuje.

Trochu v rozporu se samotným závěrem filmu si myslím, že Batemana jeho odsouzení neminulo, ale dostihlo již dávno. To, že se ve své mysli koupe pouze on sám, zbaven možnosti expandovat s ní navenek (resp. přesvědčen o tom, že tato expanze je společensky beze smyslu), je srovnatelné s trestem smrti. Jsme svědky pohledu na určitou výseč společenské situace, který dodržuje strukturu satirické historky a morality, ale v druhém plánu je doslova a do písmene neustále proměnlivý a matoucí. Zatímco hned v úvodu nás Patrick varuje před faktem, že je pouhou skořápkou, která nemá žádné nitro, film, ačkoliv by "měl" být jeho portrétem, nám sebe sama paradoxně ukazuje jako jeho pravý opak - prezentuje divákům svoji fasádu coby odraz Patrickova nitra, dochází k neustálému nárůstu násliných scén, proměnám, v nichž si nakonec nejsme jisti tím, co je realita a co je sen. Celou dobu nám film sugeruje pocit, že Patrickovi jde o krk (postava vyšetřujícího detektiva), což je nakonec rezolutně smeteno ze stolu a vypadá to tak, že hned po divákovi je nejpřekvapenější postavou celého snímku sám Bateman. Film ctí Patrickova slova o prázdné skořápce - všechny další postavy jej tak vnímají, vidí jej jen jako kus nábytku a nepřijde jim to vůbec divné (důkazem budiž - vedle samotného závěru - protagonistův rozhovor s jeho snoubenkou, během nějž jí musí třikrát říci, že se s ní rozchází, aby jej vůbec začala poslouchat). Největší ironií celého snímku je fakt, že Patrickovo okolí odmítá přijmout skutečnost, že by se mohl vychýlit ze svých zajetých kolejí a probourat ze svého krunýře, prostě proto, že to nesedí k jeho image a životnímu stylu. Divák se tak musí tohoto pohledu vzdát a jít "za" zjevné skutečnosti, dosazovat si různé prvky do rozsáhlejších rovnic, nenechat se zmást právě jen tou fasádou. V tom mu film velmi pomáhá, jelikož na Patrickovu povrchnost kašle a sestupuje do jeho nitra. Navenek se totiž snímek projevuje zcela opačně = ukazuje pohled do Patrickovy znetvořené mysli - mísí brutalitu s ironií, "uměleckostí", "dobrým vkusem"... Lidské vědomí portrétuje jako past na člověka a lidskou společnost jako past na toto vědomí. Vítězství společnosti (udušení Patrickových snah o její znepokojení - za pomoci toho, že se přizná), je tak její prohrou. Pokud bychom Patrickovo maniakální vraždění brali jako jediný způsob, jak dosáhnout emocí, může film působit ještě znepokojivěji. Lze se totiž zeptat - proč diváci vůbec chtějí vidět film o masovém vrahovi z Wall Street? Protože v dnešní době v nich již žádný film není schopen vzbudit emoce, jelikož již všechen možný filmový luxus mají. To už ale zavání poněkud divočejšími interpretačními cestami. Každopádně je AMERICKÉ PSYCHO velmi zajímavý film.

Patos obyčejného lidství... Přesně tento druh "vznešených citů" a pochybným způsobem vzbuzovaných emocí mám rád.

"Připomínají smrt, ale ukazují na svět, kde se neumírá..." Až do úplného konce jsem nevěděl, jak na tento opus zareagovat a nevím to upřímně ani po jeho zhlédnutí, ale jedním jsem si jist - rozhodně bych se do tohoto světa "soumraku tisíciletí" znovu rád ponořil. V určitých chvílích nutí ANDĚLÉ V AMERICE člověka jen nevěřícně zírat, jindy budí salvy smíchu, který však v zápětí mrzne na rtech... pro mne nejhůře uchopitelný Nicholsův počin (velkou zásluhu na tom samozřejmě má extrémně náročná předloha). Co se však ukazuje zcela bezpečně, je fakt, že Mike Nichols je nejlepší interpret divadelních her na filmovém plátně vůbec (bez nadsázky). ANDĚLÉ jsou opulentní a zároveň hluboce niternou a minimalistickou kompozicí lidských pádů i vzletů a předkládají otázku, zdali má v dnešním světě vůbec ještě cenu se znovu a znovu zvedat. Nakonec odpověď... dostaneme. Nebo ne? Osobně si myslím, že ano. A osobně si také myslím, že to cenu má. "More life..."