Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Animovaný

Recenze (289)

plakát

Bajkeři (2017) odpad!

kde jsou ty časy, kdy se mohl český divák podívat na SNĚŽENKY A MACHRY a vidět kvalitní tuzemskou teenagerskou komedii? mládežníky, kteří jsou sice trochu nablblí, hodně sobečtí, ale jejich rozlišovací schopnosti už dokážou rozpoznat pokrytectví těch, kteří se je snaží poučovat o životě a domnělé správnosti čehosi? ty doby jsou - zdá se - nenávratně pryč a nám na starý kolena zůstal model PANIC JE NANIC - model, kterej nikdo nežádal, ale tím nezničitelnější je... je dost depresivní, že tvůrci, jenž ještě nejsou životně úplně za zenitem, vnímají současné náctileté jako partu nesamostatných zombies, které z jejich psychopatického limba vytáhne jen vidina “něčeho za něco”, případně kvalitního smočení, a kteří nemají jakékoli cíle... fikční svět BAJKERŮ je surrealitou, kde kohokoli cokoli nezajímá, všichni bez výjimky jsou úchylní, rodiče mají velmi nezdravé vztahy s vlastními potomky (vážně Matonoha v podstatě nabízel svoji partnerku Mišíkovi?) a humor vysublimoval...

plakát

Miluji tě modře (2017) odpad!

modré memento scenáristické legendy československé kinematografie - netuším, jestli Papoušek tenhle film miluje, ale spíš bych si tipnul, že z něj rotuje v hrobě... podobně jako u Jiřího Menzela došlo blahé paměti k přerodu z fáze “dobrý tvůrce” do fáze “velký špatný”, i Papoušek tu (v zastoupení, což je dost podstatný - ale chyba nejspíš bude už v prvopočátku) předvádí obdobný myšlenkový veletoč a jarmark marnosti... připadá mi, aniž bych chtěl jakkoli zobecňovat, že tyhlety pocty a dodělávky šuplíkovejch děl velkejch mistrů a přebírání / přepisování jejich scénářů fungl novými týmy stojej častokrát za velký, modrý, nepříjemný kulový - někdy to možná žádá situace, ale někdy se o to ani kdokoli neprosí, což je přesně případ MILUJI TĚ MODŘE... chápu, že Šmídmajer miluje šedesátkový československý tvůrce (koneckonců jeho možná nejlepším filmem nejspíš navždy zůstane formanovskej dokument), my všichni je milujeme celým barevným spektrem, ale některý sny by si člověk neměl plnit - jako třeba aktualizaci a zfilmování scénáře šedesátkového barda, kterej je do současnosti přenesen takovým způsobem, že z toho má jeden dojem, jako by se snímek s jakoukoli současností (a konceptem reality jako takové) rozžehnal a nechal ji stranou... zároveň je to projekt tím podivnější, že asi nešlo o úplně lacinou záležitost (jako, jezdit z Prahy do Olomouce jen kvůli natočení vrátnice a iracionálního Rosťovo výstupu na Suškově soše je docela luxus)... to je ale všechno oukej - ať si lidé točí třeba cirkus Berousek balancující na špici brněnského orloje, mají-li na to prachy; už méně oukej je ale celkové vyznění filmu: 1.) holky zase jen na čumendu nebo jako karikatury - tybláho, z jistého úhlu pohledu vypadá česká kinematografie jako průmysl ovládaný mlsnými šedesátníky+, kteří by si rádi plácli, ale už je žádná nenechá, tak o tom pak točej filmy; 2.) “ne” není odpověď - kdo vymyslel, že je romantický (nebo vůbec přijatelný) uhánět holku imrvére den co den, přestože tato se jasně vyjádřila, že nemá zájem?; 3.) umělci jsou prolhaná prasata - tohle je taky pořád všude, ačkoli podobnej stereotyp byl vousatej už v době, kdy ho poprvý vynašli... ve výsledku tak máme před sebou efektně nasnímaný sexistický svět, který obývají povrchní a bezprizorní osoby, v němž sexuální obtěžování je prezentováno jako romantické chování - a kde umění je pouze prostředkem k ukájení vlastního libida...

plakát

Na střeše (2019) 

občas se to tak přihodí, že člověk hodně fandí nějakýmu filmu, aby byl povedenej, ale ve výsledku je mu z něj fyzicky a psychicky strašně ouzko - a ne v tom dobrém slova smyslu... NA STŘEŠE je ten případ: od reality odtrženej důchodce si doma prostřednictvím vydírání vydržuje moderního otroka, kterýho de facto nutí stalkovat sousedku přes sociální sítě, aby si jeden zařídil zelenou kartu a druhej připadal jako životní vítěz (po tom co se za minulýho režimu pravděpodobně choval jaxvině...) - a divák se má na konci nejspíš cítit dobře a pohodově, maximálně se dojmout nad nespravedlností abstraktních společenských problémů... jo, je to problém - a problém taky je, že z filmu nevychází jako problém to, co je už v samém jeho základu dost podstatně problematický...

plakát

Experti na podivná řemesla (2020) (TV seriál) 

výsledný dojem je relativní – jinými slovy, tvůrci si na sebe ušili nepříjemný bič, jelikož výchozí premisa (suchý a černohumorný voiceover představí pár zapálených jedinců, kteří jsou zažraní do hodně švihlých zálib – sledujeme přípravu závěrečné akce – vše vrcholí epickým soubojem o největšího blázna v místnosti) je do velké míry ovlivňována daným oborem lidské (zvířecí) činnosti, od čehož se odvíjí i výsledný dojem... takže i když všechny epizody dokážou do prostoru necelé půlhodiny napumpovat adrenalinu jako dobrý akční film, ne všechny si člověk užije beze zbytku – naštěstí to má ale vlnovitou tendenci... nejvýraznější záblesk geniality v sobě podle mě nese hned první epizoda s chytáním sýra, která má (i přes jejich minimální pud sebezáchovy) hodně sympatický hrdiny, samotná aktivita je tak blbá, až je dobrá, struktura je přímočará, ale pořád napínavá – a ve finále se možná člověk neubrání i mírnému dojetí... papričky lavírujou na pomezí cool pózy, která se kolem nich v posledních letech rozjela, a thrilleru, v němž se parta jedermanů vydá porazit intergalaktický monstrum – naštěstí jsou účastníci natolik opravdoví, že epizoda nesklouzne k hipsterskému povyražení... kadeřníci budí nejslabší dojem – možná jsem jen něco nepochopil, ale spíchnout doma dvoumetrovej příčesek a následně ho přimontovat na hlavu nebohé modelky mi nepřipadá příliš zajímavý... jojo je sice bláznivina na kvadrát, ale postrádá onen punc naprosté mimóznosti a společenského outsiderství – i když jsou ti lidé očividně mistři... psí tanečky, a ještě více žabí žokejové zase otevírají odvěkou otázku, nakolik lze s čistým svědomím hodnotit perfektně zpracovaný audiovizuální výtvor, který očividně dokumentuje necitlivé lidské chování vůči jiným živým tvorům, ale nedělá to příliš kriticky... na druhou stranu, jako dokumentární zachycení bezbřehosti lidské demence, s níž američtí redneckové bouchají do země, aby jejich Kvak a Žbluňk skákali nejdál, funguje (zejména) poslední epizoda skvěle...

plakát

Wilsonov (2015) odpad!

jediný, JEDINÝ reálně vtipný moment filmu – a ve výsledku tragicky osamoceně povedený parodický prvek – je určování doby úmrtí pomocí ladičky... tohleto jo, tady se musím přiznat k upřímnému pobavení – a kdyby něco podobného bylo zařazeno v kontextu kvalitního celku typu Monty Python, dávalo by to i smysl... mučení / výslech za použití bourbonu ještě s oběma očima dokořán zavřenýma možná taky – jelikož jde skutečně o nejzvrhlejší věc, kterou kdy Američani vynašli... zbytek filmu spálit, zavřít do trezoru, spálit trezor, potopit trezor na nejhlubší dno oceánu, spálit nejhlubší dno oceánu... a tvůrce pozavírat za veřejné pohoršování!

plakát

MY 2 (2014) 

nesmyslný a bizarní pseudoumění... v tom, jak se výsledný tvar bere vážně a dojímá nad vlastní ušlechtilostí, MY 2 hodně připomínají KŘÍDLA VÁNOC, symptomatický paskvil o rozervaných duších podivných lidských typů (z nichž nejpodivnější je samozřejmě Vyorálkova postava)... zhmotnění iluzorního předpokladu, že když do filmu nacpete a priori vychýlené charaktery (matka ftw), zápletku za hranicí excesu, moderní hudbu a (možná) nekonvenční vizuální stránku, vypadne vám automaticky "artový" snímek – problém navíc nespočívá v tom, že by se tam nedělo vůbec nic, ale že se toho děje tak moc a natolik divného, až jeden nestíhá zírat...

plakát

Muži v naději (2011) odpad!

totalita nevkusu a rozkladu, děsivější s každou další minutou... TÁTOVO VOLHA byla přetrpěna, ŽENY V POKUŠENÍ jsem nestíhal, ale tohle byla teprve festovní jízda – dlouhý jak tejden před výplatou, šovinistický tak samozřejmě a nenuceně, že i Macháčkova ležérnost bledla závistí, zároveň ani ne nějak zvlášť vtipný... účelovost ženských postav snad už u Vejdělka nemůže kohokoli překvapit (buď jde o věšáky na obří výstřihy, nebo o natvrdlé paničky z okruhu střední třídy); muži přemýšlí výhradně jednou konkrétní tělesnou součástkou, mimo tento nástroj nemyslí vůbec; vztahy jsou macguffinem, ale nikoli reálným faktem, k němuž by cokoli směřovalo – všechny úběžníky vedou do postele... plus fakt nerozumím tomu, co mají někteří filmaři pořád s tou posedlostí kastrací jakéhokoli druhu (nůžky, masomlejnek, kudly) – ty-bláho, nežijeme za časů krále Klacka! (ačkoli z Vejdělkových filmů tento dojem o Česku dost neodbytně dýchá, to je fakt...)

plakát

Tenkrát v Hollywoodu (2019) 

bez mučení přiznávám, že cca do poloviny jsem se téměř nemohl naladit na atmosféru, vyjma velmi vděčných sekvencí Cliffa Boothe... ale jakmile to v jednu chvíli sepne a všechny dílky do sebe začnou zapadat, člověk si uvědomí, že dílčí segmenty a střípky byly zvoleny a poskládány naprosto precizně a dokázaly přiblížit diváckému srdci i nejplošší a nejtezovitější postavu celého filmu (Margot Robbie)___snímek jednoznačně vynikající v detailech a ke své vlastní škodě možná až příliš závislý na a) tom, jestli u diváků nastane onen "spínací" moment, ať už na úrovni děje či z hlediska obecnější významové strukturace, nebo b) skutečnosti, je-li člověk zrovna cinefil, znalec různých filigránských drobností apod., a je-li tedy schopen si TENKRÁT V HOLLYWOODU užívat jako poznávací zájezd po známých a již kdysi objevených místech___občas jsem měl neodbytný pocit, že na rozdíl od předešlých Tarantinových filmů zde odkazy a narážky poněkud přestávají sloužit ději, ale spíš jen tak jsou, aby byly, ale co už... jako kdyby už nešlo o film, ale kinematografický ekvivalent návštěvy oblíbené hospody, kde vám barman natočí pár piv na účet podniku, jen aby do vás mohl celý večer hučet dojmy ze svých zamilovaných snímků... síla téhle fresky je ale natolik plíživá a podmanivá, že jí rádi leccos odpustíte...

plakát

U Konce světa (2013) 

zajímalo by mě, jak tomuhle budete dávat míň než pět hvězd, až vám bude 40...

plakát

Prázdniny v Provence (2016) odpad!

svým způsobem unikát... rezignace na elementární vůli napsat a natočit smysluplný film, vůně Provence a Prachařovo panděro nikdy nebyly tak hmatatelné___dotočná musela být slušná kalbütschka, chlebíčky tekly proudem, kaviárový šampaňský, a u trávy bezpochyby nezůstalo___kultovní potenciál zaručen

Reklama

Reklama