karlvonarbei

Mimořádně zdařilý dokument, jehož fragmenty sbíral Richard Lowenstein prakticky od počátku kariéry INXS. On sám byl blízký přítel frontmana, jež je subjektem tohoto filmu, dostával dokonce role v jeho dílech a zejména, tento režisér se velmi pečlivě staral o budování image kapely formou videoklipů, které díky MTV měly značný vliv na 80's subkulturu mainstreamového popu. Tím se i vysvětluje množství raritních záběrů, které se mohly využít a také samotné mluvené slovo Michaela, jež sám rád své úvahy nahrával- i ty zde byly bohatě využity. Namísto mluvících hlav tak vlastně vznikl jeden dlouhý, bilanční klip. Michael Hutchence byl jistě charismatický, trochu připomínal hudebním kritikům třeba i Micka Jaggera v méně vulgární podobě, ale pokud zde někdo píše, že INXS byla hned po AC-DC snad nejlepší australská kapela, tak je zcela mimo. Slyšel někdo někdy třeba o Rose Tattoo, Icehouse, The Church, Midnight Oil, Flash and the Pan či dokonce o nejuznávanější indie- rockové kapele světa všech dob The Go- Betweens ? Že nikoliv ? Recenzovat hudbu totiž není to samé, jako subjektivně hodnotit filmy. Vždyť například ti AC-DC byli po celou tuto dobu, kdy postupně začali vládnout INXS v naprostém úpadku po celou dobu osmdesátek ! Další nesmysl je, že se tu někdo chlubí, že znal INXS mnohem dřív, než ostatní v socialistickém Československu..ta kapela svoje první album vydala na podzim roku 1980 a za 30 měsíců ji znal v Evropě, včetně toho Československa, téměř každý, koho opravdu pop music zajímala a to díky hitu Original Sin, který vysílala i okupantská rozhlasová stanice Vltava (SIC!)..Přístup k západní kultuře byl ze všech míst naší malé republiky (západoněmecká televize i rozhlas, stejně tak mnohem svobodnější polská média a možnost nákupů hudebních nosičů v Maďarsku). Za přímo drzost považuji, když zde další "znalec" píše, že Hutchence byl jen v řadě další padlá hvězda, která vlastně nic neměla- takže se zde sešli zřejmě i psychologové s diagnózou na dálku..poslední, co si dovolím opět silně rozporovat je to, že se prý z dokumentu dozvíme spoustu o hudbě. Tady mám pocit, že jsem zřejmě shlédl zcela jiný film, protože zde prakticky vůbec nejde o hudbu samotnou, ale o popis duše hlavního protagonisty souboru, která sice hudbou žila, ale zde šlo o jeho lásky, rodinu, zkušenosti, záliby, démony a vůbec soukromí (!!!) život, kde nakonec hudba hrála jen jednu z položek. Ač nikdy nereaguji a ani nečtu komentáře druhých, zde musím říct, že smysluplný komentář, který jako jediný zde odhaluje, že jeho pisatel ví, o čem mluví, je ten lehce vychloubačný od Marhoul (a abych ji trumfnul, tak napíšu, že já jsem Míšu objímal, tak kdo je víc :-) )

Smysluplný, empatický příběh, který bez patosu nutí k zamyšlení. Vše není tak zlé, jak se zdá a s jistým, až nadměrným optimismem, se dají i hory přenášet.

Chaotická pseudoparodie bez vtipu, film pro zapřísáhlé fundamentalisty pana Sadlera. Velmi zvláštní kapitolou je pak samotný výběr hudby, která se do podobně laděného snímku vůbec nehodí, ale to jaksi tvůrci ani neřešili, ostatně také proč?

Pomalé tempo filmu má své jisté opodstatnění, ostatně u skandinávského snímku lze s něčím takovým vždy počítat, stejně jako s minimem dialogů, vše se odehrává jako by v lunárním modu. Film má dvě linie, které se v polovině příběhu celkem očekávaně protnou. Nemusíte být zrovna tzv. sluníčkář, ale i tak reálnost příběhu a jeho dramatičnost vás učiní zúčastněnými a empatickými, což nemusel být jen prvoplánovaný záměr.

Předně, nemyslím si, že zrovna tento film by si zasloužil nekonečný vodopád různých ocenění, ale úchylnost všelijakých akademií, které si vždy každý rok vyberou svého absolutního favorita, tento způsob jejich myšlení změnit nelze! I tak tato psychologická, celkem vtipná a ke konci přeci jenom mírně překombinovaná podívaná, je jistě filmem nadprůměrným. Je vidět, že dílo pro celou rodinu od teens po prarodiče je asi současný trend, morální přesah ovšem příliš nečekejte, ač je tam samozřejmě obsažen. Scénář, pokud by byl ještě více zpracován jako černá komedie či dokonce komiks, měl by možná větší hodnotu, takto jde o produkt, který (dle mého soudu) nikdy nebude mít příliš nadčasovou hodnotu, na to je příběh vlastně dost předvídatelný a problém rozdílu života bohatých a chudých lidí zas příliš obecný.

Velkým problémem filmového zpracování mnoha reálných postav minulosti i současnosti často bývá to, že líčení jejich osobnosti bývá mnohdy přeexponováno a také z dalších důvodů se nakonec nemusí ve výsledku jednat o dobrý film. Zde to ovšem vůbec neplatí- zdá se, že namísto senzačního světa plného drog, sexu, násilí, politické korupce apod. autoři snímku ani náhodou nelačnili po nějakém bulvárním pohledu a na druhou stranu se vystříhali i toho, aby si hráli na nějakou uměleckou kompozici a místo toho nám předložili celkem civilně srozumitelný film, jehož hlavní postavou byl možná tehdejší nepřítel čísli jedna celých Spojených států, který je zde vylíčen se všemi svými praktikami tak, aby i divák měl prostor se nestraně přiklonit tu na jednu či druhou stranu a ačkoliv zločin musí odsoudit každý normálně smýšlející člověk, bez nějaké masáže manipulování se přiznám, že když člověk pochopí snad většinu souvislostí, Escobarovi dokonce musí i fandit! Je to tedy zvrácené? Často to tak bývá, ono sněží dál, ale možná na celkovém dojmu z této postavy má svůj nemalý podíl i herec, který opravdu zabijáky, ale třeba i disidenty hrát opravdu umí - mistr Bardem, jež se snad zpronevěřil svému talentu a to když přijal epizodní roli v naprosto nepodařené Bondovce.

Režisér, scénárista i jeden z herců této vysmažené úpadkové grotesky má velmi příhodné příjmení - COX a tím je vše dámy a pánové o filmu řečeno! 2 hvězdičky dávám za skvělou novovlnou hudbu, jinak by měli všichni klusat na léčení ze závislostí

Psychologicko- politické, téměř drama, které obstojí v konkurenci evropských filmů. Český ekvivalent tohoto tématu by se u nás zřejmě nezdařil nebo by působil příliš provinčně, zde však jen těžko odhadnout, do jaké míry , i tak průměrnému filmu, pomohla italská koprodukce. Ač snaha o hlubší pohled na věc, film i tak klouže převážně po povrchu a v tom je na druhou stranu zas jeho největší nedostatek. Závěr je ovšem katarzně symbolická a také nedokončený..

Je znát, že režisér nemá dost zkušeností na to, aby utáhl svým kumštem celý film, měl raději zůstal u videoklipů. Snímek je sice velmi expresivní, vlastně divadelně experimentální, ale také velmi průměrný.

Je pravda, že tento snímek jaksi plyne v neakčním tempu a zároveň i to, že Vaughn se zde ukázal jako schopný, téměř akční hrdina. Zajímavé je i obsazení bývalé hvězdy 80. let Johnsona do role šéfa věznice. Film se dá vlastně rozdělit na dvě části, než se hlavní hrdina dostane do vězení a část, kdy se snaží již jako vězeň splnit úkol, aby alespoň zachránil zbytek rodiny. Nutné je ocenit to, že film se nesnaží něčím extra oslnit, ale brutální záběry, kdy Vaughn lidem zašlapává obličeje, to si mohli machři filmaři nechat na doma.