Rick

Stará legenda, tradující se od časů Puškina a která jistě notně ztrpčila poslední roky života velké osobnosti hudebního života Antoniovi Salierimu. Jeho proklamovaná hudební demence je zřejmým mýtem (kromě opravdu stupidního "pochodu", který je ovšem fikcí zaznívající ukázky rozhodně nepřesvědčují o jeho neschopnosti), ostatně, kdyby byl opravdu tak neschopným skladatelem, asi by se k němu nechodili učit Schubert, Beethoven či Liszt. Stejně tak je velmi nepravděpodobné, že zavraždil Mozarta - jeden hudební historik dokonce poznamenává, že jestli měl někdo důvod toho druhého vraždit, tak to byl spíše právě Mozart. Ostatně jediný solidní důkaz nevraživosti máme právě od Mozarta (který se ve svých dopisech, stejně jako další italské hudebníky na dvoře, svěřuje s podezřením z intrik proti své osobě). Ale zde nejde o objektivní historiografii, nýbrž o účelnou fikci scénáristy (a autora původní divadelní hry) Schaffera a režiséra Formana. Výsledkem je působivý, výpravný velkofilm s ústředním tématem geniality a průměrnosti, která zde koresponduje též se společenskou konformitou. Mozart se na povrchu jeví jako pubescentní floutek, který se vyžívá ve vulgaritách. Ve skutečnosti je v jeho nitru dostatek upřímných emocí, které se projevují v jeho hudbě, jež nicméně vzniká samovolně, téměř jako přírodní jev. Salieri to není schopen pochopit a považuje Mozarta za zradu od Boha (Amadeus znamená "bohem milovaný" a Salieri považuje svoji hudební kariéru za "božský dar" věnovaný výměnou za ctnostný život). Přivede jej to k sérii úkladů a na povrch vyplyne jeho znechucený cynismus, s nímž prakticky bezdůvodně poníží Mozartovu manželku, zosnovuje několik neúspěšných spiknutí a nakonec se sám rozhodne Mozarta sprovodit ze světa, aby se mohl pak přiživit na jeho slávě... Svůj boj však prohrává a zatímco Mozartovo tělo končí v bezejmenném hrobě (dodnes se vedou spory o tom, kde je vlastně pohřben), on sám sebe odsuzuje k zapomění. Krásný film, kterému na přesvědčivosti ubírá jen historická nedůslednost a přílišné zkarikování některých historických postav (jako císaře Josefa II., Glucka aj.). Nebohý Salieri se musel během udílení (jinak jistě zasloužených) Oskarů hodně otáčet v hrobě.

Klasický snímek, považovaný za temný film, nicméně pro mne spíše film o hledání a naději. Ano, Smrt je neporazitelná a v partii, kterou začínáme hrát od narození, stejně jako Block od počátku filmu ji nikdy neoklameme, max. můžeme docílit odkladu konečného rozsudku. Ale závěrečná scéna s "tancem smrti" mě místo zděšení spíše naplnila klidem; většina postav musí jít za smrťákem, avšak rodina kejklíře (díky Blockově otálení) přečkala - partie lidstva ještě dohrána nebyla. A každá další generace má svůj tah... dle mých osobních pocitů bych řekl, že Bergmann naznačuje, že zvítězit může ten, který se nesnaží smrt ošálit, ale spíše hlavně prožívá vlastní bytí. Byl-li to autorův nevyřčený záměr ovšem netuším. Napětí filmu a na svou dobu pozoruhodný střih podtrhují dramatičnost jinak poměrně prostého příběhu. A příznačně "minimalistický soundtrack" potvrzuje Mozartův výrok, že "nejlepší hudební efekt je ticho".

V názvu se nachází zajímavá španělštinářská hříčka... Amor es perro - skutečně značí "láska je čubka", ale zároveň zde máme proti sobě postavené dva klíčové pojmy - amores perros - lásky/psi. A obojí je ústředním tématem filmu a volně propojuje jednotlivé části. Film je velmi mexický, dokonce mám pocit, že pro plné pochopení je třeba mít osobní zkušenost s touto zemí, jejími lidmi a především podivuhodným panoptikem Mexico City. Časový zmatek, ostré kontrasty světa "vyšší společnosti" a prostých lidí ze slumů, impulzivní jednání charakterů, které vede až k nečekaným brutalitám. A všudypřítomná smrt, která je pro Mexičany přirozenou součástí života, stejně jako láska... láska, která dokáže být věrná, zrádná, naivní, směšná a zbloudilá jako pes. Octavio touží po lásce a stává se vrahem, jeho bratr krade možná ze sebelásky, možná i kvůli své mladičké ženě... které zradí oba a nakonec zřejmě zůstane sama... svět mladých je pak konfrontován s dvojicí "zralých" milenců, z nichž jeden opouští rodinu, aby mohl být s milenkou, která se však (snad kvůli dřívějším neupřímným vztahům) upíná nejvíce na svého psa. Inarritu si dovoluje hodně černého humoru, ale přese vše prosvítá soucit s postavami a jejich touhami. A ústřední roli ve snímku svěřuje další typicky mexické postavě - někdejšímu revolucionáři, nyní nájemnému vrahovi, který své zakázky získává od zkorumpovaného policisty. A právě El Chivo je nakonec jedinou zárukou nadějného vyznění filmu. Láska k rodině a pohled do vlastní tváře ve vraždícím psovi (přesně dle pořekadla "jaký pán, takový pes" si psi a lidé ve snímku vzájemně nastavují zrcadlo) ho nakonec přivedou k prozření... v závěru se vydává na cestu, aby si to ještě jednou se životem rozdal pěkně od začátku. Vše souzní i s cover verzí písně Lucha de gigantes od Nacha Popu v titulcích - Deja que pasemos sin miedo "kéž bychom tím prošli beze strachu". Nemohu dát jinak než za 5.

Kdo navštívil Casa azul (modrý dům) Fridy Kahlo a Diega Rivery v Mexico City si jistě vychutná tento film, který přináší sympatickou, byť hollywoodskou poctu těmto velkým umělcům. Film je ovšem především o Fridě, která je i díky němu v současném světě mnohem známější, než její manžel, který je přitom řazen spolu s Orozcem a Siqueirosem k největším mexickým malířům všech dob a ve vlastní zemi požívá větší úcty než jeho kontroverzní manželka. A ve filmu je též Alfredo Molina určitě více než zdatným protihráčem Salmy Hayek (zřejmě ve své životní roli). Nevěrného manžela, který však v duši zůstává až do konce partnerem a oporou nemocné malířky hraje zcela přirozeně a bez patosu. Sympaticky zní i to, že Salma a její příbuzní mluví "spanglish" se silným hispánským přízvukem a užívají i některé "slangové" výrazy jako "gringolandia" (neboli USA). Postava Trockého je sice vykreslená ve velmi romantickém, až melodramatickém duchu (kdo zná jeho radikální názory jistě bude souhlasit) a celé Mexiko se ve filmu silně idealizuje, přesto snímek neupadá do kýče. Čtyři hvězdičky dávám hlavně kvůli Mexiku, úžasné hudbě (tradiční písně La Llorona aj. v podání Chavely Vargas nebo Lily Downs), výtvarnému zpracování a Molinovi.

Je crois entendre encore, Una furtiva lagrima a další tenorové árie v podání Enrica Carusa doprovázejí pro Allena poněkud neobvyklý snímek, v němž dosáhl zřejmě jednoho z posledních vrcholů své bohaté filmařské dráhy. Tomu nahrávají nejen přesvědčiví herci (včetně Scarlett Johansson, která dospěla od křehké dívenky z Lost in Translation v dokonalý sex symbol), ale i scénář, který přivádí jak je Allenovým zvykem tradiční klišé v novém zpracování. Tentokrát se jedná o téma Americké tragédie v dialogu se Zločinem a trestem... Allen zde ovšem zůstává soudobě americký, když nechává hrdinu "bez trestu" - jediným trestem mu tak zůstává jeho vlastní život, který se zdá na konci otevírat ke "štěstí". Je na divákovi, zda uvěří tomu, že mladík svůj "mečbol" proměnil, nebo se spíše vraždou jediné ženy, k níž pocítil upřímnou vášeň navždy vyoutoval. Nevěřil bych, že klasické téma může být ještě dnes natočené s takovou suverenitou a přitom působit přesvědčivě a neotřele. Divácký úspěch filmu svědčí o všem, mezi mými známými se dokonce jedná o jeden z mála allenovských filmů, které jsou všeobecně přijímány. A pokud někteří komentátoři z ČSFD dávají najevo pohrdání hlavním hrdinou, já mám spíše pocit, že se málokdo odváží ztotožnit s jeho situací. Takhle nějak to může totiž dopadnout s každým, kdo se v dnešním krutém sociálním mači začne příliš soustředit na míček a přestane myslet na hranice hřiště a pravidla hry... to, že jej rozhodčí nechává projít je ironie osudu, která je typicky allenovská a pro mne tento film rozhodně posouvá vzhůru. Takže něco mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami.