jojo-Jozin

Už dlouho jsem neviděl něco tak osvěžujícího. Přímočaré, nekorektní, zábavné a akční. Gui Ritchie řiznutý Tarantinem a Kusturicou. Jasně kdyby to bylo z jiných končin a poměrů, šlo by hodnocení asi o něco dolů, takto musím plný počet.

Úžasné a dechberoucí. Ano, někdy na hranici patetična někdy lehce za ní (hudba, komentář). Ale proč ne, pokud je cíl osvětový, pak to akceptuji. Jistě stejných i podobných biotopů, krajinářských celků atd. bude i v okolitých zemích dost, ale zde bylo cílem vyzdvihnout, alespoň na mne to tak působí, ač malá, pestrá je naše krajina. Tudíž ani nepředpokládám výrazný počet cizozemských diváků, jsem si jist, že by leccos nedocenili a tedy nepochopili (asi jako když cizinec poslouchá Mou vlast). Přes další drobné nedostatky (např. nevím proč, ale někdy mě ta grafika bílých čar/obrysů rušila) nemohu jinak než plný počet. Dechberoucí, úžasné. Velehory, pouště, moře to tě ohromí, ale tohle, tohle to tě dojme. To neni země, to je pohádka.

Korejskou kinematografii rozhodně stojí za to, poslední dvě dekády sledovat. Nejedná se jen o počiny režisérů typu Ki-duk Kima, které můžou být pro někoho těžce stravitelné, např. režisér Chan-wook Park je znám i širší divácké obci, anebo přinejmenším jeho filmy. Korejská tvorba se svým pojetím často přibližuje holywoodské - nejde jen o komorní nízkorozpočtové snímky, ale často jsou poměrně spektakulární. Syrový thriller o mocenském boji uvnitř zločinecké organizace je společně s Dalkomhan insaeng (A Bittersweet Life) nejzdařilejší snímek z tohoto prostředí, které jsem měl možnost shlédnout. Překvapující pro mě bylo závěrečné rozuzlení, kde se nabízí dvojí motiv konání jednoho z hlavních hrdinů (policisty v přestrojení) a o tom, který je ten pravý se lze jen dohadovat, ale tak už to i v reálném světě často bývá.

Film kde děj ustupuje dopozadí. Důležité jsou obrazy a vizuální stránka filmu. Dá vzpomenout na Kubricka a Tarkovského. Film kde 3D má skutečně své opodstatnění. Film který si nezaslouží, než být shlédnut na velkém plátně.

Poslední díl trilogie se točí kolem srba Mila, se kterým se setkáváme ve všech částech trilogie. Očividně se na něm projevují známky únavy a na čele mu přibylo pár vrásek. Podepsala se na tom léta v drsném prostředí, drogy a deprese. Navíc se objevuje na scéně konkurence (new generation). Přiznám se, že na začátku jsem měl jakési mírné tendence sklouzávat sympatiemi k Milovi (skupinové terapie, příprava narozeninové dceřiny oslavy), resp. chápal jsem jeho jakési znavené otrávení. S nevydařeným kšeftem děj graduje a Milo předvádí svou nemilosrdnost. Anděl smrti, jak zní podtitulek k filmu. Naturální, nemoralizující, brutální.

Ó, ó, ó...Franke, Franke, Franke. Když se to se.. tak se to se..

Tak jako ve všech Tarkovského filmech je důraz kladen na vizuální a akustickou stránku věci. Zapomeťe na nějakou dějovou linii, té se tu nedočkáte. A nač také vždyť jde o mozaiky střípků vzpomínek na dětství a na matku. Není potřeba snažit se vše pochopit. Ne všechno musí být jasné, průzračné a srozumitelné, přece i takové bývají vzpomínky...

Našlapané od začátku do konce.

Jasně, že to není dokonalé, ale.....

Legendární americký nezávislý film.