Vodnářka

Neskutečná nuda natočená stylem 'výukové video plné amatérských coolových efektů'. Toto výukové video však nějak nemá žádný obsah, o kterém by poučovalo..

Farmaceutický business, nátlak lékárenských společností, zkorumpované výzkumy, absurdita předpisů, nicotnost zdraví a života vůči moci peněz... Tahle témata lze řešit a rozebírat v mnoha podobách, diskuzích, knihách, příbězích i filmech, Jean-Marc Vallée je zabalil do silného příběhu o boji, umírání, touze žít a obrovské odvaze i vynalézavosti. A to bez kapky patosu, kýče a rochnění se v bahně roztomilého smutku a slziček, k nimž tato témata tvrdě inklinují. Naopak, humorný nadhled hlavního hrdiny, prvky utajeného road-movie, upřímnost hrdinů, pohodová osmdesátková stylizace kamery a samozřejmě dokonalí Matthew a Jaredem posouvají snímek mezi krásy i hloubky loňského roku a s lehkostí vyvažují tu trošku předvídatelnosti a trapnosti v postavě té správňácké doktorky...

Krásné a inspirativní myšlenky, výborná předloha, velmi dobrý hudební doprovod... Na druhou stranu, stačí otevřít webovky jakéhokoliv psychologa či "kouče" a přesně tyhle rady zde najdete, jen o dost jasněji, přehledněji a srozumitelněji. Ani Duškovy vtípky nepřinesou nic moc nového a od filmového zpracování bych čekala více inovativnosti, než jen dostříhání pár archivních záběrů na roztomilé děti. Celkově dílo působí až nepochopitelně rozvlekle a nezáživně.

Odporná zrůda z bulváru, vajíčkový terč, milující manžel a zodpovědný tatínek, záletník se svou slepicí, typický představitel zla establishmentu nebo prostě další politik, který to měl dost blbý. I tak vidí český národ Jiřího Paroubka, on sám by se přirovnal k dubu, kterého jen tak něco neporazí, má rád vydry, hrochy a slony a rád by teď upravil zahrádku kolem svého domku. Dokument Jana Látala se zaměřuje převážně na mediální obraz, který byl tomuto vlastně skoro už zapomenutému politikovi vytvářen, geniálně tu však vynikne povaha argumentů společnosti, konfrontovaná s výborně předkládanými tématy, které stojí za zamyšlení. Všechno dohromady pak tvoří skvěle promyšlený celek, který nejen pro své nadšené tempo a jasně vyjádřené myšlenky určitě stojí za zhlédnutí.

Videoterapie sama o sobě může být pro pracovníky léčebny i pacienty nepochybně velmi přínosná, nejsem si ale jistá, jak moc tento konkrétní případ může být zajímavý pro diváka. Sám dokument bohužel nepřináší kromě pár okamžiků v životě Pavla. Naprosto nezajímavé určitě nejsou, ale z téma šlo určitě pojmout hlouběji.

Atmosféra i celková vizuální stránka jsou opravdu krásné, děj však nikde nezačíná, nekončí a ani se vlastně vůbec neděje... Jen pár teenagerů, kteří si hrají na to, že jsou cool a jeden režisér, co si myslí, že točí fakt intelektuální film. Ani prsa a nahej chlap to bohužel nezachrání...

Ok, vesmír je to krásný, ale proboha, co víc než Sandru v kraťasech bojující asi 5x o život a George, kterej to všechno vyřeší a zůstává stále gentlemanem, tam mám jako vidět??

"Takovej brněneskej bizár" dvou profesorů a jejich filozofické bitvy. Než aby se dohodli v kancelářích 5 metrů vzdálených od sebe, zvolil Horyna cestu e-mailů. Hezky vygradovaný snímek s absurdně tvrdohlavými akademiky, Horynou s lahváčem a velkou kauzou Masarykovy univerzity...

Ano, myšlenka povzbudit Lanďáka, přivést mu kámoše, nazkoušet jeho hru ať už dopadne jakkoliv, hlavně, že ho na chvíli vytáhne z rezignované trenýrkové letargie, je pecka, ovšem realizace lehce vázne. Kačer se ukazuje jako bezcitný arogantní sobec, kterému jde vlastně hlavně o to, být znovu aspoň trochu režisér, ať už to zastírá jakkoliv, vystrašená Libuška, která v něčem přecejen pravdu bude mít, Josef Abrhám stojící mezi nimi a zlatíčko Pucholt, který se prostě přizpůsobí. A samotný dokumet? Kýčovití koně jsou až absurdním amaterismem, režisér zapomíná na hranice trapnosti (viz otravní kameramani u Pucholta) a celkově spíš s kamerou stojí u pár scének, které bez větší výpovědní hodnoty řadí za sebe. Dvě hvězdičky za dobrý zvuk, schopnost sehnat tak velký tým kameramanů a pár hlubších momentů, které se filmu odepřít nedají...

Jen slabý odvar toho, co režisérka je za normálních okolností schopná předvést - kromě pár roztomile hádavých debat s jejím otcem Břetislavem Rychlíkem jde jen o jakousi slátaninu rodinných scének a náznaků politických témat, která si Apolena mohla radši nechat na zajímavý úderný dokument v "Hájkově stylu"...