Vodnářka

Chytré, s málo očekávatelnými zvraty, a děsivě reálné. Sto čtyřicet pět minut uteče jako voda a ve vás zůstane spousta emocí, smutku a lehké beznaděje. A živá vzpomínka na Lea, jako toho "sexy profesora", který opět přesvědčí, že hrát opravdu umí.

Miluji Woodyho Allena, jazz a atmosféru jeho filmů. Ovšem z A Rainy Day in New York se vytratil jakýkoliv příběh a zbylo jen pár prázdných kapek deště a kouzelná Selena Gomez.

Naprosto boží divadelní představení s úžasným hereckým výkonem Jakuba Burýška jako Zdeny Koubkové, atletky, již mnozí považovali za muže a která mužem vlastně byla. Ostravské Divadlo Petra Bezruče opět nezklamalo a přichází s originálním pojetím tématu přesahujícího osud jednoho sportovce, skvělou režií a výbornou scénou.

Opuštěná, zarostlá, svévolná Pripjať, která ve snímku Elišky Cílkové na chvíli, nenápadně, nenásilně ožívá. Pomalu, tón po tónu, píseň za písní. S pomocí hudby film na chvíli umožní setkání prázdnoty místa a síly jeho někdejších obyvatel. Doporučuji vidět v kině, případně alespoň doma najít klid, ticho a úplnou tmu. Zapomenout na záplavy dalších děl o Černobylu a užít si úplně nový pohled na jeho současné okolí.

Že propustit tisíce horníků spjatých po dlouhé roky s hloubkou dolů nebude jednoduché, bylo snad jasné všem. Co ale s osudy některých propuštěných pracovníků udělá takový kurz programování, si málokdo troufal říct. Média byla nadšená, lidé skeptičtí...každopádně Tomáš Hisem z nedávno zavřeného Paskova do toho šel po hlavě. Zhruba v ten moment začíná dokument sledovat jeho cestu se všemi radostmi a problémy, které jsme my všichni, místem i myšlenkami vzdáleni od Ostravy, při tom fandění ‘programátorskému projektu’ opomíjeli. Že IT start-upy a personalisté nejsou nadšeni z lidí nad čtyřicet, že u pohovorů vítězí sympatie nebo že jeden kurz není a nebude samospásný... Kromě výběru sympatického hlavního hrdiny, který se se svou situací pere s přehledem, oceňuji skvělý výběr scén a hospodských rozhovorů ilustrujících pohledy Tomáše a jeho blízkého okolí. Režisér tak nenuceně vstupuje do několika náročných let života Tomáše Hisema a zprostředkovává divákům ze všech sociálních bublin silné zážitky a nové obzory.

Ajaj! Naprosto zbytečně sluníčkové zakončení podráží do té doby dobře našlápnutou ironickou komedii...

Iva Janžurová je...teroristka. Martin Hofmann místní mafián, Táňa Vilhelmová paní starostkou a Pavel Liška skoro profi kriminálníkem. Ačkoliv námět zní jako další nepovedený a trapný pokus o komedii, kterých česká kinematografie bohužel každoročně chrlí nespočet, Radek Bajgar mile překvapil. Po Teorii tygra si střihl svižnou, lehkou, ale přitom kvalitní komedii o problémech místních a chatařů v menší vesnici u Prahy. A o tom, jak se dají řešit... Iva Janžurová září, vychutnává si každé gesto staré učitelky a výborný, vygradovaný, téměř groteskní závěr snadno přebije poněkud nezáživný začátek.

Vlastimil Brodský září v roli sladce bláznivého důchodce Františka, který se svým nejlepším kamarádem podniká naivní klukoviny a snílkovská dobrodružství. I přes svůj věk (a možná právě pro něj) si užívají naplno volnosti a svobody,ovšem k nelibosti Františkovy pragmatické a starostlivé manželky...Zatímco ta se zlobí, že František nechodí na pohřby, nepíše kondolence, ze smutečních oznámení dělá vlaštovky a ona doteď neví, jestli chce spálit, a nebo pohřeb žehem, František po každém svém novém dobrodružství žehlí vše květinami a jako malý ušatý kluk slibuje, že se polepší. Vladimíru Michálkovi se navíc výborně daří vystihnout kouzelné osobnosti všech aktérů i jemné a křehké souznění hlavního páru. To, na nějž lidé po letech zapomínají. František s manželkou se tak i na sklonku svých životů stále učí jeden o druhém a jak spolu být. Snímek se naštěstí nezvrhává do nasládlé hollywoodské pohádky a přichází také střet s realitou - nemocí, smrtí, omezováním a rozdílnými představami rodiny. Což je samozřejmě jen ku prospěchu věci... Herecký koncert Brodského, Zázvorkové, Zindulky a mistrovské dílo Michálka, který si snímkem nasadil hodně velkou laťku.

Původně sociální pracovník Martin Páv, jenž v Kibeře strávil několik let, se snaží tento nechvalně proslulý slum prezentovat jinou perspektivou než většina evropských médií. Kromě klasických záběrů na nepokoje, jež se zde rozpoutaly v období okolo keňských prezidentských voleb, tak přináší divákům příběhy jednotlivců, jejichž lidskost, nápady a energie si zaslouží velký obdiv. Jednotlivé mikropříběhy z Kibery propojuje komentář mladého místního fotografa, který boří jakékoliv předsudky o nevzdělaných, násilných a líných Afričanech. Páv má výborný cit pro nalezení těch správných aktérů a vykreslení jejich charakterů. Často se mu však příběhy a myšlenky nedaří dotáhnout až do konce a nechává tak diváka se zbytečně neúplnými informacemi.

Několik opravdu vtipných scén střídají bohužel trochu zmatené a nezáživné chvíle a bez výborného Ondřeje Sokola by film vlastně za moc nestál.