Ivo

Namlsán skvělým Contratiempem, těšil jsem se na další sofistikovaně inteligentní nářez ze stejné dílny. Bohužel obdržel jen silně překombinovaný a lehce páchnoucí telenovelovitý odpad s dojemně navoněnými hulícími štětkami v hlavních rolích, donekonečna a otravně předvádějícími své slizké powerpointové prezentace u tyče (i u p...) - což se zjevně stalo hlavním uměleckým velemotivem celého opusu i každého jednotlivého dílu, se zdatně se-kundujícími mentálně vykastrovanými zaměstnanci a řediteli tohoto přísného papá bordelu, to vše v rámci zhruba poloviny stopáže. A zbývající polovina byla podobně "strhující", plná úporných snah o povinné nepřehledně vyumělkované dějové i kecací přesmyčky, za pečlivého a přísně detektivního dohledu bývalé malé jeptišky a to vše podložené neutichající monotónní a jakože silně dramatickou hudbou inspirovanou přinejmenším samotnými hlubinami Mordoru. A jako ňuňu zákusek ještě multi prokládáno detailními, štědře opakovanými záběry na rozmlácenou hlavu pracovně lehké, ale z výšky těžce dopadlé xxx řeholnice, včetně jejího 50x zobrazeného potetovaného podbříšku (ukazujícího hojné známky používání). Naštěstí na rozdíl od El Cimrmana nezamykali hlavní dveře, tak jsem to mohl jednou provždy vypnout už ke konci pátého dílu, který se už ve zmíněném roztomilém tyčovém pedofilním mlátícím bordelu odehrával snad úplně celý (a v rámci zcela nového revolučního scénářového schématu tohoto seriálu se můj příběh zrcadlil hned na začátku následujícího dílu standardně popsán takto: "Začal ses dívat předevčírem. Dokonce na velké obrazovce a stáhl sis kvalitní full HD verzi. Myslel sis že jdeš do něčeho skvělého, brzy tě to však hodilo jinam a měl jsi pocit že se na to už fakt nedá koukat. A šel jsi místo toho raději hledat lupou roztoče na koberci v ložnici.") El Putente. Nevěděl jsem že Netflix přešel na pornhub.com ? Paulík nám trošku smutně poklesl...

Rambino 6 ve slušně přihlouplé střílecí a mlátící frašce. Ještě možná chyběla závěrečná společná písnička, tanec a skočná (v novém sklepě). Stovky chrchlajících samopalů i z jednoho metru spolehlivě míjejí rachitického vysloužilého úředníka, prý se vznešenou tajně akční minulostí (jak jinak) a též se zázračnou schopností se vždy hned bleskově regenerovat a resetovat do plné kondice po všech krvavých ranách, kopech či průletech sklem. A samozřejmě také jeho veselého tatínka t.č. v běžné brokovnicové karanténě v rámci externí buňky domova seniorů. Zlá sovětská mafie v čele s komicky rozjíveným operetním zpěvákem (tentokrát dokonce i korektně barevně vyvážená) opět tradičně, animovaně a holocaustově ostrouhá (a hromadící se hory plastových mrtvol se jako vždy asi jen rychle vypaří?). Honza Vik se z dálky šklebí - to prý už tady někdy bylo? A generál John Rambo podává stížnost na porušení copyrightu v oblasti handmade instalovaných domácích hobby destruktivních pomůcek (a ani ve Washingtonském ekvalizovaném OBI prý neskrývají jisté překvapení). Ilja si počínal vskutku najšulinersky:) Profesor Emmett Brown si možná zasloužil trošku lepší farewell? Nevím proč, ale trošku mi to celé připomínalo nedávné podobně přiblblé Rytíře spravedlnosti.

Aneb Cimrmanův vichr z nočních indonéských hor: "Jestli Hedvika rodila mé dítě, pak ty, Mayo, jsi... ne, bylo to Karlovo dítě a nejsem tvůj otec, jsem tvoje snacha a stáhnu tě z kůže, abych mohl vesničanům zahrát Spaibla a Hurwainka! To ovšem mění celou situaci! Ale v tom případě jsem tě obelhal, babičko. To je hrozné! Jsem tedy úplný sirotek (říz, říz). Nedělej si výčitky, milá dcero. Nedělám, hlavně že jsem ve visu za nohy s kastrolem pod hlavou konečně poznala celou pravdu, teto! Nejsem tvá teta, jsem úplně cizí člověk! (říz, říz) A maminka? Maminka je bývalý strýček z největšího domu ve vsi". No, člověk trochu žasne jaké zvrácené hovadiny jsou lidé schopni vymyslet a nahrát na video:)... Jednu hvězdičku vyhřezávám za exotickou lokaci (která t.č. jako většina podobných trpí populárním lockdownovým syndromem).

Takže opět nazpět v tradičně odpudivých krajích našich dvou nerozlučných ortodoxně fundamentalistických týmů mlátících se v rámci svých pravidelných ligových zápasů navzájem po hlavách od rána do rána a žijících životy povinně vytvarované a očipované těmi jedině správnými náboženskými bláboly, předpisy, tanečky, maškarními oděvy a umělými konstrukcemi všeho druhu (tak ne že by se nám ve zdejším babišovsko psychopatickém království vedlo zase nějak o moc lépe;). Jen jim snad tenkrát v dávném roce 2014 ještě k dokonalosti chyběly ty naše posvátné kokotroušky. Původně inzerovaní "naši chlapci" se vlastně nakonec scvrkli jen do toho našeho jednoho (chudáka) nepřetržitého chlapce (který už tenkrát málem vyrazil na oblíbený duhový průvod pražsko-istanbulskými nábřežími) a předchozí tři z domácího mužstva byli v prequelu jen krátce zmíněni bez bližších podrobností gólové akce. Táhlo se to celé místy jako sopel, chvílemi jsem už začínal kreslit obrázky na stěnu a studovat buněčnou strukturu nehtů a byl jsem docela rád že jsme (uff) konečně doboyovali. Deset dílů bylo v rozsahu silně předimenzovaných (jako třeba celý jeden díl čumět na hodinový livestream ze vzrušujícího domácího žvanivě papajícího šabatu vzácně se odehrávajícího pouze 52x ročně apod.) a v pohodě by se to všechno vešlo i do jednoho normálního aspoň trošku odsypávajícího filmu. Celkově to byla spíše slušně masochistická neakční a silně natahovaná podívaná z jeruzalémsko gazovských uřvaných i voňavě užvaněných doupat (to snad ještě zlatá Fauda). Teď si zase musím pro spravení chuti dát něco méně radikálního a více košer - napadá mě třeba rabbi Lorne Malvo reloaded?:) (pokud mi do té doby spravedliví soudruzi nezboří barák)

(pozor - obsahuje drobné (ne)spo(ko)ilery). No nevím. Začalo to celkem zajímavě, ale brzy se zvrtlo do jakéhosi čím dál nudnějšího bizarně kecacího chaosu, který moc nedával smysl ani souvislost. Nevím co viděli ostatní, ale já jsem viděl vykolejení vlaku a následně prezentované domněnky pár autisticky superaktivních týpků že to prý nebyla náhoda, ale statisticky zaručený Atentatsen. Poté fousatý, pěstnatý a mentálně (de)(la)bilní otec Liam(sen) na základě informací z 50 ks i9 špionážních monitorů (pečlivě nainstalovaných a exkluzivně propojených lokálně ementálním XXXXL Thomasem Andersonem) několikrát rychle a rutinně postřílel všechny, které někde našel, během odskočení ze souběžně probíhající veselé domácí psychoterapie. A moc si těch bleskově všudypřítomných mrtvol (v mražácích na ulicích?:), hlasitých bum bác, ani dočasně odhozených kolegů na cestě pak v pustém Dánsku nikdo ani moc nevšímal - podobně jako třeba v oblíbených perverzních psycho krajích Honzy Wicka? Sprostí rytířští podezřelí (kteří prý dokonce jednou zcela nestatisticky vyhodili do koše i své drahocenné fástfúdové občerstvení!) však byli čím dál přítulnější, dorazili dokonce i na klasickou rambo pětkovskou návštěvu, no a právě při této další rutinně popravčí příležitosti se zrodila poněkud nečekaná nová statistická domněnka že to nakonec možná ani nejsou vůbec oni, ale že život je jen náhoda (jednou zastřelíš toho, jednou onoho..). Život plyne jak voda - a proto asi hned poté bleskový střih na family extended idylické vánoce back to the future, koleda na lesní roh, závěrečné meditačně výletní neukradené kolo na sněhu a titulky... Eeee? :) "Bajka o smyslu života"? To snad nee. To by tedy byl docela perverzní (ne)smysl? Naštěstí není... Zábavné? Prásk puškou do hlavy, prásk facku boyfriendovi, nesahej mi na můj počítač volesene, buu buu jsem v depresi a zase dokola... Tak ok, ehm chichi... Zlatý třeba Hodejegerne proti tomuto rozpačitému filmovému blábolíku připomínajícímu v mnohém dílka členů kreativního filmového kroužku bøhnické léčebny... kterým bychom jinak samozřejmě uznale (mezi pløty) zatleskali.

Běžně existují horká kamna nebo horké plotýnky na sporáku, okna v pátém a vyšším patře, dálnice plné fičících aut atd. Pokud někomu jasně a jednoznačně vysvětlím že když se bude dotýkat rozžhavených kamen nebo sporáku, škaredě si spálí ruku, když skočí z okna, poláme si končetiny (případně rovnou bolestivě vykročí do příštího života) a když bude přecházet dálnici, asi ho srazí auto a on/ona to přesto jdou v pohodě dělat, tak jsou prostě beznadějně blbí (řečeno velmi jemně) a nedá se jim pomoct. Když někomu jasně a beze zbytku vysvětlím aby NIKDY (opravdu nikdy) nereagoval/a na online impulsy jistého druhu, proč to nedělat, co to jsou za úchylové a jaké mohou být důsledky (a nereagovat je přitom velmi snadné, podobně jako asi nebudu reagovat na "milý přáteli, vyhráli jste 5 mil USD v Bill Gates loterie apod., nikdo mě zároveň nemůže nijak nutit abych online odpovídal a někoho trvale vymazat/blokovat/nahlásit je ta nejjednodušší věc během jednoho okamžiku) a on/ona to přesto jdou dělat, tak pak už je to problém jejich beznadějné demence a není jim pomoci (ne problém kamen, okna, dálnice nebo úchyla). 12+ let už není 5 let a jistý stupeň elementární inteligence a myšlení by tu už měl rozhodně být. Pokud ne, asi by chtělo aplikovat nějakou léčbu/terapii/případně pár facek na probuzení. A pak není třeba tvořit podobné naprosto úchylné dokumenty jako tento a plácat se po ramenou i níže ...

Klasika: ženě nestačí dvě hračky a chce mermomocí další (a další), aby mohla ještě x následujících let utíkat sama před sebou v nekončící záplavě dojemné "péče" o loztomilé malé domácí obyvatele a poté i následně o jejich vnoučkovité klony a pak už jen píp a hraje Antonín Dvořák - Largo v krematoriu. Z vyšších míst však tentokrát přichází jasné varovné "už ne", ale jak to tak chodí, zjevné upozornění často nestačí - a chci, chci, chci... a když nejde nativní, tak aspoň něco z bazaru... ok, no tak fajn... Jak se říká - pánbůh trestá lidi tím, že jim plní jejich přání... a (nejen) v tomto případě se tak nějak ukazuje, že je asi lépe moudře naslouchat znamením a přijmout realitu a dobré "rady" než trvat na svých vlastních posedle utkvělých představách. Tak horor to byl vskutku monstrózní a místy dech zastavující a na rozdíl od mnoha podobných i velmi coolantně udělaný. Ještě malý krůček chyběl k depresivně nepřekonatelnému Eden Lake, zejména jeho totálnímu závěru. Esther, Esther ... Koukám na google fotky a vidím, že pohled na hlavní představitelku v civilu není ani po letech o nic méně děsivý:)

Svěží, milá a napínavě odsýpající latinsko-španělská čórkovačka, která nám v závěru opět ukazuje, že i geniální plán se může snadno a bezmocně sesypat v důsledku plánu genitálního, zejména tedy za laskavé pomoci jeho zhrzené neúčastnice... Nagelované holyúdské taškařice na podobná témata působí proti tomuto bodře plynoucímu opusu trochu jako plastová květinka od dióra... No řekněte, kdo jim móre nedržel palce :)) (a nemusel tak navíc činit obvyklých 20+ dílů). Poněkud plesnivějící La Casa tímto dostala celkem elegantně po Papuli.

Trošinku omšelá a jednorozměrná vězeňská skazka (s levným rozpočtem i kvalitou herců), tradičně plynoucí od dojemné titulkové rodinné idylky, přes rychlou ránu pálkou po hlavě až k obvyklému bubu kriminálu sdílenému s VIP klienty tattoo salónu a zlými veliteli zařízení. Pravidelné hodiny tělocviku jsou rutinně ukončovány zásahem pušky z rukou přihlížejícího učitele a náš milující OSVČ se brzy mění v uznávaného holohlavého vězeňského kápa. Dojemně hodný fousatý soudruh se však najde i mezi doživotními hříšníky a po vznešených intercelulárních dialozích o rodinných hovnotách a po závěrečné dramatické konfrontaci Mirků Dušínů s hodně vyumělkovaným Štětináčem spolu princ a princezna žijí ve slunečné záři šťastně a idylicky dokud je smrt nebo rozvod nerozdělí (a možná se dostanou i na titulní stránku Strážné Věže) ... Musím znovu kouknout na Celu 211, abych si trochu spravil chuť z této neslané a nemastné telenovelové svačinky o třech (zá)chodech.

Už odedávna nám moudří lidé trefně připomínali, že svět není nic jiného než jen přímý odraz naší mysli a že nejdříve si musíme udělat pořádek sami v sobě a poznat zdroj všech našich bublajících myšlenek (což je to jediné, co máme opravdu v našich rukou) a pak teprve se začít "starat" o zbytek světa a ne naopak. A když se nám to první beze zbytku podaří, překvapivě zjistíme, že nikde není ve skutečnosti žádný "problém" a všechno plyne přesně jak má :) (včetně nás samotných). Ale pokud se během té iluzorní chvilky, na kterou se tady objevíme, nejdříve snažíme hlasitě vyřvávat a "napravovat" planetu a vesmír (a všechny jejich obyvatele) a před kamerou hystericky jakože řídit chod všehomíra, nejen že kromě pár $$ ničeho nedosáhneme, ale jsme v podobné pozici jako třeba mravenec na břehu oceánu snažící se vší silou posedle manažovat jeho fungování a hlasitě upozorňovat okolní zrnka písku na závažné problémy Mariánského příkopu, aby byl v následující vteřině beze stopy spláchnut první pobřežní vlnkou. Udělat si z mentálně postižené dcerky (která toho ví o ekologii atd. asi tak stejně jako pejsek o integrálním počtu) odpudivou kvičící mediální mašinku na prachy s náhodně vybraným tématem "prima klima" není od soudruhů rodičů moc pěkné a ukazuje že i jim to asi uvnitř hlavy docela slušně neekologicky hrabe. Brát tohle vřeštění jakkoliv vážně může asi jen ten, kdo například zodpovědně věří celé téhle současné kokotvidové globální lobotomii apod.... Takže asi tak no...