LoneGunman

Oppenheimer je ten typ filmu, u kterého by se snad mohlo zdát, že nemůže ničím překvapit. Všechno přece víme. Vím, kdo byl Oppenheimer, co dělal, jak probíhal projekt Manhattan i to, jak to dopadlo a to, že Nolan je geniální režisér. Takže co dodat? Tříhodinové konverzační drama, u kterého člověku běhá neustále mráz po zádech. Jděte, dívejte se a přemýšlejte.

Tak, a je to tady, dočkal jsem se. První pořádné filmové přenesení světa Forgotten Realms na stříbrné plátno. V tomhle světě jsem při hraní her jako Eye of the Beholder, Baldur´s Gate nebo Icewind Dale, a při čtení mnoha a mnoha knížek strávil opravdu hodně času. Na jednu stranu jsem si byl celkem jistý, že je to jen otázka času, kdy se do toho někdo pustí, na druhou stranu jsem spíš myslel, že ten, kdo to udělá, vsadí na jistotu a zkusí to s nějakou zavedenou postavou, pravděpodobně s Drizztem. V tom druhém době jsem se mýlil a jsem za to rád. Autoři se zbavili okovů, které by jim s Drizztem, Elminsterem nebo podobnou postavou svazovaly ruce, a šli do toho s nově vytvořenou partou dobrodruhů. A udělali dobře.  Film si naplno užijí ti, kdo o Forgotten Realms v životě neslyšeli, a fandům jako já, zase občas poskočí srdce ve chvíli, kdy jim autoři naservírují fan servis v podobě, kterou rozpoznají jen oni. Ale pozor, je třeba upozornit na jednu důležitou věc. Jedná se o fantasy a mnozí tak podvědomě přepnou do LOTR režimu a budou očekávat něco podobného a podobně epického. Nic takového však nedostanou. DnD je sandbox, je to prostředí, ve kterém se odehrávají dobrodružství všeho druhu, některá mohou být epická, jiná spíše legrační apod. To je na hráčích papírové verze téhle hry nebo na autorech, kteří tvoří obsah ze základních pravidel. V případě Honor Among Thieves zvolili autoři atmosféru, která mi trochu připomíná 80s a jejich dobrodružné filmy. Je tam akce, je tam dobrodružství, jsou tam sympatičtí hrdinové, je tam humor... Je to prostě taková osmdesátková jízda zasazená do fantasy prostředí a s novými efekty (byť ani ty nejsou úplně top). Důležité je ale především to, že jsem se u toho filmu celou dobu královsky bavil a užíval si jej. A co teď? Dostane se ten Drizzt na filmové plátno nebo ne? V případě

Jednoduše pecka. Dokonalé dobrodružství pro všechny, kteří už odrostli Mayovým pohádkám (to nemyslím pejorativně), ale pořád v sobě mají dost té klukovské fantazie, se kterou si hráli na indiány. Pro tu scénu na konci nemám jiných slov než "fuc...g epic". To je pro mě jedna z nejintenzivnějších scén v dějinách filmu a i když jsem jí viděl tisíckrát, vždycky mi z ní běhá mráz po zádech. Na konec budu trochu genderově nekorektní a řeknu, že pročítání komentářů mě jen utvrdilo v mém přesvědčení, že ten film "není pro holky". Nemyslím to v žádném případě jako výčitku děvčatům za to, že se mnoha z nich film moc nelíbí, jen jako konstatování faktu. Je mi líto dámy, ale vy prostě nemáte pro sledování Posledního Mohykána jeden důležitý předpoklad: Přesně na tohle totiž kluci myslí před spaním v době předtím, než začnou před spaním myslet na vás. My takové příběhy prožili stokrát (co na tom, že ve skutečnosti bysme v tomhle prostředí přežili maximálně dva dny). Pro nás je to tudíž ultimátní návrat do dětství, ale v dospělém zpracování. A v tom podle mě tkví genialita toho filmu, dokázal obléknout to Vinnetouovsky přímočaré, jasně nalajnované, archetypální a až klišovité dobrodružství do zpracování, které dospělého neurazí svojí naivitou a umělostí ale současně si na cestě k dospělosti nemusí pomáhat přemírou krve a brutality (je jí tam přesně tak akorát), ani nějakou snahou o zbytečné komplikování příběhu složitou psychologií postav a jejich vícevrstvými vztahy. Nic takového do klukovských snů prostě nepatří.

Teda vidět v tomhle propagandu, to už je obsese. A to říkám jako někdo, kdo je na to docela citlivý. Je to prostě příjemný, oddechový seriál, který si mě získal skvělými hereckými výkony, humorem a laskavou atmosférou. A protože nejsem ani zdaleka sám, stala se z toho (s trochou nadsázky) skoro kultovní věc. A mě to vůbec nevadí!

Po prvních dvou sériích jsem hodnotil čtyřmi hvězdami, bylo to sice fajn, bavil jsem se, ale na základě toho hypu jsem čekal trochu víc. Dočkal jsem se ve třetí sérii - to je pekelná jízda. Okamžitě měním svoje hodnocení na plnou palbu. Od začátku do konce jsem to co dělají žral absolutně všem postavám. Všechno už tady bylo napsáno, nebudu plýtvat řádky, místo toho si jdu znova pustit scénu s Neverending Story, protože to je něco tak geniálního, že bych musel hodně pátrat v paměti, abych si vzpomněl na něco obdobnýho. Já chci ještě!!!

Vezměte hodinu pečlivě restaurovaných barevných záběrů z misí "létajících pevností" americké 8. letecké armády a nechte do nich mluvit ty, kdo to všechno opravdu zažili. Co dostanete? Film, ze kterého vám bude běhat mráz po zádech ještě několik dní potom, co skončí. Žádný vypravěč, žádný suchý popis válečné situace, globální strategie nebo technických parametrů letadel. Jen veteráni, jejich vzpomínky a neuvěřitelné záběry z misí nad okupovanou Evropou i jejich každodenního života na anglických základnách. Není to dokument v pravém slova smyslu, je to podle mě něco víc. Záběry těch mladých, 22ti, 23ti-letých kluků a vědomí toho, co museli prožít... tohle je sakra silné kafe. Až (bohužel zanedlouho) odejde poslední veterán Druhé světové války, svět ztratí strašně, strašně moc. A až svět spadne do dalšího průšvihu (ke kterému mílovými kroky míří), budeme si za to moci sami, protože jsme je nedostatečně poslouchali...

Exkurze Kena Burnse do Druhé světové války v podobě cyklu "The War" mě totálně dostala, byť jsem jí v hlubinách Netflixu našel víceméně náhodou. S "The Civil War" už jsem díky tomu šel na jistotu a hned zkraje musím říct, že tohle je snad ještě lepší (pokud je to vůbec možné). Více než 11 hodin napěchovaných informacemi, během kterých autoři provedou diváka nejtemnějším obdobím americké historie. Pro našince, který má o válce "Severu proti Jihu" spíše kusé a povrchní informace a který sice zná pojmy jako Gettysburg, Shiloh nebo Antietam či jména jako Lee, Grant nebo Sherman, ale chybí mu ten zastřešující kontext je to dokument jako dělaný, po jeho shlednutí už pak bude tohle období nejen znát, ale bude jej i chápat. Opravdu se přitom nemusíte bát, že by šlo o nudné předčítání faktů, zpracování je totiž dokonale dech beroucí. Neskutečné množství archivních materiálů, perfektní hudební doprovod, předčítání citátů či dopisů přímých účastníků, generálů stejně jako obyčejných vojínů, a v některých případech dokonce i jejich přímé výpovědi (poslední veterán zemřel v roce 1959, existoval tedy prostor jejich zážitky zaznamenat i audiovizuálně)! The Civil War je zkrátka naprostá bomba, kterou by si neměl ujít nikdo, s alespoň minimálním zájmem o historii. Už teď se těším, až si udělám čas na Burnsovu "The Vietnam War"!

Jo! Costner s Harrelsonem ukazují všem dnešním filmovým rádoby-hrdinům jak vypadají skuteční drsňáci ze staré školy. Ať už si o Costnerovi myslíte cokoliv, faktem je, že ve westernové síni slávy by mu mělo patřit čestné místo. Kdysi dávno dokázal Tancem s vlky tenhle - v té době paběrkující - žánr vzkřísit a i teď ukazuje, že mu má pořád co dát. Je úplně jedno, že se film odehrává ve třicátých letech, jižanský americký venkov byl až do 2. druhé světové války de-facto pořád divokým západem. Je to prostě western v tom nejlepším slova smyslu. To mimo jiné znamená, že nepotřebuje tunu nesmyslných a nerealisticky ztvárněných přestřelek (uvědomili jste si někdy, že neslavnější přestřelka celé historie divokého západu, ta u O.K. Corral, trvala všeho všudy 30 vteřin a padlo při ní 17 výstřelů?) a přesto vás dokáže přikovat k obrazovce svojí dokonalou atmosférou. Fakt, že je film inspirovaný skutečnými událostmi tomu dodává další rozměr a také si u filmu uvědomíme, že některé věci se prostě nemění a pitomci adorující brutální vrahy a zločince byli blbí tehdy stejně jako jsou blbí dnes. Netflix si opět zaslouží pochvalu. Ale ne tu dnešní, s potleskem a ovacemi. Tu starou, chlapskou - ruku na rameno a pokývání hlavou.

Velmi inspirativní film a doklad toho, jak nesmyslné jsou generalizace a klišé vztažené na celé národy, neřku-li kontinenty. Afrika má neskutečné množství problémů, na tom se asi všichni shodnou. Otázka je, co to pro nás znamená. Tenhto film nám připomíná, že to znamená hlavně to, že je tam ohromné množství lidí, kteří musí den co den de-facto bojovat o přežití svoje a svých rodin bez možnosti spolehnout se na kohokoliv jiného. Nejsou o nic méně inteligentní, inovativní, vynalézaví než lidé na západě, na rozdí od nás ale nemají pod nohama pevnou půdu kvalitního (i když...) a všem přístupného vzdělávacího systému, základnu rozvinuté ekonomiky a stejně tak my prakticky neznáme strach ze špatného konce, který mnohde v Africe neznamená nezaměstnanost a sociální dávky, nýbrž zcela reálně hrozící smrt hladem. Je mi líto, že ani některé komentáře pod tímto filmem se neobejdou bez ironického shazování všeho afrického. Pokud v takovýchto podmínkách dokáže někdo něco takového jako mladý William Kamkwamba, patří se před ním smeknout a je úplně jedno jestli ten fyzikální princip znali už ve starém Řecku nebo ne. O to tu totiž vůbec nejde. Pokud tohle někdo považuje za ospravedlnění své hate-tirády, ukazuje světu mnohé, avšak ne o Africe, o sobě... Závěrem bych řekl snad jen - jen víc takových středoškoláků jako je William, v Africe i u nás! A ještě poznámka: Hloupí Afričané, co prodali své stromy i přes varování, že to způsobí zápaly a následná sucha? Možná, ale o co jsme chytřejší my, když necháme politiky dělat to samé u nás, s celou naší ekonomikou?

Krásná pocta člověku, jehož jméno patří mezi ty, které budou lidé znát i za stovky let, kdy na všechny ostatní jeho a naše současníky už dávno zapomenou. Hlavním pocitem po jeho skončení je u mě ale smutek - kam se poděla naše touha posunovat hranice a ochota podstupovat pro to oběti? Vím, že to zní jako svého druhu klišé, ale tenhle film nastavuje zrcadlo naší současnosti. Proč jsme se přestali dívat nahoru? Filmy jako je tenhle mají moc probudit tu touhu v nových generacích, proto volám: jen houšť a větší kapky!