Crocuta

Kolega iN výstižně popsal působivou atmosféru tohoto ponurého seriálu, který ani ve třetí sérii neztrácí na kvalitě. Co mne ovšem nepřestává iritovat je mizerný překlad dabingu, v němž nejen že je šéfinspektor Mathias vytrvale označován jako inspektor, ale (v rámci kreténismu některých českých překladatelů britských krimi seriálů) především hodnost superintendanta je do češtiny převáděna jako "komisař", šarže v britské policii neexistující. Ve většině seriálů britské provenience si s hodnostmi dokáží překladatelé poradit přiměřeným způsobem, pokud se však do práce pustí chytrolín, považující české diváky za stejné blbce jako je sám, výsledek je tristní.

Kosińského knihu mám rád a tak jsem byl hodně zvědavý, jak se jejího převedení na plátno schopný filmař Václav Marhoul zhostí. Za mne to dopadlo nad očekávání dobře, po řemeslné stránce nemám naprosto co vytknout, naopak, je dost toho co lze obdivovat, kamerou počínaje a zvukem konče. Zdejší časté výhrady k dramaturgii, vývoji hlavní postavy, epizodičnosti vyprávění, pramení patrně právě z neznalosti předlohy, jejíhož charakteru i děje se režisér v podstatných bodech přesně drží a přesto nikde nesklouzává k pouhé ilustrativnosti, nelpí na nepodstatných detailech a vytváří naprosto svébytnou verzi původního příběhu. Nechci srovnávat nesrovnatelné, na to se jedná se o příliš osobité tvůrce, ale výsledné dílo mi ve vztahu k adaptované látce připomnělo Vláčilův "Stín kapradiny" - kongeniální spojení literárního mistrovství a filmového umění. Mimochodem - Lech Dyblik, oblíbený herec Wojciecha Smarzowského, který si tu (k závisti mnohých) zalaškoval s Jitkou Čvančarovou, zde měl mnohem příjemnější roli, než onu zrůdu co hrál ve "Volyni" (tématicky podobném, ale asi tak 20x děsivějším a násilnějším filmu než je "Nabarvené ptáče"), ale škatulku venkovských ukrajinských vidláků mu po těchto snímcích už jen těžko někdo odpáře :-D.

Fenomenální a nenapodobitelný Karel Bush, natolik proslulý, že jsem o něm v životě neslyšel a jako jeho fámulové Topolánkův osvědčený propagandista Dejdar, jenž se právě vrátil nikoliv z Hradu, ale z Haiti a Kouzelník Žito, velmistr Ordo Lumen Templi magicky a mysticky blekotající cosi v pozadí. Suma sumárum koncesionářské poplatky hanebně promrhané na pořad, který je ostudou veřejnoprávní televize i při reprízách vysílaných v pozdních nočních hodinách.

Bez ohledu na dobu vzniku stále (a patrně trvale) aktuální snímek, který diváka tak nějak jemně upozorňuje, co ho v budoucnu, bude-li dostatečně dlouho živ, v té či oné formě čeká. Z tohoto důvodu jde o dílo notně deprimující, natočené ovšem s nadhledem, kvalitními herci (mj. řada hvězd 30. a 40. let - Gaierová, Gollová, Štěpničková, Dohnal) a smyslem pro humor, takže je ta neradostná tématika místy odlehčená docela vtipnými momenty.

Podobně jako "Persona" je "Obřad" z mého pohledu až příliš těžce dešifrovatelným poselstvím, po formální stránce ovšem Bergman jako obvykle suverénní. Témata jež snímek nastoluje se táhnou jako červená nit celou režisérovou tvorbou - partnerské vztahy, sexualita, ambivalentní vztah k Bohu, lidská smrtelnost, psychické poruchy a nechutné fyziologické obtíže. To všechno drží slušně pohromadě a nabízí divákovi bizarní, krajně nenávistně působící podívanou.

Jackie Chan v plechové kšiltovce, Tiberius a Lucius :-D.

Konečně jsem splatil divácký dluh vůči jednomu ze svých nejoblíbenějších režisérů a - jak se dalo čekat - byl jsem odměněn nevšedním filmovým zážitkem. Snímek se odehrává počátkem 20.století v prostředí majetných švédských vrstev, ze kterého režisér čerpal už v "Šepotech a výkřicích", ale tentokrát divák místo trýznivého smrtelného zápasu sleduje tématicky daleko šířeji pojatý obraz početné rodiny Ekhdalů a jejich přátel. V příběhu nechybí žádné ze stěžejních bergmanovských témat, pochybnostmi o boží jsoucnosti počínaje a konče konfrontací s vlastní slabostí, morální i fyzickou. V popředí opět stojí obtížné vyrovnávání se smrtí blízkých i lidskou smrtelností obecně, nahlížené dětskou optikou plnou fantasie. Závěrečná odpověď na otázky po smyslu bytí se pak nese v neobyčejně hřejivém, takřka idylickém duchu, navazujícím na vyznění závěru "Sedmé pečeti" nebo "Lesních jahod". Spočívá v budování "našeho malého světa", vzájemné vřelosti, štědrosti a lásce - jakkoliv nezavírá oči před neodmyslitelnou odvrácenou stranou života. Osobně mám jako rodilý skeptik velmi rád temnější tituly z Bergmanovy filmografie, ale musím říct že převládající optimismus, jímž je "Fanny a Alexandr" prodchnutý od začátku do konce, mne tentokrát neobyčejně potěšil.

Tentokrát je tu na můj vkus až příliš informací o logistice, energetice a průmyslu, velký důraz se chvályhodně klade na ekologii, ale celkový obrázek mi připadá příliš růžový, než aby úplně odpovídal realitě. Oproti jiným dílům cyklu, které jsem dosud shlédl (Itálie, Francie, Británie) mne tenhle bavil o poznání méně.

Při sledování "Hereditary" jsem si několikrát vzpomněl na "Rosemary má děťátko" i na pár dalších titulů, ale osobitost tomuto snímku určitě nechybí. Nepochybně se najde nemálo lepších hororů, ale tenhle je specifický v tom, že je hlavně o hlavách (stejně, jako "oštěp je hlavně o hlavě" jak překrásně zvukomalebnou češtinou tuhle pravila jedna naše sportovní celebrita). Jednak o hlavě holubí, ustřižené nůžkami, dále o jedné olezlé mravenci uražené o kandelábr a v neposlední řadě o vlastnoručně pracně upižlané z vlastního krku. A navíc je tu bezchybný herecký výkon, který podává můj oblíbenec Gabriel Byrne, jenž pro svoji roli doslova plane!

Zdařilá adaptace výborné předlohy, co dodat. Snad jen, že se nedivím, že tvůrci nepoužili název původního britského vydání, jehož originální znění v dnešní době pochopitelně vyvolává negativní konotace. Že ovšem nepoužili říkanku ani ve znění, v jakém ji znají američtí čtenáři (i řada diváků), je na pováženou. To v rámci všeobecné idiocie a politicky korektní předposranosti vadí dnes už i Indiáni? S těmi vojáčky (a Vojákovým ostrovem) se jděte zahrabat!