HKstars

Ze všech Brucových filmů je Way of the Dragon bezkonkurenčně nejcennější, protože je na ní vidět jeho vliv nejen coby bojovníka a herce, ale také producenta, scenáristy a režiséra. Bruce na tomhle projektu dělal dnem i nocí, sehnal Chucka Norrise a Boba Walla do rolí záporáků a dokonce zařídil i natáčení v Římě, což bylo na tehdejší dobu nevídané (všechny hongkongské produkce se tenkrát točily výhradně v Asii). Draka z názvu představuje v příběhu Tang Lung, kterého vyšle strýček na zkušenou do Evropy, když se mu v dopise ozvou jeho příbuzní z Itálie "že by potřebovali vyřešit malý problém". Lung má velký problém už na letišti, když si chce v restauraci objednat něco k jídlu a vám pozvolna dochází, že tenhle snímek se bude zásadně lišit od jeho dosavadní tvorby. Ze spárů italského pohostinství ho naštěstí zachrání příbuzná, půvabná Chen Ching Hua (Nora Miao). Ta ve vesnickém balíkovi zpočátku vidí spíš přítěž než pomoc, ale když do její restaurace napochodují gangsteři a chtějí výpalné, popř. rovnou celý barák, ukáže poprvé Tang Lung tesáky, když se po charakteristickém Brucově zakvílení spustí bojová mašina, kdesi hluboko uvnitř a jeho ocelové končetiny začnou protivníky porcovat do úhledných komínků. Akční hvězda si první půlhodinku s divákem pohrává a napíná jeho očekávání, což z dnešního pohledu mládežníků, kteří Bruce pamatují jen z fotek může vyznívat jako příliš rozvleklý úvod, na filmu se také podepsaly jiné tesáky, ty časové, takže herecké výkony a bojovou choreografii musíte brát s nadhledem a pochopením, nicméně jakmile Bruce vytáhne nunčaky nebo vlastnoručně zhotovené dřevěné šipky, je na co koukat i po těch třiceti letech. Je to i zásluhou vychytralé gradace, prvku, který tolik chyběl v Lo Weiových filmech, jako předzvěst Game of Death tu Bruce likviduje protivníky po vlnách - nejdřív řadové gangstery, pak poskoky, silnější bojovníky a nakonec najatého zabijáka Chucka Norrise, který ze slávy této role žije dodnes - tehdy neměl vousy ani svůj slavný TotalGym, ale dařilo se mu s Brucem držet krok, aby se stal nesmrtelným, musel však logicky zemřít. ;) Way of the Dragon má nezpochybnitelné kouzlo a patinu, ať už jde o gangsterského bosse Jona T. Benna, který se vzteká pokaždé, když mu do kanceláře napochodují zmlácení pohůnci, Bruce odkopávajícího své příbuzné při tréninku desítky metrů daleko nebo již zmiňovaný závěrečný souboj s Chuckem, odehrávající se v samotném římském Koloseu. V Brucově kariéře šlo o velký skok kupředu a můžeme jen litovat, že jeho náhlý skon nás připravil o další porci jeho talentu, který byl dost nemilosrdně pošlapán v Game of Death (podrobnosti v recenzi). Hned vedle amerického Enter the Dragon je Way of the Dragon nejslavnějším Brucovým filmem, zřejmě i díky umístění děje do Evropy a anglicky mluveným pasážím (ty jsou skutečně "okouzlující" ;). Pokud vám připadá, že kolem Bruce byl a je až příliš velký humbuk, možná jste zatím viděli jen Loweioviny jako Fist of Fury nebo Big Boss. Tenhle film je úplně jiný a kdo chce poznat Bruce z té (nej)lepší stránky, tomu by neměl uniknout, jedná se o klasiku, která položila základy rodícího se žánru. I díky Way of the Dragon se hongkongská kinematografie začala přesouvat k novým trendům (souboje holýma rukama, filmy zasazené do současnosti), Bruce měl na tyto přeměny stejný vliv jako později Sammo Hung nebo Jackie Chan. Pamatujme na to. 80%

Fanouškům Jeta Liho mohu před následující recenzí poradit jen jediné. Zhluboka se nadechněte, posaďte se a náležitě si to užijte. Váš oblíbený akční hrdina se totiž vrátil s plnou parádou a dokázal, že nepatří do starého železa. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale v Jetově případě to bylo trochu jinak. V roce 1979 prostě přišel, natočil v Číně trilogii Shaolin Temple (neplést s shaolinskými filmy, které kolují u nás) a stal se uznávanou asijskou celebritou. Akční celebritou. Nikdo od něj nevyžadoval herecké vlohy, dokud uměl s milimetrovou přesností ukopnout cigáro dvoumetrovému černochovi. Jenže i akční hvězdy stárnou a ke sklonku svých kariér si vydupou nějakou tu charakterní roli. Jetův kolega Jackie Chan se o přerod mezi neuvěřitelným a uvěřitelným hrdinou pokusil v nejnovějším snímku New Police Story, kterého se snad u nás dočkáme na videu (je nepřímým pokračováním jedné z Chanových nejslavnějších sérií - Police Story), Jet charakterní herectví ochutnal už v Hrdinovi, ale až Unleashed/Danny the Dog mu poskytl dramatickou roli v intencích, po kterých vždycky toužil. Připravte se na nového Jeta, právě přichází. Danny je statný čtyřicátník. Na první pohled zanedbaný a trochu přihlouplý, ale když mu jeho "strýček" Bart sundá obojek a řekne "trhej" (nebo, a to častěji, rovnou zabij), přepnou se všechny jeho neurony do bojového módu a všechno živé v místnosti se má na co těšit. Zatím funguje pouze jako bodyguard, ale když Bart potká ty správné lidi, zařídí Dannymu gladiátorské zápasy na život a na smrt. Čas mezi masakry nebohý Danny s duší desetiletého dítěte tráví v zamřížovaném suterénu, s vypelichaným plyšovým medvídkem, starým slabikářem a boxovacím pytlem. Umí sotva mluvit, nechápe tisíce věcí, ale s obojkem na krku pokorně poslouchá svého páníčka a láduje se psími konzervami... To vše se od základu změní, když při jedné z Bartových pochůzek potká slepého ladiče pián, Sama. Někde hluboko v Dannyho duši je totiž ukryta záliba v hudbě a Sam se navíc rád kamarádí s lidmi, takže nechá Dannyho zahrát pár tónů. Nejhezčí okamžik Dannyho života je naneštěstí přerušen Bartem, na kterého si poslední dobou až příliš dovoluje konkurence. Kdyby Danny nepřiběhnul v čas, bylo by po Bartovi. Jsou ale věci, od kterých ho ani hbité Dannyho pěsti nedovedou zachránit. Zinscenovaná autonehoda odsune Barta na hranici mezi životem a smrtí. Jen lehce zraněný Danny pak ze zdemolovaného auta uteče na nejhezčí místo, které poznal. Vetešárnu, v níž potkal Sama. Ten se zraněného mladíka ujme a ubytuje ho u sebe doma, kde s ním žije i jeho nevlastní dcera Victorie... Zbytek už asi nemá smysl vyprávět, nebudeme plácat celou recenzi na okecávání děje, který je beztak velmi jednoduchý (od Luca Bessona už vážně nemá cenu čekat zázraky), ale zároveň velmi úderný. Mladý francouzský talent Louis Leterrier si evidentně chtěl odpočinout od rozevlátých popcornů á la Kurýr (jeden z nejakčnějších filmů posledních let) a natočil víceméně komorní drama, jemně proložené akčními scénami. Nemusíte se bát, že by se z toho stal trend, Kurýr 2 vypadá podle prvních ukázek opět pěkně nabroušeně, a nemusíte se bát, že by Jet nedostal příležitost předvést svoje akční umění. Jen si ho neužijete tolik, kolik byste chtěli. Ale znáte to - dobrého pomálu. Hlavním motorem Unleashed je způsob, jakým divák projde příběhem a především herci, kteří hrají komorně, až divadelně, takže dělají z výsledku skutečně neokázalou, nicméně dokonale fungující podívanou. Měl bych začít u Jeta, protože jeho temné oči jsou zdrojem mnoha silných emocí a různými fyzickými fintami a nuancemi vás tahle asijská stíhačka přesvědčí o tom, že Danny je na tom vážně mizerně a je třeba ho politovat. Tahle přesvědčivost je jedním z klíčových prvků filmu, bez které byste to prostě nezbaštili. Ale vyšlo to skvěle a Jet nezůstal nic dlužen čistokrevným charakterním hercům, kteří ho obklopují, včetně typově naprosto přesně obsazeného Morgana Freemana (Sam). Leterrier věděl, že potřebuje moudrého mentora, který Dannyho uvede do skutečného života, takového, který už nikdy nebude chtít opustit a vzdá se kvůli němu poslední věci, která ho pojí s minulostí. Svého obojku. Když mu ho Samova dcera Vicky (v podání Kerry Condon) sundavá, je to jedna z nejvypjatějších scén. Pořád tak nějak čekáte, že jí Jet roztrhá na kusy a dlouhé záběry na jeho oči jsou až nesnesitelné. Leterrier zkrátka umí hrát na emoce a navzdory jednoduchosti (chatrnosti) celé zápletky mu to vychází. Abychom ještě nezapomněli na čtvrtého důležitého hráče. Bob Hoskins je stejně "zlostný" jako v traileru a jeho huhňavá angličtina neomylně geograficky lokalizuje dějiště filmu, nicméně moje obavy z přehrávání rozptýlil už po pár minutách. Čímž nechci říct, že nepřehrává, ale prostě to k téhle postavě sedí. Je to maličký, obtloustlý démon, někdo koho snadno začnete nenávidět. Zkrátka další dílek puzzle, který přesně zapadne do Leterrierovy skládačky. Úmyslně až na konec jsem si nechal rozbor akčních scén. Znovu bych chtěl zopakovat, že jsou pouhou třešničkou na dortu, jakýmsi nezbytným akcelerátorem děje a prostředkem, skrz který lze ukázat Dannyho zvířecí sílu. Film by dost dobře šel natočit i bez nich a neztratil by nic na své síle. Jenže máme v hlavní roli Jeta a byl by hřích, neukázat ho v životní formě, ne? Nejde tu o nějaké bojovky z povinnosti, Leterrier a Besson zasadili akci do děje velmi vkusně a psa si přeci pořizujete, kvůli obraně a trhání konkurence na kusy. Danny je pes a v tomhle je opravdu dobrý. Nejlepší. Při natáčení se po několika letech (naposledy tuším v roce 1996 u Black Mask) sešli staří známí Jet a Yuen Woo-Ping, přičemž výsledek se nepodobá ničemu, co jste v jejich podání doposud viděli. Leterrier si vyžádal opravdu brutální, tak trochu nekontrolovatelný bojový projev a to, k čemu štáb došel postupným experimentováním, se nedá dost dobře popsat. Zatímco Jet odešel do zoo studovat zvířátka (bez legrace), Yuen Woo-Ping zhlédnul několikrát za sebou Ong-Bak (legrace) a bylo vymalováno. Hned úvodní akční scéna v Dannym vás přesvědčí o tom, že Jet je pořád ještě "krutej" a Ping se po dvou průměrných hongkongských legráckách (Kung-Fu Hustle, House of Fury... průměr v Pingově měřítku znamená pořád ještě "skoro nejlíp na světě" ;) opět přináší naprostou špičku. V brutálních bitvách jsou zřetelné Jetovy wushu kořeny, ale jinak by z něj měl Tony Jaa velkou radost - lokty a kolena létají ostošest, údery do krku, lámačky a valchování obličeje, to všechno je na denním pořádku. Výsledkem je filmová brutalita, kterou zažijete jen málokdy. I samotný Ong-Bak byl v tomhle dost "čisťounký", při akčních scénách v Unleashed se tváříte, jako byste ty rány inkasovali vy. Opravdu to bolí. A při vší té nádheře si Ping ještě najde čas na kreativní choreografii. Danny v závěru soupeří s velmi silným protivníkem a Ping si neodpustil ani bitku jeden na čtyři, se zbraněmi (od středověké sekery až po bourací kladivo). Najdeme tu i takové lahůdky jako souboj ve stísněném prostoru (záchod), které připomenou zlaté časy hongkongské akční školy (zejména Yuen Biao zamáčkne nejednu slzu). V posledních řádcích bych rád ještě jednou připomněl, že tohle není akční film, ale čistokrevné drama. A ne proto, že by Jet Li už neuměl roztočit panenky příznivců akčních filmů. Prostě se chtěl odtrhnout od stereotypu drsného hrdiny, který každých pět minut provede nějaký šílený kaskadérský kousek. Zahoďte předsudky a nahoďte úsměv. Tenhle film vám ho sice trochu zmrazí (je depresivní, což je fajn, protože to znamená, že funguje ;), ale z kina budete odcházet s příjemným tetelením v duši. Hollywoodská lekce byla pro Jeta i jeho fanoušky tvrdá, ale teď se ukazuje, že Jet nestárne. Zraje jako dobré víno a já věřím, že to může být ještě lepší. Stačí chvilku počkat... nový film, který natáčí v Číně, opět s Pingem, a o kterém se šušká, že by měl po akční stránce trumfnout dokonce i geniální Fist of Legend, naznačuje, že budoucnost je růžová. 80%

Před sebou mám prázdný papír a v hlavě mi vibruje tisíc myšlenek. Jak tuhle recenzi napsat a přitom vzkázat tomu chlapíkovi v kimonu všechno, co bych chtěl. Jak na nic nezapomenout, když ho možná vidím naposledy v podobné žánrovce? Fearless je snadný na pochopení, ale o to hůř se o něm píše bez zbytečného sentimentu. Mám nakoukanou celou Jetovu filmografii a hongkongské akční škole jsem věnoval pěkných pár let svého života. Fearless může být návratem, tečkou, ale i novým odstavcem tohoto specifického subžánru čínské kinematografie. Společnou rukou ho napsali zástupci tří generací - režijně "mladý" Ronny Yu, ve správný čas dozrálý Jet Li a veterán Yuen Woo-Ping, který se úcty za svoje zásluhy dočkal opravdu až na stará kolena (ale znáte to, lepší pozdě než nikdy). Fearless je příběhem mistra Hua Yian Jia (existuje víc přepisů toho jména), který žil v letech 1869 až 1910 a dokázal pozvednout čínskou národní hrdost do nečekaných výšin v dobách nejhorších, když ji začali oblézat Japonci a dokonce i západní národy, snažící se do čínských srdcí zasít nejen víru v Krista, ale i v hodnoty kapitalismu. Těmto nešvarům se však Fearless věnuje jen okrajově, v jádru se jedná o příběh jednoho člověka, jeho vývoj od nezkušeného mladíka po moudrého mistra. Žebříček životních hodnot je to, o co ve filmu kráčí. Hua si zpočátku myslí, že čest jeho rodiny se dá vybojovat v ringu, ale nakonec ho tvrdá životní lekce přesvědčí o tom, že ty pravé hodnoty leží úplně jinde. Fearless není klasická bezmozková akce, v rukou Ronnyho Yua se pozvolna odhaluje tklivé drama, ve kterém Jet Li vystřídá řadu hereckých poloh. Mnozí sice budou opět kritizovat povrchní herecké výkony a elementárnost celého snímku, ale o tom je celá čínská kinematografie, včetně oslavovaných wuxia filmů. Jednoduchost a čistota emocí je pro tyto filmy příznačná a tak se nelze divit, že Hua ve filmu projede po klasické smyčce osudu, kterou jsme už tolikrát viděli v jiných, žánrově příbuzných filmech. Hrdina se zkrátka musí zrodit z křivdy nebo tragédie, velké činy jsou podmíněny velkými oběťmi. Jakmile překonáte tahle klišé a najdete správnou cestu skrze flashbackovou strukturu filmu (Ronny Yu se do toho pustil s vervou, snad aby trochu zakryl elementární poselství, které film nabízí), objevíte nejedno překvapení. Zvlášť fanoušci Fist of Legend si přijdou na své i co se děje týče, protože Fearless působí nejen jako učebnicový příklad prequelu, ale i jako komentář, naznačující, že tehdejší verze s Chen Zhenem, ve které jde prvoplánově o krvavou pomstu, není vždycky tím nejideálnějším řešením. Jako by se mistr Hua omlouval za chování svého žáka, který rozpoutal ve Fist of Fury / Fist of Legend skutečné peklo na zemi. Katarze snímku tak do puntíku naplňuje Jetovo prohlášení o tom, že tenhle film by měl být poselstvím pro mladou čínskou generaci. Vás to zcela jistě nebude rušit, protože se jedná o poselství univerzální, ale přiznejme si to na rovinu, bez pádných argumentů a ostrých akčních scén by to bylo jako číst Svitky od Mrtvého moře... i vy na to čekáte už čtyři odstavce, takže... jaký je mistr Hua jako bojovník? Nejlepší z nejlepších. Nebudu teď vykřikovat, že Fearless má nejlepší kung-fu scény všech dob (mluvím o kung-fu, takže mi s Tonym vlezte na záda, nikdo ho nepomlouvá ;), ale na vítěze uplynulé dekády ho klidně pasuji. V úvodu vás Ronny Yu namlsá záběrem jako z Once upon a Time in China a v rychlém sledu (možná až příliš rychlém) následuje sestřih z onoho osudného turnaje v roce 1910, na kterém si to Hua rozdal s nejlepšími bojovníky celého světa. Jet Li je opět ve skvělé formě a Ronny Yu mu to kazí snad jen občasnými zrychlovačko-zpomalovačkami, které jasně odkazují k nedávnému datu výroby. O tom že už to není jako za starých časů vás také přesvědčí občas nepřesné dráty (příliš rychlé reakce na údery, nebo "trhnutá" letová fáze), ale to jsou jen drobná smítka na Pingově veledíle. Krom Jeta excelují i všichni ostatní bojovníci - Nathan Jones je tu opět za torpédoborce, kterého musí porazit malý Číňan, ale rozhodně předvede, že se umí hýbat. Svojí porci akční slávy si užije i Collin Chou (Ngai Sing), který ve flashbackových scénách ztvárnil Huova otce. Zdaleka nejlepší scénou filmu a momentem, ve kterém se celý snímek láme, je ultimátní souboj v restauraci, kde se Hua postaví tváří v tvář poslednímu neporaženému mistrovi ve městě. Emoce a atmosféra téhle sekvence vás vezmou o patnáct let zpátky, kdy byla hongkongská kinematografie na vrcholu svých schopností a dokázala fascinovat svět. Je příjemné, že všechno se dá, byť na krátký okamžik, přivolat zpět... už kvůli těm pěti minutám se vyplatí na Fearless zajít a připomenout si, jak opojné to tehdy bylo. Samozřejmě nechci celý snímek redukovat na pár okamžiků extáze, ale nemůžeme si nalhávat, že snímek je bez chyb. Jsem docela zvědavý na avízovanou 150 minutovou verzi, ale obávám se, že by Ronny Yu musel kouzlit, aby jí dokázal vdechnout rozumné tempo. Už při Huově dobrovolném exilu, někdy ve dvou třetinách stopáže, se film dostává do stavu, který si nebezpečně zahrává s divákovou trpělivostí. A nejde o to, že by se v tu chvíli na plátně nebojovalo, ono se tam v podstatě neděje nic a divák musí počkat, až se hrdina psychicky zocelí prací na rýžovém políčku. Trochu laciného popotahování však lze bohorovně prominout, protože snímek nakonec nabízí důvod k zamyšlení i náročnějším divákům, kteří obyčejně jakkoliv vypiplané akční scény přehlížejí se zoufalým odfrknutím a čekají na sebemenší záminku, jak podobnému filmu srazit vaz. Fearless sice není Tygr a Drak, ale rozhodně není hloupý a snaží se. Osmička v tomhle případě může znamenat, tváří v tvář velkému hypeu, mírné zklamání, ale nenechte se zmást řečí čísel a rozhodněte se podle toho, jak na vás působí text. Osobně si Fearless zařadím do poličky hned vedle Fist of Legend a až budu mít zas jednou chuť na nějakou pecku s čínským lidovým hrdinou, budu přesně vědět, kam sáhnout. U Jeta je výběr hodně široký - Wong Fei-Hung, Fong Sai-Yuk, Chen Zhen, Hung Hei-Kwun... Hua Yuan Yia se mezi nimi rozhodně neztratí. 80%

V roce 1984 byly klasické old-school filmy na ústupu a jejich kříšení už se věnovalo jen pár statečných režisérů. Patřil mezi ně i Yuen Woo-Ping a jeho početná rodina, která je dodnes rozprášena po mnoha filmových profesích (od choreografů přes kaskadéry až po herce). Právě pod jejich rukama vznikl v polovině osmdesátých let jeden z nejúchylnějších old-school filmů všech dob. Není moc "old school" a ačkoliv se jmenuje Drunken Tai-Chi, žádný opilý styl v něm neuvidíte. Přesto, troufám si říct, nevyjdete z údivu ani na chvilku... V hlavní roli debutuje mladičký (bylo mu jedenadvacet) Donnie Yen, jako prominentní synek obchodníka se solí a látkami. Zatímco jeho starší bratr tvrdě dře, Donnie se bezstarostně fláká a provádí alotria, je to zkrátka takový ten modelový frajírek (Donnie to se svým zevnějškem ani nemusí moc hrát ;). Při jedné lumpárně ale zajdou s bratrem příliš daleko a zmlátí syna vlivného obchodníka. Ten přísahá pomstu a zaplatí obávanému superzabijákovi za smrt celé rodiny. Cheng Do (Donnie) se po nočním flámu vrací domů a nachází už jen spáleniště a mrtvá těla. Přísahá pomstu, ale ještě než se bude moci utkat s vrahem svých blízkých, bude muset prodělat pořádný trénink... Kostra klasických "příkoří-trénink-pomsta" filmů se nám tu odhaluje v celé své kráse, ale zatímco v Drunken Masterovi a Snake in Eagle´s Shadow všechno probíhá víceméně "standardně" a my můžeme obdivovat výkony hlavních zúčastněných i "jednoduchý, leč působivý" příběh, tentokrát se Ping trochu odvázal a film zamořil dávkou svérázného humoru, který pobije bezpočet buněk dobrého vkusu. Co byste ostatně chtěli od scenáristů, kteří vystupují pod značkou "The Peace People"? ;) Trocha podezření se vynoří hned ze začátku, když šílený cyklista (na moderním kole s přehazovačkou a vzorkem pro horský terén ;) přejíždí na ulici občany, aby se vzápětí objevil Donnie (na snad ještě novějším kole) a vyzval ho na freestyle exhibici... řeknete si budiž, ale tenhle šílený humor prorůstá celým filmem a dělá z něj zábavu jen pro ty maximálně otrlé. Ping jako by na chvíli ztratil soudnost a balancuje na tenké hranici mezi genialitou (scéna s nakládním pytlů, přechod lávky) a šílenstvím (robot dance na jevišti, nadržený mistr)... naštěstí pro něho z každé scény vyjdete s úsměvem (protože i ty nejujetější jsou minimálně originální). Čistý štít ale Drunken Tai-Chi neudrží, protože Pingova režie je až překvapivě syrová - divné úhly kamer, špatný střih, příliš zrychlovaček (a to i během akčních scén, což možná škodí, protože Donnie Yen je v nejlepší formě a některé triky v jeho podání jsou neuvěřitelné - plynulé a náročné techniky zrychlením akorát trpí, nehledě na nešetrné střihy, které občas potopí veškerou snahu aktérů i choreografů). Je věčná škoda, že Ping nevtisknul tomuto filmu kapku serióznější tvář. Byl bych ochoten přehlédnout klišovitý příběh i ušmudlanou režii, ale šílenství, které na vás skrze obrazovku vychrstne Yuenovic rodina (počkejte až uvidíte hlavního záporáka sestavovat houpacího koně nebo souboj lidi vs loutky) je místy až neúnosné... Drunken Tai-Chi tak zůstává "skoroklasikou", která zaslouží váš pohled především díky Donniemu Yenovi a nebezpečně šíleným gagům. 70%

Když jsem na začátku roku slyšel ódy na Sha Po Lang a hlášky o tom, že akční scény jsou ráznou odpovědí na Ong-Bak, bral jsem to s notnou rezervou. Přeci jenom měl choreo na svědomí Donnie a režíroval Wilson Yip, od kterého jsem znal jen podprůměrné Skyline Cruisers. Jenže pak přišel Unleashed a ukázalo se, že všechny postihla touha dokázat celému světu, že hongkongská choreografie neumřela, jen si dopřává pořádného šlofíka na vavřínech. Yuen Woo-Ping oklepal z Jeta prach, který se mu usazoval na ramenech (a bůhví co předvedou ve Fearless, první ukázky vypadají slibně) a teď byla řada na dalším domácím týmu - Sammo Hung si vzal na pravé křídlo Donnieho Yena a společně připravili projekt, který důmyslně spojuje přednosti klasického starého Hongkongu a moderní filmové školy. Pod slovem důmyslně byste si však neměli představovat epos ála Infernal Affairs, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Sha Po Lang je taktéž akční gangsterka, ale je nalajnovaná podstatně jednodušeji a odehrává se na ploše jediného dne a noci. Simon Yam v ní ztvárnil zarputilého policistu, který se snaží dostat na kobylku nejvlivnějšímu gangsterovi ve městě Wong Poovi (Sammo Hung). Ten právě vyšel z vězení, když byli na jeho pokyn odpraveni klíčoví svědkové. Zbyla po nich holčička, kterou si vzal Simon do opatrování, jenže protože život je svině, zjistili mu doktoři neléčitelný nádor na mozku. Ale ještě než praští s plackou a na jeho místo nastoupí superpolicajt Donnie Yen, musí Simon a jeho věrná jednotka vyřídit pár věcí. Jako na zavolanou přicházejí polodůkazy, které by mohly Wonga konečně natvrdo poslat za mříže. Simon se rozhodne z nich udělat důkazy plnohodnotné a trochu se při tom podvádí. To je pouze začátek divoké, noirem prodchnuté noci, kterou málokdo přežije. Mottem Sha Po Lang je jednoduché - nikdo není čistý a kdo chce likvidovat špínu společnosti, zákonitě se při tom umaže. I když Simonovi držíte všechny palečky, aby vousatého Samma usvědčil, věci se nakonec hnou jiným směrem a řady policie té noci povážlivě prořídnou, aby se děj omezil na čtyři výrazné postavy - Samma jako mafiánského kápa, Simona Yama jako nekompromisního poldu, Donnieho jako jeho zatím "neumazaného" nástupce a profesionálního hitmana, který chodí zásadně v bílém - Wu Jinga. To je ZATRACENĚ silná sestava, kterou však Wilson Yip zpočátku využívá jen v malých dávkách. Donnie ve flashbacích předvede pár prostocviků, Sammo při zatýkání naznačí, že si nenechá nic líbit a Wu Jing trpělivě vraždí nižší šarže a vypadá při tom jako Superman (ani blonďatý přeliv a basový dabing vás ovšem nerozhodí, hitmana tělem i duší byste mu uvěřili jen těžko). Tempo udržuje sled dramatických epizodek, ve kterých se možná až příliš tlačí na emoce, nicméně Wilson se nikdy nesplete a vymáčkne z diváka, co potřebuje. Většinou se tak děje za velkých gejzírů krve, Sha Po Lang je brutální gangsterka a nestydí se za to. Wu Jing své obětí likviduje výhradně nožem a nadělá při tom až neprofesionální bordel. Pokud krev a vyhřezlé vnitřnosti nemusíte, jistě oceníte Yipovy učesané záběry a přehledný střih, což je kombinace, kterou je v hongkongském filmu vidět čím dál tím méně. Až se budou rozdávat letošní filmové ceny, ty technické bych Sha Po Langu přisoudil bez váhání. Občas sice v dramatických scénách kameraman poodhalí artistické "já", ale akce je tu nasnímána výtečně a nemám k ní žádné výhrady. To ostatně platí i o samotné choreografii, která je skutečně návratem do zlatých časů, kdy platila za tu nejlepší v galaxii. Je to zcela jistě i výběrem aktérů a motivací, která přišla po Ong-Baku jako na zavolanou. Donnie Yen je ve filmu jako vyměněný - nejen že ho vidíme v seriózní a dobře odehrané roli (už jenom vypadá jako metrosexuál, nechová se tak ;), ale plní moje odvěké přání a bojuje naprosto ukázněně, nezrychleně a machruje jenom když je to bezpodmínečně potřeba. Navíc ve finále zkříží končetiny s Wu Jingem i Sammo Hungem, což je záležitost, na kterou byste si měli vzít ubrousek, jinak se poslintáte. Donnie se s Wu Jingem setká už v půlce filmu, tehdy přes mříže bezmocně přihlíží likvidaci jednoho ze svých kolegů. Od té chvíle přímo žebráte, aby už se do sebe ti dva pustili. S každým dalším Wu Jingovým superchvatem totiž víte, že to bude stát za to. Wilson Yip vás bude mučit do poslední chvíle a pak vás konečně uspokojí. Je to jako nádech po vynoření z vany, když překonáváte svůj vlastní rekord. Nebudu spelukovat nad tím, jak moc je škoda, že jdou do sebe ti dva zbraněmi a ne rukama a nohama, jejich bitka má švih, tempo, nápady i skvěle načrtnuté taktizování. A když už si myslíte, že to nemůže být lepší, přijde na scénu Sammo Hung a s mírnou pomocí stunt-doublů předvede, proč ho máte rádi. Souboje by mohly být trochu delší, ale kvantita je nahrazena pětihvězdičkovou kvalitou, která nemá za poslední roky obdoby. A hlavně je to ten klasický hongkongský "feel" (navzdory tomu, že finále se Sammem připomíná spíš jiu-jitsu), po kterém už tak dlouho voláme a jehož se jen mizivě dotknul Jackie v New Police Story (fighty v House of Fury proti tomuhle vypadají jako drátová náhražka, sorry Yuene, ale ten rozdíl mezi barbínama a bojovníkama je prostě vidět). Nejvíc mě ale těší, že se podařilo skloubit poutavý (byť jednoduchý) příběh a kvalitní akční scény. To vdechlo život neokoukanému subžánru, který snad brzy do svých řad přivítá nové členy. Pokud je tohle nesmělý pokus o obrodu, pak musím jenom zatleskat. 80%

Po velikém úspěchu první Tygří klece (i když mám pár nápadů, rozhodně bych ocenil, kdyby mi někdy někdo vysvětlil, proč se to jmenuje zrovna takhle ;) si Ping znovu plivnul do dlaní a bleskurychle natočil druhý díl - s několika stejnými herci, ale úplně o něčem jiném. Tentokrát je středobodem příběhu točení špinavých peněz mezi americkými drogovými obchodníky a hongkongskými Triádami. V budově plné advokátních kanceláří je však v době, kdy peníze dorazí, až příliš rušno, takže stačí několik náhod a kufřík s několika miliony dolarů zmizí. Úsměvné je, že záporáci si ze všech podezřelých osob vyberou zrovna potrhlou právničku Mary (Rosamund Kwan), která před několika minutami úspěšně rozvedla policistu Alana (Donnieho Yena) s jeho ženou a chystala se odjet domů, aby se v dohlédné době šťastně vdala. Jenže to asi nedopadne, protože její snoubenec se svižně přiřadí k mrtvolám, jež kolem ní létají v klasické hongkongské rychlosti. Ping si nebere servítky a odvážně razí myšlenku, že když už musel vyměnit šavle za kulomety, přitvrdí trochu v počtu obětí. Divákům je pochopitelně jasné, že Mary kufřík nemá, ale nad pravým vlastníkem nebudou mít čas přemýšlet, protože Ping spustí v první půli filmu smršť gagů, která není k vidění ani v jeho komediálních old schoolech. Mary je totiž opravdu zmatkařka (Rosamund Kwan ji zahrála "dokonale"), takže neustále mlátí ty nesprávné lidi (především Alana, jehož považuje za zločince, který se ji mstí za rozvodové řízení), padá, brečí, vříská a mele nesmysly. Chemie mezi Donniem a Rosamund je natolik silná, že vám začne být Donnieho až líto, v těch doslova sitcomových sekvencích totiž hodně vytrpí a když ho zrovna nedecimuje Mary, objeví se na obzoru nějaký jiný problém - Maryin přítel David (Daniel Wu), který hledá ztracené peníze, policejní inspektorka (Cynthia Khan) nebo poskoci jediného skutečného záporáka filmu, Waiseho (Robin Shou). Ten plánuje zabít svého šéfa a ujmout se vedení jedné z největších Triád. Podporu mu má zajistit právě obchod s americkými protějšky, jenže k obchodu je potřeba ten zpropadený kufřík. Děj přirozeně skrz několik soubojů, stuntů a humorných okamžiků propluje do očekávaného finále, v němž Ping napravuje, co částečně zpackal v prvním díle. Zatímco v Tiger Cage I jsme mohli pořádně obdivovat jen Donnieho souboj s Michaelem Woodsem, ve dvojce (která je obecně akčnější napříč celou stopáží) si Donnie podá rovnou tři velké protivníky. Další exhibice s Woodsem je podle očekávání kvalitní (Woods dá dokonce k dobru pár velice pěkných zápasnických chvatů) a potěší i kočkování s Robinem Shouem (řada pěkných pádů a náročných kopů), ale marná sláva - nejlepším fightem je rozhodně mečovice mezi Donniem a Johnem Salvittim. Už stylizace Donnieho, stojícího zády k obrovskému větráku, naznačuje, že Ping si dal sakra záležet a choreografie této scény je úchvatná. Donnie jako obvykle hází své superrychlé kopy (zvlášť markantní je to při bitce s Woodsem, kdy má Donnie svázané ruce), Salvitti zas moc dobře ví jak zacházet s katanou. Celkově je choreografie o skok dál než v jedničce, malinkou skvrnkou budiž jen viditelné doublování Davida Wua. Abychom to shrnuli - Dvojka je dějově stejně plochá a béčková jako jednička (a koneckonců i In The Line of Duty IV) a možná bych jí vyčetl i o třídu horší herecké výkony (Rosamund je sice fajn, ale s trochou zdravého rozumu pochopíte, že výsledek jejího přehrávání je spíš štastná náhoda ;), ale Ping napodruhé už moc dobře věděl, že chatrný děj musí podepřít kvalitní akcí a humorem. Zatímco akce je zralá na vyznamenání (a je hlavním důvodem proč si film neprodleně pořídit), humor je dost křečovitý (možná je to i tím, že přítomnost vtipu je vlezle naznačována "veselou" hudbou Raymonda Wonga, která se během devadesátých let objevila snad ve všech Kickboxerech (nedělám si legraci)). Pokud ale seženete videokazetu od Intersonicu, garantuji vám, že pobavíte jako nikdy. Dabing tohohle filmu je naprosto nepřekonatelný a eskaluje standardní vtipy na úroveň geniálních hlášek. Kdo neslyšel, neuvěří. p.s. A mimochodem - existují dvě verze filmu. V hongkongské (kantonské) bojuje Donnie Yen s Robinem Shouem, kterého následně dodělá Rosamund Kwan (skok s fošnou, rána do hlavy), v mandarínské se do bitky ještě připlete Cynthia Khan a vymění si se Shouem pár úderů. 70%

Dodnes s nostalgií vzpomínám na jednu z nejojetějších videokazet mé porevoluční videotéky (to bylo tenkrát, kdy se roztrhl pytel nejen s levnými videopřehrávači, ale také s hodnými strýčky, kteří mají spoustu hezkých kazet). Skrývaly se na ní hned dva díly potřeštěného asijského filmu Bláznivá mise. To jméno sedělo dokonale, protože to, co tam ti dva vyváděli nemělo obdoby. Uplynulo desetiletí a já jsem se k sérii Aces Go Places dostal znovu. Pamatujete taky na dobrodružství King Konga a Kodyjacka? Myslíte si, že ty staré časy už zapadly v prachu zapomnění? Jen si znovu připomeňte chytlavou znělku, která provází úvodní "bondovskou" sekvenci a jste zase v tom. Stojíte na střeše mrakodrapu spolu s King Kongem (Samuel Hui) a sledujete jak montuje onen hliníkový samostříl. To co následuje už není tak "cool" jako před lety a je vidět, že Eric Tsang (jinak také producent, herec a kaskadér) se k režírování dostal teprve nedávno (mírně neukočírovaná kamera ho prozradí) a spíš než na třeskutou kung-fu akci sází na zajímavou situační komiku a automobilové honičky... King Kongovi se podaří (s mírnou pomocí hongkongského "Q" alias Deana Sheka) uprchnout s kufříkem plným diamantů a na místě činu nechá bílou rukavici, ve snáze zmást své pronásledovatele a hodit tuhle prácičku na slavného chmatáka jménem "Bílá rukavice". Nejen ten mu půjde brzy po krku, protože v Hong Kongu se formuje nejudatnější policejní dvojka všech dob - inspektor Kodyjack, toho času na americké stáži, a snaživá leč poněkud ostrá inspektorka Nancy Ho (Sylvia Chang). Oba mají své mouchy, ale společnými silami se jim podaří donutit King Konga ke spolupráci. Ten bohužel neví, kde diamanty jsou, protože jeho kolega, jediný kdo ví místo úkrytu, byl zlikvidován fanatickým gangsterem. Pár nápověd ale stihl před svou smrtí poskytnout, takže se narychlo zformované trio (které se křížem krážem zamiluje... Kodyjack do Nancy, King Kong do Nancyiny sestry) vydává po stopách ženských zadnic, které skrývají tetování. Cesta za těmito indíciemi není lehká a vede přes šílené divadelní režiséry (cameo Tsuie Harka), kyvadlovou šibenici a bombové atentáty, aby nakonec skončila nebezpečným autoduelem. Ještě že má King Kong poblíž zahrabanou autodráhu... Logiku v Aces go Places nesmíte hledat. Eric Tsang se pohybuje na hraně jemné parodie (přičemž si utahuje nejen z bondovek a hollywoodských archetypů, ale nepřímo i ze seriálu o Kojakovi např.) a solí jeden gag vedle druhého. Fantazie jako by jemu (a scenáristovi Raymondu Wongovi) nedocházela a navíc tu aktéři podávají doslova životní výkony - Samuel Hui je sice poloviční akční hrdina, ale jeho verbální výměny s Karlem Makou jsou vrcholem snímku. Maka jako holohlavé tornádo nešetří nikoho a rozsah jeho xichtů překvapí i zaryté příznivce Jima Carreyho. Opravdovou perličkou jsou však jeho dialogy se Sylvií Chang. Jeden lepší než druhý. Z frenetického popisu filmu jste asi pochopili, že jsem tak trochu fanda ale nemohl jsem si to odpustit, protože vyjma slabšího rozjezdu jsem se brzy dostal do stejné nálady jako tehdy. Nedá se říct, že by Aces go Places zrál jako víno, jen je stejně zábavný jako tenkrát. A to mi k poměrně vysokému hodnocení úplně stačí. 80%

Ačkoliv Versus nebyl úplně to právé ořechové, jasně dokázal, že když má někdo talent, může zajít do lesa a za pár babek tam natočit slušivý experimentální horor. Teď se Kitamura vrací, s podstatně většími ambicemi a filmem, který je adaptací velice úspěšné mangy. Azumi je dívka, kterou Mistr našel v útlém věku, sedící nad tělem své mrtvé matky. Neplakala, jen zaraženě seděla, ponechána svému osudu. Mistr ji vzal pod svá křídla a zařadil ji do skupiny dětí, která ho doprovázela. Těžko říct, zda to byla pro mladou dívku šťastná událost nebo začátek její kletby. Mistr byl totiž vysoce postaveným příslušníkem jednoho klanu a vzhledem k tomu, že se děj odehrává ve feudálním Japonsku, je jasné, že se dostáváme do doby plné úkladných vražd, intrik a boje o nadvládu nad Japonskem. Mistr má tajný úkol a to sice vytrénovat ze svých svěřenců stoje na zabíjení, které nebudou mít slitování s nikým. Z Azumi a jejích kamarádů tak vyrůstá daleko od civilizace elitní jednotka zabijáků, která zajistí, že se žádný zloduch nepokusí sesadit panovníka. Jenže co rozhoduje o tom, kdo je zloduch a kdo ne? A proč zabíjet jen některé zloduchy? Azumi se stane největším mistrem meče široko daleko, ale její otázky nelze zodpovědět bez krveprolití. Už první test Mistra zbaví nevinnosti všechny ve skupině a počet "hrdinů" se smrskne na půlku. Úvozovky u slova hrdina jsou plně na místě, protože notnou chvíli je nám ústřední téma prezentováno takřka bez emocí a Azumi je vykreslena jako produkt poctivého vojenského výcviku. Neví jak by se měla chovat dívka jejího věku, nemá žádnou motivaci, jen poslouchá Mistra a její meč kosí lidské osudy, o nichž nemá mladá dívka ani sebemenší zdání. Je dokonalým vojákem - nad oběťmi nepláče, ale krve přibývá a nelze tomu jen tak přihlížet. I když divák je nakonec po téměř dvouapůlhodinové masáži, při které zhasnou stovky životů, přesvědčen, že existují velcí záporáci a malí záporáci a že Azumi je ve světle této skutečnosti nejkladnější a "nejčistší" postavou celého díla, krev to z jejích rukou nesmyje. A to je koneckonců dobře, protože snad jedině Japonská produkce je schopna čas od času proti téhle hollywoodské černobílosti zabojovat i v mainstreamových vodách. Pro Kitamuru byla určitě adaptace košaté předlohy velkou výzvou, i když si řadu scénářů napsal sám, velkolepému příběhu z Japonska za dob samurajů a ninjů by odolal málokdo. Azumi tu coby středobod příběhu působí jako zjevení z jiného světa - překrásná, a na pohled křehká dívka je andělem smrti a její meč zasahuje rychlostí blesku. Mistrovi zabijáci na své cestě za "splněním mise" potkají řadu vykuků (lídři konkurenčních gangů nejsou padlí na hlavu, takže se brání odpovídajícím způsobem) - vychytralý samuraj Kanbei, psí ninja Saru nebo nejlepší z nejlepších - Mogami Bijomaru, bojovník ve sněhobílém hávu s růží pro soupeře, pro toho který prohrál... Tváří tvář tomuto spektru vychytaných postav nelze nevidět kořeny comicsové poetiky a Ryuhei Kitamura je naštěstí umí zužitkovat a dostává své pověsti vynalézavého tvůrce. Azumi je koncertem barevných filtrů, nabízí netradiční kamerové jízdy (helikoptérové záběry v závěru jsou něčím co jinde těžko uvidíte), je zkrátka vypiplaná od hlavy až k patě, i ta krev na kostýmech pak vypadá neuvěřitelně fotogenicky, protože Kitamura netlačí na pilu a pozvolna vám vnutí svůj neotřelý styl. Malou výjimkou jsou však bojové scény. Ne že by tedy byly něčím, co táhne film dolů, ale sází se v nich spíš na kvantitu než na kvalitu. Výsledkem je, že se tu sice víc mluví mečem než ústy, ale řada soubojů (především rutinní vyhlazovačky bezejmenných skupin bojovníků) se mění v poplácávání mečem. Není v tom žádná emoce a díky tomu, že většina herců nikdy nedržela katanu v ruce, musí Ryuhei maskovat kudy to jde - rychlé střihy, vyhazování snímků, krve sice dost, ale řezných ran pomálu. Ani za vlasy přitažená stylizace ale nepomůže hercům k tomu, aby působili jako velmistři. Ta akce s velkým "a" vás čeká až ke konci, kdy zkříží své cesty důležitější persóny. Nevyváženost akce a některé okamžiky při kterých pozdvihnete obočí v rozpačitém úžasu (souboj ninjů) naštěstí ustupují do pozadí velkého příběhu. Kitamura se nevyvaroval některých chyb, ale od pádu do filmového průměru ho vždy zachrání výborná předloha. Není to jen o síle hlavního charakteru, Azumi, ale o celém prostředí japonských klanů a pozoruhodných bojovníků (bohužel jen na straně zla, parta zabijáků ve které je Azumi je výrazově až moc plochá). Tímhle vás Kitamura určitě chytí za šos a i když mohl film trochu zkrátit (posledních deset minut je tu trochu navíc), zvládl celek ukočírovat mnohem zkušeněji než předchozí Versus. Azumi tak určitě potěší velké zástupy fanoušků (a nemusí vám na stěně zrovna viset kolekce samurajských mečů) a Kitamura nám roste v pozoruhodného režiséra, který se od blairwitchovského řádění v lese dokázal prokopat až k samurajskému eposu. Co asi předvede příště? Japonské Hvězdné války? Budu se těšit... 80%

Žili byli thajští domorodci a v klidu a míru osívali rýži, dokud se v nedaleké Barmě nerozhodli, že jejich zemičku srovnají se zemí. V roce o kterém se toho v českých učebnicích dějepisu příliš nedočtete se tak dvě statisícová vojska vydala na hlavní město Thajska (tehdy to ještě nebyl Bangkok). Jedno severně, druhé jižně. Nikdo tehdy nepočítal s tím, že se statisícový kolos zdrží, kvůli jedné pidivesničce s několika stovkami obyvatel. Zapadákov jménem Bang-Rajan byl poslední pevností thajské svobody. Vesničané odmítli jen tak složit zbraně, dokonce i poté, co jim vláda odmítla poskytnout děla na obranu svých obydlí. Postupně se do vesnice sjížděli další Thajci, kteří chtěli bojovat za svobodu své země a z téhle válečné historky se nakonec stala legenda. Režisér Tanit Jitnukul (jedno z těch vyslovitelných thajských jmen) se v roce 2000 chytil příležitosti, když dostal trochu zajímavější rozpočet, než bývá v Thajsku obvyklé a vyšlápnul si k historickému velkofilmu, vyzbrojen zkušenostmi z hollywoodských eposů. Bang-Rajan je samozřejmě trochu komornější, ale využívá to ke svému vlastnímu prospěchu. V úvodu se "nasytíme" přepadovkou barmské vojenské jednotky a zjistíme dvě věci - všichni představitelé mužských rolí mají muskulaturu jako Tony Jaa a umějí seřezat sto Barmanů (sorry, tenhle vtip jsem si nemohl odpustit) na posezení. Nic jiného jim ostatně nezbývá, protože přesila je obrovská. Nečekejte příliš Muay Thai, v začátku vás naopak překvapí, že Thajci disponují o poznání větší palebnou silou a když už dojdou koule, tasí svoje meče a sekery, díky nimž se akční scény mění v naprosto necenzurovaná jatka a nebýt příliš mihotavých "ručních" záběrů, zřejmě by tenhle film zakázali. Jitnukul se nebojí ničeho - usekané nohy, hlavy rozťaté vejpůl nebo les plný visících dětí a žen. Válka je prostě svině a tahle byla extrémně špinavá, což dokazují krvavé poprašky bojovníků, vracejících se z bitvy. Americká "cenzurovaná" verze filmu má 71 minut, tj. takřka polovinu původní stopáže. Můžete dvakrát hádat, co se vystřihlo. Jitnukul se ale nespokojí jen s vizuálně dokonalými jatky, prostřednictvím několika flashbacků se soustředí především na život ve vesnici a vybrané hrdiny. Máme tu věčně opilého válečníka, který si ve vesnici léčí svou dávnou depresi, nového vůdce, který vylezl z pralesa s pečlivě pěstěným vousem, aby vedl poslední zbytky thajského odporu a pak řadu zajímavých pěšáků, kteří mají většinou starosti se svými ženami. Během četných bitev (většinou útočí Thajci ze zálohy, tak nějak mi není jasné, že barmské vojsko až po pěti měsících obléhání uznalo za vhodné zaútočit plnou silou), se stihnou vyřešit všechna typická válečná klišé, ale ve spartánsky vypadající vesnici a v podání herců-neherců to nepůsobí nijak vlezle nebo agresivně. Občas se budete nudit, protože Jitnukul rozvádí určitý motiv až příliš polopatě, ale náhle useknutá hlava letící přímo proti objektivu vás vždycky vrátí na správnou kolej. Násilí tu možná působí trochu samoúčelně, ale po PG-13 hollywoodských "válečných" filmech, kdy je vše střiženo ještě předtím, než by to teenagerům způsobilo psychickou újmu, je to příjemné osvěžení. Bang-Rajan se v mnohém podobá Válečníkovi (Musa), i když jeho vzdálený korejský bratranec je na tom ve většině ohledů trochu líp. Nelze ale porovnávat neporovnatelné. Bang-Rajan vzniknul s relativně nízkým rozpočtem a Jitnukulovi se musí zatleskat, protože dokázal z toho mála vyrobit poctivě vypadající válečnou podívanou. Pár počítačových explozí v závěru nemůže zkazit tu nádhernou atmosféru, která vás bude filmem provázet. Žádné extrémní přehrávání nebo příliš ambiciózní scénář. Ačkoliv bylo natáčení zcela jistě náročné, všechno působí přirozeně, snad jen vypiplané barevné filtry vám v dialogových scénách důrazněji připomenou, že nekoukáte na hraný dokument - postavy zůstávají uvěřitelné, zřejmě právě proto, že bych k jejich hereckým výkonům mohl mít tisíc připomínek. Během několika minut si prostě zvyknete na úsporné thajské "herectví" a o to víc z mysli vytěsníte, že vám někdo podstrčil motiv nenaplněné lásky... Thajci na to zkrátka jdou od lesa a Bang-Rajan tak zavádí trochu nedefinovatelnou škatulku a já ani nevím, jestli ho chválím za nevinnost a čistotu filmových postupů, nebo dokonalou manipulaci s divákem, při které se nedostatky obrací v klady. Nakonec je to vlastně ale úplně jedno. Celek je v tomhle případě lepší, než součet jeho částí a kdo chce vidět necenzurovanou guerrilovou válku, která si půjčuje odevšad, ale zůstává "svá" a nezdržuje vás sáhodlouhými dialogy, ten by neměl dlouho váhat. 70%

Život uprostřed soukolí čínských Triád není žádný med, ale když už jste jednou uvnitř, můžete se snadno vypracovat k pohádkovým ziskům a bezstarostnému životu - tj. přesnému opaku toho, co mají bojovníci na druhé straně barikády. Policejní důstojník Tung (Anthony Wong) všechno tohle ví a tak se snaží hrát na všechny strany a urvat si pro sebe kousek snu o lepším životě. Jeho metody nejsou vždycky čisté a díky bratříčkování s vysoce postavenými členy gangů Tung přehlíží i větší prohřešky, ale díky svým zkušenostem drží místní policejní oddělení pohromadě - moc dobře pozná, kdo je velká a kdo malá ryba a nejnovější klepy z podsvětí se dovídá mezi prvními... To všechno se teď ale změní, protože do vedení přichází sympatický mladík Mike Cheung (Michael Wong), který své bývalé nadřízené už začínal štvát (měl až příliš velkou úspěšnost v eliminaci kriminálních živlů) a tak ho za odměnu poslali přímo do centra dění. Cheungovou smůlou je, že na nové místo přijde zrovna ve chvíli, kdy dochází k zásadním zvratům uvnitř Triád. Velký bratr se totiž po zpackané akci musí ukrýt mimo město a jeho vliv začínají rozkrádat zástupci jednotlivých gangů... Protřelý Tung tuší, že se schyluje k válce gangů a snaží se Cheunga, jednajícího vždy a všude podle předpisů, držet co nejdál, ale osudu se nedá poručit a jedna malá náhoda vše zpečetí - Cheung se totiž zamiluje do bývalé milenky Velkého bratra a to natolik, že s ním dotyčná otěhotní... Během několika okamžiků se formuje milostný mnohoúhelník ve kterém figuruje krom již zmíněných postav i nastupující vůdce gangů (Patrick Tam) a situace se začíná vyostřovat, za tichého souhlasu starších bossů, kteří jednají podle pravidla "když se dva perou, třetí se směje"... Cheung se najednou nestačí divit, jak hluboko až sahá Tungova "svědomitá infiltrace", ale finální zúčtování přesvědčí i tápající diváky o tom, že nic není černobílé... Gordon Chan, Dante Lam a čtyři ceny HK Awards - upřímně vám povím, že tahle kombinace mi zní přinejmenším podezřele, ale po shlédnutí filmu musím připustit, že ceny za nejlepší film, scénář a herecké výkony ústřední dvojice (Anthony a Michael Wongovi) byly rozdány spravedlivě. Beast Cops jsou dramatem, vybudovaným na poměrně ohrané zápletce o tom, že i dobrý policajt se musí trochu ušpinit, aby se dostal na kobylku gangsterům a o tom, že k jednomu cíli vedou vždy minimálně dvě cesty. Zajímavým ho činí především bezchybné herecké výkony (krom již zmiňované dvojice bych chtěl pochválit především Patricka Tama) a lehký závan exotiky (i když v Hong Kongu jsou filmy o Triádách na denním pořádku). Otázkou je jaký podíl má na výsledku ten který režisér, ale vizuální stránka odkazuje hlavně na Gordona Chana - ten se soustředí na pečlivé budování atmosféry a směřuje herce kam je potřeba, ale jakmile se začne střílet, žóngluje se zrychlovačkami a zpomalovačkami, které prokládá šílenými nájezdy kamer a zběsilým střihem. Těhle scén naštěstí ve filmu není moc a samotný děj na nich nestojí. Výjimkou je pouze finální souboj, ale ten je laděn trochu jinak (až hororově) a je dokonalou tečkou za báječně vystavěným příběhem... Na celkovém úspěchu snímku má lví podíl i kvalitně napsaný scénář. Nejprve rozjíždí detailní náhled do Tungova života, aby v pozadí naznačil zásady fungování gangů a ve chvíli, kdy do děje vstoupí Cheung se příběh rozbíhá do dvou souběžných linií, které se v závěru osudově protnou. Jediným úletem jsou krátké prostřihy ve kterých postavy mluví přímo do kamery (je to něco na způsob interview). Zajímavý, ale příliš svérázný pokus o ještě hlubší sondu do duší postav... Beast Cops asi nepotěší fanoušky tradičních hongkongských akciček, protože pěsti a pistole přijdou tentokrát ke slovu jen sporadicky. Gordon Chan se s pomocí začínajícího Dante Lama pokusil o kapku náročnější žánr a vyšlo mu to na všech frontách, především díky hercům a přesvědčivému námětu. Jestli si chcete rozšířit vaše hongkongské obzory, odložte na chvilku Jackieho a Jeta a pojďte si pustit "trochu jiné kafe". 80%