HKstars

Na úvod bych chtěl zdůraznit, že nejsem žádný velký čtenář a knihy používám spíš na podložení květináčů než ke kulturnímu obohacení své duševní stránky, nicméně i já jsem byl jednou dítě a v těch dobách existoval i pojem povinná literatura, tvorba Julese Verna mě tedy neminula a svou znalost předlohy k Cestě kolem světa za 80 dní jsem si ještě vylepšil při francouzském animovaném seriálu někdy ve dvanácti letech (pranic mi nevadilo, že tvůrce originálně zaměnil lidi za zvířata, takže Fogga představoval lev apod.). Proto také vím, že film Franka Coraciho má s klasickou literární předlohou společného opravdu málo a je jedním z těch ukázkových případů, které z knihy otrhají ty nejlepší pasáže a na poslepovanou kostru nahodí jakousi dějovou omítku. Rozzuřený dav knihomolů je ale to nejmenší čeho by se měl Coraci bát, během filmu totiž zvládne vyrobit mnohem větší boty, vedle kterých je nerespektování předlohy jen jakousi třešinkou na dortu... Film začíná ve staré dobré Anglii devatenáctého století a zatímco počestný džentlmen a vynálezce Phileas Fogg nutí svého komorníka překonat rychlostní bariéry, o kus dál vykrádá čínský superman Lau Xing slavnou britskou banku, aby dostal zpět posvátnou sošku buddhy, která ochraňuje jeho vesnici. O pár minut později se jejich osudy střetnou, když Lau Xing při útěku před policií spadne do zahrady Foggovy rezidence. Představí se mu jako Passepartout (tohle jméno už v textu nebudu opakovat, nechci si ošoupat prsty ;) a brzy zjistí, že i když je Fogg podivín, samotář a možná trochu blázen, může mu pomoci dostat se nepozorovaně za hranice Anglie a možná i zpět do Číny. Stačí jedna neuvážená Foggova věta o tom, že je možné objet svět za 80 dní a na světě je šílená sázka s hlavou ztrouchnivělého ministerstva vědy a techniky. Pokud Fogg vyhraje, nastoupí na jeho místo, pokud ne, přijde o všechno. Potud se příběh alespoň vzdáleně drží Verneových kolejí, ale když na scénu přijde sekta škorpiónů, ložiska nefritu a bourání Velké čínské zdi (ne nebojte, k tomu nedojde) naberou věci rychlý spád. Aby se Fogg s Lau Xingem nenudili je jim v patách kromě asijského gangu i vrcholně nešikovný inspektor Scotland Yardu, turecký princ Hapi a řada dalších šílenců, není divu, že dvojice neustále mění cestovní plány a v Paříži dokonce přibere půvabnou umělkyni Monique, do které se Fogg rázem zamiluje. V ten moment si fandové předlohy začnou zoufat, že to snad dopadne úplně jinak než čekali, ale o happyend se bát nemusíte, v tomhle filmu je všechno jak má být, do té míry, že u něj možná i usnete. Usnout u "chanovky"? To není možné! Fanouškům Jackieho Chana bych chtěl ale vzkázat, aby přestali vykřikovat a usadili se. Čím dřív pochopí, že Jackie Chan hraje v ději i filmu jen vedlejší roli (resp. jen jednu z hlavních), tím líp se jim bude kolem světa cestovat. Příběh se soustředí především na Stevea Coogana, což bude možná první překážka, kterou budete muset překonat - Coogan je sice v Anglii hvězda, ale u nás ho neznají ani fanatičtí příznivci britcomů, natož běžní diváci kin. A navíc je to Brit, to sice samo o sobě nic neznamená, ale kdykoliv na sebe narazí v dialogy Jackieho situační komika a Cooganův suchý anglický humor, dojde k drobnému zabrždění, jedinou výjimkou je snad ona provařená hláška z traileru, v níž se Fogg snaží Lau Xingovi pomáhat v boji. Neexistující chemii mezi těmi dvěma nevkřísí ani Monique v podání Cecile De France, která má snad ještě horší přízvuk než Jackie a ještě ke všemu neumí hrát. A to už začíná být skutečně smutné. Frank Coraci už od začátku buduje image nekonfliktního rodinného filmu, který je příliš vyumělkovaný (až uvidíte barevné ladění a digitální efekty, pochopíte co myslím) a standardní, že nemá čím překvapit. Úmyslné zatlačení Jackieho do pozadí filmu neprospívá a největší grády snímek dostává ve chvíli, kdy umírající tempo nakopne nějaké podařené cameo. Nemyslím tím zrovna totálně dřevěného Arnolda (scéna v Turecku je pekelná a nevylepší ji ani parodie Arnieho kulturistické kariéry), ale třeba bratry Wrightovy v podání Owena a Lukea Wilsonových nebo Roba Schneidera jako sanfranciského tuláka. Dialogové scény ve kterých účinkují hlavní herci (zejména špatně obsazená Jim Broadbent) jsou jen průměrnou vatou, která diváka dělí od další akční scény nebo zvratu. Je to neuvěřitelný propad oproti Rytířům ze Šanghaje, kteří dokázali bavit i ve chvíli, kdy se v záběru někdo nemlátil. Coraci jako by neměl žádné originální nápady - recykluje pouze omleté fóry a myslí si, že jeho bezradnost se ztratí v rádoby efektních přechodem z lokace do lokace, popř. v nejbližší akční scéně. Akce je ale ve filmu proklatě málo - Jackie sice přitahuje problémy všude a většinou je řeší dost originálně, takže se dočkáme třeba zápasu v galerii, při kterém Lau Xing nepřátelský gang doslova zmaluje, ale na provedení akce a použité choreografii je vidět, že Jackie a jeho tým neměl zrovna dobrý den. Lze to příčíst i jeho věku, ale bojové scény jsou tu o jeden, dva řády horší než v Rytířích. Coraci se v rozhovorech dušuje, že dal Jackiemu všechny dostupné prostředky, takže kde je problém? Těžko říct, jediný moment, kdy se Chan přibližuje svému předchozímu filmu je návštěva Číny. Vstupem na domácí půdu jako by Jackie ožil a souboj se sektou škorpiónů je s přehledem nejlepší akční scénou celého filmu (navíc je tu milý odkaz na slavné čínské hrdiny a spousta známých hongkongských tváří), mnohem lepší než závěrečné finále, v němž Jackie bojuje na lodi, v kulisách přepravované Sochy Svobody, s velitelkou sekty (Karen Mok). Jen škoda, že žádná z těchto bitek nedosahuje ani poloviční délky soubojů v Rytířích. Jakoby si Jackie řekl, že svůj dluh hardcore fanouškům své hongkongské tvorby už splatil a tentokrát se držel spíš v pozadí, aby dal šanci svému anglickému kolegovi. Jenže Cesta kolem světa za 80 dní jednoduše nedisponuje tak kvalitním scénářem, aby se obešla bez nějakého nakopnutí, které ji odstředí od zlověstně šedivého průměru. Frank Coraci to nepochopil a tak mu pod rukama vznikl velice drahý a průměrný omyl. Snímek, který se na první pohled tváří jako stoprocentní rodinná podívaná, ale pod kýčovitě přebarvenou slupkou neskrývá vůbec nic. Jen dvouhodinovou nudu plnou přiblblých obličejů a spálených šancí, kterou občas prořízne nadějný okamžik. Film ve skutečnosti není tak špatný, aby si zasloužil věčné zatracení a mizerné tržby jakých se mu dostalo v Americe (Disney se z tohohle průšvihu asi jen tak nevzpamatuje), ale nebál bych se při jeho hodnocení použít slůvka jako odfláknutý, průměrný a další, která rozhodně nejsou pozvánkou do kina. Ať už vyrazíte na rodinný film, další Chanův majstrštyk nebo na bláznivou komedii, budete ze sálu vycházet s hořkým pocitem v ústech. 50%

Jiang Hu je další z nekonečné řady gangsterských filmů o triádách (člověk se nemůže ubránit dojmu, že Triády si tuhle sebepropagaci štědře sponzorují, tahle šuškanda ostatně existuje už od dob Young and Dangerous) a také jeden z nejambicióznějších, protože v něm hraje víc než polovina herců z trilogie Infernal Affairs (samozřejmě v jiných rolích, ale k tomu se ještě dostaneme). Náhoda tomu chtěla, že jsem měl v jednom týdnu před sebou jak Jiang Hu: Triad Zone od Danteho Lama, tak o čtyři roky novější (letošní) Jiang Hu od debutující Wong Ching-Poa. A dopadlo to překvapivě - naprosto opačně než jsem si myslel. Rád bych vám popsal, proč se mi Jiang Hu nelíbilo do té míry, aby si zasloužilo vyšší hodnocení, ale režisér mě svou taktikou staví do nelehké situace. Film se odehrává ve dvou rovinách. V té první sledujeme pana Huanga a Leváka, dva nejvýše postavené gangstery ve městě. Huangovi se právě narodil syn a Levák mu v dobrém radí, aby skončil dokud je čas, emigroval na Nový Zéland a věnoval se rodině. Jenže Huang se nenechá z vedoucího postu jen tak vytlačit, hlavně proto, že ví o Levákově nezralosti a brutalitě. Stačí aby jeden z podřízených udělal chybu a může si i s celou rodinou hledat místo na hřbitově. Je jasné, že tihle dva budou muset své dlouholeté přátelství posunout novým směrem a tak Levák pozve Huanga do restaurace na "poslední večeři páně". Zatímco dva kamarádi nad vínem diskutují o šachové partii, řízení gangu a spoustě dalších existenčních tématech, ve městě se na jejich pokyny začnou pohybovat figurky reálné. Máme tu plán na zavraždění tří menších bossů a zabijáky, najaté na likvidaci Huanga. Levák ale netuší, že Huang je o krok před ním a podnikl zásadní protiopatření. Teď bych chtěl napsat "Divák je ovšem napjat jako struna", ale nejde to, protože bych vám lhal do očí. Divák se nudí jako nikdy. Abych nebyl za úplného trotla, napíši teď o co ve filmu jde (bílým písmem, kdo se nechce nechat překvapit, ten ať si to přejede myší, ale varuju vás): Zpočátku to vypadá, že dvě oddělené linie - Levák a Huang v restauraci a Turbo s Wingem, dva mladí teenageři, najatí na vraždu Huanga, se odehrávají ve stejném časové rovině. Ale není to pravda, Turbo je Levák a Wing je Huang před cca patnácti-dvaceti lety. Režisér vtipně mate diváka, protože Edison Chen (Turbo) hrál v Infernal Affairs mladší verzi Andyho Laua (Huang), i to je ale prohozeno, protože mladší model Laua je představován Shawnem Yuem (ten pro změnu v Infernal Affairs hrál mladého Tonyho Leunga). Je to sofistikované, ale... ...o nic jiného ve filmu nejde a pokud jste si předchozí "tajný" odstavec přečetli (já vás varoval), nemusíte s Jiang Hu ztrácet čas. Ano, jsou tu výborní herci (Andymu Lauovi to s Jacky Cheungem sluší), všechno je to slušivě natočeno (především finále v dešti se povedlo), ale je to úplně o ničem. Celý film stojí a padá se zásadní zvratem, který vám má po vzoru Šestého smyslu ukázat, že jste prosťáčci a neměli jste ignorovat zásadní stopy a vodítka, které vám režisér během filmu nabízel. Tahle uměle vybudovaná komplexní stavba ale nijak neospravedlní předchozích osmdesát minut filmu, v nichž se prakticky nic neděje. Andy Lau s Jackym Cheungem snědí dva steaky, Shawn Yue se zamiluje do prostitutky a Edison Chen málem osouloží psa (ano, to je TENHLE film ;). Je tu pár nadějných okamžiků (motiv matky, která ztratila díky gangům manžela i syna), velice sugestivních scén (zmlácení Edisona Chena), ale ani jedno neslouží příběhu. Ten totiž režiséra vůbec nezajímá, jen tak osmdesát minut šolichá všechno kolem a nedočkavě přešlapuje na místě, aby to na vás mohl na konci vybalit a prostě "zamachrovat". Jiang Hu se tváří chytře, ale to neznamená, že chytrý opravdu je. Musím uznat, že jsem byl asi nějak otupen, ale pointu jsem dopředu neodhadnul. A také je pravda, že díky posledním deseti minutám alespoň trochu zapadne do sebe celé to snažení Andyho Laua a Jackyho Cheunga (ten je opravdu ve formě a bylo potěšením ho znovu vidět ve velké roli), bohužel druhá linie je odehraná i napsaná o několik tříd hůř. Má to svůj důvod, ale vyplatí se kvůli tomu zahodit dobře rozjetý film? Nemyslím. Wongův film je divným hybridem podobným dortu pejska a kočičky. Příliš mnoho ingrediencí a ambicí škodí a to i v případě, že máte po ruce ten nejlepší ansámbl. 50%

Po obrovském úspěchu Hrdiny se Zhang Yimou doslova bleskovou rychlostí vrací s dalším filmem ze stejného žánru. Tentokrát se s ním podívame na konec dynastie Tang, v níž vláda bojuje s tajemným klanem Létajících dýk. Perfektně vycvičení bojovníci dělají strážcům pořádku nemalé problémy, celé tři měsíce sledovala elitní dvojka - Leo (Andy Lau) a Jin (Takeshi Kaneshiro) jejich šéfa, aby ho mohla zabít a oni si hned druhý den dosadili nového. Vládní činitele už to nebaví a dají Leovi a Jinovi na dopadení nového šéfa klanu pouhých deset dní. V té chvíli se naštěstí objeví první stopa - v místním bordelu (který se samozřejmě jmenuje romanticky - Pivoňkový pavilón) pracuje slepá dívka Xiao Mei (Zhang Ziyi), která by mohla být členkou klanu. Jin se tedy v přestrojení za štamgasta vydává do tohoto podniku a Leo následně přiběhne s policejní jednotkou a když se Jin pokusí Xiao Mei naoko znásilnit, oba vsadí do vězení. Xiao Mei je možná slepá, ale není hloupá, takže si před Leem hraje i na němou. Existuje jediné řešení - Nechat Jina s Xiao Mei utéct a doufat, že ho zavede až ke klanu. A tak se s Yimouem vydáváme na velkolepý komorní roadtrip. Jin s Mei projíždějí na koních krajinou, Jin občas jakože zlikviduje pár vojáků a pak si s Mei sáhodlouze povídá. Snaží se z ní dostat nějaké informace, které pak sýčkuje Leovi, ukrytému v lese, ale sám si uvědomuje, že se řítí do osidel lásky, tím spíš, že Mei si s kovaným playboyem dost ostříleně pohrává. Jejich cesta s každým dalším ujetým kilometrem formuje jejich emoce, ale je také plná nebezpečí a překvapení. House of Flying Daggers se začal natáčet takřka hned po premiéře Hrdiny, se skoro stejným štábem, takže je tu spousta společných bodů a hlavně Yimou svůj další epos vypráví v podobném stylu. Přesto jsou v kontextu oba filmy diametrálně odlišné. Opět platí, že sledujeme příběh několika lidí, kteří jako by byli odděleni od času a prostoru. Ve filmu se (nepočítaje pár útočících bezejmenných vojáků) objeví všehovšudy nějakých šest postav, přičemž většinu času je na scéně pouze trojúhelník Jin, Leo a Xiao Mei. Na vykreslení složitých a neustále se měnících citových vazeb mezi touto trojicí si dává Yimou hodně záležet, minimálně stejně jako na pohádkových záběrech, dokonalé souhře barev a pečlivě soustružených kamerových jízdách. Hrátky s barvami tu nejsou podřízeny striktnímu řádu jako v Hrdinovi, ale také mají svůj význam a House of Flying Daggers vypadá nádherně, i když "méně dokonale" než Hrdina, v tomhle filmu nejsou jednotlivé výjevy natolik dotažené, aby ve vás způsobily citová hnutí (jako např. bitka nad jezerem nebo souboj v listí z Hrdiny), možná je to tím, že na postech kameramana a skladatele hudby jsou trošku menší šarže, obě složky jsou ale výtečné a bezchybně slouží celku. U House of Flying Daggers se Yimou odhodlal hned k několika zásadním krokům. V první půlce možná až nezdravě moc rozvíjí charaktery pomocí moudrých replik, takže tempo mírně upadá a i když je House "filmovější" než Hrdina (který je přeci jenom uměle rozsekaný do jednotlivých segmentů), musíme si počkat zhruba do půlky filmu, kdy na nás Yimou vysype hned několik point, které změní směr celého děje. Ve chvíli kdy se dozvíme tyhle důležité (a pro někoho možná šokující) informace, jako by Yimou konečně zapadnul do správných kolejí a zbytek filmu se rozjíždí k mnohem silnějším výjevům, které ve finále mohou směle soupeřit s emocionální masáží z Hrdiny. Problém je v tom, že tenhle přechod (ono nahromadění nových informací) není zvládnut zrovna bez úhony a pokud se trochu nezapřete, uslyšíte mírné skřípání. S trochou nadsázky se dá říct, že Hrdina je prakticky o ničem, je to jednoduchý příběh, který je složitě vyprávěný. House of Flying Daggers je ve své první půli úplně o ničem (ale i na to se moc hezky kouká) a Yimou mu dodá smysl až jaksi dodatečně, čímž ovšem nijak neospravedlní hodně vlažný rozjezd. Naštěstí má dobré herce a vizuální cit, který publikum odkojené občas až příliš fádní hollywoodskou produkcí, ujistí o tom, že pro podobné filmy jim bůh nadělil oči. Ano, musím vytknout přemíru počítačových efektů (především létající dýky), které občas vypadají až příliš uměle (Hrdina byl v tomhle o dost střídmější), ale jinak se proti Yimouovi nedá říct ani popel, je to prostě nádhera, do které bezvadně zapadají i nadpřirozeně krásní herci, především Zhang Ziyi, která doslova roste do krásy. A výborně hraje. V Hrdinovi měla maličkou roli, ale tady má šanci předvést, co umí, stejně jako její kolegové - Takeshi Kaneshiro a Andy Lau. Právě o Lauovi by se dalo říct, že je z celého ansámblu herecky nejzkušenější, ale nejvíc prostoru si urval mladý Kaneshiro, na němž do jisté míry ležel celý film, protože je to právě jeho přerod, který je tématem celého díla. Ze začátku to příliš nevypadá na úspěch a jak už bylo řečeno, do mysli se vám začne vkrádat kacířská myšlenka, že Yimou sice svůj filmový štětec namáčí do pestrých barev a kreslí opravdu hezké znaky, ale když se je snažíte přečíst, zjistíte, že nic neznamenají a jsou na filmovém papíře čistě jen na efekt. Ale to je omyl, ze kterého vás tvůrce vyvede v závěru filmu, i díky hercům, kteří zvládnou náročnou katarzi postav. Sněhové finále patří rozhodně k nejúchvatnějším scénám filmu. Ale mohlo být ještě úchvatnější. Sám Yimou přiznal, že u House of Flying Daggers se odklonil wuxia žánru a natočil podivný hybrid. Chybí tu především akce, i když by se z první půlky mohlo zdát, že jí je tu víc než v Hrdinovi. Jin a Xiao Mei vždycky po cestě potkají hordy vojáků a musí se jich zbavit. Ruka Ching Siu-Tunga je na choreografii i dramaturgii soubojů patrná, i řadoví bojovníci umějí věci, které by Nea donutily utéct zpět do tréninkového simulátoru, naši hrdinové pak naopak zabíjejí víceméně na dálku (Jin má luk, Mei zase dýky), málokdy se dočkáme souboje nablízko a ještě méně je tu kombinací beze zbraně (Jinův útok ve věznici vypadá zajímavě, ale odehrává se záměrně v polotmě, aby skryl případné chybičky). Akce je tu podobně "měkká" jako v Hrdinovi, souboje jsou tu působí spíš jako tanec a vizuální prvek, necítíte v nich sílu a důraz (takhle holt wuxia filmy vypadají, ale i v Tygrovi a Drakovi je poznat určitý náboj akčních scén. Ten tam musí být, abyste se o hrdiny trochu báli, viz souboj Zhang Ziyi vs. Michelle Yeoh. Podobné napětí v Yimouových filmech úplně chybí), navíc kromě Andyho Laua (a to ještě tak napůl) nemá žádný z herců patřičný bojový výcvik a Zhang Ziyi, i když se s každým novým filmem zlepšuje, předvede spíš hezkou akrobacii než bojové prvky. Možná se vám zdá, že se o soubojích rozepisuji až příliš, ale pro řadu lidí jsou asijské filmy pořád ještě synonymem poskakujících, vřískajících hrdinů, kteří přijdou do baru a srovnají ho se zemí. A žánr wuxia navíc bojová umění a nadpřirozené schopnosti svých hrdinů nemůže jen tak ignorovat. Jakkoliv mám proti akčním scénám v House of Flying Daggers výhrady, patří k tomu nejlepšímu co loni v Asii vzniklo a Ching Siu-Tung opět dokázal, že patří ke špičce, navzdory tomu, že musel kašírovat víc než obvykle. Jen to mohlo být ještě lepší. To ostatně platí o celém filmu, který jako duch pronásleduje zápach spálené šance. Je to velice slabá vůně, ale filmoví fajnšmekři ji přesto postřehnou a nemohou ji ignorovat. Ale netruchlete, komu se líbil Hrdina, tomu se bude líbit House of Flying Daggers a notoričtí odpuzovači tentokrát nebudou "zpruzeni" politickým podtextem (ne že by tu nebyl, ale nakonec zjistíte, že nemá žádný význam) a "létacími scénami", a Yimou přiznal, že udělal pár chyb a že se z nich poučí. I když se to spíš vztahovalo k onomu žánrovému manévrování, které lze vyřešit jednoduše - House of Flying Daggers není wuxia, je to dobová romance, proložená akčními scénami (opravdu jen ve smyslu pentliček). A sakra dobrá, pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyznělo. 80%

Po těch tunách šíleně kladných ohlasů a nadšeneckých recenzí, kterým jsem se snažil urputně bránit, jsem konečně mohl nejnovější Chowovo dílko zasunout tam, kam patří a mrknout se na "Kung-Fu melu", o které si zjevně bude povídat čím dál tím víc lidí. Kung-Fu Hustle rozhodně má potenciál ohromit a po Shaolin Soccerovi je to další ničivá zbraň, kterou lze dobýt světové trhy. Jenže ačkoliv bylo moje očekávání hodně neutrální a snažil jsem se zachovat odstup do poslední chvíle, stejně jsem celou dobu čekal, kdy přijde Stephen s něčím, co trumfne nebo vyrovná kultovní fotbalové orgie. A nedočkal jsem se. Tak a je to venku, lepší dřív než-li později, teď už všichni víme, o co v téhle recenzi půjde a můžeme se do toho konečně pustit. :) Děj se odehrává ve 40. letech 20. století v jedné z chudinských čtvrtí, která jako jedno z mála městských území není dotčená řáděním gangů, tedy hlavně toho největšího - Axe gangu (je to tak profláknutý název, že ho nemá smysl překládat). Stephen Chow se ale opět představuje jako nenápadný loser s obrovskou silou ničit štěstí a úsilí jiných, takže když se vydá do jednoho obytného komplexu téhle čtvrti jako falešný člen Axe gangu, předznamená tím návštěvu skutečných záporáků. A to je průšvih pro většinu obyvatel, protože i když se z některých vyklubou velmistři kung-fu (snažící se v ústraní žít "normální" život), následná bitevní vřava dost naštve šéfa gangu a ten povolá do akce nejschopnější zabijáky. Od té chvíle se na plátně nikdo nezastaví a odevšad přibíhají stále nabušenější kung-fisti se superschopnostmi, vedle kterých vypadá Chow jako naprosté hovado, což je jednoznačně poloha, ve které ho všichni máme rádi. Vždycky ze všeho vyvázne a se svým věrným kamarádem tlouštíkem se protlouká světem. Kdysi mu nějaký žebrák prorokoval, že se také stane kung-fu velmistrem, ale když ho zmlátila parta děcek při bitvě o lízátko, raději to vzdal a stal se pouličním zlodějíčkem. V tom samozřejmě nesmíte hledat žádné drama, protože Kung-Fu Hustle je praštěnou komedií přesně ve stylu starších Chowových počinů a snaží se vzdát hold klasickým kung-fu filmů s mistry, kteří ovládali nejrůznější styly - v Kung-Fu Hustle s přibývajícími minutami nenarazíte prakticky na nikoho, kdo by kung-fu neuměl a to mluvíme o té nejvyšší úrovni - slepí zabijáci ovládající magickou lyru, mistr stylu dvanácti kopů, domovnice ovládající lví řev a spousta dalších, mezi nimi i pár známých tváří (Yuen Wah, John Sham). S tím přicházejí na řadu akční scény, na kterých se vyřádil sám Yuen Woo-Ping. To je samozřejmě záruka kvality, přesto pro mě byla akce samotná trochu zklamáním. Musíte si předně uvědomit, že tihle mistři nebojují běžnými technikami a když někoho praští, většinou třikrát oběhne Zeměkouli než schytá druhý úder. Proto bylo nutné nasadit počítačové triky, při nichž se boří budovy, ničí vnitřnosti a těla létají až do stratosféry. Rozhodně to vypadá umělecky a občas i hodně cool, nicméně ani se slušným rozpočtem jaký Chow měl, to nevypadá moc fotogenicky. Neříkám, že vyžaduji, aby to vypadalo realisticky (to bych už musel být hodně velký magor), ale je tu vidět obrovský rozdíl mezi hollywoodskými a asijskými triky, samozřejmě v neprospěch těch asijských. Pohyby nejsou plynulé, občas to vypadá, že se polovina frameů ztratila na podlaze střižny a akční scény tak ani zdaleka nemají potřebný drajv. Chow to samozřejmě jako režisér a scenárista zachraňuje kudy může, ať už mimořádně lákavými makrozáběry nebo zpomalovačkami (těch je tu ale na můj vkus snad až moc) nebo samotnou náplní soubojů - když se dobře bavíte, odpustíte spoustu drobných nedodělků, každopádně až na pár ručních výměn mi přišlo, že Yuen Woo-Ping tu zbytečně plýtval svými schopnostmi a spoustu dřiny mu dost táhne k zemi ta přemíra počítačových triků (místy to vypadá, že kompletní scéna vznikla v počítači a míra odcizení od samotného filmu dosahuje vrcholu). I slepý fanoušek hongkongských filmů si všimne, že při natáčení Kung-Fu Hustle počítal Chow už předem se západním publikem a tak velmi chytře zparodoval spoustu filmových klasik nebo na ně alespoň odkázal. To je rozhodně milá záležitost, ale připadá mi, že vedle těch mezinárodně pochopitelných narážek trochu zapadá klasická Chowova virtuozita. Je tu příliš málo gagů, které jsou postaveny na hláškách nebo timingu, skoro se zdá, že bez počítačů by Chow naší bránici už rozhýbat nedokázal. Pokud se ale přenesete přes onu prefabrikovanost prorůstající celým filmem, budete se dobře bavit. Vtipů je hodně a jsou servírovány v ďábelském tempu slušnými herci, tohle samo o sobě, spolu s učesanou vizuální stránkou, stačí spoustě lidí ke spokojenosti a pokud hledáte čistě oddechovou záležitost, není třeba celou věc pitvat dál. Jenže kdo tak učiní, musí chtě nechtě uznat, že do geniality Shaolin Soccera nebo některých starších Chowovek tu prostě něco chybí - scénář sám o sobě prakticky vůbec nedává smysl a neumí pracovat s postavami (viz úvodní trojice kung-fu mistrů, které ospravedlňuje pouze vynikající souboj se slepými zabijáky, ale vůbec nic se o nich nedozvíme a samotný vývoj hlavní postavy, kdy je nám sice naznačeno, k čemu vše směřuje, ale těžko si Singa nějak oblíbíte), kdyby se film snažil byť jen na minutu brát sám sebe vážně, tvrdě by narazil. Chow něco podobného naštěstí nikdy nedopustí, takže v některých ohledech nebudou zklamaní ani ti největší puritání. Vyjmenoval jsem spousty chyb a chybiček, ale žádná z nich by vám neměla zabránit v tom, abyste se u Kung-Fu Hustle dobře pobavili. Schopnost natočit pohodový film by z Chowa nedostal nikdo ani buldozerem a proto se moc těsím na jeho další počiny (klidně i pokračování Kung-Fu Hustle), ale... mohlo to být o dost lepší a je mi skoro líto, že Kung-Fu Hustle se pravděpodobně dočká mnohem větších ovací a slávy než Shaolin Soccer, který přeci jenom kope trochu vyšší ligu. Ovšem jsem ochoten s tím žít a na tenhle film se rád podívám znovu. Někdy. 70%

Hlavním hrdinou je Hyeon-Su, který se právě s rodinou přestěhoval do lepší čtvrti a nastupuje na místní střední školu. Doma ho neustále buzeruje otec (majitel školy Taekwonda), ale ve škole to možná bude ještě horší. Tehdejší pevný vojenský režim se odrazil i v těchto výchovných zařízeních - studenti mlátí jiné studenty, ty pak mlátí dozorce, občas učitel a když i učitelé selžou, dostanou nakládačku od ředitele. Zdánlivý chaos má však svojí křehkou hiearchii, ve které se dobře daří úplatkům a šikaně. Hyeon-Su je snad tou nejbojácnější osobou na světě, takže se rychle všemu podřídí. Světlým momentem v jeho životě se pak stanou cesty školním autobusem, kterým jezdí domů i půvabná Yu-Jin. Po jednom z konfliktů ve třídě se Hyeon seznámí s Woo-Sikem, protekčním synkem, kterému procházejí rvačky, takže pro ránu nejde daleko. Ten vytáhne Hyeona na diskotéku a funguje jako průvodce po novém světě. Jeho povaha je protipólem Hyeonovy plachosti a než se náš hrdina naděje, začne Woo chodit s Yu-Jin, které společně pomohli, když si na ní dovolovali studenti z konkurenční třídy. Režisér Yu Ha si dává s rozvojem romantické linky filmu hodně na čas a na mikroskopickém rozvádění školního tématu je vidět, že scénář psal podle vlastních zkušeností. Od chvíle kdy se Hyeon setká s Yu-Jin (byť jen pohledem), sledujeme dvě linie - hlavní hrdina se snaží získat pro sebe dívku svých snů (ta mezitím začne chodit s jeho nejlepším kamarádem a i když se jí to příliš nezamlouvá, je jasné, že se něco musí pokazit, aby Hyeon převzal iniciativu... tyhle trojúhelníky naštěstí nikdy nemají dlouhého trvání) a najít své místo ve škole a v životě. V tom mu nepřímo pomůže Bruce Lee a odtud pramení i onen americký název snímku. Už v první půlce vidíme studenty jak napodobují ve třídě Bruce a legendární dojo scénu z Fist of Fury. Pomáhá jim to zapomenout na militantní vedení státu, které denně cítí na svých zádech - přijdete do školy se špatně upraveným límečkem a hned za vraty vás čeká výprask. Poté co záležitosti ve škole vyeskalují na nejvyšší možnou míru, odchází Woo-Sik ze školy a Hyeon zdánlivě přichází o svou dívku. Zmaten a převálcován na nejvyšší možnou míru začne s tréninkem bojových umění. Překvapivě nejde o otcovo Taekwondo, ale o Jeet Kune Do (hezky podle příručky). Tréninkové pasáži je věnován jen zlomek celkové stopáže, ale jako předehra k velkolepému finále to stačí. Pomalu bublající nenávist k šikanování spolužáků pak vyústí v "odvetu na střeše", jedinou velkou akční scénu celého filmu, která je však úchvatná spíš svou bezprostředností a brutalitou než technickým zpracováním a kvalitou technik. Ale už jsem upozornil na to, že v tomhle filmu o akci vůbec nejde. Yu Ha chtěl upozornit na to, jaké to tehdy bylo a není těžké si představit, že podobné kastování a skrytá šikana panuje na korejských (a nejen korejských) školách dodnes. Navíc i když se zdá, že jsem vám v recenzi "vykecal" celý děj, čeká vás pár překvapení, především originální vývoj romantické složky by mohl fanoušky hollywoodských romantických komedií dost překvapit. Once upon a Time in High School je od začátku do konce kvalitně zpracovanou kronikou, životním úsekem jednoho mladíka a díky slušným hereckým výkonům a přesné práci režiséra není problém se do příběhu ponořit. Důležité motivy jsou vypíchnuty a všechno sedí. Osobně mi však přišlo, že Yu Ha mohl tempo snímku trochu lépe vyvážit. V některých pasážích budete očima popohánět ukazatel kupředu, aby už konečně hrdina "něco" udělal, jiné scény jsou naopak zabity nedostatkem prostoru (pasáž se servírkou, důsledky útěk Woo-Sika, důsledky finálního souboje). A pak je tu ještě jeden čistě subjektivní problém - ve filmu mají všichni stejné školní uniformy. Ačkoliv herecké výkony jsou bezesporu nadprůměrné, měl jsem občas skutečně problém rozeznat jednu postavu od druhé. To není nejlepší vizitka, teď jde akorát o to, zda se to vztahuje k filmu nebo mé osobě. ;) U milostného objektu hlavního hrdiny tehle problém mít nebudete, Han Ga-In vypadá dost "nekorejsky", ale je moc roztomilá. A na závěr - nečekejte od toho probůh druhé Volcano High. Tohle je vážně drama - bez stylizace, rozmáchlých akčních scén a počítačových efektů. Pokud alespoň jednu z těhle věcí potřebujete k přežití dvouhodinového filmu, pak byste zrovna tenhle měli přeskočit. 70%

Stephen Fung je čerstvý třicátník, vycházející akční hvězda a nová režisérská tvář mladého Hong Kongu. Možná až příliš rolí na jednoho člověka, ale Fung měl zkrátka štěstí. Hned poté, co přišel k fochu si ho všiml Jackie Chan, se kterým spolupracoval na několika filmech (Thunderbolt, Gorgeous) a následně se uplatnil i jako jeden z raubířů (hezké staročeské slovo) v Gen X-Cops a Gen Y-Cops, které Jackie produkoval. Není tedy divu, že ve chvíli, kdy Fung pomyslel, že by si rád něco natočil tzv. "za sebe", šel za svým životním chlebodárcem. Jackie zrovna založil produkční společnost JCE, aby tak dostál slibům, kterými nešetřil na tiskovkách Fung byl přesně ta generace, jíž hodlá Jackie v Hong Kongu vypěstovat. Slovo dalo slovo, dolar dal dolar a Fung mohl natáčet svůj režijní i scenáristický debut Enter the Phoenix (sám Jackie mu krom plné peněženky přispěl i symbolickou čestnou roličkou, její rozsah je ale doslova bleskový). Štěstěna se Funga držela i při shánění herců - Daniel Wu, Eason Chan, Sam Lee, Karen Mok, Nicholas Tse, opravdová smetánka mladé generace (imho v ukecávání ansámblu měl prsty opět Jackie, protože v malé roli otce hlavního hrdiny se objeví sám Yuen Biao), takže se dramo-komedie z prostředí Triád mohla rozjet na plné obrátky. Fung-psavec se rád baví, ale ještě radši boří zaběhnutá klišé, po standardním flashbackovém úvodu, v němž vykvete dávná křivda, kterou musí během filmu záporák (sám Fung) pomstít, se rozebíhá hned několik linií. Máme tu Georgieho Hunga (Daniel Wu), homosexuála žijícího kdesi v zahraničí (pracuje jako šéfkuchař), jehož otec kdysi vykázal z rodiny, zřejmě proto, že nesnesl jeho odlišnou sexuální orientaci (pravý důvod ale vyjde v závěru filmu vyjde najevo). Jenže zatracovaný tatínek (právě Biao) právě skonal a jako dědictví za sebou zanechal triádí gang. Pokud se ho rychle neujme nástupce, pohltí ho konkurence (v té se objevuje i Fung, pomalu spřádající své plány na pomstu). Poměrně zmatkařská gangsterská dvojice otec-syn se tak vydává pro Georgieho, aby převzal rodinné otěže, ale pod vlivem několika náhod si ho spletou s jeho spolubydlícím Samem. To Georgiemu vůbec nevadí a tajně souhlasí s tím, že si oba (alespoň) na chvilku vymění role. Pravý Georgie tak bude moci z povzdálí sledovat, do čeho vlastně jde. A není toho málo. Ve světě gangsterů samozřejmě platí přísná pravidla a být homosexuálem je jaksi nepatřičné. Z křečovité obřadnosti a zatajování nejrůznějších skutečností pak Fung buduje nejrůznější smrště gagů (málokdy se mu je ale povede vygradovat, takže nečekejte, že se budete smát od ucha k uchu) a především další linii, tentokrát romantickou. Hung si totiž má začít s dcerou šéfa konkurence (aby došlo k požehnanému spojení a věčnému blahobytu), neuvěřitelně ukecanou agentkou jedné pojišťovny, Julií (fantastická Karen Mok). Ta se ale zakouká do Daniela Wua (ten se svou homosexualitou naopak tajit nemusí). Zábava? V jistém slova smyslu ano, Fung-režisér je ale v průběhu celého filmu mnohem lepší než jeho inkoustové alter-ego. Na ději je přes veškeré ambice vidět práce debutujícího autora a hravý přístup začne díky nedostatku opravdu úderných gagů a hlášek po chvíli značně nudit (ano, i přes ty zástupy velkých jmen). Všechno je předem dáno a náznaky akčních scén jsou příliš krátké než aby radikálně zvýšily tempo a poskytly uspokojení neposednějším jedincům. Fung jako by od půlky filmu nevěděl kudy kam a zamotával se do všech linií. Je tu snaha to všechno chytře spojit dohromady a částečně to vychází, jakmile se ale scénář příliš soustředí na jedno herecké křídlo, to druhé zůstává na ocet. Ne nadarmo se říká, že začátečnickým chybám se nevyhne ani sebelepší debutant, Fung v závěru snímku sice dohání v akčním finále (velice příjemně předrátovaný duel Wua s Fungem, plný poctivé destrukce) vlak, který mu během filmu ujel, ale právě kvůli tomu nemohu snímek nazvat vyváženým ani se zavřenýma očima. Moc bychom chtěl, protože Fung je rozhodně talent, kterému se za kamerou daří lépe možná lépe než před ní. Jen to chce všechno ještě vychytat - dodat humoru ten správný říz, lépe vést herce a občas se nebát střihnout (je to "jen" 105 minut, ale občas Fungovi tempo skáče jak na sinusoidě). Tyhle malé drobnosti zatím dělí zdatného řemeslníka od výborného režiséra. Není to nic na čem by Fung nemohl zamakat, navíc to očividně tenhle mladíček myslí s budoucností hongkongské kinematografie dobře. I proto byste měli na Enter the Phoenix mrknout, jeho režisér bude dost možná za deset let v Hong Kongu tzv. "držet prst na tepu doby", ať už to znamená cokoliv. ;) 60%

A je to konečně tady. Když se objevily zmínky o tom, že Jackie natáčí pokračování Police Story (i když stejně jako v případě First Strike jde o neoficiální pokračování, není tu ani žádná z původních postav, Charlie Yeung jako Jackieho snoubenka je ale Maggie Cheung hodně podobná) byl každý napjatý a zároveň si uvědomoval, že jde o mezník v Chanově filmografii. Padesátiletý Chan v poslední době natočil několik hodně podprůměrných filmů, v nichž se postupně ztrácelo jeho kouzlo a uvědomoval si to i on sám. Zpřetrhal tedy veškerá hollywoodská pouta a vrátil se domů, natočit si zase jednou poctivý hongkongský akčňák, je to možná naposledy, co mu to jeho kosti dovolí. A tak se vrací zpátky Jackie-policajt, který v roce 1985 první dílem Police Story redefinoval hongkongské žánry a zajistil si doživotní slávu. O takřka dvacet let později tu leží na zabláceném chodníku, totálně namol, troska všech trosek, prospávající další opileckou noc. Proč? Mimořádně dlouhý flashback vám napoví, že inspektor Chan má za sebou mimořádně špatný rok. Býval tím nejlepším policistou, ale na scéně se objevil gang rozmazlených dětiček bohatých rodičů, které se rozhodly zahrát si Counter-Strike v reálu a bohužel pro hongkongskou policii disponují potřebnými schopnostmi i automatickými zbraněmi. Poté co rozpráší několik jednotek po vykradení banky (policii sami zavolají, aby si vyzkoušeli sílu svých zbraní), slíbí Chan v televizi, že je dopadne do tří hodin. Tím na sebe nechtěně přivolá pozornost a stane se terčem leadera týmu Ultimátních vojáků. Tyhle děcka žijí adrenalinovými sporty, není pro ně problém hacknout se kamkoliv a celý den věnují tréninku střelby a bojových umění. Nalákají Chana a jeho kolegy, kteří pomstou za padlé kamarády ani pořádně nevidí, do opuštěného skladiště, které je ve skutečnosti smrtícím labyrintem. Během deseti minut je po všem, Jackieho kolegové jsou rozvěšeni u stropu a Chan je donucen hrát s mladíky sérii her. Když prohraje, zemřou jeho kolegové. A Chan začne prohrávat. Nakonec jako jediný přeživší opouští vybuchující budovu s mrtvými kolegy na vozíku, s duší vytěženou až na dřeň. Od policii je vyhozen za nepřímé zavinění smrti svých kolegů (ostatně jít na tuhle partičku v devíti a s pistolemi, to se vážně nevyplatí), opustí svou přítelkyni a začne chlastat. Špatní recenzenti se poznají podle toho, že půlku recenze věnují ději, ale tady to jaksi bylo nutné, protože ti bystřejší hned rozpoznají rozdíl mezi běžnou chanovkou a tímhle. Jackie na tiskových konferencích prohlásil, že by rád dostával (i v Hollywoodu) vážnější role a ne jen škatulkovité akční klauny. A pro jistotu předvádí světu, že to dokáže. Jeho opilecká maska nemá s tou z Drunken Mastera nic společného, pokud pominu jako vždy otravnou Charlene Choi, všichni v tomhle filmu hrají na sto procent (i když někteří (Daniel Wu, Yu RongGuang jsou trochu nevyužití) a jak už bylo naznačeno, příběh jde mnohem dál než cokoliv, co Jackie zatím natočil. Můžete protestovat a začít brblat o tom, že od Jackieho chcete adrenalinovou akčňárnu a ne nějaký thriller. Opravdu chcete další Medallion? Chan si moc dobře uvědomuje na jaké číslo vystoupal jeho věk a snaží se přizpůsobit nejen trendům, ale svým schopnostem. Ve filmu je podán jako stárnoucí policista, takže mu nebudete vyčítat jeho vrásky a po skončení flashbacku (kdy se budete stejně jako hrdina cítit přejetí vlakem) navíc fasuje nového parťáka v podání Nicolase Tseho, který už hodně překvapil v Time & Tide a tady představuje to nejlepší z mladé generace, klučinu, který zdatně stačí Jackiemu během akčních scén a jednoduše vypadá jako jeho o třicet let mladší verze. Velmi milé. Právě on ho přesvědčí o návratu k práci, přítelkyni a hlavně případu. Ultimátní vojáci vyrobili na základě labyrintových hrátek počítačovou hru, která možná skrývá tajemství jejich dalšího postupu. Jackie na to ale jde starou dobrou policejní prací a navzdory tomu, že ho policejní šéf (Yu RongGuang, má tu pár momentů, ve kterých dokonale zužitkuje své nekonečné charisma) nenávidí, má výsledky. Postupně se dostává mladíkům na stopu, nesmí je ale ani na chvilku podcenit, protože jejich nemilosrdnost nezná mezí. Nenechte se mýlit, New Police Story je temným filmem od začátku do konce. Benny Chan už s Jackiem režijně spolupracoval na několika filmech (např. na Who am I?) a jeho vizuální styl se pozná na první pohled. New Police Story měla solidní rozpočet a je to vidět jak na explozích, tak na kamerových jízdách, exteriérech, Jackie si svůj nový film vypiplal, ostatně informovali jsme o jeho puntíčkářství už v novinkách prakticky celou dobu, co se film natáčel. Technicky snímek snese srovnání s hollywoodskými filmy, nejsou tu žádně okatě digitální triky, exploze ve skladišti vypadá fenomenálně, stejně jako ostatní kaskadérské kousky (i když dneska nevíte, kolik z nich bylo přikrášleno, naštěstí jsou tu nepovedené záběry, takže uvidíte, že spousta věcí byla "na kontakt"). Těch je tu možná až moc, na úkor akčních scén, které jsou ve skutečnosti jenom dvě - hromadná bitka v baru a finální duel Jackieho s jedním z mládežníků. Zatímco bar je trochu zklamáním a Chanův pseudo wing chun tam dosáhl takového stupně, že už nevíte jestli bojuje líp on nebo Nicolas Tse, finální duel v království lega nabízí pár zajímavých kombinací a je vůbec tak nějak "fajn", musíte však přihlédnout k faktu, že některé Jackieho kopy jsou drátované a je to víceméně "softovaná" verze jeho starších úderů (bylo to vidět ve všech filmech od roku 1998 nahoru). Takže tohle všechno je na vynikající úrovni, i když bych asi neprohlásil, že by v jakémkoliv aspektu New Police Story bořila nějaké hranice (vzhledem k letošní HK konkurenci je to ale stejně zatím to nejlepší ;), ale scénář překvapivě nedrží krok se vším okolo. Alan Yuen by potřeboval hollywoodskou školu psaní, protože se u něj vyskytuje stejný problém jako u jeho asijských kolegů - neschopnost udržet gradaci děje a dotáhnout postavy tak, aby to nebyly kusy masa hrané herce, ale skutečně životné postavy, kterým fandíte, kterých litujete atd. Tohle často ve filmu chybí, Jackieho machání v bahně je možná až příliš dlouhé, takže stopáž pak chybí v závěru snímku, který je zbytečně uspěchaný a to včetně úplného závěru, který musel být zkoněný na papíře, protože Daniel Wu by ho rozhodně zvládnul líp. Obrovská škoda tohohle stínu, Yuenovi rozhodně musíme poděkovat za odvahu se kterou Jackieho postavu rozšmelcoval na kousíčky a pak jí složil dohromady, ale prostě při tom pár kousků ztratil a výsledek není onou předlohou. Na několika vrstvách mu příběh funguje takřka bez chyby (dokonce spolknete i velkou pointu celého děje), ale věci točící se kolem Ultimátních vojáků povážlivě skřípou a jednotlivé scény jsou za sebe občas dost necitlivě poskládány. Chybí tu plynulé přechody, jejichž absence by možná u běžné chanovky nevadila, ale tady jde prostě už o trochu víc. Nenechte se odradit, cokoliv napíšu bude stejně irelevantní, protože na film se stejně podíváte. Je to událost a nebyli byste "in". Snad vám alespoň moje řádky pomohou se nějak vnitřně připravit na změnu, která jednou musela přijít. Jackie jí možná provedl pět minut po dvanácté, ale přesto to chtělo nezanedbatelný kus kuráže. Pokud jde o něj a jeho výkon, vyrovnal se s tím víc než se ctí. Na jedné straně přináší solidní thriller, technicky velice vyspělý, na straně druhé se snaží uspokojit i své skalní fanoušky. Sedět na dvou židlích dost dobře nejde, ale New Police Story je víc než přijatelným kompromisem a Chanovou přestupní stanicí na cestě do filmového důchodu. Zatleskejte mu, málokterá akční hvězda se umí přizpůsobit trendům a přiznat, že je třeba změnit styl. Jackie to dokázal. 70%

Příběh se odehrává v Paříži 2010, kde sociální krize vyeskalovala, takže je město rozděleno do distriktů, ve kterých žijí lidé s různým společenským postavením. Distrikt 13 je ten nejobávanější, plný zločinců a chudých. Byly tu zrušeny všechny školy i nemocnice, policie se sem bojí. Prostě to není ideální místo na vyrůstání. Leitovi bohužel bylo souzeno a i když se snaží žít slušně, občas přiláká pozornost místních gangů a musí hodně rychle utíkat. Naučil se proskakovat okýnkem, kam byste nestrčili ani ruku, nedělá mu problém zdolat pětimetrovou díru mezi dvěma paneláky a šplhání po nejrůznějších konstrukcích už ani nepovažuje za něco výjimečného. Ostatně hraje ho David Belle, člověk který ve Francii proslavil moderní sport Le Parkour, který by se dal označit za kreativní zdolávání překážek a to především městských. Stojí vám v cestě lavička? Přeskočte jí, potřebujete se dostat ze třetího do druhého patra? Zapomeňte na výtah či schody, použijte balkón. Zní to šíleně, ale vypadá to úžasně, protože žádný přeskok nesmí být nudný a pohyb nesmí nikdy přestat. V Parkouru se hodně vyplatí průprava v bojových umění, popř. gymnastice a až uvidíte Bellea, jak zachází s pařížskou architekturou, zůstanete bez dechu. To ovšem platí jen pro čtenáře, neobeznámeného se snímky Yamakasi a Yamakasi 2: Velká výzva (Sons of the Wind), který už Parkour viděl a troufnu si říct, že v případě druhého dílu Yamakasi možná i v lepší formě. Nic proti Belleovi, je v proklatě dobré formě, stejně jako jeho kamarád Cyril Raffaelli. Ten hraje ve filmu poldu, který se vydává do Distriktu 13 zlikvidovat časovanou bombu. Leito se díky němu dostane z vězení, ale nehodlá mu nějak výrazně pomáhat, až když zjistí, že bombu ukradl jeho odvěký nepřítel Taha, který taktéž "vlastní" jeho sestru, rozhodne se přiložit ruku k dílu. Zde je důležité prozradit, že Taha hraje Bibi Naceri, spoluscenárista tohoto filmu a velký kamarád Luca Bessona, který si zaslouží rozstřílet na cucky (ve filmu se vám tohle zbožné přání díkybohu splní). Rozhodně nehodlám slepě doufat, že by Besson k podobnému projektu napsal scénář, který by byť vzdáleně obsahoval hluboké postavy a invenční dějovou linii (ale ne že by to už neuměl, viz Unleashed). Jenže tohle už je vážně moc. Něco jako kdybyste vzali Útěk z New Yorku (tohle přirovnání jsem si vypůjčil, ale dokonale sedí), ořezali ho na dřeň a nahradili poněkud únavným pobíháním z místa na místo. A ono by to možná i fungovalo, kdyby se debutující Pierre Morel soustředil čistě na akci a nenechal své hrdiny mluvit. Dialogy jsou totiž šílené a inklinují k parodii. Je to škoda, protože zatím všechny Parkour filmy nejen že se soustředily čistě na Parkour a zapomínaly na skutečnou akci, která je tím pravým motorem, ale především měly pocit, že scénář je věc, která je táhne k zemi a ubírá jim prostor. Opak je bohužel pravdou. Dokud se neobjeví podobně laděný film s dějem, který by dával alespoň deset minut v kuse smysl, pak si možná běžní diváci o těhle filmech budou myslet něco serióznějšího. Takhle je to pořád jen "docela pěkné, naprosto bezhlavé a béčkové blbnutí". Opravdu nerad se do tohohle filmu opírám a jistě si vysloužím kritiku za to jak jsem kritický (hmm), jenže ono opravdu nestačí obsadit jen známé "xichty". Když si najedu na Cyrilovy stránky uvidím mnohem větší prasárny, než jakých jsem se dočkal ve filmu, přehledněji sestříhané a mnohdy s lepším timingem. To pro Morela skutečně není moc dobrá vizitka a jakkoliv si v recenzi stěžuji na stupidní scénář, film svým způsobem zabila i rozkolísaná režie, která vám nedovolí si cokoliv vychutnat. Jen v několika zpomalovačkách (Cyrilův nálet s cihlou), které nejsou rozsekány do nervózních střihů, máte šanci, si umění hlavních hrdinů řádně užít. Neváhejte kromě několika skopičinek (vystačily by na dvouminutový sampler) je tenhle film beznadějně prázdný a plochý. Velká škoda, věřil jsem, že do třetice to parkouristům vyjde. Snad bude mít Belle příště větší štěstí na režiséra a Cyril si "dá" svůj slavný backflip z deseti metrů. Nemůžu se dočkat (ano, jsem naivní, prášky nepomáhají ;). 50%

Když vám řekne jeden člověk, že viděl fajn film, mávnete nad tím rukou. Když to řekne deset lidí, začnete se o ten film zajímat. Když to říkají všichni, musíte ten film mít. Přesně takové to bylo s Tae Guk Gi alias Brotherhood of War. O korejském Vojínu Ryanovi se vyprávěly hotového pohádky, takže když jsem ho dostal do ruky, nechal jsem ho preventivně pár týdnů odležet, protože přehnaná očekávání jak známo škodí. Dneska možná lituji, že jsem tak dlouho váhal. Předně bychom měli uklidit do propadliště dějin tu hlášku o Vojínu Ryanovi. Režisér Kang Je-Gyu určitě Ryana viděl a některé scény nejsou Spielbergovu opusu nepodobné, ale to je především výrazným zneužíváním ruční kamery a vůbec válečným peklem. Kromě jen minimálně příbuzného bratrského motivu (který je v Ryanovi úvodním impulzem) nemají ty dva filmy po dějové stránce nic společného. Tae Guk Gi v tomhle ohledu hollywoodského bratrance přestřeluje o pár námořních mil, zatímco Ryan je spíš komorním příběhem několika chlápků, který se velkolepě tváří čistě kvůli okolnostem (vřavu druhé světové války nelze natočit úsporně ;), Tae Guk Gi je epos celou svojí duší a solidní stopáž 140 minut se vám bude zdát podezřele krátká na to, co všechno se ve filmu seběhlo. A přitom to začíná naprostou idylkou roku 1949, kterou si plnými doušky užívají dva bratři, každý po svém. Jin-Seok studuje a chystá se na vysokou, zatímco jeho starší brácha Jin-Tae leští boty a sní o vlastním obchodě. Vzdal se studií, kvůli zaopatření rodiny a brzo se bude ženit, takže patřičný respekt rodinnému jménu musí zajistit především Seok. Ještě než k tomu dostane příležitost se však stane něco nemilého. Naplno ječící sirény ohlašují válku mezi Severní a Jižní Koreou (naši hrdinové samozřejmě stojí na té jižní, nekomunistické straně). Seok je odveden a když se Tae s nehynoucím ochranářským instinktem snaží běh věcí zvrátit, skončí taktéž ve vlaku plném odvedenců. Vyhlídky jsou nemilé a životem neošlehaný Seok dost těžce snáší první hodiny bojového nasazení (chvíle kdy kolem něj létají střepiny granátů, metráky hlíny a různé kusy lidských těl, které ještě před pár minutami patřily jeho novým kamarádům). Tae se rozhodne bojovat s vojenskou mašinérii její vlastní zbraní, poté co mu seržant řekne, že existuje způsob jak poslat jeho bratra domů. Stačilo by vyhrát Medaili cti (nejvyšší možné vojenské ocenění) a za zásluhy by pak Seok mohl domů. Bez ohledu na to jestli je to blaf či ne, se Tae začne pouštět do sebevražedných misí a drtí nepřítele s odhodláním Johna Ramba. To se bohužel neobejde bez následků, protože válka je týmová záležitost a na chyby jedince často doplácí jeho okolí. Mezi oběma bratry tak poprvé bují hádky na ostří nože. Poprvé a zdaleka ne naposledy. Je to s podivem, ale to co jsem odvyprávěl je ani ne třetina filmu a skutečně jen velké intro, kterým vás Kang uvede do příběhu epických proporcí. Všechno stojí a padá na vztahu mezi Taem a Seokem a věřte, že válka dokáže i pevným bratrským poutem pořádně zacloumat. Oba mají sice to štěstí, že veškeré nástrahy bitevních polí úspěšně přežívají, ale zůstat naživu a vidět kolem sebe tu spoušť je mnohdy větším trestem než pomalu umírat v agónii, jako tolik jejich kamarádů... a bude to ještě horší. Upřímně nechápu, jak se Kangovi podařilo za pouhých třináct milionů dolarů natočit takhle přesvědčivou (=očitrhající) vizi válečného konfliktu. Až na několik skřípajících součástek (nálet letadel, některé krvavé efekty - obojí vykazuje příliš razantní zásah počítačových triků) budete vyjeveně zírat na to, kolik lidí se před kamerou pohybuje a co všechno stihne vybuchovat a hořet v téhle válečné peci. Tae Guk Gi se s ničím nepáře a pokud v Ryanovi nebo Black Hawk Down byly okamžiky, kdy jste si říkali, že takhle nechutně realisticky se asi fakt umíralo, uštědří vám korejská válka lekci z toho jak moc se liší hollywoodská korektnost a snaha o realistické zobrazení válečného mlýnku na maso. Přitom nejde o nějaké prvoplánové strašení malých dětí, Kang chce jenom předvést, že tehdy se s tím ani jedna strana nemazala a i když hrdinové stojí proti komunistům, nedá se říct, že by scénář jedné nebo druhé straně nadržoval. Na obou jsou často pěkní sviňáci a lidé umírají po tuctech bez ohledu na to jakou mají uniformu. Na Tae Guk Gi se tak rozhodně nekouká nejpříjemněji. I proto, že Kang dokázal velice sugestivním způsobem vypíchnout ty nejtemnější aspekty celého konfliktu (měl při tom docela honičku, takže vám občas přijde, že přechody mezi jednotlivými tématickými celky by mohly méně "kodrcat") a jestli vás doprostřed příběhu nevtáhne jeho scénář nebo naléhavá kamera (během akčních scén pro někoho možná až příliš naléhavá), určitě to zvládne ústřední herecká dvojice, které věříte i tu nejzapadlejší emoci, schovanou za nevinným odplivnutím. Cesta, kterou obě postavy urazí během těch dvou hodinek, je neuvěřitelná (bohužel to v mém případě platí doslova a to je taky důvodem "ne-úplně-maximálního" hodnocení, poslední dějový zvrat Kang prostě a jednoduše neustál tak bezchybně jako ty ostatní) a to všechno se odehraje na pozadí největšího válečného střetu v korejské historii (lepší učebnici dějepisu najdete těžko). Kangův film má v sobě hodně sentimentu a klišé, ale nikdy vám nepřestane přesvědčivě do ucha šeptat, že válka je svině. A nemusí to dělat žádnými okatými podpásovkami. Stačí prožít pár minut ve společnosti tohohle filmu a pochopíte, proč byste tohle nikdy nechtěli prožít a proč stále spousta filmařů této látce věnuje tolik pozornosti. Tae Guk Gi stojí někde na pomezí mezi typickým protiválečným filmem a hollywoodskou filmovou válkou zosnovanou na efekt. Otevřeně se nehlásí ani k jedné barikádě, ale kdo umí naslouchat, určitě si své poselství odnese. Snímek slavil v zemi svého vzniku obrovský úspěch a já se už teď těším na Kangův další film, protože Tae Guk Gi je po všech stránkách vyspělé dílo člověka, který ví, co chce sdělit a umí to brilantně natočit. S filmy jako Tae Guk Gi se nemůžeme divit, že Jižní Korea diktuje filmové Asii tempo. Jsou technicky uhrančivé, divácky přitažlivé a jsou o "něčem". Vražedná kombinace. 90%

Do čínských videopůjčoven zřejmě letos konečně dorazil první Rocky se Stallonem, protože jinak si nelze vysvětlit tak náhlý výskyt hned dvou jeho klonů v relativně úzkém časovém rozmezí. Jedním z nich je Star Runner a tím druhým právě Xanda, o které se špitalo jako o Harkově comebacku (sice jenom produkuje, ale evidentně měl co říct i do režie). Loserem pro dnešní den je Qiang, mladý Číňan a několikanásobný vítěz lokálních wushu šampionátů. Cvičit formy na mostě ale nemůžete pořád, takže se Qiang jednoho dne uprostřed tréninku prostě sbalí, nasedne na čínské lidové vozítko a odjede do města. Jeho cílem je koupit si auto, ale sázky s policisty o to, jak dlouho vydrží machrovat na střechách jedoucích náklaďáků, Qiangovi příliš nevynášejí a navíc se v hospodě zaplete do rvačky s šampiónem v Xandě (plnokontaktní sport, který vyderivoval z čínských bojových umění). Nejen že dostane tzv. přes hubu, ale jeho kamarád si v tom humbuku ošklivě zraní nohu. Krásná neznámá dívka zaplatí výměnou za Qiangovo džentlmenské chování všechny nemocniční výdaje a ano, hádáte správně, klíčí nám tu semínko romance. Ta však bude mít krušný život, protože Qiang se rozhodne vydělat peníze zápasením v Xandě. Myslí si, že jeho wushu zkušenosti mu pomohou vyhrát raz dva a samozřejmě se mýlí - hned na prvním turnaji ho soupeř rozseká na kusy, načež Qiang sekne s Xandou, pak krátká romantická koláž, hle Qiang se vrací k tréninku a slavnostně vyhrává titul šampióna celé Číny. Režisér Marco Mak je prostě borec a člověk se nestačí divit, co všechno do hodiny a půl stihne narvat. Jeho obsese flashbacky nevadí, protože buduje vedlejší linii (hodně podobně jako ve Star Runnerovi), ale možná si měl nakoukat pár turnajových filmů nebo alespoň toho Rockyho, aby ve střižně příště nevyváděl takové šílenosti. Už když se na začátku filmu Qiang sbalí doslova uprostřed tréninku, protože si uvědomí "že musí do města", zavrtíte hlavou a přiřknete to čínské mentalitě, jenže Makovi chybí omáčka úplně všude. Z jeho koláží vyplývá, že Xandu se lze naučit za týden a hned na druhém turnaji můžete rozhadrovat úřadujícího šampióna. Žádné prostřihy na souboje mezitím, žádné gradování velice zajímavě rozjeté romance (která má řadu podtextů, když do ní člověk začne trochu rýpat), Mak skládá vedle sebe atraktivně sestříhané videoklipové sestřihy, ale o jejich návaznost už se nestará. Xanda tak vypadá jako kdybyste vzali jakýkoliv hollywoodský film, který "dává smysl" a průběžně ho prostříhali o třicet minut. Vývoj postav je tak naprosto uzemněn a divák si ho musí slepit takříkajíc bokem, vrcholem je pak finální souboj, při kterém hlavní hrdina neustále kouká na hodinky, protože mu jeho milá (těhotná milá) ujíždí vlakem. Tohle dilema je velice chytře vymyšlené, ale jakoby na hodinky koukal i Mak a snažil se svojí košatou stopáž srazit na minimum. Trochu to s těma nůžkama přehnal, což je věčná škoda, protože všechno ostatní celkem klape - souboje jsou velice rozumně sestříhané i vymyšlené a ač půlku obsazení tvoří skuteční Xanda šampióni, nedá se o nich říct, že by neuměli hrát (resp. se rozumně snaží hrát co nejmíň). Je pravda, že film se většinu času spíš tváří jako romance ve spárech dnešní sociální Číny a o samotnou Xandu tu jde až v poslední řadě, je pouhým prostředkem pomocí něhož si chce hlavní hrdina něco dokázat, ale ostatně proč ne (Star Runnera tenhle krok zachránil od totálního propadu). Jen škoda, že Mak tentokrát měl v rukou materiál ze kterého mohl udělat buď prvotřídní akčňárnu (kdyby se vykašlal na sociální podtext, nahnal herce někam do tělocvičny a natočil čínský Bloodsport ;) nebo velice dobrý mišmaš romance, akčňáku a sportovního dramatu. Proklaté nůžky už zkazily hodně filmů, ale tady to upřímně naštve, protože kdyby přechod od wushu otloukánka v bojovou Xanda mašinu tolik neskřípal (on teda vlastně neskřípe, jakýkoliv přechod tu úplně chybí) a kdyby si Mak troufnul na víc dialogů (kterými by mohl vysvětlit to, na co mu v obraze nezbývá čas), mohla jít Xanda mnohem víc do hloubky. A já mohl Harkovi pogratulovat, že konečně tu svojí káru zas tlačí po správné koleji. Zatím se mu jen povedlo přehodit výhybku. Teď to chce ještě pořádně rozjet. Tohle je nadějný pokus, ale pořád ještě průměr (i když poctivý). 60%