HKstars

Jako by nestačilo, že v Hong Kongu vždycky existovali "superhrdinové", Jingle Ma vyrábí i ty západní, bez úvozovek. Dvaačtyřicetiletá Michelle Yeoh přichází ztrestat zlo jako wushu expertka s bohatými předky, stříbrným elastickým ohozem a párem vrhacích aluminiových sokolíků. Všechno ale není jako bývalo a Jingle Ma po nadějných Tokyo Raiders dokazuje, že měl raději zůstat u kameramanského řemesla. S nostalgií jsem nedávno koukal na Police Story III, jednu z posledních "čistokrevných" chanovek (možná to zní trochu povýšeně, ale zkuste se nad tím zamyslet) a říkal jsem si, že Michelle je tam opravdu "fajn". A frnk, uplyne deset let a všechno se mění. Možná je to otřepanou zápletkou, průměrnou choreografií nebo únavnými, samoúčelnými oblety kamery, které se bez okolků dají nazvat vizuálním fetišismem, ale jestli je Silver Hawk budoucností hongkongské filmové školy, pak je na čase upnout pozornost jinam. Kdyby mi někdo řekl, že budu muset pozorovat hongkongské legendy, kterak se v pokročilém věku svíjí v bouři nenavazujících pohybů, ve filmu, který otevřeně vykrádá postarší hollywoodské pecky a myslí si, že kamerová jízda nahradí všechny kaskadéry na světě, asi bych se mu vysmál. Ale proč to raději nerozebrat popořadě. Hlavní postavou příběhu je Lulu, která vyrostla (jak nám naznačí pořádně dlouhý flashback) v jakémsi undergroundovém kung-fu klášteře spolu s Richiem (který si nechává říkat celým jménem Rich Man a nezlobí se když vynecháte tu mezeru mezi jménem a příjmením ;). Už tehdy "to" měla v nohách a po masakrování zlých dítek byla odvlečena mistrem, aby dosáhla maximálního stupně. O třicet (minimálně!) let později se znovu setkávají - ona je bohatá spolumajitelka strýčkovy firmy na mobily a bokem koná dobro jako superhrdinka Silver Hawk (má vlastní batmanovskou jeskyni, udělátka a motorku se kterou přeskakuje Velkou Čínskou zeď a zachraňuje Pandy ;), on je pořád stejný frajírek a policejní inspektor, který chce Silver Hawk chytit, vyslechnout a možná i zavřít. Nějaká ženská se mu přeci nebude plést do práce. Drahnou chvíli mu trvá poznat starou dobrou Lulu, o zjištění identity Silver Hawk ani nemluvě. Jenže to už se přesouváme k šílenému vědci s železnýma rukama, čipu na ovládán í lidských myšlenek a zamilovanému párečku poskoků, který se sestává z odbarvené Asiatky a skutečně hodně svérázně stylizovaného Michaela Jai Whitea (vypadá jako Brumla z Gumídků). Už se dostáváte do obrazu? Jingle Ma surfuje americkými comicsárnami a vyzobává to nejlepší, aby z toho udělal veskrze podprůměrnou omáčku. Ve slepování mu trochu pomáhá Richie Ren, který dovádí model trouby k dokonalosti a pořád krásná Michelle Yeoh, která se neustále směje (to je ostatně její trademark). O dost hůř jsou na tom záporáci - Michaela Jai Whitea už jsme probrali, ale britský import Luke Goss jako hlavní padouch je tu opravdu omylem. Jeho vyholená hlava je sice fotogenická, ale jinak je zoufale mimo. Chápu, že Jingle Ma očekával od hlavního záporáka Bladea II trochu akčního náboje, nějak při tom ale zapomněl, že Goss byl v Bladeovi mohutně doublován. Ono to ale vyjde nastejno, protože choreografující Ailen Sit nic světoborného nepředvádí a i herci s nějakou praxí v bojových umění (Michael Jai White) vypadají ve zpomalených a nekonečně opakovaných záběrech (chcete vidět jednu otočku pětkrát? jste na správném místě) neohrabaně. Jakákoliv akční scéna je kompletně ve slow-motion, takže nečekejte bleskurychlé ruční výměny a podobné parádičky. Michelle ani neudělá svůj pověstný back-kick a obecně jsou její kopy strnulejší než kdy předtím. Není sice všechno špatné jak to vypadá, občas se díky Richiemu zasmějete a pár akčních scén nepostrádá dobré nápady (zmalování protivníků v úvodní scéně, maníci na bungee lanech s hokejkami), ale to provedení - to zamrzí, zvlášť když si spočítáme kolik zkušených borců na filmu pracovalo. Ve světle těchto skutečností nemohu jít s hodnocením ani o píď výš a jen naivně doufám, že v chystaném druhém díle, se tvůrcům zadaří o něco lépe. Pokud si Jingle Ma uvědomí, že méně je někdy více a že jen z hollywoodských odřezků se nic kloudného upéct nedá, pak by se příště mohl dočkat něčeho lepšího než umouněné "skoropadesátky". 40%

Minule jsem je poslal do... háje a přesto jsou zpátky. Popularita a nezdolnost dívčího pěveckého dua The Twins je zkrátka nekonečná a i když se druhý díl Twins Effect maskuje za dlouhatánský název The Huadu Chronicles: Blade of the Rose a Patricku Leungovi prý v režii pomáhal i Corey Yuen (buď je to lež nebo se má Corey za co stydět), trpí film stejnými chorobami jako jeho starší bratříček. Hlavními hrdinkami jsou tu opět děvčata - Gillian Cheung a Charlene Choi, ale děj už definitivně uhnul od upírů (i když je tu na ně menší odkaz, lidé žijící v podzemí mají nadměrně vyvinuté tesáky) a nacházíme se v jakési Amazonii, kde jsou muži degradováni na post otroků, čistě proto, že královna trpí zvláštní vesmírnou konstelací (ty vznikají jen v hlavách asijských scenáristů) - je mrcha, má nadpřirozené schopnosti a její sestra se kdysi vyspala s jejím manželem. To stačí na to, aby všechny muže začala nenávidět (manžel to přežil, jen se musel vlastnoručně vykastrovat (o tom se ve filmu díkybohu jen mluví ;)) a udělala z nich otroky, jejichž poslušnost střeží ženské vojsko v růžových uniformách. Charlene Choi hraje obchodnici s otroky, Gillian Cheung pro změnu pobočnici královny. Za hradbami města však žijí revolucionáři, v čele s Crouching Tiger, Hidden Dragon (ano, přesně takhle se postava, kterou hraje Donnie Yen, jmenuje). Ten věří, že kámen, který jeho kolega ukradl v paláci v sobě ukrývá klíč k supermeči, jenž dokáže naporcovat na kusy i královnu. Málokdo totiž ví, že v hlavě hlavní záporačky se vylíhnul zákeřný plán, pomocí smrtících paprsků hodlá všechny muže předělat na ženy. No... mohl bych vašemu matení věnovat ještě celý odstavec, máme tu debut Jayceeho Chana (syn Jackieho), který je ve skutečnosti tajným dědicem královského trůnu a zamiluje se do Gillian Cheung (nebo ona do něho, přeberte si to), abychom to zaokrouhlili ještě je tu jeho kamarád, kterého hledá Charlene Choi jako otroka pro nějakou generálku. A jiskra přeskočí i tady, ostatně klasické klišé o tom, že zakázané ovoce chutná nejlépe, se tu propírá od začátku. Přechod do pseudohistorického období filmu určitě prospěl, vizuálně je to oproti jedničce pokrok (nebo spíš poskok), ale jinak se toho příliš nezměnilo. Obě herečky opět při soubojích vypadají jako retardovaný taneční soubor z Horní Dolní, jsou pomalé, nemotorné a zdaleka nejhorší je, když si tvůrci tenhle handicap vynahradí počítačovými triky. Nemám nic proti evidentně digitálním palácům, ptákům a zbraním, na to už si člověk u nové hongkongské vlny zvyknul, ale kaskadéři jsou asi opravdu na vymření, protože jakýkoliv náročnější kousek je prezentován digitální kopií herce! Kdo viděl Blade II asi ví o čem mluvím, v hongkongských rozpočtech je ale míň peněz a tak v Twins Effect 2 vypadají tyhle triky ještě mnohem hůř, tím spíš, že jsou, stejně jako většina úderů, zpomalené. Už tak málo dynamickým soubojům to zaráží finální úder do zátylku. A kde není akce, tam není na co koukat, protože humor i děj je stejně infantilní jako v prvním filmu, vrcholem jsou pak podzemní lidé, kteří nejdřív vyvraždí celou královskou gardu, aby se pak prezentovali jako nesvéprávní idioti, o mužích, kterým po zásahu paprskem narostou ňadra, případně o Donniem transformovaném do homosexuála už asi slyšet nechcete. Nebo ano? Tak tady to máte. Twins Effect 2 je napodobeninou filmu a to takřka ve všech směrech. Postavy nemají žádnou hloubku, herci nehrají, jen prostě odříkávají gagy, popř. se ksichtí v kýčovitých kostýmech a přitom se film snaží tvářit jako seriózní fantasy příběh. Zoufale umělé jsou i souboje a dialogy posunující děj kupředu, jakoby to celé bylo jen technologické demo bez duše a i tahle chladná podoba je tříštěna Leungovou neznalostí významu slova kontinuita, občas prostě děj poskočí "o deset minut" a postavy se během jednoho střihu ocitnou na úplně jiném místě a v jiném čase. Ale nebojte se, po půlhodině už vás nic nepřekvapí. I když... úmyslně jsem si nakonec nechal vrchol filmu a zároveň velice smutnou pasáž. V chrámu, kde je ukryt onen supermeč je stráž, generál prastaré dynastie, chránící objekt před zlodějíčky. Kvůli doživotní záruce je komplet z kamene a oživne až ve chvíli potřeby. A toho generála hraje Jackie Chan. Když už ve filmu debutuje jeho syn (hraje asi úplně nejhůř ze všech a hned na něm poznáte, že mu do zad střílí protekce), tak proč by si nezahrál, navíc když mu to s Donniem v Shanghai Knights tak šlo. Takže dojde k souboji Jackie vs. Donnie, který je bezkonkurenčně tím nejlepším co filmu nabízí, navzdory několika digitálním trikům a hnusným drátům je to koukatelné, především kvůli prostředí (padající voda, tekoucí voda, tříštící se voda ;), jenže s tím také přichází kámen úrazu. Celá scéna totiž dost nepokrytě vykrádá úvodní duel z Hrdiny (Donnie vs. Jet). Ne prostředím (voda jako voda), ale jednotlivými nápady i chvaty. Donnie šermuje s kopím zavěšený vzhůru nohama, rozráží kruhovým pohybem vodu, odlétává pozadu, aby se vyhnul Jackieho meči, je toho spousta, ale i laik pozná hutnou kopírku, na relativně slušné scéně tak leží stín jedné z nejokatějších vykrádaček všech dob. Co dodat k filmu, jehož jediná koukatelná sekvence je "z jiného filmu"? Corey Yuen je uveden jako choreograf, takže by si zasloužil přejet drezínou, osobně bych ale řekl, že on sám nemá tolik drzosti, aby něco podobného provedl a Chan s Yenem zas nejsou takoví vejlupci, aby se do toho nechali jen tak navézt. Pravda je někde tam venku, jakkoliv vám podobné věci netrhají žíly, nic to nemění na tom, že Twins Effect 2 je skoro stejně špatný jako první díl a Twins už by konečně měly přestat znásilňovat filmovou branži a zůstat u vřískání do mikrofonu. Co bude dělat Jaycee opravdu nevím, protože hrát ani zpívat neumí. Možná by měl zůstat jen "synem Jackieho Chana", tak je neškodný a nebude dál likvidovat moje mozkové buňky. Scenáristy raději nebudu jmenovat (je jich hodně), ale k recenzi třetího dílu (mám takové tušení, že se ho dočkáme) mě donutí jen mimořádně velký úplatek. A konec, pryč z tohohle digitálního kýče, musím si pustit Fist of Legend na uklidnění nebo něco rozmlátím. Minule to odnesla skříň, díky těmhle hnusům se koukání na filmy celkem prodraží. ;) 20%

Mongkok je nejlidnatější městská čtvrť na světě a právě teď je ve varu. Přímo v srdci Hong Kongu se totiž chystá atentát na šéfa jednoho z gangů. To co začalo nevinnou potyčkou v baru, totiž skončilo tragickou autonehodou a smrtí syna jednoho z šéfů. Triády tyhle problémy řeší po svém a kromě pláče nad hrobem ratolesti to znamená i najímání všehoschopných zabijáků z Číny. Je jich spousta a za levný peníz jsou schopni sebevražedných úkonů. Teď je na řadě Lai Fu. Jeho starší bratr si za nepovedenou akci odsedí dvaadvacet let ve vězení, ale co naplat, rodina je početná a chudá a tohle je, zdá se, jediná šance jak ji zaopatřit. Jenže Lai Fu má i svojí osobní misi, která je úplně mimo zabíjení nic netušících gangsterů. Hledá ve městě svojí snoubenku, která si sem také přijela vydělávat. To je snad jediná informace, kterou policie nemá. Jak určitě víte z jiných filmů, na policejním oddělení nesedí jenom trumberové a tak stačí zmáčknout pár informátorů a potřebné údaje o místech, osobách a termínech se jenom sypou. Zkuste si však hledat tuctového Číňana na tak velkém území. Stovky restaurací, drogových doupat a bordelů. Tyhle Vánoce budou muset členové policejních jednotek doma odpískat. Tahle noc bude pořádně dlouhá. Derek Yee si za svoje kriminální drama One Nite in Mongkok (název se vztahuje k názvu policejní operace, ne k časovému rámci snímku - díky flashbackům se podíváme i na dva dny před osudnou nocí) loni vysloužil řadu ocenění a je pravda, že se jako jeden z mála dokázal vymanit z běžného stereotypu filmů o Triádách, kde většinou figurují špiclové, zkorumpovaní policajti a hra intrik a podplacených grázlíků. Mongkok je především o normálních lidech, které tlak okolností svede na špatnou cestu. Derek Yee se nás dokonce snaží přesvědčit o tom, že každý chudý Číňan, který přijede do Hong Kongu se stane buď nájemným vrahem (muž) nebo prostitutkou (žena). Právě tyhle dva archetypy se úplnou náhodou srazí v jednom hotelu, když to už Lai Fu nevydrží a vydá se na obranu mladé prostitutky Dan Dan, kterou zrovna mlátí její štamgast. Od té chvíle je pár na útěku nejen před policisty, ale i gangstery. Ona postupně zjišťuje, že on není jen chudý vesničan na výletě, ale oba se naučí chápat svá rozhodnutí a pohnutky. Je vrcholně klišovité, že oba mají srdce ze zlata, ale herecké výkony Daniela Wua a Cecilie Cheung jsou natolik na úrovni, že vám tyhle scenáristické oslí můstky brzy přestanou vadit, ostatně ti dva se sešli jen proto, aby si urovnali svůj pohled na život. Celá linie s policejní jednotkou je tu jen jako pozadí pro ústřední dvojici a prakticky až do finále (všichni se náhodou sejdou na stejném místě, po noci plné pronásledování) nemá šanci výrazněji ovlivnit směřování hlavního hrdiny. Opět tu najdeme řadu klasických klišé (policista s noční můrou, policista s nervózním ukazováčkem na spoušti), ale Derek Yee si naštěstí uměl poradit a protáhnul tradiční vyústění několika "náhodami", které vás přivedou i na jiné myšlenky než jen "kde už jsem tohle viděl". Ve středu všeho ovšem stojí Daniel Wu a jeho Lai Fu, který svou mlčenlivou pózou šíří všude kolem depresi (když se k němu na druhé straně barikády přidá Milo, stíhaný nočními můrami, můžete si být jistí, že se během filmu nezasmějete). Ani Cecilia Cheung jako trochu prostá děv(k)a nemá šanci tuhle hradbu beznaděje výrazněji prolomit. A to je na druhou stranu škoda, protože největší síla filmu je zároveň největší přítěží - hodně rychle se začnete nudit a situací, které by vás rozptýlily (třeba policejní výroba "důkazů" po nezdařeném zásahu) je příliš málo. Samozřejmě se vždycky můžete pokusit víc ponořit do děje, ale není tu žádná klíčová přestřelka nebo akce, Derek Yee si své dvě hodiny ukrajuje hodně pozvolna a dokáži si živě představit, že někteří nebudou mít trpělivost sledovat Wuovo trápení až do konce. A přitom právě tam se Yee úspěšně pouští do boření žánrových pravidel a tzv. všechno "spláchne". Derek-režisér tu zkrátka zabodoval o několik tříd líp než jeho scenáristické alter-ego (skoro bych hádal, že na téhle pozici debutoval, ale má za sebou už scénářů devět) a pokud potřebujete ke kulturnímu vyžití trochu rychlejší tempo, koukněte se na film jen v případě, že chcete vědět, proč se Hong Kong jmenuje Hong Kong (ale bacha, vysvětlení je až na konci ;) 70%

Přeskočí cokoliv a pokud je to sto metrů nad zemí, tím líp! Francii už obskákali třikrát dokolečka a teď se vydávají do Thajska. Bacha na ně! Máme tu další vypalovačku z produkce Luca Bessona, která vám protrhne obě hemisféry, pokud na ní budete koukat s očekáváním filozofického díla o rozměrech Hamleta. Ve skutečnosti se musíte připravit na tlupu adrenalinových sporťáků ze všech koutů světa, kteří si vyrazí do Thajska, zařídit tu tělocvičnu pro chudé děti. To aby je mohli učit skákat po střechách, stožárech a jiných rizikových lokacích. Tak trochu fušují do řemesla Spider-Manovi a pokud jste nikdy neviděli v akci Davida Belleho a Parkour (tzv. městskou akrobacii), zřejmě vám budou oči vyskakovat z hlavy, protože to co se děje v tomhle filmu je skutečně prasárna. Naší hrdinové věří, že v životě není nic lepšího, než kopanec adrenalinu a dovádějí své hrátky skutečně až na ostří nože (v reálu to ovšem není o moc bezpečnější, především v podání Belleho). Na sportovní osvětu však v Bangkoku není zrovna vhodná doba, protože tu mezi sebou soupeří japonské a čínské gangy. Nečistokrevní sirotci Kien a Tsu se ocitli někde uprostřed a Tsu je navíc tak čarokrásná, že se do ní jeden z party skokanů zamiluje. A odtud už je jenom malý krůček do problémů, které se řeší šílenými skoky a fotogenickým kung-fu. Nečekali jste snad od francouzského akčního filmu něco jiného, že ne? Už podle číslovky v názvu pochopíte, že šílení skokani neřádí ve filmu poprvé, ostatně první díl Yamakasi se dostal i na náš trh. Skokani v něm vykrádali banky, samozřejmě s dobrým úmyslem (pomoci chudému chlapci, který se "rozsekal", když je zkoušel napodobit a teď nemá dost peněz na operaci). David Belle se od tohoto projektu distancoval právě, kvůli zločineckému podtextu (chtěl "svůj" sport prezentovat trochu víc na úrovni), což vedlo v samotném důsledku k rozkolu ve skupině. Za filmy Yamakasi tak stojí staronová skupina Yamakasi, za Banlieue 13 pak Belleho nová skupina Les Traceurs. Tolik fakta z naší reality, teď se zase ponoříme do světa filmu. Ve dvojce Yamakasi populární francouzská parta dokazuje, že zdaleka nevytáhla všechny trumfy a úvodní míčová hra, odehrávající se nad střechami pařížských věžáků, je sama o sobě důvodem, proč si film sehnat (zvlášť pokud jste o Yamakasi nikdy neslyšeli). Přesunem do Thajska (geniální prolínačka) přibude trochu důrazněji akce (ke skákání se přidá kopání, v němž lze identifikovat prapodivnou směsici kung-fu, akrobacie a thajského boxu, bohužel všichni bez výjimky dokazují, že základ pro šílené skoky u nich vychází z tréninku akrobacie a freestyleu, cit pro bojové scény, aby tu člověk pohledal) a každý z maníků zapluje do své dějové linie, což vede k nekompromisnímu nástupu klišé. Je jich tu opravdu hodně a Yamakasi 2 při své spanilé jízdě vykrádá všechno, co mu přijde pod ruku. A není toho málo, děj se totiž neskutečně drobí, zřejmě abychom si ke každému z machrů našli vztah. Výsledek je dost kontraproduktivní a připomíná guláš po provensálsku, navíc trochu moc kořeněný (hodně tomu přispívají ujeté kostýmy a zatracené francouzské sebevědomí, ti chlápci si zkrátka myslí, že když si dají na záda samurajský meč a do vlasů vetřou trochu gelu, že se jich někdo bude bát... možná by to fungovalo, kdyby ve filmu nebyly čínsky a japonsky mluvené scény, na IMDb se tomu rodilí mluvčí hodně nasmáli a i Evropan pozná, že tu něco skřípe). Ale nebuďte smutní, francouzské akční filmy sice jsou předvídatelné na tři desetinná místa (a tady se ještě mohutně zalévá patosem a etnickým mixem), ovšem i režisér Julien Siri pochopil, že co nezachrání scénář, to musí zachránit on. Jeho režie nijak nevybočuje z francouzského standardu - jemné zrychlovačky, agresivní úhly, víc barevných filtrů než byste spočítali za poslední pětiletku ve všech českých filmech, což je v tomhle případě skromně vyseknutá pochvala, která skokanům zachraňuje mírně nadprůměrné hodnocení. Všechny klíčové scény (úvodní míčovka, souboj na bambusovém lešení, finální bitka v továrně) jsou brilantně natočené a když si zvyknete na vizuální stránku (především v bojových scénách, které jsou jasně markýrované, aby nebylo vidět, že hrdinové sice umí kopat vysoko, ale málokdy se trefí tam, kam mají ;), je jasné, že tuhle vypalovačku slupnete bez zbytečného remcání. V hodnocení samozřejmě musí být zohledněna chatrná dějová stránka a často bezradní herci (a také věřím, že Seri mohl některé scény zabírat prostě... no normálně ;), ale na druhou stranu jsem rád, že se Besson i tentokrát spokojil s nepřekážejícím béčkovým pozadím a nechal zářit to hlavní - schopnosti sympatických pošuků, pro které je běžné horolezení s karabinou ztrátou času a adrenalinovou rychlokvaškou. Le Parkour je neuvěřitelně koukatelnou záležitostí a myslím, že každý, ať už minoritní nebo mainstreamový sport by si zasloužil alespoň takhle solidní prezentaci na filmovém plátně. Přesto věřím, že do třetice to vyjde ještě líp. Naděje umírá poslední. 60%

Dante Lam je smažka, pohybující se na hongkongské filmové scéně formou sinusové křivky. Vždycky natočí nějakou pecku (Beast Cops, Hit Team), aby to pak proložil hrůzou kardinálních rozměrů (Twins Effect). A navíc kamarádí s Gordonem Chanem a to už je vražedná kombinace. ;) Ale dosti humoru, v Hong Kongu konečně vyšel Heat Team, pokračování Hit Teamu a mě velice zajímalo, v jaké části sinusovky se právě Dante nachází. Hned z úvodu můžeme prozradit, že se o žádné pokračování nejedná a název Heat Team neznamená, že sledujeme ultranabušenou jednotku typanů, ale je tu vtipně proto, že na policejní stanici, kde se film odehrává se rozbila klimatizace. Je léto, venku je šestatřicet a v budově je pekelné horko. A nebude to lepší, protože ke sboru právě nastoupil playboy K.C. (Eason Chan) a ostřílený, nicméně před ženami trochu stydlivý Y.T. (Aaron Kwok). Oběma velí mírně pomatený šéf, který je posedlý povýšením a rád překvapuje své kolegy na nejrůznějších místech (třeba když se Aaron s Easonem chtějí na zkoušku políbit, ale... to už jsem možná prozradil hodně ;)). Nelekejte se, tenhle úlet patří jen do souboru Danteho slabších gagů, jinak je K.C. výhradně na holky a dovede sbalit i jeho přímou nadřízenou To, která měla před svatbou s kompostovým magnátem. O to všechno sice vůbec nejde, protože hlavním cílem je profesionální kasař Ken, mající zálusk na ultradrahý diamantový náramek (a podaří se mu ho ukrást, když v explozivní sekvenci vytáhne na policii s těžkými zbraněmi... od M-60 až po bazuku) a jeho pohledná asistentka, kterou se velmi neobratně snaží sbalit Y.T. Heat Team se naprosto neomylně po celou dobu koupe v žánru buddy-komedie a dokonce bych řekl, že Dante šel ještě o kousek dál a jeho snímek by se dal označit jako hongkongská verze Bayových Mizerů. Tedy až na to, že Mizerové jsou mnohem lepší. Vysokou laťku tu drží především herci, Eason Chan dokazuje, že pokud ho někdo umí obsadit, má co předvést a umí lidi pobavit, Aaron Kwok už je trochu slabší, tím spíš, že mu Lam nedává příliš šanci zazářit v akčních scénách (těch tu pár je, ale film na nich nestojí a nejsou ani nikterak oslnivé. Mají dobré nápady (paintballová přestřelka o vedoucí pozici v týmu), ale technicky by to chtělo přitlačit). Málokterý film předvádí slabiny režiséra v tak širokém měřítku jako Heat Team. Dante si evidentně oblíbil steadicam a čočky s dlouhým ohniskem, což v úvodu filmu působí "cool", ale steadicamové "úcuky" po každém druhém střihu začnou působit poněkud omšele, o čočkách nemluvě (naštěstí je Dantemu v půlce filmu někdo zabavil ;), mnohem větší problém jsem však měl s komediální stránkou filmu. K dispozici byl dobrý materiál obsahově, ale podání pokulhává. Dante se neobtěžuje gag podpořit vhodnou hudbou, slovo gradace je mu úplně cizí (to platí i o vývoji děje... snímek sice má finále, ale to přijde jaksi mimochodem a všichni se tam postřílí naprosto laxně ;) a sami víte, že vtip může být jakkoliv dobrý, ale musí se umět vyprávět. Kwok i Chan sice ždímou esa z rukávů jako diví, ale i herecký výkon má určité hranice, myslím, že režisér mající zkušenost s komediálním žánrem by naše bránice prohnal mnohem lépe. Dantemu se ale příliš nedaří ani na jeho domácím akčním poli. Pokud jde o duely muže proti muži, s rozvážným taktizováním, nemá konkurenci, ale při rychlopalbě na dálnici už si není tak jistý v kramflecích a jakkoliv má deset steadicamů, zvolené úhly působí skoro až televizně. Nejsou to až tak obrovské prohřešky jak by se mohlo z textu zdát, ale Danteho neohrabanost vám nedovolí se do příběhu nebo postav zažrat. Nikdo tu nechce vývoj postav (i ten je nulový, protože na konci se k sobě oba hrdinové mají skoro stejně jako na začátku, tedy s tím rozdílem, že KC má v zadku o půl kila víc olova ;), ale během těch devadesáti minut byste k nim měli cítit alespoň sympatie (nebo nenávist, každá emoce je dobrá), ke K.C.mu a Y.T.mu nepocítíte nic. Jsou jen další z nekonečné řady hrdinů, kteří vás přišli na chvíli pobavit. Nijak nevyčnívají a tak z vaší mysli ulétnou stejně rychle jako pára nad hrncem. Škoda, i když pro Danteho to není zdaleka spodní hrana sinusoidy. Teď se chystám na jeho Jiang Hu z roku 2000 a když se to povede, tak možná i Love on the Rocks s Donniem Yenem. Modlete se za mě. 50%

Panna Rittikrai je spoluautorem scénáře k Ong-Baku a také spoluautorem choreografie snímku, který v roce 2003 zahýbal fanoušky bojových umění. I když se jejich pozornost nesportovně zaměřuje jen na hvězdu snímku - Tonyho Jaa, který momentálně natáčí v Austrálii, Rittikrai mezitím debutoval filmem Born to Fight a první ukázky naznačovaly, že po kaskadérské a akční stránce to bude přinejmenším stejné maso. A to jsme si nemohli nechat ujít. Born to Fight je mnohem ambicióznější než Ong-Bak, minimálně co se týče dějové stránky - v první sekvenci, kde hlavní hrdina, policista, dopadne známého teroristu a překupníka zbraní vybuchne víc věcí než v celém Ong-Baku dohromady a kaskadéři vám opět předvedou, že nemají pud sebezáchovy. Pak se ale něco porouchá a začne vycházet najevo, že Rittikrai je možná vynikající choreograf, ale hodně slabý režisér a scenárista. I Ong-Bak měl slabý děj, ale tady už nejde o duchovní cestu jednoho vesničana - Rittikrai posílá do jedné malé vesničky partu atletů, aby tu rozdali humanitární pomoc, média to zajisté ocení. Sžití s vesničany (dělíme na roztomilé stařečky a roztomilé holčičky ;) probíhá podle plánu až do chvíle, kdy přijede banda teroristů a vyvraždí dvě třetiny vesnice (to aby se tam nepletlo příliš mnoho postav). Jejich plán je jednoduchý - vyhodit do vzduchu kus města a nechat si pár raket do zálohy, aby mohli výměnou požadovat propuštění svého vůdce, právě toho parchanta, kterého hlavní hrdina na začátku zatknul. Rittikrai zřejmě hodně koukal na hollywoodské akční filmy, ale hodně při tom přetáče - je tu vidět spousta inspirací (hrdinovo dilema pramenící ze smrti kolegy), které však nejsou dotažené do konce, popř. je zahání do rohu hromada patosu. Zpomalené záběry na staříky a děti jsou tu v nebezpečně vysoké míře a když se hrdinové vzbouří, přičemž impulzem je národní hymna, začnete hledat prášky na uklidnění. Born to Fight je zkrátka béčko jako hrom, problém je, že je to béčko s ambicemi. V Ong-Baku chatrnost příběhu víc než dost vynahrazovaly občasný humor a rychlé tempo. Tady nenajdete ani jedno, s tempem má snímek zdaleka největší potíže a tak ho lze poněkud snadno dělit podle tří hlavních akčních scén - úvodní honička s kamióny, přepad vesnice, finále snímku. Všechno to kolem je sice v rámci možností slušně natočená, ale veskrze nekoukatelná vata, která drží pohromadě s jistotou nedbale postaveného domečku s karet. Ale neházejte loket do žita, pořád ještě tu máme tři akční scény. Využítí atletů sice zní lákavěji na papíře než v reálu (když dojde na bojovou aplikaci gymnastiky a fotbalu, není to až na gag z Shaolin Soccera žádný velký zázrak), ale pořád je tu hlavní hrdina a jeho Muay Thai. Nebudu se pouštět do debat o tom jestli je lepší Tony nebo tenhle "nový Tony", protože Tony je prostě lepší a navíc v Ong-Baku používá mnohem pestřejší škálu pohybů. Ong-Bak je totiž o bojovém umění, Born to Fight je o teroristech, kteří dostanou nakládačku. Akce je tu mnohem míň, té bojové pak takřka stopové množství. Ale stačí to - zpomalené záběry neuvěřitelných úderů a BRUTÁLNÍ kaskadérské kousky vás donutí pookřát, i když budete z děje mírně řečeno konsternování. Úvod s kamiony a prakticky jakákoliv scéna z filmu, ve které je náš hrdina v bojovém módu, stojí za to. Jen škoda, že podíl akčních scén je tak malý - bitka s hoříčími klacky je krátká a finální duel by si taky zasloužil víc prostoru. Zřejmě je to dáno i tím, že Rittikraiovi mezi režírováním nezbylo tolik času na choreografii samotné akce - i kdyby se kaskadéři umlátili k smrti, Born to Fight nikdy nedosáhne takového úspěchu a atmosféry jako Ong-Bak. Roztříštění divákovy pozornosti mezi víc (nevýrazných) hrdinů je letenka do pekla, stejně jako obalení příběhu patosem (v ničem jiném to obaleno není... ten děj je trestuhodně primitivní). Z téhle konstelace Rittikraie nemůže vytáhnout jeho čarodějnická choreografie - jeho hrdinům divák nefandí tolik jako Tonymu a dovolím si tvrdit, že Born to Fight se vší tou velkolepou výpravou (neplatí zdaleka ve všem, třeba digitální výbuch metropole je... strašný) přesto technicky na Ong-Bak poněkud ztrácí. Je fajn, že Born to Fight vzniknul. To je bez diskuze - už jen kvůli akčním scénám by ho měl vidět každý, při druhém zhlédnutí ale budu osobně hodně přetáčet. ;) Když si ukousnete příliš velké sousto, zákonitě se musíte zakuckat. A přesně to se stalo. Testovaný subjekt se sice neudusil, ale doporučujeme přistupovat k němu s obezřetností. 50%

Hongkongská policie je zas jednou po uši v problémech (ostatně co může být zábavnějšího a divácky přitažlivějšího než sledovat neschopné policajty? ;) - gangsteři po nocích sjíždějí Counterstrike, takže neváhají rozpoutat v centru města přestřelku bazukami, což jsou přeci jenom ráže na které policejní osmatřicítky nestačí. Na straně spravedlnosti je bohužel jen pár odvážlivců, např. inspektor Heng, který s odhodlaností dobrmana pronásleduje záporáky doslova do posledního dechu. I on je ale vhozen do mlýnku na maso, když se po náhodných záběrech v televizi dotkne popularita policie bodu mrazu a vedení se rozhodne udělat z policejních zásahů velkolepou show - stačí najmout reportéry, podplatit novináře a sestříhat z akce působivý trailer, ona už se veřejnost chytne a policisté budou opět za hrdiny. Nový model se musí vyzkoušet v reálu a v jednom činžáku se zrovna zabarikádovala naše čtveřice z úvodu filmu (ano, ti s těmi bazukami), která se od běžných zlodějíčků trochu liší. Jejich vůdce Yuan brzy pochopí jakou hru zkouší policie hrát a pomocí internetu uvádí optimistické policejní reporty na správnou míru. Média tak balancují na hraně mezi oběma barikádami a veřejnost se střídavě naklání na stranu policistů a gangsterů. Uznávaný režisér Johnnie To celkem rád rýpe do hongkongských poměrů a žádné téma mu není cizí, takže zápletky jeho thrillerů lze často chápat jako víc než jen nudnou akční vatu. Breaking News (označení pro žhavou televizní reportáž, většinou vysílanou live) je v první řadě o vlivu médií a ohýbání pravdy v očích diváků. Až v druhém plánu sledujeme akční trojúhelník zahrnující gangstera Yuana, sveřepého policistu Henga a policejní šéfku Rebeccu, která celou show vymyslela. Díky jejímu návrhu se před činžákem postupně sjede všechno co má Hong Kong k dispozici - PTU (Police Tactical Unit), SDU (Special Duties Unit), desítky policistů, prostě peklo na zemi. Ještě než se tohle všechno seřadí, vnikne do budovy Heng s hrstkou věrných kolegů a podle filmových pravidel to bude právě on, kdo se stane Yuanovou nemesis. V tomhle bodě Toův film trochu skřípe, protože ačkoliv je činžák vysoký "jako kráva", stovky příslušníků speciálních jednotek v něm pobíhají jako splašené husy a i když policie přesně ví (díky Hengovi), kde se gangsteři nacházejí, není schopna je při jejich přesunech zatlačit ke zdi. Je to škoda, protože na všem ostatním si dal režisér záležet, akce je natočená v obyčejně vypadajících, ale chytře volených dlouhých záběrech, takže vám skutečně nic neunikne. A je na co koukat, protože se tu střílí často, bohužel, jak už bylo naznačeno, většinou zbůhdarma. Na tom, že logiku policejního postupu nebudete nemilosrdně pitvat, má největší zásluhu samotné téma (Johnnie To se soustředí především na onu mediální propagandu, hrdinové jsou vedlejší) a především herecké obsazení - Nicka Cheunga a Richieho Jena jsem měl zafixované jen jako solidní komiky, ale oba zvládají s přehledem i vážnější polohy, zvlášť Cheung je nadějným prototypem akční hvězdy (a je až nebezpečně podobný Donniemu Yenovi), jediný kdo trochu zaostává je Kelly Chen, ale té to promineme, protože je po čertech hezká. Herce překvapivě neshodí ani veliká míra anglických frází (ty zní při přechodech z kantonštiny přeci jen trochu prkenně), kterých je tu požehnaně (je ho holt policejní thriller a v těchto složkách se angličtina používá hojně). Breaking News asi neposbírá festivalové ceny a upřímně pochybuji, že by vám něčím výrazně utkvěl v paměti, ale Toovi se zas jednou podařilo natočit řemeslně bezchybný thriller s ne úplně obyčejným tématem a dobře zahranými postavami. Je to celé kapku vypočítavé, místy hodně přitažené za vlasy, ale slupnete to jako lehký dezert po vydařeném nedělním obědě. Víc takových... 70%

Johnnie To je jedním z hongkongských veteránů, kteří vydrželi natáčet dodnes, aniž by se to nějak výrazně podepsalo na kvalitě jejich filmů. Relativně nedávno jsme recenzovali jeho pichlavou satiru Breaking News a teď je tu s dalším filmem, který se tentokrát věnuje znovuobjevování starých dobrých časů a starých dobrých přátel. Jako pozadí k téhle psychologické sondě si Johnnie vybral netradičně judo (jak prozrazuje už název článku), takže pokud se v tomhle mikrovesmíru začne někdo mlátit, očekávejte přehozy, páky a spoustu vykloubených končetin. Co naopak nesmíte čekat je, že film vykoná pro judo stejnou službu jako Ong-Bak pro Muay Thai. V tom případě neznáte Toovu tvorbu ani v nejmenším a tenhle film pro vás bude hořkým zklamáním. V první řadě je drama a akce je tu jen jakousi třešničkou na dortu... přičemž se bojuje opravdu jenom, když je potřeba a duely (je tu jediná hromadná bitka) jsou patřičně stylizovány. Nutno dodat, že To si opět pěstuje svůj vizuální šmrnc, takže film vypadá neuvěřitelně sexy, k čemuž jistě přispívají i Aaron Kwok, Louis Koo a Cherrie Ying v hlavních rolí. Představují trojici ztracenců uprostřed velkého Hong Kongu. Jejich osudy jsou různé, přesto se jednoho dne sejdou v baru, který patří jednomu z nich, Sze-Tovi. Dřív to býval výborný zápasník, dnes už jen zpitá troska a věčný gambler. Tony do baru přichází jako nadšený mladík, fanoušek do juda, který chce praštit o zem s každým, kdo by mohl být kvalitním soupeřem. Po první konfrontaci se Sze-Tem pochopí, že tady už není o co stát, přesto s ním zůstává. A dívka? Ta přišla do baru na konkurz zpěvačky a hned se zapletla do menší krádeže, kterou Sze-To zinscenoval, aby měl další peníze na sázení. Throwdown je neuvěřitelně pomalý a dalo by se říct lyrický film. Na první pohled v něm vlastně o nic nejde, všichni tu umí judo a tak nějak se znají. Děj pluje kupředu jako obrovský ledovec - nepostřehnete jeho pohyb, ale přesto se milimetr za milimetrem přibližuje k nějakému proroctví, které nemusíte hned pochopit. Všechny postavy jsou fantasticky vykreslené (a na dost malé ploše, je holt vidět, že To není žádný zelenáč) a velkou zásluhu na tom mají mladí herci (především Aarona Kwoka mám rád víc a víc), jejichž protiváhu tu představuje především neuvěřitelně charismatický Tony Leung Ka-Fai jako mistr Kong, který by si to se Sze-Tem rád rozdal (prosím, žádné dvojsmysly) a tak trpělivě čeká, až ho něco praští přes nos a on začne brát život zase vážně. Dostane se do formy. K tomuto zlomu nakonec přispěje nejen náklonnost zmíněné dívky, Mony, se kterou Sze-To konečně zažije trochu vzrušení, ale i úmrtí jeho starého mistra, kterého všude doprovází mentálně zaostalý kamarád se sklonem ke spontánnímu zpěvu a citacím Akiry Kurosawy (kterému je film věnován a poznáte to nejen z neustále omílané hlášky). Je mi celkem jasné, že Throwdown každý nestráví a vidím za tím tak trochu Toův úmysl, snahu pohrát si s divákem. Ve filmu se vyskytuje spousta prvoplánových klišé, ale žádné z nich není rozehráno a dovedeno do konce. Stejně je to se vztahy mezi hlavními hrdiny. Jako by režisér jenom zachytával různé okamžiky ze života postav a sázel je dohromady v jakémsi snovém oparu, kde zdánlivě nic nedává příliš smysl, ale drží si to nezaměnitelnou atmosféru. Navíc tenhle film je skutečně trochu složitější... odhalte si sami metaforu s balónkem, zkuste přijít na to, proč Sze-To pořád o něco zakopává, drží kostky při sázení tak, jak je drží a Kong má při závěrečném souboji roušku. Možná vám napoví Tonyho smyšlená historka. A mimochodem... judo v tomhle filmu vypadá velice dobře, velice vášnivě. Až začnou hongkongští filmaři takový náboj a takové nadšení dávat znovu do kung-fu scén, možná se dočkáme opět kvalitních akčních filmů. 80%

Moving Targets je nejnovější z hongkongských áčkových kriminálek, které operují s Triádami, podplacenými policajty a vůbec vším, čím nás hongkongská kinematografie v posledních letech zahrnuje. Musím říct, že když odrolovaly závěrečné titulky, zůstaly ve mě smíšené pocity. Opět byl natočen vynikající film, ale kdybych měl spočítat filmy, ve kterých se mladí policisté (které hrají buď Edison Chen nebo Nicolas Tse nebo Daniel Wu) potýkají s morálními problémy, zřejmě bych se nedopočítal. Nechci milovanému průmyslu upírat právo na žánr, který doposud vždycky dokonale fungoval, ale změna nikdy neuškodí. Fascinující je, že tenhle film natočil Wong Jing (nechtěl jsem tomu věřit, zjistil jsem to až po zhlédnutí filmu), člověk, který ve svých filmech bere malé roličky podivínů s brýlemi, jenž obsahují stěrače a ještě loni (oops... vlastně předloni - 2003) natočil šílenou parodii, plnou jeho trademarků, nazvanou Spy Dad (v níž dostávají co proto nejen Spy Kids, ale spousty dalších hollywoodských i asijských fláků). Neměl bych se zřejmě příliš divit, Wong Jing byl vždycky hlavně producent a tak jde tam, odkud tečou peníze a Hong Kongem zkrátka posledních pár let hýbou dobře napsané a zahrané kriminálky. Moving Targets jsou bohužel i bohudík ukázkovým příkladem. Když už jsem se vyplakal nad nedostatkem bezhlavé akce a přírodovědných dokumentů, mohli bychom popojet. Pro Wong Jinga to popravdě není první výlet do krajin akčních thrillerů, natočil ještě Colour of the Truth (nezaměňovat s filmem, který už je na HK Stars zrecenzován!), který snad brzy otestujeme také (a budeme ho muset nějak zábavně pojmenovat, aby nedocházelo k omylům). Moving Targets je překvapivě adaptací televizního seriálu z osmdesátých let (ve kterém mj. hráli i Tony Leung nebo Maggie Cheung), což vypadá, že Wong Jing přesně věděl, proč točí zrovna tohle (a stejně to bylo k ničemu, protože snímek v hongkongských kinech v podstatě propadl). Hlavní hrdinové jsou tu dva. Kit (Nicolas Tse) se dal k policii, protože si už v mládí hrál na policajty a zloděje. Jeho otec, když bylo Kitovi šest, postřelil matku, odjel a už se víckrát neukázal. Fit (Edison Chen) je Kitův kamarád z policejní školy, je to jedno z těch přátelství až za hrob. Tenhle informační foršpan vám Wong Jing poskytne už během úvodní, velice efektní, přestřelky, která je sice absolutně nelogická (parta "arabášů" přijede na scénu a začne střílet do všeho kolem, naši hrdinové jsou "náhodou" poblíž ;), ale plní svůj účel. Po téhle jednoduché představovačce se začne všechno komplikovat. Na místo činu totiž přijede Kitův otec, který také pracuje u policie, nicméně svého syna patnáct let neviděl a Kit si navíc změnil jméno. Vzájemná nevraživost těch dvou ze scény přímo sálá a Fit uvězněný uprostřed tohoto neviditelného duelu se jen nervózně ošívá. I on si však prožije těžké chvilky, protože vztah otec-syn je v jeho podání stejně "na nože". Dojde to tak daleko, že Fit musí svou rodinu zachraňovat před jedním z triádích šéfů. To že je policista, je v tomhle případě spíš na škodu, protože Velkej Bryan právě shání obětního beránka, který by mu na policisty donášel. Během několika filmových minut se tak bortí všechny skálopevné svazky a Wong Jing nasazuje depresivní nálady. Děj Moving Targets je celkem uvěřitelný a obratně odhaluje drobné detaily, které jsou příčinou onoho krůčku, vedoucího za hranici té či oné barikády. Nic není černobílé, jak v první půli filmu prohlásí Kitův otec (hraje ho Simon Yam). Zjistí to i Kit. Kde je tedy problém? (vždycky je někde nějaký problém, jinak bychom se my recenzenti takhle blbě neptali :) Wong Jing se díkybohu nesnažil do hry zapojit humor a tak je atmosféra napjatá na nejvyšší možnou míru, nicméně bez této berličky jeho režijní umění ztrácí na stabilitě. Některé dějové zvraty jsou příliš vynucené a nebýt skutečně dobře obsazené hlavní dvojky (o obou jsem si dřív myslel, že to jsou jen neškodné popové tvářičky, ale už je to pár filmů nazad, co jsem vzal svoje slova zpátky. Především Edison Chen je tu hodně ve formě), byla by křečovitost scénáře, která všemu velí zapadnout do té správné pozice (i kdyby to mělo znamenat sice dočasnou, ale absolutní ztrátu logiky), mnohem okatější. Takhle je to "ok", což ovšem na úplnou špičku žánru nestačí. Víc než kdy jindy jsem si u Moving Targets uvědomoval, že tohle už jsem někde viděl a zřejmě i v lepším provedení. Proto ostatně ten povzdech na začátku recenze. Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že akční scény tenhle film posunou trochu jinam, ale na to jich je až příliš málo a Wong Jing se snaží, aby byly hodně "cool". Což je bohužel špatná cesta, protože při vší úctě k choreografii Chiu Lee-Tata (má ve filmu i malou roličku zabijáka Dicksona) - krátké a nevýrazné souboje nestačí vylepšit divokým pohybem kamery, popř. vyhozením několika filmových políček (naopak, tohle spíš akční scény zabíjí). Akčním vrcholem filmu tak zůstává nadupaná přestřelka v úvodu. Škoda. Wong Jingova nezkušenost s žánrem místy filmu podkopává nohy (vykrádačka 24 a jejího "okýnkování" se sem skutečně nehodí), ale co naplat, ten chlap si umí zaplatit největší hvězdy a ten scénář není úplně nejhorší, takže nakonec i tenhle celuloidový míč s jistotou spadne do koše. Moving Targets jsou sázkou na jistotu, na kterou zřejmě brzy zapomenete. Všechno tu funguje jen proto, aby to fungovalo a pod naleštěným zevnějškem se toho moc neskrývá. Jsem docela zvědav na Colour of the Truth, kde si prý Wong Jing poradil s látkou trochu lépe, ale abych pravdu řekl, doufám, že hongkongská kinematografie začne brzy natáčet víc jiných žánrů. I kaviáru se člověk jednou přejí, bez ohledu na to jak moc mu chutná. 70%

Ačkoliv Versus nebyl úplně to právé ořechové, jasně dokázal, že když má někdo talent, může zajít do lesa a za pár babek tam natočit slušivý experimentální horor. Teď se Kitamura vrací, s podstatně většími ambicemi a filmem, který je adaptací velice úspěšné mangy. Azumi je dívka, kterou Mistr našel v útlém věku, sedící nad tělem své mrtvé matky. Neplakala, jen zaraženě seděla, ponechána svému osudu. Mistr ji vzal pod svá křídla a zařadil ji do skupiny dětí, která ho doprovázela. Těžko říct, zda to byla pro mladou dívku šťastná událost nebo začátek její kletby. Mistr byl totiž vysoce postaveným příslušníkem jednoho klanu a vzhledem k tomu, že se děj odehrává ve feudálním Japonsku, je jasné, že se dostáváme do doby plné úkladných vražd, intrik a boje o nadvládu nad Japonskem. Mistr má tajný úkol a to sice vytrénovat ze svých svěřenců stoje na zabíjení, které nebudou mít slitování s nikým. Z Azumi a jejích kamarádů tak vyrůstá daleko od civilizace elitní jednotka zabijáků, která zajistí, že se žádný zloduch nepokusí sesadit panovníka. Jenže co rozhoduje o tom, kdo je zloduch a kdo ne? A proč zabíjet jen některé zloduchy? Azumi se stane největším mistrem meče široko daleko, ale její otázky nelze zodpovědět bez krveprolití. Už první test Mistra zbaví nevinnosti všechny ve skupině a počet "hrdinů" se smrskne na půlku. Úvozovky u slova hrdina jsou plně na místě, protože notnou chvíli je nám ústřední téma prezentováno takřka bez emocí a Azumi je vykreslena jako produkt poctivého vojenského výcviku. Neví jak by se měla chovat dívka jejího věku, nemá žádnou motivaci, jen poslouchá Mistra a její meč kosí lidské osudy, o nichž nemá mladá dívka ani sebemenší zdání. Je dokonalým vojákem - nad oběťmi nepláče, ale krve přibývá a nelze tomu jen tak přihlížet. I když divák je nakonec po téměř dvouapůlhodinové masáži, při které zhasnou stovky životů, přesvědčen, že existují velcí záporáci a malí záporáci a že Azumi je ve světle této skutečnosti nejkladnější a "nejčistší" postavou celého díla, krev to z jejích rukou nesmyje. A to je koneckonců dobře, protože snad jedině Japonská produkce je schopna čas od času proti téhle hollywoodské černobílosti zabojovat i v mainstreamových vodách. Pro Kitamuru byla určitě adaptace košaté předlohy velkou výzvou, i když si řadu scénářů napsal sám, velkolepému příběhu z Japonska za dob samurajů a ninjů by odolal málokdo. Azumi tu coby středobod příběhu působí jako zjevení z jiného světa - překrásná, a na pohled křehká dívka je andělem smrti a její meč zasahuje rychlostí blesku. Mistrovi zabijáci na své cestě za "splněním mise" potkají řadu vykuků (lídři konkurenčních gangů nejsou padlí na hlavu, takže se brání odpovídajícím způsobem) - vychytralý samuraj Kanbei, psí ninja Saru nebo nejlepší z nejlepších - Mogami Bijomaru, bojovník ve sněhobílém hávu s růží pro soupeře, pro toho který prohrál... Tváří tvář tomuto spektru vychytaných postav nelze nevidět kořeny comicsové poetiky a Ryuhei Kitamura je naštěstí umí zužitkovat a dostává své pověsti vynalézavého tvůrce. Azumi je koncertem barevných filtrů, nabízí netradiční kamerové jízdy (helikoptérové záběry v závěru jsou něčím co jinde těžko uvidíte), je zkrátka vypiplaná od hlavy až k patě, i ta krev na kostýmech pak vypadá neuvěřitelně fotogenicky, protože Kitamura netlačí na pilu a pozvolna vám vnutí svůj neotřelý styl. Malou výjimkou jsou však bojové scény. Ne že by tedy byly něčím, co táhne film dolů, ale sází se v nich spíš na kvantitu než na kvalitu. Výsledkem je, že se tu sice víc mluví mečem než ústy, ale řada soubojů (především rutinní vyhlazovačky bezejmenných skupin bojovníků) se mění v poplácávání mečem. Není v tom žádná emoce a díky tomu, že většina herců nikdy nedržela katanu v ruce, musí Ryuhei maskovat kudy to jde - rychlé střihy, vyhazování snímků, krve sice dost, ale řezných ran pomálu. Ani za vlasy přitažená stylizace ale nepomůže hercům k tomu, aby působili jako velmistři. Ta akce s velkým "a" vás čeká až ke konci, kdy zkříží své cesty důležitější persóny. Nevyváženost akce a některé okamžiky při kterých pozdvihnete obočí v rozpačitém úžasu (souboj ninjů) naštěstí ustupují do pozadí velkého příběhu. Kitamura se nevyvaroval některých chyb, ale od pádu do filmového průměru ho vždy zachrání výborná předloha. Není to jen o síle hlavního charakteru, Azumi, ale o celém prostředí japonských klanů a pozoruhodných bojovníků (bohužel jen na straně zla, parta zabijáků ve které je Azumi je výrazově až moc plochá). Tímhle vás Kitamura určitě chytí za šos a i když mohl film trochu zkrátit (posledních deset minut je tu trochu navíc), zvládl celek ukočírovat mnohem zkušeněji než předchozí Versus. Azumi tak určitě potěší velké zástupy fanoušků (a nemusí vám na stěně zrovna viset kolekce samurajských mečů) a Kitamura nám roste v pozoruhodného režiséra, který se od blairwitchovského řádění v lese dokázal prokopat až k samurajskému eposu. Co asi předvede příště? Japonské Hvězdné války? Budu se těšit... 80%