HKstars

Bylo to v roce 1996, kdy se Donnie rozešel ve zlém s Yuen Woo-Pingem (stalo se tak na place Iron Monkey 2) a jako malé naštvané děcko se přesunul na svůj vlastní píseček a začal dělat vlastní bábovičky. Tou úplně první je jeho režijní, scenáristický a bůhvíjaký ještě debut Legend of the Wolf. Velké oči, málo písku a dva rozhádané tábory fanoušků, přičemž nejnevinnější dotaz v jejich verbálních bitvách zní "proč se to sakra jmenuje New Big Boss"? ;). Dějová linie se snaží být působivá ve chvíli, kdy rozetne film na dvě časové roviny. Sledujeme nájemného zabijáka (pro další vývoj naprosto nepodstatnou postavu), která se chce přesvědčit o tom, zda legendární "Wolf", o kterém se toho tolik vypráví, skutečně existuje. Tajemný muž, Wolfův poskok, ho zavede do temného bytu, kde sedí-leží zestárlý Wolf (Donnie Yen s make-upem třetí generace) a tady už na diváka vyskočí první flashback. Rázem se dostáváme o třicet, možná čtyřicet let dozadu, kdy Donnie co by statný junák prožívá svá dobrodružství. Problém je, že ačkoliv je příběh komplexní (a celkem úspěšně se tak v úvodu tváří), ve chvíli kdy se objeví flashback flashbacku ve flashbacku, začnou i ti důvěřivější pochybovat o Donnieho duševním stavu. Některé střihy jsou navíc tak matoucí, že nevíte zda jste zůstali ve stejné scéně, nebo už se děje něco úplně jiného. Donniemu to možná na papíře všechno hrálo, ale výsledná celuloidová masa je pastí na nepozorné diváky. Vlastně je pastí na všechny, protože spletitý příběh vám zamotá hlavu, i když se budete bránit sebeurputněji, za což mohou především herci (někteří vesničani zjevně viděli kameru poprvé v životě a do svých replik montovali bonusový text) a Donnieho umělecké křeče (epileptické prostříhávání dvou záběrů do sebe je tím nejlepším co můžete členům rodiny nabídnout ;). Nikdo by zřejmě nevyčítal divoký střih a neposlušnou kameru v bojových scénách, ale pokud je tímto způsobem vyroben celý film, vzbuzuje to dojem tvůrčí zoufalosti. Donnie na žádném charakteru nesetrvá dlouho, žádnou emoci nedotáhne do konce. I hlavní postava je neprostupná, zvlášť když ji Donnie hraje jako životem zuboženou trosku, která neustále musí s někým bojovat. Vrcholem je pak laxní sledování předehry osudového finále. Až budou vaší milované sekat hlavu, neberte si příklad z Donnieho výrazu ve stylu "když umřela, tak umřela". Zkrátka a dobře dějová linie skrývá mnohá nepříjemná překvapení, díky kterým si běžný divák bude po deseti minutách přát, aby se herci už jenom mlátili a pokud možno nemluvili, nepřemýšleli a hlavně nehráli. Chudák ještě neví, že akční scény ho nezachrání. Celý film se tak stává klecí, ze které je jediná cesta. Tlačítko na ovladači s nekompromisním nápisem "STOP". Ale pro ty odvážné, kteří by chtěli film dokoukat do konce... Akční scény jsou imponující použitím extraširokých záběrů a kýčovitých barviček (filtry jsou moc pěkné) a proč to nepřiznat, Donnie umí kopat jako málokdo. Jenže k čemu je celý widescreen, když většina klíčových úderů proběhne mimo oko kamery. Snad Donnie nemohl sehnat dostatek kvalitních bijců a stuntmanů, takže většina záběrů probíhá tak, že Donnie běží skrz skupinu obětavců a mlátí kolem sebe, přičemž divák si v té smršti střihů domýšlí co se vlastně děje. Osobně věřím, že se tam dějí zajímavé věci (pač Donniemu občas skutečně vyjde krok a vystřihne fajn trik), ale neuvidíte je. A možná byste je neviděli, i kdyby je kamera milosrdně zabírala, protože Donnie je mistr ve zrychlování, pač to podle něj vypadá cool. Ano, vypadá cool když se z nebe snese Finist, jasný sokol převlečený za kung-fistu a hlavou dolů zavěšen na jakýchsi liánách začne Donnieho zasypávat ručními kombinacemi (přičemž oba si to navzájem vykrývají) a všechno je dvoj až trojnásob zrychleno (a aby se to nepoznalo, operuje Donnie jen a jen se záběry na polodetail a detail). První pět vteřin to vypadá docela fajn, tu zbylou minutu už to začíná být poněkud omšelé. Prozrazuje se tak zásadní věc, která provází všechny Yenovy filmy - neznalost míry. Jako režisér rád experimentuje, ale když ujede a "přetáhne" nemá nikoho, kdo by mu poradil (nebo si poradit nenechá). Když pominu neuvěřitelně komplikovaný příběh, jenž diváky odradí po několika ne-úplně-logických kličkách, zbudou tu akční scény (je jich dost), které zřejmě měly být pilířem snímku. Nejsou - některé jsou nepřehledné, některé příliš přetrikované (zrychlení, dráty) a finální megasouboj je až příliš zdlouhavý (s nečekaně brutálním koncem, který však svou dramatičností vyzní spíš komicky), žádná z akcí nemá v důsledku takový potenciál, aby vás donutila vydechnout nadšením, protože i ty nadějné (lesní běh) se ztrácejí ve změti nenavazujících střihů. Legend of the Wolf je smutným důkazem toho, jak moc se může vymknout experiment z ruky. Zajímavé je, že ačkoliv i další filmy (Ballistic Kiss) potvrdily Donnieho neochotu měnit postupy a přizpůsobit se trendům, stejně jako podivnou žánrovou orientaci, jeho debut je natolik kontroverzním kouskem, že se kolem něj vznáší jistá aura kultu. Na světě skutečně existují fanoušci, kteří budou bojové scény bránit do posledního dechu (asi skutečně vidí za roh záběru) a s kamennou tváří vám vysvětlí veškeré dějové zvraty a dokonce i podtexty uměleckých záběrů. Přiznám se, že jim závidím, protože i po druhém shlédnutí mi Legend of the Wolf připadá jako duševní výron, který měl zůstat v šuplíku. Marně se modlím, aby jednou nastal den, kdy Donnie s těmihle tvůrčími eskapádami skončí, postaví se před kameru a zeptá se "tak co mám dělat?". Pro jeho kariéru to bude to nejlepší... 40%

Bylo to v roce 1996, kdy se Donnie rozešel ve zlém s Yuen Woo-Pingem (stalo se tak na place Iron Monkey 2) a jako malé naštvané děcko se přesunul na svůj vlastní píseček a začal dělat vlastní bábovičky. Tou úplně první je jeho režijní, scenáristický a bůhvíjaký ještě debut Legend of the Wolf. Velké oči, málo písku a dva rozhádané tábory fanoušků, přičemž nejnevinnější dotaz v jejich verbálních bitvách zní "proč se to sakra jmenuje New Big Boss"? ;). Dějová linie se snaží být působivá ve chvíli, kdy rozetne film na dvě časové roviny. Sledujeme nájemného zabijáka (pro další vývoj naprosto nepodstatnou postavu), která se chce přesvědčit o tom, zda legendární "Wolf", o kterém se toho tolik vypráví, skutečně existuje. Tajemný muž, Wolfův poskok, ho zavede do temného bytu, kde sedí-leží zestárlý Wolf (Donnie Yen s make-upem třetí generace) a tady už na diváka vyskočí první flashback. Rázem se dostáváme o třicet, možná čtyřicet let dozadu, kdy Donnie co by statný junák prožívá svá dobrodružství. Problém je, že ačkoliv je příběh komplexní (a celkem úspěšně se tak v úvodu tváří), ve chvíli kdy se objeví flashback flashbacku ve flashbacku, začnou i ti důvěřivější pochybovat o Donnieho duševním stavu. Některé střihy jsou navíc tak matoucí, že nevíte zda jste zůstali ve stejné scéně, nebo už se děje něco úplně jiného. Donniemu to možná na papíře všechno hrálo, ale výsledná celuloidová masa je pastí na nepozorné diváky. Vlastně je pastí na všechny, protože spletitý příběh vám zamotá hlavu, i když se budete bránit sebeurputněji, za což mohou především herci (někteří vesničani zjevně viděli kameru poprvé v životě a do svých replik montovali bonusový text) a Donnieho umělecké křeče (epileptické prostříhávání dvou záběrů do sebe je tím nejlepším co můžete členům rodiny nabídnout ;). Nikdo by zřejmě nevyčítal divoký střih a neposlušnou kameru v bojových scénách, ale pokud je tímto způsobem vyroben celý film, vzbuzuje to dojem tvůrčí zoufalosti. Donnie na žádném charakteru nesetrvá dlouho, žádnou emoci nedotáhne do konce. I hlavní postava je neprostupná, zvlášť když ji Donnie hraje jako životem zuboženou trosku, která neustále musí s někým bojovat. Vrcholem je pak laxní sledování předehry osudového finále. Až budou vaší milované sekat hlavu, neberte si příklad z Donnieho výrazu ve stylu "když umřela, tak umřela". Zkrátka a dobře dějová linie skrývá mnohá nepříjemná překvapení, díky kterým si běžný divák bude po deseti minutách přát, aby se herci už jenom mlátili a pokud možno nemluvili, nepřemýšleli a hlavně nehráli. Chudák ještě neví, že akční scény ho nezachrání. Celý film se tak stává klecí, ze které je jediná cesta. Tlačítko na ovladači s nekompromisním nápisem "STOP". Ale pro ty odvážné, kteří by chtěli film dokoukat do konce... Akční scény jsou imponující použitím extraširokých záběrů a kýčovitých barviček (filtry jsou moc pěkné) a proč to nepřiznat, Donnie umí kopat jako málokdo. Jenže k čemu je celý widescreen, když většina klíčových úderů proběhne mimo oko kamery. Snad Donnie nemohl sehnat dostatek kvalitních bijců a stuntmanů, takže většina záběrů probíhá tak, že Donnie běží skrz skupinu obětavců a mlátí kolem sebe, přičemž divák si v té smršti střihů domýšlí co se vlastně děje. Osobně věřím, že se tam dějí zajímavé věci (pač Donniemu občas skutečně vyjde krok a vystřihne fajn trik), ale neuvidíte je. A možná byste je neviděli, i kdyby je kamera milosrdně zabírala, protože Donnie je mistr ve zrychlování, pač to podle něj vypadá cool. Ano, vypadá cool když se z nebe snese Finist, jasný sokol převlečený za kung-fistu a hlavou dolů zavěšen na jakýchsi liánách začne Donnieho zasypávat ručními kombinacemi (přičemž oba si to navzájem vykrývají) a všechno je dvoj až trojnásob zrychleno (a aby se to nepoznalo, operuje Donnie jen a jen se záběry na polodetail a detail). První pět vteřin to vypadá docela fajn, tu zbylou minutu už to začíná být poněkud omšelé. Prozrazuje se tak zásadní věc, která provází všechny Yenovy filmy - neznalost míry. Jako režisér rád experimentuje, ale když ujede a "přetáhne" nemá nikoho, kdo by mu poradil (nebo si poradit nenechá). Když pominu neuvěřitelně komplikovaný příběh, jenž diváky odradí po několika ne-úplně-logických kličkách, zbudou tu akční scény (je jich dost), které zřejmě měly být pilířem snímku. Nejsou - některé jsou nepřehledné, některé příliš přetrikované (zrychlení, dráty) a finální megasouboj je až příliš zdlouhavý (s nečekaně brutálním koncem, který však svou dramatičností vyzní spíš komicky), žádná z akcí nemá v důsledku takový potenciál, aby vás donutila vydechnout nadšením, protože i ty nadějné (lesní běh) se ztrácejí ve změti nenavazujících střihů. Legend of the Wolf je smutným důkazem toho, jak moc se může vymknout experiment z ruky. Zajímavé je, že ačkoliv i další filmy (Ballistic Kiss) potvrdily Donnieho neochotu měnit postupy a přizpůsobit se trendům, stejně jako podivnou žánrovou orientaci, jeho debut je natolik kontroverzním kouskem, že se kolem něj vznáší jistá aura kultu. Na světě skutečně existují fanoušci, kteří budou bojové scény bránit do posledního dechu (asi skutečně vidí za roh záběru) a s kamennou tváří vám vysvětlí veškeré dějové zvraty a dokonce i podtexty uměleckých záběrů. Přiznám se, že jim závidím, protože i po druhém shlédnutí mi Legend of the Wolf připadá jako duševní výron, který měl zůstat v šuplíku. Marně se modlím, aby jednou nastal den, kdy Donnie s těmihle tvůrčími eskapádami skončí, postaví se před kameru a zeptá se "tak co mám dělat?". Pro jeho kariéru to bude to nejlepší... 30%

Když jsem na začátku roku slyšel ódy na Sha Po Lang a hlášky o tom, že akční scény jsou ráznou odpovědí na Ong-Bak, bral jsem to s notnou rezervou. Přeci jenom měl choreo na svědomí Donnie a režíroval Wilson Yip, od kterého jsem znal jen podprůměrné Skyline Cruisers. Jenže pak přišel Unleashed a ukázalo se, že všechny postihla touha dokázat celému světu, že hongkongská choreografie neumřela, jen si dopřává pořádného šlofíka na vavřínech. Yuen Woo-Ping oklepal z Jeta prach, který se mu usazoval na ramenech (a bůhví co předvedou ve Fearless, první ukázky vypadají slibně) a teď byla řada na dalším domácím týmu - Sammo Hung si vzal na pravé křídlo Donnieho Yena a společně připravili projekt, který důmyslně spojuje přednosti klasického starého Hongkongu a moderní filmové školy. Pod slovem důmyslně byste si však neměli představovat epos ála Infernal Affairs, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Sha Po Lang je taktéž akční gangsterka, ale je nalajnovaná podstatně jednodušeji a odehrává se na ploše jediného dne a noci. Simon Yam v ní ztvárnil zarputilého policistu, který se snaží dostat na kobylku nejvlivnějšímu gangsterovi ve městě Wong Poovi (Sammo Hung). Ten právě vyšel z vězení, když byli na jeho pokyn odpraveni klíčoví svědkové. Zbyla po nich holčička, kterou si vzal Simon do opatrování, jenže protože život je svině, zjistili mu doktoři neléčitelný nádor na mozku. Ale ještě než praští s plackou a na jeho místo nastoupí superpolicajt Donnie Yen, musí Simon a jeho věrná jednotka vyřídit pár věcí. Jako na zavolanou přicházejí polodůkazy, které by mohly Wonga konečně natvrdo poslat za mříže. Simon se rozhodne z nich udělat důkazy plnohodnotné a trochu se při tom podvádí. To je pouze začátek divoké, noirem prodchnuté noci, kterou málokdo přežije. Mottem Sha Po Lang je jednoduché - nikdo není čistý a kdo chce likvidovat špínu společnosti, zákonitě se při tom umaže. I když Simonovi držíte všechny palečky, aby vousatého Samma usvědčil, věci se nakonec hnou jiným směrem a řady policie té noci povážlivě prořídnou, aby se děj omezil na čtyři výrazné postavy - Samma jako mafiánského kápa, Simona Yama jako nekompromisního poldu, Donnieho jako jeho zatím "neumazaného" nástupce a profesionálního hitmana, který chodí zásadně v bílém - Wu Jinga. To je ZATRACENĚ silná sestava, kterou však Wilson Yip zpočátku využívá jen v malých dávkách. Donnie ve flashbacích předvede pár prostocviků, Sammo při zatýkání naznačí, že si nenechá nic líbit a Wu Jing trpělivě vraždí nižší šarže a vypadá při tom jako Superman (ani blonďatý přeliv a basový dabing vás ovšem nerozhodí, hitmana tělem i duší byste mu uvěřili jen těžko). Tempo udržuje sled dramatických epizodek, ve kterých se možná až příliš tlačí na emoce, nicméně Wilson se nikdy nesplete a vymáčkne z diváka, co potřebuje. Většinou se tak děje za velkých gejzírů krve, Sha Po Lang je brutální gangsterka a nestydí se za to. Wu Jing své obětí likviduje výhradně nožem a nadělá při tom až neprofesionální bordel. Pokud krev a vyhřezlé vnitřnosti nemusíte, jistě oceníte Yipovy učesané záběry a přehledný střih, což je kombinace, kterou je v hongkongském filmu vidět čím dál tím méně. Až se budou rozdávat letošní filmové ceny, ty technické bych Sha Po Langu přisoudil bez váhání. Občas sice v dramatických scénách kameraman poodhalí artistické "já", ale akce je tu nasnímána výtečně a nemám k ní žádné výhrady. To ostatně platí i o samotné choreografii, která je skutečně návratem do zlatých časů, kdy platila za tu nejlepší v galaxii. Je to zcela jistě i výběrem aktérů a motivací, která přišla po Ong-Baku jako na zavolanou. Donnie Yen je ve filmu jako vyměněný - nejen že ho vidíme v seriózní a dobře odehrané roli (už jenom vypadá jako metrosexuál, nechová se tak ;), ale plní moje odvěké přání a bojuje naprosto ukázněně, nezrychleně a machruje jenom když je to bezpodmínečně potřeba. Navíc ve finále zkříží končetiny s Wu Jingem i Sammo Hungem, což je záležitost, na kterou byste si měli vzít ubrousek, jinak se poslintáte. Donnie se s Wu Jingem setká už v půlce filmu, tehdy přes mříže bezmocně přihlíží likvidaci jednoho ze svých kolegů. Od té chvíle přímo žebráte, aby už se do sebe ti dva pustili. S každým dalším Wu Jingovým superchvatem totiž víte, že to bude stát za to. Wilson Yip vás bude mučit do poslední chvíle a pak vás konečně uspokojí. Je to jako nádech po vynoření z vany, když překonáváte svůj vlastní rekord. Nebudu spelukovat nad tím, jak moc je škoda, že jdou do sebe ti dva zbraněmi a ne rukama a nohama, jejich bitka má švih, tempo, nápady i skvěle načrtnuté taktizování. A když už si myslíte, že to nemůže být lepší, přijde na scénu Sammo Hung a s mírnou pomocí stunt-doublů předvede, proč ho máte rádi. Souboje by mohly být trochu delší, ale kvantita je nahrazena pětihvězdičkovou kvalitou, která nemá za poslední roky obdoby. A hlavně je to ten klasický hongkongský "feel" (navzdory tomu, že finále se Sammem připomíná spíš jiu-jitsu), po kterém už tak dlouho voláme a jehož se jen mizivě dotknul Jackie v New Police Story (fighty v House of Fury proti tomuhle vypadají jako drátová náhražka, sorry Yuene, ale ten rozdíl mezi barbínama a bojovníkama je prostě vidět). Nejvíc mě ale těší, že se podařilo skloubit poutavý (byť jednoduchý) příběh a kvalitní akční scény. To vdechlo život neokoukanému subžánru, který snad brzy do svých řad přivítá nové členy. Pokud je tohle nesmělý pokus o obrodu, pak musím jenom zatleskat. 80%

Někdo by si snad podle recenzí mohl myslet, že Donnieho Yena nemám rád, ale pravda je někde úplně jinde. Za posledních pár let prostě Donnie zparchantěl, co se týče choreografie vlastních soubojů před kamerou a jako režisér je na můj vkus až příliš... jak to říct... experimentální, to možná bude to slovo. V Legend of the Wolf, jeho debutu se všechny tyhle "špatné" vlivy slily dohromady a i když na ten film nedají hardcore Donnieho fanoušci dopustit, pro mě je to zároveň jeho nejhorší počin (ale ano, neviděl jsem ještě Protegé de la Rose Noire), tím spíš je milé vidět, že při natáčení Ballistic Kiss a Shanghai Affairs (dvou filmů, které následovaly těsně po "Vlkovi", v roce 1998) se poučil a začal dělat filmy, které ocení i normální smrtelník. Nezaujatého diváka možná překvapí jaký je Donnie narcis, Shanghai Affairs jsou pro něj jakousi vlastní Once upon a Time in China, vystupuje tu jako doktor Tong Shen, který přijíždí ze zahraničních studií zpět do Číny, aby tu zadarmo léčil chudé a pomáhal jim proti bezpráví, znáte to. Zrovna když si začne zařizovat svojí kliniku ve vesnici, přižene se legendární axe gang, v čele s Yu RongGuangem (tyhle dva se setkali už v Iron Monkey). Strhne se velká bitka, protože axe gang chce vesničany vyhnat a postavit si tu kasíno. Shen se zprvu nechce do potíží zaplést, ale když jeho pomocník vyběhne zmastit pár sekerníků, nezbývá mu než (ve zpomaleném záběru) vylézt z baráku a zatočit s gangstery jak zákon káže. Souboje se odehrávají v klasickém vlčím stylu, takže Donnie rozdává rány jako kulomet, kryje stále stejnou kombinací bloků a jen málokdy je bojující dvojice zabírána z dálky, v zásadě jen sledujeme prostřihy na Donnieho machájícího rukama a odpadávající bojovníky. Celou bitku rázně ukončí policie, takže se ani nedostane na tolik očekávaný střet obou hlavních postav. I Yu RongGuang disponuje zpomalovačky (především, když se s celým gangem přesunuje z místa na místo) a charisma z něj teče plným proudem, takže mu celkem dlouho baštíte, že je vlastně takový hodný záporák, jen ho dost prudí, že mu Donnie leze do zelí (a dokonce se mu povede zhatit i stavbu kasína). V tomhle rozpoložení je tedy vrcholně nešťastné, že se Yuova sestra vydá do nemocnice, kde Donnie mj. pracuje, protože už pěkných pár let nemůže mluvit a přestalo jí bavit spoléhat na liščí božstvo, kterým ji krmí její bratr. Donnie jí vyléči raz dva a stihne se do ní i zamilovat, což ještě vyostří konflikt mezi oběma muži. No a pak jsou tu ty děti... To už vám neprozradím, musím uznat, že ač zpočátku vypadala zápletka možná až zbytečně průhledně, Shanghai Affairs je jedním z mála hongkongských filmů, které mě dokázaly vyškolit a naservírovat ve své půlce dost zajímavý zvrat. A se zvratem přicházejí mrtvoly... spousta mrtvol, která oba džentlmeny tlačí k nevyhnutelnému duelu, kvůli kterému si všichni u vchodu koupili popcorn. Donnie ale celý film až příliš vyčkává a šetří akcí. Je tu pár bleskových bitek, některé dokonce obsahují zajímavé nápady, ale jejich provedení je dost mizerné a nemluvím teď o choreografii (ta je průměrná, až na finální souboj Yua s Donniem, kde se dočkáme několika dlouhých výměn), ale o špatně sestřižených záběrech. Rozhodně je vidět potenciál všech zúčastněných, ale záběry dost podezřele nenavazují a člověka skoro až bolí oči, tím spíš, že když někdo někoho někam sekne (sekyrou většinou ;), tak Donnie zpanikaří a přestřihne někam úplně do háje, aby si záběr autocenzuroval. Proč proboha? Nejhorší ze všeho je, že od Donnieho filmu každý čeká prvotřídní akci a ta Shanghai Affairs naopak rozbíjí a odvádí pozornost od solidního příběhu. Provázanost osudů všech postav a herecké výkony (obzvlášť Yu RongGuang exceluje a dostává z té postavy zřejmě mnohem víc než bylo na papíře) jsou brilantní a v těch nejlepších momentech to vypadá, že Donnie by si mohl troufnout i na mnohem náročnější žánry než ve kterých se obyčejně pohybuje. Jenže pak je tu ta akce, která všechno boří. Souboje jsou příliš krátké a vůbec se nezatěžují s nějakou gradací, jakoby prostě někdo určil, že ve filmu bude deset minut soubojů a pak nějakým složitým matematickým modelem vypočítal kdo, proč, kde a jak. V kombinaci s nevýraznou technickou stránkou (Legend of the Wolf alespoň vypadal pěkně a hrál si s filtry, stejně jako Ballistic Kiss) pak akční scény působí spíš odpudivě než aby snímek ozdobily a okořenily. Donniemu se vůbec nepodařilo využít možnosti, které v sobě mělo použití axe gangu (to že mají všichni sekery je fajn, ale co dál?) a nebýt finále, vypadal by Yu RongGuang jako nesvéprávný fešák, který nevystřihne ani pořádnou otočku (a přitom zhruba v půlce filmu má výměnu s Donniem plnou lámaček a úchopů, kterou však příliš brzy ukončí policie). Tohle trestuhodné opomenutí táhne dobře napsaný film dolů do hlubin průměru. Je milé vidět, že s dobrým scénářem je Donnie schopen udržet krok jako režisér, ale tentokrát ho zcela neočekávaně zradila dramaturgie akčních scén. Jak už jsem řekl v úvodu, nic proti němu nemám, ale nic mě nedokáže naštvat víc než takhle spálená šance. 50%

V polovině osmdesátých let zaútočil na hongkongská kina Jackie Chan se svou Police story a v kombinaci s rozvojem žánru girls with guns (za ten je zodpovědný zase Sammo Hung), začaly klasické kung-fu old schooly vyklízet pole. I Yuen Woo-Ping si nakonec musel sbalit fidlátka a přesedlat na policejní akčňáky ze současnosti. Tiger Cage byla prvním pokusem a kdo zná Pinga, ten ví, že se do toho opřel se vší vervou... Na začátku rozehrává mimořádně průhlednou zápletku ve stylu "zabil si mi bráchu, tak tu máš přes držku". O nějakou pomstu ale vůbec nejde, protože nahozená situace, se vyřeší do dvaceti minut. Pak přichází na řadu drogový gang z Ameriky a vám začíná docházet, že ta desítka rozesmátých policistů z předsvatební párty bude drasticky zredukována. A přitom se jedná o samé známé tváře - Jackie Cheung, Donnie Yen, Leung Kar-Yan, Simon Yam a Ng Man Tat. Můžete jen tipovat, kdo půjde z kola ven. Policejní jednotka je totiž prolezlá korupcí skrz naskrz a Ping by si raději usekl pravačku, než aby vás nechal deset minut čekat na akční scénu - mrtvoly přibývají přímo raketovým tempem a při jejich výrobě se dočkáte stuntů, rvaček, přestřelek, na co jen si vaše fandovské srdce vzpomene. Stejně jako v případě pozdějších Pingových filmů ze současnosti (Tiger Cage 2, In the Line of Duty IV) je to záchrana, protože když si nalijeme čistého vína, musíme konstatovat, že pokud Ping nemůže operovat se šíleným humorem a dráty, trochu se ztrácí v obvykle hodně stupidních dialozích. Hongkongské filmy nikdy nestály na výkonech herců a tady je to vidět dvojnásob (většina těch známejších herců, kteří jsou tu k vidění, teprve získávala ostruhy). S Intersoňáckým dabingem jste se u toho alespoň řehtali jako pominutí, v originále vám občas vyvstane na čele studený pot, protože některé větné konstrukce prostě s vážnou tváří nepřejdete. Ještě štěstí, že tu máme Donnieho Yena a americkou posilu ve formě Michaela Woodse. Jejich souboj je spolu s adrenalinovým úvodem, tím nejlepším, čím se může Yuenovic klan prezentovat a i když se duel Woodse s Yenem až příliš podobá tomu z In the Line of Duty (dokonce bych se nebál použít příměru originál a remake ;), funguje skvěle a není k němu co dodat. Ostatní bitky už jsou na tom bohužel hůř, ovšem v kombinaci s přestřelkami a kaskadérskými kousky (těch je tu víc než dost), lze akční stránku věci jenom pochválit. Ostatně především díky ní se Tiger Cage těší takové přízni u fanoušků, takže vypněte mozek, abyste mohli zdárně překonat Michaela Woodse listujícího Playboyem, a hurá do akce. 60%

Po velikém úspěchu první Tygří klece (i když mám pár nápadů, rozhodně bych ocenil, kdyby mi někdy někdo vysvětlil, proč se to jmenuje zrovna takhle ;) si Ping znovu plivnul do dlaní a bleskurychle natočil druhý díl - s několika stejnými herci, ale úplně o něčem jiném. Tentokrát je středobodem příběhu točení špinavých peněz mezi americkými drogovými obchodníky a hongkongskými Triádami. V budově plné advokátních kanceláří je však v době, kdy peníze dorazí, až příliš rušno, takže stačí několik náhod a kufřík s několika miliony dolarů zmizí. Úsměvné je, že záporáci si ze všech podezřelých osob vyberou zrovna potrhlou právničku Mary (Rosamund Kwan), která před několika minutami úspěšně rozvedla policistu Alana (Donnieho Yena) s jeho ženou a chystala se odjet domů, aby se v dohlédné době šťastně vdala. Jenže to asi nedopadne, protože její snoubenec se svižně přiřadí k mrtvolám, jež kolem ní létají v klasické hongkongské rychlosti. Ping si nebere servítky a odvážně razí myšlenku, že když už musel vyměnit šavle za kulomety, přitvrdí trochu v počtu obětí. Divákům je pochopitelně jasné, že Mary kufřík nemá, ale nad pravým vlastníkem nebudou mít čas přemýšlet, protože Ping spustí v první půli filmu smršť gagů, která není k vidění ani v jeho komediálních old schoolech. Mary je totiž opravdu zmatkařka (Rosamund Kwan ji zahrála "dokonale"), takže neustále mlátí ty nesprávné lidi (především Alana, jehož považuje za zločince, který se ji mstí za rozvodové řízení), padá, brečí, vříská a mele nesmysly. Chemie mezi Donniem a Rosamund je natolik silná, že vám začne být Donnieho až líto, v těch doslova sitcomových sekvencích totiž hodně vytrpí a když ho zrovna nedecimuje Mary, objeví se na obzoru nějaký jiný problém - Maryin přítel David (Daniel Wu), který hledá ztracené peníze, policejní inspektorka (Cynthia Khan) nebo poskoci jediného skutečného záporáka filmu, Waiseho (Robin Shou). Ten plánuje zabít svého šéfa a ujmout se vedení jedné z největších Triád. Podporu mu má zajistit právě obchod s americkými protějšky, jenže k obchodu je potřeba ten zpropadený kufřík. Děj přirozeně skrz několik soubojů, stuntů a humorných okamžiků propluje do očekávaného finále, v němž Ping napravuje, co částečně zpackal v prvním díle. Zatímco v Tiger Cage I jsme mohli pořádně obdivovat jen Donnieho souboj s Michaelem Woodsem, ve dvojce (která je obecně akčnější napříč celou stopáží) si Donnie podá rovnou tři velké protivníky. Další exhibice s Woodsem je podle očekávání kvalitní (Woods dá dokonce k dobru pár velice pěkných zápasnických chvatů) a potěší i kočkování s Robinem Shouem (řada pěkných pádů a náročných kopů), ale marná sláva - nejlepším fightem je rozhodně mečovice mezi Donniem a Johnem Salvittim. Už stylizace Donnieho, stojícího zády k obrovskému větráku, naznačuje, že Ping si dal sakra záležet a choreografie této scény je úchvatná. Donnie jako obvykle hází své superrychlé kopy (zvlášť markantní je to při bitce s Woodsem, kdy má Donnie svázané ruce), Salvitti zas moc dobře ví jak zacházet s katanou. Celkově je choreografie o skok dál než v jedničce, malinkou skvrnkou budiž jen viditelné doublování Davida Wua. Abychom to shrnuli - Dvojka je dějově stejně plochá a béčková jako jednička (a koneckonců i In The Line of Duty IV) a možná bych jí vyčetl i o třídu horší herecké výkony (Rosamund je sice fajn, ale s trochou zdravého rozumu pochopíte, že výsledek jejího přehrávání je spíš štastná náhoda ;), ale Ping napodruhé už moc dobře věděl, že chatrný děj musí podepřít kvalitní akcí a humorem. Zatímco akce je zralá na vyznamenání (a je hlavním důvodem proč si film neprodleně pořídit), humor je dost křečovitý (možná je to i tím, že přítomnost vtipu je vlezle naznačována "veselou" hudbou Raymonda Wonga, která se během devadesátých let objevila snad ve všech Kickboxerech (nedělám si legraci)). Pokud ale seženete videokazetu od Intersonicu, garantuji vám, že pobavíte jako nikdy. Dabing tohohle filmu je naprosto nepřekonatelný a eskaluje standardní vtipy na úroveň geniálních hlášek. Kdo neslyšel, neuvěří. p.s. A mimochodem - existují dvě verze filmu. V hongkongské (kantonské) bojuje Donnie Yen s Robinem Shouem, kterého následně dodělá Rosamund Kwan (skok s fošnou, rána do hlavy), v mandarínské se do bitky ještě připlete Cynthia Khan a vymění si se Shouem pár úderů. 70%

Když jsem zahlédl jméno Lau Kar-Leunga na štítu pátého Aces Go Places, tušil jsem že půjde trochu do tuhého... Po čtvrtém dílu, kterým Ringo Lam úspěšně resucitoval upadající sérii přichází tenhle kung-fu ďábel s něčím co by se dalo nazvat ránou z milosti. Už v úvodu stihne rozhádat King Konga a Kodyjacka a přátelé na život a na smrt se po neúspěšné akci a rozkolu názorů rozcházejí každý jinou cestou. Jejich pověst však nebledne ani tři roky po této nešťastné události a tak budou mít brzy zaděláno na pořádné problémy. Bílá rukavice totiž ukradl čínský národní poklad - sochy terakotových válečníků a čínský Excalibur - meč z Xté dynastie. Z toho se však Bílá rukavice nebude radovat dlouho, protože se zjeví rodinné duo maskované za King Konga a Kodyjacka a díky pečlivě připravenému plánu se jim podaří meč ukrást. Všichni si samozřejmě myslí, že za tím stojí King Kong a Kodyjack (jehož žena a syn emigrovali do Kanady, takže je v tomhle díle neuvidíte) - noviny, Bílá rukavice, i čínská vláda vysílající svého Ramba (Conan Lee) začnou ty dva honit a oni se při tom do krve hádají... Zřejmě jste se při předchozím popisu moc nenasmáli a ani se vám nedivím, protože Aces Go Places 5 si na komedii pouze hraje. Poetiku a pracně budovaný styl předchozích filmů hodil Leung za hlavu a hází hrdiny z jednoho konfliktu do druhého. Nejdřív se pohádají o to jestli jsou lepší peníze nebo čest, pak musí soupeřit s mladou krví v podání nových zlodějíčků, kteří si hrají na jejich nástupce a nakonec skončí ve vězení. Tahle část už připomíná (navzdory neustálým narážkám na poprsí Niny Li) regulérní thriller a ta hrst vtipů, které Leung přihodí k dobru (nákup kulky je asi nejpovedenější, ten zbytek je ubohost) vás z letargie určitě nevytrhne. Jeho bratr Lau Kar-Wing, který zajistil choreografii akčních scén, je naštěstí rozumný a dostane i dost prostoru, aby předvedl co umí. Hlavně díky jemu těch sto minut překousnete, protože občasné bitky (zvlášť v King Kongově kanceláři) a finále uprostřed skladu plného pravých a falešných (živých) soch má solidní úroveň. Jen škoda, že s ním Lau Kar-Leung nedrží krok a kromě neustálého metání kameňáků, kterým se nikdo nesměje, se snaží i politicky znásilnit celý děj. Nejvíc to odnese stoprocentně čínský voják Conan Lee, který musí házet repliky ve stylu "ona bojovala líp, protože bojovala za vlast. Ale vy zřejmě své vlasti pomoct nechcete". Vrcholem je pak souboj čínský vs. západní meč, ve kterém se Leung zjevně vysmívá všem evropským šermířům. Je toho příliš, nad čím budete muset zavřít oči a i v těch povedených scénách je bohužel vidět, že si herci svoje party zrovna dvakrát neužili. Znuděným výrazům Samuela Huie a Karla Maky se ani nevidím. Maka napsal scénář k třetímu a čtvrtému dílu a na prvních dvou se podílel, takže když viděl, co mu s charaktery dělá Lau Kar-Leung, zřejmě prožíval na place opravdové peklo. Leslie Cheung a Nina Li v roli nástupců legendární dvojice jsou v tom tak trochu nevinně a Nina alespoň dobře vypadá. Když už nic jiného... Díky snaze Lau Kar-Winga a povedeným akčním scénám budu ještě docela mírný, ale Leung by si zasloužil pořádný výprask za to co provedl. Žádné dobré vtipy, žádná parodie čehokoliv, žádné bleskurychlé dialogy, jen podpásové gagy, které nejsou hodny ani bulharských televizních skečů. Není divu, že po pátém dílu se nad Aces Go Places definitivně zavřely vody filmového průmyslu (další dva filmy s těmito hrdiny už byly pouze odvarovými spin-offy). Smutný konec jedné legendy... 40%

King Kong se na Novém Zélandu účastní tajného experimentu, který pomocí pestrobarevných rádiových vln může z člověka udělat regulérního supermana. Takové vlny však umí vyrobit jen jeden krystal na světě a tak se není čemu divit, že je celá akce brzy přerušena partou ostrých chlapíků a vedoucí vědec je zastřelen. Ještě než k tomu dojde, svěří do King Kongovi péče jak krystal, tak i chytrou dceru (Sally Yeh). King Kongovi se ale moc nelíbí, což postačí k tomu, aby se tihle dva až do konce filmu špičkovali. Po výjimečně akčním útěku z Nového Zélandu, přichází na řadu akční hokejový zápas mezi hongkongskou policií a Interpolem, který má plně v rukou Kodyjack a přispěchavší King Kong. Z některých kombinací tohohle sportovního dua budete kroutit hlavou, ale policejní kapitán (Kwan Tak-Hing zdařile parodující své Wong Fei-Hungy) je nadmíru spokojen. V zákulisní šatně se pak všechno vyjasní a hlavní hrdinové se opět setkají se vědcovou dcerou. Ta má vůbec zvláštní talent objevovat se tam, kde číhají problémy, takže dojde k velké bitce ve volném stylu, ovšem v míře, která je v téhle sérii nevídaná. Bystřejší povahy začnou tušit odkud vítr vane... Přímo z režisérské sesle, na které se po neúspěchu trojky uvelebil překvapivě Ringo Lam, zřejmě uplatňující producentské pravidlo "zkusíme to teď úplně jinak". Čtvrtý díl se opravdu nepodobá žádnému předchůdci - Lam přesně podle své pověsti přidal na akčních scénách a pěkně s hrdiny zamával. King Kong je na tom ještě relativně dobře a Samuel Hui má konečně šanci předvést, že umí i obstojně kopat, ale Kodyjack to pěkně schytá - když vás během dvaceti minut ozáří, usmaží elektrickým proudem a nakonec ještě zapálí, je to záležitost která dovede zkazit den. To bych ale příliš předbíhal, ještě před těmito lapáliemi bude muset Kody řešit nedobrovolný let svého syna přímo ze střechy výškové budovy (vypadá to kouzelně a světe div se, o juniora máte opravdu strach, protože není ani zdaleka tak otravný jako ve trojce) a následně gangsteři celou rodinu (tedy Kodyho, Kodyho jr. a Nancy) unesou gangsteři na Nový Zéland, aby donutili King Konga vrátit krystal. A kdo za tím vším stojí? Pamatujete onoho nacistu z Dobyvatelů ztracené archy, který se popálil při snaze dostat medailon z ohně? Další důkaz toho, že Ringo při svém zametání s hrdiny a budování akční atmosféry nezapomněl čas od času utrousit dobrý fórek. Uvrtat ho do režírování tohohle filmu se nakonec ukazuje jako geniální myšlenka, protože prostor na přehrávání a slabší gagy je výrazně zúžen a místo toho nastupuje velice dobře vymyšlená akce a vývoj charakterů směrem, který nikdo nečekal. Všechno samozřejmě dobře dopadne a King Kong se nakonec do vědcovy dcery zamiluje, ale Lam si nechává ve finále zadní vrátka a naoko všem postavám udílí prvotřídní masáž. Až uvidíte King Konga, kterak pln vzteku s M-60tkou kropí nepřátele, budete se možná ptát jesli ještě pořád koukáte na Aces Go Places. Pokud první dva díly byly akční komedií a trojka "jen" komedií, ve čtyřce už akce v některých momentech zatlačuje do pozadí všechno ostatní. Nikomu to ale nevadí, protože herecká sestava je opět ve formě a vy se budete mít čemu smát a nad čím žasnout (na své si přijdou i fanoušci kaskadérských kousků). Navíc psychedelická tvorba superčlověka, spolu s nafukováním svalů patří k sekvenci, kterou nelze propásnout. ;) 60%

Třetí díly bývají kritické a je smutné, že se tohoto pořekadla drží i třetí dobrodrůžo King Konga a KodyJacka. Je pravda, že první dva díly nasadily laťku relativně vysoko, ale to co s třetím dílem provedl Tsui Hark je až k neuvěření. Tentokrát však nemůžeme všechnu vinu svalovat na něj, protože scénář je, slabě řečeno, poněkud přitažený za vlasy. Fascinace Jamesem Bondem se dostala nejen do názvu, ale i do příběhu - King Kong je naverbován britskou tajnou službou a samotnou královnou (tedy... její dvojnicí ;), aby ukradl nějaké ty cetky a do všeho se samozřejmě zaplete i jeho doživotní kámoš Kody a jeho "už manželka" Nancy, vynechat nesmíme ani jejich malé nemluvně, které zajišťuje úspěch u všech generací... Příběh se ale nezastavuje a odevšad začnou vylézat postavy nebezpečné podobné těm bondovským - klon Oddjoba, klon Seana Conneryho nebo sám Richard Kiel alias Čelisti. Aby toho nebylo málo, krátce se objeví i Richard Graves alias šéf televizní Mission: Impossible. To už je příliš i na mou velkou hlavu a Harkův kinetický styl mi v orientaci pranic nepomůže. Odevšad létají rakety, hrdinové i záporáci používají hi-tech vybavení (takové to japonské, hranaté a pokud možno co nejvíc barevné) a všichni hrozivě přehrávají. I jindy jen "příliš vtipný" Karl Maka neodhadnul míru a dělá ze sebe útrpného šaška, Sylvia Chang zase mele z posledního ve své Xté variaci na "ženu od rány", jediný kdo zůstal jakž takž nad vodou je King Kong Samuela Huie, i když to co jeho postava vyvádí vás místy donutí poklepat si na čelo. To co fungovalo v prvních dvou dílech, jako by mávnutím kouzelného proutku zmizelo, dobré vtipy abyste lovili mikroskopem... Výsledkem je slátanina příliš šílená pro kohokoliv, nahrazující pamětihodné gagy prvních dvou dílů dětinským humorem (vtipy se zipem a tancující kojenec, to už tolerovat nebudu ;). Věčná škoda, že Eric Tsang po prvních dvou dílech předal štafetu Harkovi. Ten měl v té době asi plnou hlavu Zu Warriors a Shanghai Blues (obojí VELICE dobré filmy) a Aces Go Places III pojal úplně jinak než jeho předchůdce. Co bylo dosud naznačováno (inspirace Bondem) je tu dovedeno do trapné doslovnosti a vyvážená kombinace komedie a akčních scén úpí někde na zemi. Třetí díl se spoléhá jen a jen na humor, což je obrovská chyba, protože jak Raymondu Wongovi (scenárista), tak hlavním představitelům evidentně došel elán ve špatný čas na špatném místě. Pokud byste mě mučili, prozradím vám jeden či dva dobré gagy, ale to je na devadesátiminutový film sakra málo a říkat si "ono se to zlepší, vždyť tihle kluci na to vždycky měli" vám nepomůže. Popadněte raději ovladač a rychle tenhle díl přetočte. Jen tak utečete nudě a ušetříte si spoustu zklamání... 30%

King Kong už je zase v průšvihu. Poté co v prvním díle sejmul padoucha jménem Bílá rukavice, bude se muset vypořádat ještě s jeho bratrem Černou rukavicí, který prahne po pomstě, má nakoukáno dost filmů s Clintem Eastwoodem (nechává si říkat Drsný Harry) a je až nezdravým fandou do robotiky. Té patří právě úvodní sekvence, ve které se musí King Kong poprat s dvoumetrovým robomonstrem, které téměř zlikviduje jeho byteček. Tím však potíže teprve začínají, protože zanedlouho mu do bytu vtrhne pohledná slečna a díky svému šarmu na něj narafičí bankovní loupež. Když nebohý King Kong ještě stihne během útěku před policií překazit svatbu Nancy a Kodyjacka, zdá se že horší už to být nemůže... Průšvihy se kupí geometrickou řadou a ultimátní dvojka zjišťuje, že za přepadáním bank stojí dvojice Juju a Bull (Yasuaki Kurata)... A aby to bylo ještě trochu zamotanější, tenhle tým je i na seznamu Černé rukavice. Ačkoliv je příběh smontován dohromady trošičku složitě, několik odzbrojujících gagů vám všechno rychle vyjasní. King Kong se samozřejmě zamiluje do Juji, která ho v úvodu podvedla, ale je nakonec donucen jejím bratrem k tomu, aby se zúčastnil výměny ukradených peněz za diamanty. A kdo prodává diamanty? A jsme doma... Problém je, že celé to velké haló kolem děje, je jen uměle nafouknutou bublinou, kterou Eric Tsang musel chtě nechtě použít. Druhé díly přeci musejí být akčnější, složitější a lepší... Problém Aces Go Places 2 je v tom, že místy se štáb až příliš snaží trumfnout sám sebe a chybí mu ona lehkost a nenucenost prvního dílu. Jistě Samuel Hui a Karl Maka jsou pořád ti fajn sympatičtí chlápci (Sylvia Chang dostala o trochu méně místa) a vrátil se i Tsui Hark, jehož postava nebezpečného blázna patří k tomu nejlepšímu co film nabízí, jenže jako celek už to není ono a i když má film je něco málo přes hodinu a půl, bude vám připadat poměrně dlouhý. Tsang jako by se snažil divákovi zamotat hlavu, skáče z jednoho vtipu na druhý a přidává nové a nové postavy, aniž by si uvědomil, že tímhle zběsilým tempem publiku unaví a navíc se mu v té rychlosti ztratí údernost jednotlivých situací. I rozpůlené finále, trumfující v technické náročnosti autobitku z prvního dílu, postrádá onu lehkost, i když ho musíme pochválit za revoluční využití robůtků a efektů. Po téhle perličce pro jistotu ještě následuje bondovský duel nadupaných automobilů, při kterém sviští vzduchem rakety... Jak to říct... Eric Tsang svou urputnou snahou nechtěně potvrdil pravidlo "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš" a i když se nedá hovořit o katastrofě, je potenciál druhého dílu tak trochu přidušen a degraduje pokračování klasiky na lehce nadprůměrnou taškařici. Příznivcům série však nelze film nedoporučit, už jen pro netradiční humor, který jinde nenajdete a jako vždy výtečné herecké výkony hlavních hrdinů. Pokud přehlédnete drobné nedodělky, není těžké pochopit, proč tyhle filmy v osmdesátých letech spolehlivě plnily asijská kina... 60%