HKstars

Stěžovali jste si někdy na nedostatek ninjů v hongkongských filmech? Ninja in the Dragon´s den je snímkem, který kvóty v tomhle směru narovnává neobyčejným způsobem... Velká konkurence si žádá šílené nápady a tak když se Corey Yuen na začátku osmdesátých let rozhodoval jakou originalitkou že to zaujme zhýčkané publikum, došla řeč i na japonské bojovníky. Slovo dalo slovo a Corey si z Japonska přivezl talentovaného Hiroyuki Sanadu, který se přidává k hlavnímu hrdinovi filmu v podání debutujícího Conana Leeho. Primitivní příběh o ninjovské pomstě svádí tyhle dva dohromady v ne zrovna dobré náladě - Sanada má jako ultimátní ninja spadeno na Leeova strýčka, který je ninjou žijícím tajně v Číně. Dávné nedorozumění je příčinou Sanadových neodbytných útoků, které Conan Lee vynalézavě odvrací. Už v téhle fázi se plně prokazuje flexibilita Coreyho Yuean a tuny dobrých nápadů, kterými je scénář naplněn - Sanadův útok na Leeovo bydliště plné pastiček je kvalitní bojovou scénou a dokonalou smrští gagů zároveň. Ke komickému vyznění celého příběhu (který je jen tu a tam lemované nějakou useknutou hlavou ;) přispívá i postava Leeova kamaráda (Tai Bo), který má chronickou zálibu v porno časopisech - i tahle skutečnost, hodící se do old schoolu jak hrom do police, přijde ve finále náramně vhod. A když už se bavíme o finále, nemluvíme tady o běžné vysilující deseti či patnáctiminutovce, kterými jsou hongkongské akčňárny pověstné. Ač Sanada ani Lee nikdy nepatřili k úplné špičce mezi filmovými bojovníky, ždíme z nich Corey maximum a jako by nestačilo, že bojů je už první půli požehnaně, poslední půlhodina se zvrhne přímo v trumfovací orgie. Vše začíná vyřizovačkou starých ninjovských účtů, která je rozetnuta ve dva souboje, pak následuje dlouhá bitka mezi Sanadou a Leeem, aby nakonec (když už všechno jakž takž padá do happyendu) přispěchal Hwang Jang Lee a začal znovu všechny mlátit ;). Výsledkem je neskutečných třicet minut nadupané akce, což je skutek, kterým si Corey tehdy v Hong Kongu udělal jméno, stejně jako představitelé hlavních rolí (Conan Lee pak hrál v několika větších akčních filmech, ale nakonec bohužel upadl v zapomnění). Díky dobrým nápadům a svižnému tempu téhle trojici odpustíte i pár nedodělků (např. občas podivně pomalé pohyby) a hlavně, jakmile se naladíte na vlnu svérázného humoru, který prostupuje celým filmem, není cesty zpátky a od filmu už prostě neodběhnete. Málokdo by asi po přečtení náznaku děje uvěřil, že lze ze střetu tak rozdílných kultur uvařit chutný filmový gulášek, ale zázraky se občas dějí a tihle ninjové se zařadí k vašim nejoblíbenějším... Možná je najdete v některých videopůjčovnách pod názvem Ninja Commando, ale nesestřižená verze s psychedelickým popíkovým soundtrackem, ta je k nezaplacení ;). 80%

Jak název napovídá, tohle je film, který chce být následníkem legendární Fist of Fury s Bruce Leem. Lo Wei se po úmrtí modly kung-fu filmů snažil ždímat diváky značně nešetrně - sehnal nového talentovaného bijce (Jackie Chan se jmenuje ;) a rozhodl se natočit zaručený hit. A jak to dopadlo? New Fist of Fury měl velké ambice, které tu a tam problesknou v několika scénách. Mohl to být velkofilm na který mohli číňané vzpomínat s klidem v duši. Tedy mohl... Kdyby ho natočil někdo jiný, někdy jindy a s někým jiným. Hlavním hrdinou po převážnou část stopáže není Jackie Chan, ale Nora Miao (ženská akční hvězda sedmdesátých let) v roli mladé dívky, která po smrti svého bratra Chen Zhena (hrdina původní Fist of Fury) prchá na Tchajwan. I zde musí trpět pod krutou nadvládou japonců (kteří pomalu ale jistě roztahují svá chapadla po místních školách kung-fu), ale i zde se najdou hrdí číňané, kteří mají vlastenectví na rozdávání. Jedním z nich je i žebrák a dobrosrdečný zloděj Ah Lung (Jackie), který se odmítá naučit kung-fu, ale všechny japonce by nejraději srovnal do latě a poslal je nejbližším autobusem zpátky do Tokya. Jak už jsem podotkl, film mohl být velkým dílem, pokud by se ve scénáři neobjevovaly tuny patriotismů a zbytečného mentorování. Chápu, že Čína byla na své hrdiny pyšná, ale hlášky typu "Celý život jsem nic neudělal, ale jsem číňan, pomohu vám", dokáží zvednout z křesla i nekritického obdivovatele filmového Pearl Harboru. Navíc Lo Wei zřejmě v několika scénách zaimprovizoval a tak se dočkáme takových perliček jako prostřihů na fotky Bruce Leeho nebo plánovaného infarktu uprostřed divadelního představení. Skutečně mi místy zůstával rozum stát. I když se Jackie drží stranou, o souboje není nouze - představovačka japonského pohlavára v lázních, úvodní boj Nory Miao i převrácená scéna v dojo (tentokrát dostává na budku hlavní hrdina a "karatisti" mají převahu) - stačí si jen vybrat. Bohužel kvantita vyhrává nad kvalitou a všechny souboje do jednoho jsou odfláknuté (a krátké) až hanba. Nezachrání to ani závěrečná bitka, po dvouhodinové nudě už je zkrátka na vylepšování dojmů pozdě. Lo Wei je smolař - měl všechny potřebné ingredience: nastupující hvězdu (Jackie), pojistku v podobě Nory Miao, scénář zalidněný solidními postavami (hezky záporácký generál, jeho sadistická dceruška, moudrý mistr, moudrý Ah Lungův dědeček...) a příběh, kterým mohl navázat na předchozí úspěchy Bruce Leeho... Nepovedlo se mu zhola nic - dvě hodiny v jeho bezbarvé režii trvají tak dlouho, že si budete připadat jako při sledování čtyřhodinové antické tragédie. Jackie nepředvede nic co by stálo byť za jedinou větu a když už jsem si pomyslel, že je skutečně "na odstřel", scénárista mé přání vyplnil... Inu, alespoň něco. Doufám že ti japonští vojáci trefili i pár lidí ze štábu ;). p.s. Deset procent navrch, protože jsem viděl šílený ořez na 4:3 ve kterém není vidět vůbec nic (jak v bojových, tak v dialogových scénách). Asi bych to podle "novácké" verze (ve které se "povedl" i dabing) vůbec neměl hodnotit, ale přirozená intuice mi napovídá, že ani v originále to nebude o moc lepší. Tomuhle kousku se vyhněte, chcete-li si o Jackiem udržet dobré mínění... 30%

V osmdesátých letech točili akční detektivky úplně všichni a doba byla žánru natolik nakloněna, že se v hlavních rolích ohřály i méně profláknuté persóny. Naughty boys byl takovým dárkem Jackieho Chana Marsovi za jeho nedocenitelné služby napříč desetiletími. Sám Jackie si mimochodem hned na začátku filmu střihne malé cameo (jeden krátký záběr), první housle tu však hraje Mars a parta tří jeho kámošů. Všichni si právě odpykávají trest v base, ale propuštění je na dohled a pak si budou moci vyzvednout ulité diamanty. Po rvačce v jídelně si však trojice vykoleduje prodloužení trestu a Mars se tak na svobodu dostává s předstihem. S šokem zjišťuje, že místo diamantů jsou v zakopané truhle jenom kameny. V tu chvíli už ho špicluje soukromá detektivní agentura, kterou si najal původní majitel diamantů. Ty se však doslova vypařily, což Marsovi ale nevěří ani půvabná detektivka (snažící se ho naoko balit, což není s jejími "přednostmi" tak těžké... narážkam na velikost jejího poprsí je věnována podstatná část filmu ;), ani trojice muklů, kteří se mezitím dostanou na svobodu a honí Marse po všech čertech. Hrdina si vypůjčí peníze od sestřenice a chce odletět ze země, smůla se mu však lepí na paty čím dál tím víc - let je zrušen a on se musí bývalým kamarádům postavit tváří v tvář, aby očistil svoje jméno... kolikrát už jste tohle slyšeli? Hodněkrát, ostatně Naughty Boys se ani nesnaží vypadat originálně, mělo jít o odrazový můstek k Marsově sólové kariéře a proto tu všechno vypadá jako jemný odvar z klasických chanovek. Režisér Wellson Chin při svém debutu ale neměl tak úplně jistou ruku, občas nesedí střihy a pár záležitostí je brutálně zrychlených (což pozná i oko hardcore fanouška, navyklého na vyhazované framy v hongkongských bitkách). Že děj není žádný zázrak dávají ještě víc na odiv pouze průměrné herecké výkony, které nedovedou dostatečně vytěžit komediální potenciál snímku. Osvědčené persóny se objevují pouze ve vedlejších, opravdu maličkých rolích. Mars má sice super háro, ale pořád ještě je mnohem lepší kaskadér než herec. Což do jisté míry zachraňuje film, protože je na první pohled zřejmé, že v akčních scénách si všichni chtějí nějak ublížit. Bitka ve vězení leccos naznačí, to jak se nechá několik postav přejet válcem už není normální a finále ve skladu je ódou na to, jak během deseti minut zlámat co nejvíc kostí. Skladiště skutečně nabízí výkladní skříň padacích stuntů, pokud chcete vidět na kolik různých způsobů se člověk může rozsekat, tohle je ultimátní manuál. Škoda jen, že kaskadérské kousky trochu přebíjí choreografii, která je "pouze" průměrná. Naughty Boys mají ten 80s "feel good" faktor a bezesporu se tu najdou geniální okamžiky (scéna v detektivní agentuře), jenže jsou utopené v celku, který je scenáristicky i režijně až příliš chaotický. Wellson Chin vyrobil nevýraznou komedii s výrazným koncem (to skladiště vážně stojí za to). Čekat osmdesát minut na pár vynikajících kaskadérských kousků, ale může někomu připadat jako pěkná otrava. Vyzkoušejte si to sami. 60%

Před sebou mám prázdný papír a v hlavě mi vibruje tisíc myšlenek. Jak tuhle recenzi napsat a přitom vzkázat tomu chlapíkovi v kimonu všechno, co bych chtěl. Jak na nic nezapomenout, když ho možná vidím naposledy v podobné žánrovce? Fearless je snadný na pochopení, ale o to hůř se o něm píše bez zbytečného sentimentu. Mám nakoukanou celou Jetovu filmografii a hongkongské akční škole jsem věnoval pěkných pár let svého života. Fearless může být návratem, tečkou, ale i novým odstavcem tohoto specifického subžánru čínské kinematografie. Společnou rukou ho napsali zástupci tří generací - režijně "mladý" Ronny Yu, ve správný čas dozrálý Jet Li a veterán Yuen Woo-Ping, který se úcty za svoje zásluhy dočkal opravdu až na stará kolena (ale znáte to, lepší pozdě než nikdy). Fearless je příběhem mistra Hua Yian Jia (existuje víc přepisů toho jména), který žil v letech 1869 až 1910 a dokázal pozvednout čínskou národní hrdost do nečekaných výšin v dobách nejhorších, když ji začali oblézat Japonci a dokonce i západní národy, snažící se do čínských srdcí zasít nejen víru v Krista, ale i v hodnoty kapitalismu. Těmto nešvarům se však Fearless věnuje jen okrajově, v jádru se jedná o příběh jednoho člověka, jeho vývoj od nezkušeného mladíka po moudrého mistra. Žebříček životních hodnot je to, o co ve filmu kráčí. Hua si zpočátku myslí, že čest jeho rodiny se dá vybojovat v ringu, ale nakonec ho tvrdá životní lekce přesvědčí o tom, že ty pravé hodnoty leží úplně jinde. Fearless není klasická bezmozková akce, v rukou Ronnyho Yua se pozvolna odhaluje tklivé drama, ve kterém Jet Li vystřídá řadu hereckých poloh. Mnozí sice budou opět kritizovat povrchní herecké výkony a elementárnost celého snímku, ale o tom je celá čínská kinematografie, včetně oslavovaných wuxia filmů. Jednoduchost a čistota emocí je pro tyto filmy příznačná a tak se nelze divit, že Hua ve filmu projede po klasické smyčce osudu, kterou jsme už tolikrát viděli v jiných, žánrově příbuzných filmech. Hrdina se zkrátka musí zrodit z křivdy nebo tragédie, velké činy jsou podmíněny velkými oběťmi. Jakmile překonáte tahle klišé a najdete správnou cestu skrze flashbackovou strukturu filmu (Ronny Yu se do toho pustil s vervou, snad aby trochu zakryl elementární poselství, které film nabízí), objevíte nejedno překvapení. Zvlášť fanoušci Fist of Legend si přijdou na své i co se děje týče, protože Fearless působí nejen jako učebnicový příklad prequelu, ale i jako komentář, naznačující, že tehdejší verze s Chen Zhenem, ve které jde prvoplánově o krvavou pomstu, není vždycky tím nejideálnějším řešením. Jako by se mistr Hua omlouval za chování svého žáka, který rozpoutal ve Fist of Fury / Fist of Legend skutečné peklo na zemi. Katarze snímku tak do puntíku naplňuje Jetovo prohlášení o tom, že tenhle film by měl být poselstvím pro mladou čínskou generaci. Vás to zcela jistě nebude rušit, protože se jedná o poselství univerzální, ale přiznejme si to na rovinu, bez pádných argumentů a ostrých akčních scén by to bylo jako číst Svitky od Mrtvého moře... i vy na to čekáte už čtyři odstavce, takže... jaký je mistr Hua jako bojovník? Nejlepší z nejlepších. Nebudu teď vykřikovat, že Fearless má nejlepší kung-fu scény všech dob (mluvím o kung-fu, takže mi s Tonym vlezte na záda, nikdo ho nepomlouvá ;), ale na vítěze uplynulé dekády ho klidně pasuji. V úvodu vás Ronny Yu namlsá záběrem jako z Once upon a Time in China a v rychlém sledu (možná až příliš rychlém) následuje sestřih z onoho osudného turnaje v roce 1910, na kterém si to Hua rozdal s nejlepšími bojovníky celého světa. Jet Li je opět ve skvělé formě a Ronny Yu mu to kazí snad jen občasnými zrychlovačko-zpomalovačkami, které jasně odkazují k nedávnému datu výroby. O tom že už to není jako za starých časů vás také přesvědčí občas nepřesné dráty (příliš rychlé reakce na údery, nebo "trhnutá" letová fáze), ale to jsou jen drobná smítka na Pingově veledíle. Krom Jeta excelují i všichni ostatní bojovníci - Nathan Jones je tu opět za torpédoborce, kterého musí porazit malý Číňan, ale rozhodně předvede, že se umí hýbat. Svojí porci akční slávy si užije i Collin Chou (Ngai Sing), který ve flashbackových scénách ztvárnil Huova otce. Zdaleka nejlepší scénou filmu a momentem, ve kterém se celý snímek láme, je ultimátní souboj v restauraci, kde se Hua postaví tváří v tvář poslednímu neporaženému mistrovi ve městě. Emoce a atmosféra téhle sekvence vás vezmou o patnáct let zpátky, kdy byla hongkongská kinematografie na vrcholu svých schopností a dokázala fascinovat svět. Je příjemné, že všechno se dá, byť na krátký okamžik, přivolat zpět... už kvůli těm pěti minutám se vyplatí na Fearless zajít a připomenout si, jak opojné to tehdy bylo. Samozřejmě nechci celý snímek redukovat na pár okamžiků extáze, ale nemůžeme si nalhávat, že snímek je bez chyb. Jsem docela zvědavý na avízovanou 150 minutovou verzi, ale obávám se, že by Ronny Yu musel kouzlit, aby jí dokázal vdechnout rozumné tempo. Už při Huově dobrovolném exilu, někdy ve dvou třetinách stopáže, se film dostává do stavu, který si nebezpečně zahrává s divákovou trpělivostí. A nejde o to, že by se v tu chvíli na plátně nebojovalo, ono se tam v podstatě neděje nic a divák musí počkat, až se hrdina psychicky zocelí prací na rýžovém políčku. Trochu laciného popotahování však lze bohorovně prominout, protože snímek nakonec nabízí důvod k zamyšlení i náročnějším divákům, kteří obyčejně jakkoliv vypiplané akční scény přehlížejí se zoufalým odfrknutím a čekají na sebemenší záminku, jak podobnému filmu srazit vaz. Fearless sice není Tygr a Drak, ale rozhodně není hloupý a snaží se. Osmička v tomhle případě může znamenat, tváří v tvář velkému hypeu, mírné zklamání, ale nenechte se zmást řečí čísel a rozhodněte se podle toho, jak na vás působí text. Osobně si Fearless zařadím do poličky hned vedle Fist of Legend a až budu mít zas jednou chuť na nějakou pecku s čínským lidovým hrdinou, budu přesně vědět, kam sáhnout. U Jeta je výběr hodně široký - Wong Fei-Hung, Fong Sai-Yuk, Chen Zhen, Hung Hei-Kwun... Hua Yuan Yia se mezi nimi rozhodně neztratí. 80%

Po několikaletém harcování světem báječných hongkongských filmů už by člověk ani nečekal, že narazí na nějakou perlu, která mu dosud unikala. Svět velmistrů bojových umění je však obrovský a tak se občas stane i zázrak. Tenhle se jmenuje Prodigal Son a jde o jeden z posledních "old-school" filmů. A nutno dodat, že také o jeden z nejlepších. V době, kdy se hongkongská kinematografie od tradičních kung-fu filmů odvracela, se Sammo Hung rozhodl natočit film o legendě Wing Chunu Leung Yee-Taiovi... Hlavním hrdinou snímku je však Leung Jan (Yuen Biao), mladý frajírek, který si o sobě myslí, že je největším mistrem bojových umění na světě (nebo alespoň ve městě ;). Vyhrál bezpočet zápasů, ale důvodem nejsou jeho schopnosti, nýbrž bohatý tatínek, který potají podplácí všechny bojovníky, aby náhodou synovi neublížili. Krutou pravdu Leung Jan okusí až když se utká s členem hostující čínské opery, Leung Yee-Taiem, mistrem Wing Chunu. Leung Jan postupně zjišťuje, že mu všichni lhali a že by ho v souboji porazila i devadesátiletá trhovkyně. Zbývá mu jediné, přemluvil Yee-Taie, aby ho vzal do učení. Yee-Tai však nehodlá učit nikoho a neobměkčí ho ani Leung Janova vytrvalost... Osud však oběma přichystá pár překvapení a i Yee-Tai zanedlouho potká sobě rovného protivníka. Prodigal Son je všechno, jen ne učebnicový "old-school" film - zpočátku by se sice mohlo zdát, že se dějová kostra odvíjí podle předem vyjetých kolejí o zradě, pomstě, tréninku a nadupaném finále, ale scénář filmu vás překvapí hned po úvodní patnáctiminutovce, když se zvrhne v něco "mnohem serióznějšího" a vy sledujete vrstevnatý příběh velmistra, jehož umění se stalo prokletím a jeho žáka který ve finále poznává těžký úděl, který po svém učiteli zdědil. Ne, Prodigal Son není až takové drama, humorné scény výtečně odlehčují celý děj (a u některých se opravdu nasmějete), jen jsem chtěl zdůraznit, že "old-school" filmy nemusí být vyráběny podle jedné formy a občas mohou překvapit fortelným příběhem. Prodigal Sonovi se to daří na jedničku a je to i zásluhou kvalitních hereckých výkonů - Lam Ching-Ying v roli Yee-Taie sice bez obočí vypadá jako neúspěšný absolvent požárního výcviku, ale předvádí bezchybný výkon jak po herecké, tak fyzické stránce. Dvojice kamarádů z Opery - Yuen Biao a Sammo Hung mu zdatně asistuje a hvězdné herecké obsazení doplňuje Frankie Chan. A všichni mají plné ruce i nohy práce, protože Sammo Hung šlápnul pořádně na plyn a navíc si nechal s choreografií poradit od pravých Wing Chun mistrů. Souboje jsou bleskurychlé, pády ultratvrdé a modřiny byste nespočítali ani s kalkulačkou... Vrcholem však zůstává finální souboj, který je nevyhnutelnou hříčkou osudu, velkolepou pointou celého příběhu a jednou z nejbrutálnějších akčních scén všech dob. To všechno v jednom... tak by se dala popsat nejen tahle scéna, ale i celý film - najdete tu příběh, který chytne HK fandu za srdce, od plic se zasmějete při výstupech Sammo Hunga a při bojových scénách budete napětím zadržovat dech. To je snad dost na to, abyste se rozhlédli a začali Prodigal Sona hledat. Nenajít ho by byl velký hřích, tak se snažte... 90%

Zas jedna klasika, která by spravila náladu i mrtvole. O Invincible Armor byste ostatně měli vědět, píše se o něm v každé učebnici jako o zahřívacím kole před Drunken Masterem. Natočil ho Ng See Yuen, s Yuenem Woo-Pingem na postu choreografa a úspěch, který film vygeneroval později vedl k založení Seasonal Films. V hlavní roli Invincible Armor se objevuje Hwang Jang Lee jako zlotřilý ministr Cheng, který ovládl styl železného brnění a orlího spáru, což je takřka neporazitelná kombinace. A vzhledem k jeho nekonečným ambicím, to pár lidí odnese, jmenovitě konkurenční mistr, který je jednou z mála překážek, které Chenga dělí od postu nejvyššího. Chtěl by vládnout celé Číně. Navleče tedy vraždu na vysoce postaveného oficíra, jenže... to je jeho první chyba. John Liu je totiž kung-fista jako trám a navíc trénoval u Doriana Tana, což znamená, že jeho taekwondistické kopy poznáte na sto honů (alespoň jim to s Hwangem dobře notuje ;). Na příběh kladl Ng See Yuen asi stejný důraz jako na autorská práva (hudba je kompletně vykradená z jakéhosi italského westernu a její originálnější část připomíná kouzlení se zvukovými efekty z ponorkových filmů), hrdina je na útěku a za rohem vždycky někdo vykoukne, aby mu rozbil hubu. Pokud ovšem do rolí těhle vedlejšáků obsadíte např. Coreyho Yuena, Yuena Biaoa nebo Yuena Shun-Yeeho (ano, taky jsem si všiml, že je tu nějak moc Yuenů ;), máte postaráno nejen o zábavu, ale také špičkovou choreografii. I když je to tradiční fázování, probleskuje tu Pingova kreativita všemi směry a hlavně se tu proklatě vysoko kope, Hwang Jang Lee se samozřejmě nenechá zahanbit a skutečně vypadá neporazitelně. Tedy alespoň do chvíle než hrdina objeví v jedné vesničce rodinu, která praktikuje železný prst, protitechniku, která umí železné brnění zlikvidovat. Přemýšleli jste někdy odkud má Quentin tu techniku "krátkého úderu" pro případ, že by vás někdo zatlouknul do rakve? Železný prst funguje na stejném principu. Inu, krade se všude. Každopádně se na to příjemně kouká, což pro mne osobně bylo překvapením, po několika stále stejných old schoolech od Shaw Brothers je Yuenovic dílko příjemným osvěžením jak po stránce bojové, tak dějové. Nikdo si tu na nic nehraje, děj není protahován srdceryvnými dramaty (naopak, jakmile si hrdina někam sedne, hned mu někdo skočí na záda a chtěl by se prát) a herci jsou docela sympatičtí dokonce i Hwang, kterému "paimeiovský" make-up sluší o poznání lépe než Phillipu Koovi. A... to všechno samozřejmě berte buď s velkou nadsázkou, pokud old schooly nesnášíte, nebo naprosto vážně, pokud už jste si zvykli na analogii s drcením slepičích vajec, kdykoliv někdo někoho kopne do rozkroku nebo na dlouhé úvodní pasáže s vysvětlivkami jednotlivých stylů (v tomhle případě je to ale docela poučné). A pak samozřejmě anglický dabing, Hwang Jang Lee evidentně vždycky vyfasoval toho nejhoršího dabéra. Ale takový už je život a nikdo nemůže popřít, že i přes tuhle divoce pokřivenou fasádu má Invincible Armour svoje kouzlo pro všechny fanoušky bojových filmů. A ponaučení na závěr: Dávejte si pozor na svoje vitální body. 70%

Stejně jako u prvního dílu (Gen-X Cops), i na ten druhý vás zřejmě nalákal sám Jackie Chan, který je tentokrát již zcela neomaleně v čele úvodních titulků a také se ,tentokrát zcela neomaleně, ve filmu vůbec neobjeví :-) I já jsem mu znovu sedl na lep, nicméně v případě dvojky mě čekalo tvrdé zklamání a Jackie se prostě neukázal... Gen-Y Cops velmi volně navazují na styl i hlavní postavy prvního dílu. Znovu se setkáváme s Matchem a Alienem z jedničky, kteří jsou již řádnými policisty. Celý příběh je ale béčkový až to bolí: do Hong Kongu je na kybernetický veletrh převážen americký supermoderní vojenský robot RS-1, jehož hlavní konstruktér však zešílel a poté, co ztratil místo, se snaží nabourat do řídícího centra robota a poštvat ho proti jeho novým majitelům. Do toho všeho se připlétají oba naši hlavní hrdinové, FBI, čínský robotův protějšek a dlouhé minuty levných trikových scén. Samotný robot působí jako mutace starých známých Transformers a Power Rangers a jako by to samo o sobě nestačilo, tvůrci velmi často používali renderované 3D scény, které působí oproti reálným záběrům jako pěst na oko. Hrozné trikové scény už nezachrání ani jedna vcelku povedená exploze, ani ucházející akce. Té dominuje v tomto filmu zejména střelba, nicméně vše opět shazuje nevhodný a rychlý střih, kombinovaný s detailními záběry. O něco líp jsou na tom bojové scény, které jsou skoro na úrovni jedničky (ať už si pod tím představíte cokoliv :) Tento ryze béčkový celek, který je dílem americko-čínské koprodukce, ale pár vyvedených momentů nevylepší, o účasti Christy Chung ("Bodyguard from Beijing") nemluvě. Gen-Y Cops, který najdete v našich videopůjčovnách pod názvem "Ocelový mumraj" (co hůř, v Americe jako "Jackie Chan presents: Metal Mayhem":), doporučuji jen hodně otrlým fandům, není to tak špatné, abyste se u toho váleli smíchy a není to ani dost dobré, aby se vám to líbilo. S takovými filmy rovnou do koše :-) 30%

Jmenuje se Fait (DMX) a je to superzloděj a starostlivý taťka. Znáte to - čas od času s věrnou partou vykradete banku, abyste měl dost peněz na výchovu dcery. O to jde přeci především. Jenže při poslední akci se mezi kořist zamíchaly i tajuplné černé diamanty po kterých zřejmě pase celá tchajwanská vláda. Tajný agent Su (Jet Li) by ještě nebyl to nejhorší, protože chce diamanty získat legální cestou, ale jeho bývalý spolubojovník Ling už je ochoten jít přes mrtvoly a... přes unesené dcerky. Ve chvíli, kdy se Faitova dcera ocitne v nebezpečí, stává se z černošského zlodějíčka a žlutého agenta dvojka k pohledání, která s nezanedbatelnou pomocí několika "přicmrndávačů" nakope zadek "politicky vyváženému" týmu překupníků se zbraněmi... Ehm. Pokud teď marně přemýšlíte nad tím o jakém béčku z osmdesátých let mluvím, ušetřím vám čas a námahu. Řeč je o Cradle 2 the Grave, rok výroby 2003. Příjemný popík střídá rap a místo Stevena Seagala je tu barevně vyvážená dvojka: raper-neherec DMX a vyhasínající asijská hvězda Jet Li. Jinak se ale zas tak moc nezměnilo, příběh je průhlednější než dobře naleštěné okno a ve scenáři s notně prošlým datem spotřeby to jen hýří hláškami typu "Tohle není můj styl", "Můj táta vám nakope prdel" nebo "Nepřišel jsem bojovat"... Za podobné výstřelky by možná před třemi dekádami film získal nějaké ty bodíky k dobru, ale dnes jde spíš o nechtěně zábavný kolorit dob dávno minulých. Asi nejvíc to bolí při scéně, kdy je užaslým mezinárodním překupníkům se zbraněmi vysvětlováno jak si vyrobit něco moc nebezpečného a komentář jednoho z padouchů bezpečně posílá majestátnost situace do věčných lovišť. Ale budiž, vratký scénář ještě žádný akční film nezabil a na tenkém ledě se režisér Bartkowiak pohyboval i v předchozích vypalovačkách Romeo musí zemřít a Lovec policajtů. Jenže... když se vykašlete na scénář, musíte mít v záloze nějaké eso. A to Bartkowiak tentokrát nemá, zřejmě už všechny dobré karty vyplýtval na první dva filmy a v Cradle 2 the Grave vaří z vody a osvědčených kamerových triků. A onen pomyslný led pod ním začíná velice rychle praskat, protože už od první scény filmu je všechno špatně. Postavy jsou prostě příliš sexy a příliš cool než aby si k nim divák vypěstoval nějaký vztah - DMX se na scéně objeví jako ultradrsňák, ale jeho herecký projev připomíná oživlé dřevo, vrcholem budiž modlící scénka s dcerou nad kterou budete kroutit hlavou ještě dvacet minut po jejím skončení. Bartkowiak však nic nedaruje ani ostatním - Jet Li hraje drsoně úplně největšího, za celý film prohodí jen pár suchých vět, zásadně nepoužívá výtah a rozhodně není prototypem kladného hrdiny, což jeho sympatizanty (to je slovo ;) spolehlivě odradí. No a pak je tu Mark Dacascos - slovní zásoba nejmenší ze všech, pomády ve vlasech by se člověk nedopočítal a jeho lesklé obleky jen zdůrazňují čtyřprocentní orientaci... Ufff, to si snad Mark nezasloužil. Scenáristův berserk se ale nezastavuje - bleskurychle přeběhněme dvě krásky (Kelly Hu a Gabrielle Onion), opět barevně vyvážené (v tomhle filmu je zkrátka všechno politicky korektní) a spravedlivě rozhozené na obě strany zákona a dostaneme se k třešničce, tedy abych byl přesný ke shnilé třešničce. Pokud duo komiků, Anthony Anderson a Tom Arnold, tvořilo v Lovci policajtů úderný hláškovací tým, tentokrát jsou jen vyhaslými stíny a naplno to rozbalí až v závěrečných titulcích. Příliš pozdě něco napravovat. Bleskurychle tedy přiskakujeme k záchranné brzdě zvané "akční scény", ta už vytáhla z bryndy i větší průseráře. Jenže... tentokrát ne. Stačí jedno šikovné střihnutí a dynamika akčních scén je spolehlivě sterilizována. Od začátku do konce jsem se nemohl zbavit dojmu, že film stříhá nějaký záskok (nebo nějaký debutant), protože díky přemíře zbytečných střihů a hlavně vzájemnému prolínání několika scén, divák ze samotné akce nic nemá. Jet Li sice bojuje dobře, ale to není takový problém, když všichni ostatní jen plácají rukama do vzduchu (zvlášť DMXovi by měli jakékoliv bojové umění pro příště zakázat. Černí muži neumí bojovat, alespoň v tomhle filmu to platí dokonale ;). Špatný střih a diletantství ostatních se tak nemile odráží na Jetově výkonu a situace se nezlepší ani při závěrečné bitce Dacascos vs Li, která je prolnutá s dalšími třemi souboji (všemi do puntíku mizernými). Je to moment, kdy je vaše mysl spolehlivě umlácena množstvím podnětů a vy nakonec nevnímáte vůbec nic, jen koukáte jak se před vámi kamera a celé plátno divoce točí. Přitom nelze říct, že by (některé) akční scény byly úplně špatné. DMX se spolehlivě vyřádí na čtyřkolce při honičce skrz L.A., Jet Li vymlátí kupu ultimátních zápasníků, koneckonců i ta závěrečná scéna celkem "ujde", problém je ve skládání scén do sebe a v jejich nulovém potenciálu vůči příběhu. V tomhle ohledu Bartkowiak naprosto selhává a nedokáže potlučenému scénáři narovnat páteř. Výsledkem je pak nudný akční film, který by mne nepřekvapil ve spodním regálu videopůjčovny nebo v nočním programu komerční televizní stanice. Jenže tohle je akční vypalovačka s průměrným rozpočtem a jedním z nejtalentovanějších filmových bojovníků... Dost ostudná bilance, která je možná zdůvodněním Jetova útěku do Francie. Tam momentálně točí s Lucem Bessonem a Corey Yuenem (ten už má zřejmě amerických produkcí taky plné zuby). Doufejme, že z Jet Liho brzy vypadne něco rozumného, protože Cradle 2 the Grave je zatím jeho nejslabším pokusem o dobytí amerického trhu a pokud se Jet Li z téhle béčkové špíny brzy nevyhrabe, skončí velice špatně... A to by si určitě nezasloužil. Jeho účast v čínském velkofilmu Hero dokazuje, že herecky i fyzicky je ve formě stejně jako v dobách svých nejslavnějších HK produkcí, takže problém spíš vidím v nabídce amerických scénáristů a producentů pro které je Jet Li pořád jen "další kopající asiat". Jediný kdo se z téhle škatulky dokázal vymanit, je Jackie Chan, kterému pomohl komediální žánr, jenž je "mezinárodní". U vážně míněných akčních filmů je to trochu jiné a plně to dokazuje hláška, kterou počastuje Jetovu postavu jeden ze záporáků: "Pusť mě Bruci, ať ti můžu nakopat prdel". Jet Li odvětí: "Já nejsem Bruce". Pro americké publikum ale bohužel jsi, Jete. Zkus s tím ve Francii něco udělat, jinak se tahle hláška (spolehlivě vyjadřující mírně rasistické zabarvení celého Cradle 2 the Grave) stane na americkém filmovém trhu tvým doživotním prokletím. 30%

O Dragon Fightu, prvním Jetově americkém pokusu, se toho na různých diskuzních fórech hodně namluvilo a mě se konečně povedlo ho sehnat a zkouknout. Stojí to alespoň za pokus nebo je to odpad, který Jetovi jen kazí renomé? Odpověď zkusíme najít v recenzi... Příběh začíná na americké Olympiádě a hned od prvních vteřin na vás útočí wushu až z toho praskají bubínky. Jet je hvězdou číslo jedna, což nelibě nese další závodník čínského týmu, Wong (Dick Wei). Ke smůle hlavního hrdiny však Wong netrpí jen depresemi z vlastních neúspěchů. Cítí, že v Americe, zemi neomezených možností, by mohl začít nový život... pokusí se tedy zdrhnout z letiště, směrem ke světlejším zítřkům. Jet zahlédne jeho mizící siluetu a vyběhne za ním... Tady začíná získávat charakter hlavního hrdiny "dušínovský" tvar - Jet dá Wongovi všechny peníze (i s peněženkou) a popřeje mu hodně štěstí. Vrací se na letiště, ale stihne jen zamávat odlétávajícím kamarádům... Sám v cizí zemi to už je pořádný problém, sám v cizí zemi s policií v patách, to už je průser - Wong totiž nechtíc (ehm) zabije na parkovišti jednoho policistu a policie, která tělo najde, nachází i Jetovu peněženku s fotkou. Po menší honičce tak Jet končí ve vězení a Wong se vydává na dráhu zločinu, když nechtíc (ehm) vyřídí menší komando zabijáků a zachrání tak život místnímu kápovi mafie. Karty jsou rozdá ny, můžeme se začít bít... Děj je u Dragon Fightu skutečně to poslední o co byste se měli starat. Oba olympionici jsou jako den a noc - Wongovi nedělá problém podřezat nevinnou důchodkyni a Jet (ve filmu překřtěný na Jimmyho) je zas typickým příkladem hrdiny, který je v nesprávný čas na nesprávném místě... Už v úvodu však scénárista předvede smysl pro spád, když v pěti minutách Jetovi dovolí utéct před policií, zmlátit gang výrostků a při útěku před muži zákona mu do cesty strčí záchranu v podobě fanouška (Stephen Chow!), který v něm pozná známého sportovce. Čas bezstarostně plyne (což pochopíte zejména díky poněkud křečovitým prostřihům na úspěchy Wongovy mafiánské kariéry) a divák tuší, že se ti dva musí dřív nebo později sejít. Prvním patníkem na cestě k akčnímu finále je milenka mafiána pro kterého Wong pracuje. Když prosviští v Corvettě kolem dodávky Jetova nového přítele, je rozhodnuto (Stephen Chow hraje nenapravitelného nadržence). Další setkání odvěkých soků však proběhne klidně - Jet zahlédne Wongovu limuzínu a zúčastní se instruktáže ve stylu "potřebuješ peníze, na ulicích leží tisíce, stačí mít odvahu si je vzít"... Jet samozřejmě odmítne, ostatně celým filmem se nese mírná kritika Ameriky, co by země neomezených možností, ve které mají Asiati jen dvě šance - začít se živit nuzně jako kuchaři a dělníci nebo vstoupit do služeb místních Triád. Tahle část je naštěstí prezentována jen hovory u neónového nápisu a pár náznaky, hlavním motorem snímku je pořád akce, která se projevuje nejen ve formě vychytaných soubojů (wushu to jistí a účast čínských borců choreografii nepochybně prospívá), protože se natáčelo v San Francisku, bylo téměř neodvratnou jistotou, že dočkáme automobilové honičky a několika přestřelek. Právě v jedné z takových akcí scénárista opět nakopává příběh - Stephen Chow najde na zemi "pytel s hašeným vápnem" a v dobré víře si ho přivlastní. Přidejte k tomu, že Jet se zalíbí oné slečně v Corvettě a máme tu dost důvodů k eliminaci téhle dobrácké dvojky. Wong a Jet se sejdou ještě jednou a tentokrát nezůstane u kamarádského přemlouvání. Dragon Fight je na první pohled ambiciózní film. Možná až příliš - zabalit téma těžkého života čínských přistěhovalců do podoby akčního filmu není špatný nápad, ale praxe bohužel stojí a padá na hereckých výkonech a kvalitách scénáře. Hlavní herecké trio (Jet Li, Dick Wei, Stephen Chow) se čas od času snaží něco zahrát, jenže každý jejich pokus spolehlivě stopí všechno ostatní. Americké lokace jsou nám přímo nuceny a těžko říct, kdo z herců vypadá hůř - Američani, když se pokoušejí hrát drsňáky nebo Asiati, když se pokusí promluvit anglicky. Výsledný dojem sice narovnává kvalitně odvedená akční stránka, ale o tu v tomhle filmu jde až v poslední řadě. V Jetově kariéře jde tedy o zakopnutí nezaviněné, stačilo pár lepších herců, schopný režisér a střízlivější scénárista a o tomhle filmu by se mluvilo jinak. Takhle zůstává jen u napůl využité šance. I ta půlka má však své světlejší momenty (až uvidíte finální souboj, pochopíte jak to myslím ;). 60%

Obecně je známo, že některé Jackieho filmy (jmenovitě First Strike, Rumble in the Bronx, Operation Condor) jsou pro americký trh upravovány, tj. prostříhávány, ale existuje snímeček, který si prošel i opačnou cestou. V roce 1985 totiž Jackie ve Státech natočil kriminálku The Protector, která měla konečně prorazit jeho smůlu na americkém trhu. Bohužel se nezadařilo a Jackie se naštval natolik, že odjel do Hong Kongu, kde si přitočil pár scén a vydal vlastní verzi. Její úspěch ho přesvědčil o tom, že by si mohl troufnout i na takhle moderní akčňák a tak vznikla série Police Story. To už je ale jiná pohádka moji milí... Takže se teď vrátíme do New Yorku, kde svědomitý policista Billy Wong (Jackie Chan) právě v baru se svým kolegou zapíjí desetiletou existenci v zemi neomezených možností. Už je dávno po službě, ale znáte to - policajt musí být vždy připraven a ve chvíli, kdy si Jackie odskočí na malou, umírá jeho parťák v nastále přestřelce (stačí když do místnosti vběhnou tři hipísáci s automaty a hnedle je veselo). Jackie vybíhá z WC a pošle všechny k pánu stylem, za který by se nemusel stydět ani Max Payne, ale kolega už leží bradou vzhůru. Ač je film typickou americkou detektivkou, nečekejte nějaké dilema - Jackie si nechá vynadat od šéfa a najde si partnera nového - veterána z Vietnamu, mírně vysloužilého Garoniho (Danny Aiello), který je v celém filmu jen tak na ozdobu, asi "aby ten Asiat nehrál úplně hlavní roli"... Hned první akce, návštěva party nechutně bohatého magnáta Shapira se však zvrhne v pořádný malér a sotva se Billy stihne pozdravit s Garuccim (Bill "Superfoot" Wallace), nevraživým bodyguardem pořadatelky večírku - Laury, vtrhnou stropem hosté, kteří nebyli na seznamu a unesou pořadatelku (dceru Shapira)... Všechny stopy vedou do Hong Kongu, kde má Billy pár známých, takže přijme nabídku tajné služby a spolu s Garonim jde Lauru zachránit ze spárů místního bosse Harolda Koa (Roy Chiao). Jak už jsem řekl, The Protector je obyčejná americká kriminálka druhé třetí jakosti, kterými se v osmdesátých letech radostně plnily pulty videopůjčoven. James Glickenhaus film napsal i natočil (je to mimochodem člověk, který stojí za vydáním "finální verze" posledního filmu Bruce Leeho - Game of Death) a Jackieho obsadil jen proto, že chtěl točit v Hong Kongu a mít při ruce někoho místního. Od začátku je vám jasné, že Billy všechny zmlátí, Garoniho minimálně skoro zabijou a Garucci je poskok hlavního záporáka. Zápletka je primitivní a nepomáhá ji ani skok do atraktivního Hong Kongu, ani Jackieho občasné exhibice (choreografie je jednoduchá, ale docela funkční a na americké poměry to tehdy muselo být docela maso). Pokud tedy sáhnete po americké verzi (která je k mání v našich videopůjčovnách pod názvem Ochránce), získáte tuctovou detektivku, ve které náhodou hraje Jackie Chan (a řada menších HK hvězdiček - Moon Lee, Roy Chiao, Sally Yeh...). Kdyby v ní hrál náhodou Nick Nolte, nic se nezmění, jen by se trochu víc střílelo a trochu míň mlátilo pěstmi do hlavy. Jenže filmový bůh je naštěstí milostivý a tak si můžete přes internet objednat i Jackieho verzi, která spočívá v kompletně předělaném finále a několika nových scénách. Jackie sice nijak nemohl pohnout s charakterem své postavy (která humor ztratila po cestě, střílí hlava nehlava a dokonce i mluví sprostě - že by chtěl Glickenhaus udělat z Jackieho asijského Clinta Eastwooda? ;) a občas zdvihnete obočí nad tím, jak se některé scény liší - v jedné části filmu po bojové scéně natočené v Americe následuje bojová scéna natočená v Hong Kongu, rozdíl je tak znatelný (tempo, zvuky, náročnost úderů), až vám přijde líto, že Jackie ten film raději nenatočil znovu od nuly. Dvě přidané akční scény a předělávka konce nicméně zvedají hodnocení o pěkných pár procent. Zejména nemastný neslaný souboj se slavným karatistou Billem Wallacem je v hongkongské verzi řádně opepřen (i přesto že Jackie používá stejný vývoj a stejné rekvizity jako v Glickenhausově verzi) a i když podle mého názoru Wallace na hongkongské poměry nekope nějak extra hezky (ovšem jeho údery jsou sakra silné - přezdívku Superfoot nemá jen tak pro nic za nic), jeho duel s Jackiem je patřičně drsný a vezme vám dech, stejně jako Jackieho honička v přístavu, která je oproti té americké dost prodloužena. Zkrátka Jackie dokázal pomocí několika přitočených scén a s pomocí věrných kolegů ze Stunt Teamu, udělat z tuctové detektivky mírně nadprůměrný akčňák. Není to něco, z čeho byste skákali do stropu, ale dá se to v klidu odkoukat. To všechno se však dá říci jen o hongkongské verzi. Nedoporučuji riskovat sledování té americké, protože rozdíl je skutečně značný a pokud bych ji měl hodnotit, sotva by vyšplhala na čtyřicet. 60%