HKstars

Kyeong-Su je smolař - v dětství spadl do akvárka s elektrickými úhoři zrovna když zuřila betálná bouřka a utrpěl menší nadpřirozené schopnosti. Vyhazovat do vzduchu budovy, prohazovat spolužáky napříč místností nebo otevírat dveře na dálku, to jsou jistě fajn vychytávky, ale vzhledem k tomu, že Kyeongovi zajišťují pravidelné vyhazovy ze škol, slíbil rodičům a sobě, že se bude krotit. Jeho devátá škola je ale trochu jiná. Jmenuje se Volcano High a její osazenstvo je mírně řečeno ujeté... Už fakt že ředitel školy disponuje tajemným svitkem, díky kterému lze kouzlit (a mj. i vyplachovat studentům mozky ;) je dostatečně pikantní a Kyeong-Su brzy zjišťuje (zvláště poté, když je ředitel jedné noci zpacifikován do stavu bezvědomí), že o svitek, náležející podle pověsti nejlepšímu absolventovi, má zájem každý - od úlisného zástupce ředitele, přes předáky judo teamu, rugby teamu, vzpěračského týmu a kendo týmu. Všichni jsou tu ostří jak žiletky, ale i přes rostoucí počet inkasovaných modřin se Kyeong-Su drží zpátky a nezasáhne do tuhých bojů ani ve chvíli, kdy zjistí, že ve školní věznici (pokrokový systém, co říkáte? ;) sedí mladík, nadaný podobnými schopnostmi. Věci ale rychle naberou spád, když zástupce ředitele zatopí pod kotlem a přivede nové posily do učitelských řad - pětice nových kantorů nosí dlouhé kožené pláště a chová se velmi podezřele. Je čas poprosit maminku i tatínka o odpuštění a vrhnout se naplno do boje učitelé vs. žáci, který ve Volcano High nabývá rozměrů, které by vyděsily i Harryho Pottera. Jakákoliv podobnost s tímhle zakrslým kouzelníčkem ale začíná a končí u fireballů, vodních dělovek a levitace hrdinů. Volcano High nejsou žádné Bradavice, kolem školy se neustále stahují mraky, okna se tu zasklívají několikrát denně (protože jimi vždycky někdo nedobrovolně prosviští) a takových těch normálních školních scén (tj. takových, ve kterých se někdo učí) tu najdete hodně málo. Ve skutečnosti je školní půda velikým bojištěm - hraje se o vliv, post nejlepšího studenta a ve finále samozřejmě i o ten proklatý svitek. A všechno je to proklatě cool, protože tvůrci se nespokojili jenom s tím, že každá postava má nějakou superschopnost, ale většina duelů nebo i dialogů se odehrává v pečlivě naaranžovaných lokacích, které by jistě vyhrály cenu "Hi-Tech design roku", žádný souboj se neobejde bez zpomalovačky (a pokud možno ještě deště, blesků a tříštícího se skla) a pokud už se hrdinové musí dotknout, většinou se to zvrhne v exhibici maníků poletujících na drátech. Kim Tae-Gyun by zkrátka udělal vizuální žranici z čehokoliv a i obyčejné rozhovory mají díky netradičním úhlům, dokonalé práci s filtry a načančanosti hlavních hrdinů, zvláštní atmosféru. Zasloužilo by to celé zarámovat, ale je hromada kvalitních triků a bezchybné řemeslné zpracování dostatečným důvodem pro vysoké hodnocení? Samozřejmě že ne a tak museli zamakat i herci, kterým to nebetyčně sekne (holkám obzvlášť ;) a snad jedině v akčních scénách ztrácejí moje sympatie (jedná se především o praktikování bojových umění, které nevylepší žádné počítačové efekty na světě). Odbarvený Kyeong-Su ale vypadá cool i když háže do kamery podivně vypadající otočky, bohužel ke konci filmu ztrácí i v normálních scénách... Zásadním problémem scénáře totiž je, že si moc pohrává s divákem, snaží se chytře blafovat a nakonec se to obrátí proti němu. Sledujeme hlavního hrdinu, kterak zatajuje svoje schopnosti, fandíme mu a jsme celí netrpěliví, očekávaje ten slavný moment, kdy se konečně naštve (a že ho k tomu zástupce ředitele sakra tlačí) a někomu jednou ranou urazí hlavu. Ale nestane se tak... Dokonce i ve chvíli, kdy dorazí pětice superučitelů (z nichž jeden Kyeonga moc dobře zná, takže tajemství je prozrazeno), se hrdina pořád upejpá. Nakonec tedy tvůrci musí sáhnout po katalyzátoru nejsilnějším - lásce, ale v poslední čtvrtině filmu už je trochu pozdě... Nemohu říct, že bych se snad do toho okamžiku nudil, vykreslení charakterů je tak akorát (a i když je tu hodně tváří, plést si je nebudete. Na to jsou všichni až moc pestrobarevní), rychlé tempo a jemně dávkovaný humor taky vykonají své, ale lepší načasování v druhé půli by určitě prospělo. Tím spíš, že ve chvíli, kdy do toho Kyeong takříkajíc "praští", začne děsně dostávat přes hubu a tvůrci ve finále (které svou velkolepostí předbíhá Revolutions o dva roky) trochu spálí atmosféru, když neustále používají koncept "no to už se nezvedne... A sakra on se zvednul!". Navíc bych mohl upozornit na pár dějových nesrovnalostí, ale neudělám to, protože se mi Volcano High děsně líbilo a bolí mě, když ho musím srážet k zemi, kvůli těm několika školáckým chybám, kterých se autor scénáře dopustil. Nebýt jich, byla by to krásná stovka (odpustil bych i to pseudokung-fu, je ho tu rozumné minimum), protože podobné orgie jsem v hrané podobě nikdy neviděl a pokud se někdy skutečně bude točit např. Dragonball Z nebo jiná anime se "superhrdiny", chtěl bych aby to vypadalo nějak takhle - rozhodně ne hloupě napsané, výtečně natočené a dokonale cool. Volcano High vystihuje podstatu tohoto anglického slovíčka možná víc než je zdrávo. Maníci z MTV to pochopili a ještě mu trochu na coolovosti přidali (sestřihli ho o čtyřicet minut a nechali ho nadabovat uznávanými rappery). Podle ohlasů film potopili, takže se jejich verzi vyhněte a sežeňte si korejský originál, který patří mezi filmy, jenž vám povytáhnou čelist (a nebude to kvůli zívání, to mi věřte ;). 80%

Čína, rok 700, vláda dynastie Tang... japonský vyslanec Li Zai, který do Číny přicestoval ve třinácti letech a naučil se od místních expertů všechno od bojových technik až po přípravu kuřete ve sladkokyselé omáčce, by se rád vrátil do rodné vlasti, ale císař má pro něho ještě poslední úkol: najít a zabít kapitána Laie, který před několika lety neuposlechl přímý rozkaz (pozabíjet skupinu neozbrojených žen a dětí) a dostal se spolu s hrstkou svých mužů do nemilosti panovníka... Tohle intro vám sdělí medovým hlasem dcera mrtvého generála Wen Zhu, kterou Li Zai opatruje a režisér He Ping nemarní čas, takže hnedle jak jste vybaveni základními informacemi, jde tvrdě na věc. Takže sledujeme dvě různé dějové linie - Li Zaie, kterak uklidí Wen Zhu do města ovládaného proradným Anem (který má především muzikální talent, své bojové schopnosti si, vyjma jedné exhibice, nechává až na závěr) a Laie zachráněného před písečnou bouří strážcem karavany. Čest ho nutí, aby karavaně zajistil bezpečný průchod pouští a tak se cestou staví u svých starých kamarádů, těch vojáků se kterými byl před lety při onom nešťastném incidentu. Jenže překvapení, objevuje se Li Zai, jenž aspiruje na titul Sherlock Holmes roku a rozhodne se to skoncovat, aby mohl zabalit kufry a jet do Japonska. Kouknete na hodinky, ještě není pryč ani třicet minut a oni už by se chtěli porcovat na kusy? He Ping to ale zachraňuje sázkou, kterou Li Zai prohraje - neporazí Laie do pěti vteřin od začátku souboje a musí za to pykat trpělivostí, tedy počkat než Lai odvede karavanu na místo jejího určení. V tu chvíli už pozornější zvednou vodítko nastražené He Pingem a dojde jim, že ta karavana asi neveze jenom modlící knížky, jak se snaží všem namluvit jediný přeživší mnich celé výpravy. S Laiem se samozřejmě vydávají na cestu i jeho přátelé, z dálky sledovaní Li Zaiem. Do hry se také zapojí An, podporovaný Turky, který se dozví, co karavana převáží a neváhá nasadit všechny síly, aby to získal. Li Zai tedy vyzvedne Wen Zhu a přidává se k Laiovi, čímž jsou naši Warriors of Heaven and Earth kompletní a konečně mohou někoho pořádně zřízkovat... A v tomhle momentě, ve chvíli kdy jsou takřka všechny karty vyloženy na stůl, se snímek doslova mění před očima. He Ping jemně přechází od "kovbojského" systému (Anův test Li Zaie ve městě připomíná klasické duely ala Divoký západ, stejně jako první souboj Li Zai vs. Lai) k pouštním útrapám ala Musa. Radikálně se také mění měřítko bitev, které gradují od přepadení hrstkou banditů v kaňonu až k obrovské bitvě v pouštní pevnosti. A jsou to opět především akční scény, které formují postavy, protože během pochodovacích scén se k nám dostávají jen poněkud polopatické voice-overy Wen Zhu, které scenáristovi pomáhají hledat dějové zkratky (a že jich tu není málo, např. konec první bitvy v poušti je doslova "řešení shora" ;). Ale je to šumák, protože se k nám dostávají už hotové charaktery, s nimiž se rychle ztotožníte. To že Lai a Li Zai se nakonec pochopí navzájem je stejně jisté jako smrt Ana, ale když s těmihle klišé žónglují kvalitní herci, uvědomíte si až po závěrečných titulkách, že na to jak to bylo jednoduché, se vám to líbilo až příliš. He Ping vypiplal výpravu k dokonalosti (jen občas mu do těch krásných obrázků šlápnou neohrabané CGI triky) a dal si moc a moc záležet na bojových scénách. Filmy z dob dynastie Tang u nás příliš neletí, takže vás možná překvapí, že Turci mají rytířské brnění (Číňané jen helmy a kožené hrudní štíty) a že obléhání pevnosti připomíná největší hollywoodské blockbustery. He Ping zapřáhl čínskou armádu a tak mu kolem hořící sutiny pobíhají tisíce lidí a šijou do sebe bodnými zbraněmi. Ke slovu přijdou i katapulty, šípy se střelným prachem, olejové granáty a spousta dalších věciček. Není to ale jen o technice, válečná taktika vytáhne drápky např. při soubojích v poušti, kdy musí naši hrdinové bojovat o každou kapku vody. Pouštní scény jsou mimochodem zajímavě podbarveny etnickou hudbou indického skladatele A.R. Rahmana, která některým připomene Zimmerovy chorály z Black Hawk Down. Jenže co je to platné, když se He Pingovi do děje připlete kus sci-fi/fantasy a začne bořit pracně vybudovanou atmosféru. Nevím jestli to byla scenáristická lobby, snažící se do filmu dostat něco náboženského, nebo pokus producentů, kteří chtěli dokázat, že čínské filmy zvládnou osedlat kvalitní počítačové triky, ale výsledkem je nezadržitelná dělová koule ničící strukturu celého děje. Ono překvapení a vše co se od něj odvíjí, jde proti celému zbytku filmu. Proč proboha ta karavana nemohla převážet něco jiného? Všem by se ulevilo. ;) Poslední odstavec berte jen jako lehké povzdechnutí, které bude mít pro každého jinou váhu. Je smůla, že se na jedno jediné scenáristické zaškobrtnutí nabalilo několik dalších chybiček (zdrobněliny možná nejsou na místě, protože křečovitost finále snímku nelze nazvat mírnou), jinak by totiž Warriors of Heaven and Earth atakoval nejvyšší příčky hodnotící stupnice. Je to mimořádně vyvedený čínský příspěvek do studnice velkofilmů, jehož tvůrce se nebojí míchat dohromady westernové motivy a čínskou kulturu, zároveň však i smutná ukázka toho, že jedna špatně zvolená ingredience může zkazit chuť celého pokrmu. 80%

Ještě než v osmdesátých letech dotáhnul Sammo Hung svůj koncept Wing Chun filmu k dokonalosti v Prodigal Sonovi, vyzkoušel si převést toto bojové umění na filmové plátno ve Warriors Two z roku 1978. Navzdory tomu, že je to jeho druhý režijní počin, si díky slušným kontaktům do filmu natahal samé hvězdy (Lee Hoi-San, Fung Hak-On, Lam Ching-Ying, Yuen Biao), v centru pozornosti je ale jako už tradičně vztah mistr-žák, přičemž v tomhle ohledu ovedl Sammo skutečně pořádný kus práce. Leung Kar-Yan v roli mistra Tsanga (jiný přepis je Leung Jan, tj. hlavní postava z Prodigal Son a jeden z nejslavnějších mistrů Wing Chunu vůbec) je známý tím, že má veškeré techniky "odkoukané" (ale je v tom sakra dobrý), Casanova Wong jako jeho žák Hua je potom primárně taekwondista, přesto oba vypadají jako trénovaní mistři Wing Chunu a ani profíci nemohou (stejně jako v případě Prodigal Sona) příliš namítat, až na vysoké kopy Casanovy Wonga, ale to je dáno tím, že už před tréninkem u mistra Tsanga uměl bojovat a tudíž promíchal dva styly. Ve filmu se samozřejmě objevuje i Sammo, jako dobrosrdečný tlouštík a jediný žák mistra Tsanga. Hua je v úvodu filmu jen obyčejným bankovním úředníkem (pod dohledem Deana Sheka, který spolu se Sammem zajišťuje ty vtipnější okamžiky), ale náhodou se doslechne o plánu majitele banky na ovládnutí města a atentátu na starostu, což se mu stane osudným. Banku totiž ve skutečnosti vede šéf gangu dobře trénovaných desperátů, kteří Huovi pořádně zavaří a dokonce zabijí jeho matku. Tsang po krátkém váhání začne Huu trénovat a vy se tak dozvíte o Wing Chunu první a poslední, přičemž tu není nouze o velice zajímavé scény (souboj naslepo mezi Sammo Hungem a Mang Hoiem, trénink postřehu a další vychytávky). Tsanga později celý gang společnými silami zlikviduje, ale Hua se naučil dost na to, aby mohl svého mistra pomstít. Tedy Sammo Hung v tom bude mít taky svoje prsty, ostatně v gangu je Lee Hoi-San a jeho smrtící kopy, bojovník ovládající techniku železného brnění a především samotný šéf, který je velmistrem smrtícího stylu kudlanky (takovou jste zaručeně ještě neviděli, v závěru filmu přijdou totiž ke slovu dráty (jako by je Sammo objevil zničehonic ;) a Fung Hak-On si vážně užije při nejrůznějších akrobatických pozicích). Scenáristicky bohužel Warriors Two trochu ztrácí, stejně jako u Iron Fisted Monk (Sammova debutu) se tu nepříliš citlivě střídá humor (scény s Deanem Shekem) a drama, přičemž i technická stránka (střih) by snesla drobná vylepšení. Inu, učený z nebe nespadl, nutno dodat, že v choreografii a fyzických výkonech to celý ansámbl zručně dohání a Wing Chun je pro "fázovací" old schooly jako dělaný. Zatímco u standardních stylů (ty mají slovo především u záporáků) je to trochu škoda (vynahrazeno rychlostí a občasnými kaskadérskými kousky), úsporné Wing Chun pohyby vypadají v rychlém střídání náramně dobře a jak už bylo řečeno, nemusíte mít pro tohle bojové umění slabost, protože jeho charakteristicky úsporné kopy jsou v případě Casanovy Wonga trochu "upgradeovány". Budete mít dost času si toho všimnout, protože finále zabírá celou poslední třetinu snímku (nazývat to jako finálem užje možná trochu nevhodné ;) a tempo je díky počtu účastníků docela vražedné. Film stojí především na solidně napsaných ústředních postavách (zejména na Tsangovi v podání Leung Kar-Yana) a pestrosti předvedených technik (zajímavá je destrukce železného brnění, na stejném principu jako v Invincible Armor, kontinuita funguje i v Hong Kongu ;), oscarový příběh a velkolepé kulisy nečekejte (vrcholem technologie je make-up hlavního záporáka), musí vám stačit budoucí velké hvězdy, bezbřehé nadšení a ochota experimentovat se zaběhnutým modelem (ať v dobrém nebo špatném slova smyslu). Ale to nakonec není zas tak málo, ne? 70%

Sammo Hung nezklame! Rozhodně se tomuhle filmu nevyhýbejte jen proto, že se jmenuje jak se jmenuje, protože byste přišli o jednu z těch příjemnějších destilací hongkongského stylu. Pod pojmem komediální duchařina si zřejmě většina z vás představí něco ala Mr. Vampire nebo Encounters of Spooky Kind, ale s Tubou se Sammo pokusil vtěstnat duchy do škatulky bláznivé policejní komedie. Na režisérské stoličce se tísnili Philip Chan a Ricky Lau (ten má na svědomí právě Mr. Vampire) a díky Sammovi, který hrál a produkoval, se jim před kameru podařilo nahnat hvězdné herecké obsazení. Celé to začíná poměrně nevinně, když se náš hrdina Tuba (Sammo) zaplete do jedné policejní operace a je nucen asistovat superpoldovi Rambo Chowovi (skutečně se tak jmenuje a hraje ho David Chiang), jež je v zápětí rozklepán na cucky brokovnicí a umírá Tubovi v náruči. V takové situaci se naslibuje mnoho, Tuba slíbí pomstu a ani netuší, že si touhle lehkomyslností brzy obrátí život naruby. Všechno jde fajn - nastěhuje se k němu kamarád-kolega (Jacky Cheung), který je narozdíl od něj celý říčný po nějaké akci a přestřelce a s jeho pomocí Tuba začne randit s půvabnou Joey Wong (ano, to je asi opravdu možné jen ve filmu :). Jenže pak se ozve minulost a Tubu začne pronásledovat duch zemřelého policisty. Sliby se holt mají plnit nejen o Vánocích a tak je Tuba několika nesportovními metodami (které vždy vyústí v neuvěřitelnou smršť gagů) donucen pátrat po vrazích Ramba (mezi kterými je mnoho známých tváří, např. i k nepoznání oholený Yuen Wah nebo Hwang Jang Lee). Předně bych chtěl zdůraznit, že jsem se u tohohle filmu úžasně bavil. Nejen díky osvědčené herecké sestavě (navíc spojit síly Samma a Jackyho Cheunga, to byl přímo geniální nápad), ale i dobře využitému námětu. Je zajímavé, že v první půlce si film vystačí bez Davida Chianga (tedy poté co je zabit) a jede v ďábelsky promazaných kolejích situační komedie - Sammo je nepřekonatelný jako obvykle, hluchá místa jsou k nenalezení a vy se dobře bavíte. Jenže pak režisérské duo zařadí druhý rychlostní stupeň a na scénu přichází duchařské vtípky. Někdo může podotknout, že už se jedná o pokleslejší humor, ale to vaší bránici nenamluvíte. Tím spíš, že tu a tam na vás bafne nějaký ten odkaz (parodie na Mr. Vampire je výtečná) nebo cameo (John Sham v parku). A pokud snad někdo začne litovat, že Sammo tentokrát nechává spát své bojové schopnosti, ten ať si počká na bitku ve skladišti, která je "žůžo". Hwang Jang Lee opět dokazuje, že jeho nohy nemají konkurenci a Jacky Cheung (ať už osobně nebo vydoublovaně) je akčním bohem, což v kombinaci s jeho hláškami v předchozích minutách zadělává na oscarovou nominaci (a to jsem zapomněl podotknout, že je to jeho první filmová role). Ponaučení na závěr? Nenechte se odradit podezřelým jménem (ano, už jsem to říkal, ale některé věci je třeba zopakovat :) - pokud jste ochotni vyměnit akci za humor a máte rádi Sammův styl, není důvod váhat, protože tohle je ta "zapomenutá pecka" o které jste dodneška nevěděli. Vydejte se jí najít, stojí to za to. 70%

Pokud se nějaká kinematografie může pyšnit silnými ženskými hrdinkami, je to právě ta asijská. Zatímco Hollywood objevil kouzlo ženy až se Sigourney Weaver alias Ripleyovou, v Hong Kongu holky odjakživa kopaly stejně vysoko jako kluci. Někdy ještě výš... Za invazi tohoto trendu do oblasti moderního akčního filmu může hned několik klasik - krom filmů jako Iron Angels nebo Ultra Force se jistě sluší zmínit i sérii Yes, Madam, která celý žánr takříkajíc nakopla. Za každým takovým filmem stojí vždycky chlap a v tomhle případě je ho pořádný kus ;) Na počátku osmdesátých let totiž objevil Sammo Hung nastupující herečku Michelle Yeoh a rozhodl se z ní vychovat akční hvězdu. Právě Police Assasins (Yes, Madam 1) je důkazem toho, že se mu to podařilo... Michelle hraje ve filmu inspektorku, která s nadšením očekává příjezd svého bývalého učitele do Hong Kongu. Ten však neztrácí čas a krom schůzky se svojí žačkou tu hodlá bokem prodat jistý mikrofilm. Netřeba dodávat, že se to celé trochu zvrtne a druhá strana se chce vytratit bez placení. Najatý zabiják (Dick Wei), ale nepočítá s triem podvodníčků (jmenují se Aspirin, Panadol a Strepsil - to je vážně úlet), kteří si vydělávají okrádáním hotelových hostů. Než stačí zabiják, ukrytý za závěsem, mrknout okem, mizí mikrofilm v kapse jednoho z nich. Povedené trio vůbec netuší, jaké bohatství se skrývá za fotkou v pasu, ale když se u Panadolových dveří začne střídat parta zabijáků s hongkongskou policií, začne být jasné, že jde do tuhého. Inspektorka zatím vítá pomoc, která přijíždí z Anglie (Cynthia Rothrock) a pouští se do pátrání po příčinách smrti svého učitele. Svérázná holčičí dvojice se sice zprvu nesnáší, ale nakonec si prokope cestu až k vratům jednoho z vlivných obchodníků, který má o mikrofilm veliký zájem. Právě on je zodpovědný za všechny mrtvoly ve filmu a právě jemu se chystá naše trojice zlodějíčků mikrofilm prodat... Možná bych se teď mohl omluvit za to, že jsem vlastně všechno vykecal, ale o příběh jde tady až v poslední řadě, protože i ten základní děj, slabý jako bulharský bramborák, je ubit akčními scénami a smrští neuvěřitelných gagů... Sammo Hung dal dohromady dvě hodně akční dámy (Cynthia Rothrock si díky účasti v tomto filmu vybudovala docela slušnou mimoamerickou kariéru a pro Michelle Yeoh znamenal film opravdový zlom v kariéře a definitivní cestu k akčním rolím.) a režii svěřil zkušenému Corey Yuenovi. Ten si s béčkem jako hrom poradil velice osobitě a doslova narval do filmu koho potkal - v trojici podvodníčků se skvěle vyjímá Mang Hoi (Zu Warriors (1983)) jako Aspirin a velkou roli si tentokrát vybral i Tsui Hark (Panadol), který jindy zůstává výhradně za kamerou. Ani na straně záporáků není o hvězdy nouze - tým bojovníků sestávající z Dicka Weie, Chung Fata a Chin Kar Loka zajišťuje tu nejvyšší kvalitu, což se naplno projeví při třeskutém finále (Corey v závěru nelenil a zlikvidoval interiér vilky tak dokonale, že vám budou oči přecházet. Stuntíky jsou tu obzvláště propečené). Vyplatí se zmínit i nekonečnou řadu čestných roliček - Wu Ma, David Chiang, Sammo Hung, Richard Ng. Většina se jen mihne, ale dokonale poslouží k uvolněné atmosféře celého filmu. Ačkoliv se jedná o seriózní akčňárnu, jakákoliv scéna ve které se objeví Tsui Hark nebo Mang Hoi se zákonitě zvrhne v nekonečný řetěz gagů. S širokým úsměvem na rtech tak Coreymu odpustíte trochu ušmudlanou režii a občas přetažené zrychlovačky a s chutí si užijete posledních patnáct minut, které nabídnou dokonalou souhru hongkongské extraligy (i ta Cynthia Rothrock, světe div se, tu vypadá "cool"). O čem Police Assasins byl si zřejmě za čtyřiadvacet hodin po shlédnutí nebudete pamatovat, ale některé scény (Harkova "Jackie-like" honička po laboratoři, vousatý make-up Chung Fata nebo střemhlavý skok Chin Kar Loka skrz skleněný vodopádek) ve vás zůstanou ještě dlouho. A Michelle byla už tenkrát docela kočka... Jen blázen by nebral ;) 70%

V Japonsku se s věhlasem Zatoichiho může rovnat snad jen Godzilla, Playstation a Power Rangers... tak slavná je postava slepého maséra a samuraje, člověka, který navzdory svému postižení ovládá meč lépe než kdokoliv jiný. V roce 1962 se objevil na plátnech poprvé a drže se hesla "spravedlnost je slepá" začal svou dlouhou pouť. Během deseti let vzniklo dalších devatenáct filmů (Japonci jsou rychlíci), které měly spíš seriálový charakter - Zatoichi v nich putoval od města k městu a trestal bezpráví. Vzhledem k tomu, že příběh se odehrává v Japonsku patnáctého století a všude zuří války gangů a klanů, není těžké sekat lidem hlavy a být přitom za klaďase. Tím spíš, že Zatoichi se svou katanou doslova kouzlí... Tak to byla historická vložka pro mladší ročníky a teď se přesuneme o čtyřicet let dál, do roku 2002, kdy se Takeshi Kitano, zřejmě nejslavnější japonský herec a režisér současnosti, rozhodl opět natočit něco jiného (jeho filmy mají vzájemně jen minimum společných znaků) a do oka mu padlo čtyřicetileté výročí Zatoichiho. Netrvalo dlouho a Kitano po téhle šanci skočil, doslova po hlavě. Nechal si obarvit vlasy na blond a na stará kolena se pečlivě na roli připravil (zejména po fyzické stránce). Při psaní scénáře vycházel z původních novel Kana Shimozawy, ale přidal si hodně prvků, které snímek odlehčují a stylizují. Pokud je mezi vámi nějaký fanda původních snímků se Zatoichim, mohl by se hodně divit. Kitano si totiž vydupal naprostou tvůrčí svobodu a zůstala tu snad jen postava Zatoichiho a jeho flegmatická poloha se kterou trousí moudra a tasí katanu. Stejně jako ve starších filmech sledujeme Zatoichiho (Takeshi Kitano) putování do "dalšího města", ovládaného tentokrát třemi znepřátelenými gangy. Už když míjí slepý samuraj zemědělce na poli, musíte ocenit pečlivost s jakou se Kitano věnoval sladění videa a audia - překvapivě moderní hudba je přesně synchronizována s údery motyk. Tento fígl je použit ještě několikrát v průběhu filmu, ale Kitano to nikdy nepřežene (a pokud ano (v závěru) je to striktně v duchu filmu). I přes lehký tón snímku a velice průhledný příběh (tady se Kitano nevyhnul několika klišé, na druhou stranu pomáhají jednotlivé linie přesvědčivě budovat atmosféru tehdejšího Japonska), je na vás připraveno hned několik nenadálých flashbacků, které mj. zaručují bleskové tempo filmu. Není tu jediná scéna, která by odvedla vaši pozornost mimo plátno a pokud se zrovna neschyluje k dramatickému okamžiku, nasadí Kitano humor a nadsázku. V tomhle ohledu je velmi vynalézavý a ačkoliv se Zatoichi chová jako Superman (i kdyby viděl na obě oči, stejně by byly jeho schopnosti neuvěřitelné), žerete mu to i s kimonem, protože to vypadá úžasně. A nemluvím teď o sekání dřeva nebo hraní kostek, mluvím o bojových scénách, kterých je tu překvapivě hodně... A jsou výborné. Nepřekvapivě. Už trailer leccos naznačoval a Uma může jít vytírat chodbu, spolu s Azumi, protože co se týče dynamiky a kreativity, nesnese se Zatoichim srovnání žádná současná samurajská akce. Kitano sice předvádí jen X-kové údery, ale moc mu pomáhá střih a hektolitry krve (ta je sice příliš digitální, ale zvyknete si ;). Zvláště hromadné bitky jsou výborně nasnímány a i když neuvidíte žádné komplexní techniky, tempo je fantastické a skutečně cítíte, že meče prolétávají skrz protivníky. To co mi tolik chybělo u Azumi je tu ve víc než hojné míře. Pojem "masakr" jen vzdáleně vystihuje některé akční scény a pokud nejste hardcore gambara fanoušek, který si potrpí na opravdové mistry a sofistikované techniky, budete plně spokojeni. Akce je jedním z největších kladů filmu. K osmdesáti procentům pak Zatoichiho neochvějně vede nadšení se kterým se Kitano slepého samuraje ujal. Tvůrčí pohoda je cítit z každého políčka a i když tu a tam probleskne snaha o trochu serióznější uchopení látky (přemíra flashbacků, tragický osud některých postav) zůstává snímek nejstravitelnějším dílem Kitanovy kariéry (možná až moc stravitelným), takže pokud jste se ztráceli v jeho starších filmech, nemusíte mít ze Zatoichiho strach. Tohle je trochu jiná káva a akce spolu s velkou dávkou nadsázky tu jednoznačně hraje prim. Osobně jsem nevěřil tomu, že se Kitano dovede tak odvázat a evidentně ho to nevzdálilo od možnosti ocenění - už dnes je snímek zasypán cenami (EFA, festivaly v Torontu a Benátkách, devět nominací na japonských filmových cenách). 80%

Tygra a Draka si určitě pamatujete. Dodnes čouhá z celé řady filmů, které inspiroval svým oscarovým a finančním úspěchem, dokonce se distancuje i od přebarvičkovaných eposů Zhanga Yimou. Ang Lee si totiž svou poctu wuxia filmům z padesátých a šedesátých let natočil hodně osobitě, spíš jako komorní čínskou tragédii vyzdobenou akčními scénami. Není divu, že byl evropský divák trochu vyděšený z postav doslova vlajících ve větru, bojujících spíše s vnitřními než vnějšími démony. V Číně snímek paradoxně vyhořel, protože v něm převážně hongkongští herci nepříliš zdatně recitovali dialogy v mandarínštině, a také proto, že šlo o velmi stylizovanou poctu tradičnímu žánru, nikoliv o jeho přirozenou extenzi. A vida, po dekádě a půl se Tygr a drak vrací. Tentokrát se mu posmívá celý svět, protože dlouholeté pokusy o pokračování nakonec finišují svou pouť u Netflixu, který snímek natočil se západním štábem v kulisách Pána prstenů a trestuhodně v anglickém znění. Tygr a drak byl poctou žánru, jeho pokračování je pak poctou Tygrovi a drakovi. Z téhle věty už určitě cítíte jistou degradaci nebo minimálně odklon. Obsazení slibuje poměrně dost - neznámí mladí herci jsou jištěni Michelle Yeoh a Donniem Yenem, v roli záporáka se objevuje Jason Scott Lee (naštěstí jen sporadicky), ale z dalších klíčových postů je cítit, že tu půjde spíše o nápodobu. Tedy snad s výjimkou toho nejvyššího. Jméno Yuen Woo-Pinga doma v Asii něco znamená. Režijně je sice jeho filmografie o dost slabší než pokud jde čistě o orchestrování akčních scén, ale vzhledem k tomu, že dělal choreografii na původním filmu, máme tu alespoň symbolické pojítko. Nebudu vás dlouho napínat, Meč osudu má skutečně blíž Pingovu Zrození legendy než k prvnímu Tygru a drakovi. A vlastně to dává smysl. Scénář se sice snaží kopírovat linii Angova filmu a docela úspěšně se mu podaří vklouznout do původní mytologie, prim tu ale hrají akční scény a bojový styl, který nastolil předchozí snímek. Pokud vám naskakují osypky ze jmen jako Sněhobílá váza, Mlčenlivý vlk nebo Ohebná poštolka (dobře, to poslední jsem si vymyslel) a máte vyloženou averzi na létání vzduchem, pak se rovnou můžete sebrat a jít o recenzi dál. Pingův styl ve dvojce je sice tvrdší a dynamičtější než v Angově filmu, ale zároveň ctí původní "flow". Někdo by mohl mít pocit, že už díky výměně Donnieho za Chow Yun-Fata, který měl kung-fu "jen" naučené, se akční scény posunou dál, ale hlavní hvězdy už mají pár křížků a v mnoha soubojích je vidět, že jistota jako zamlada trochu chybí. Což zamrzí, protože ti mladí tu hrají nezkušené cucáky, kterým to stařešinové musejí natřít. Situaci nezachrání ani Jason Scott Lee, který je podivně nafouklý a pouští hrůzu spíše ochotnickým způsobem. Ceny za nejlepší bitky roku tedy Ping letos neposbírá, ale to neznamená, že nemá nápady a drajv. Duel na zamrzlém jezeře je skvělý a celý ten svět krasopisně pojmenovaných bojovníků, jejich unikátních stylů a zbraní, má potenciál vás znovu po letech oslovit. A to je jedna z hlavních deviz celého snímku. Meč osudu totiž nechce být dalším béčkem, ve kterém se to jen bezhlavě mydlí. V podstatě všechny hlavní postavy, kterých je skoro tucet, mají nějaký milostný nebo rodinný problém. Až máte pocit, že si scenárista musel dělat nějaké diagramy, aby nedocházelo ke skoro až telenovelou smrdícím odhalením. Všichni všechny znají a kdo není něčí bratr nebo sestra, ten jistojistě zemře. Neměl bych si z toho dělat legraci, když podobným neduhem trpí třeba i Star Wars, ale tady to na ploše relativně skromných sto minut působí opravdu až příliš nuceně. Takže abychom si spočítali technické a umělecké skóre od rozhodčích. Akční scény jsou parádní, ale už to není ono. Vizuál má novozélandský instagramový filtr a levné CGI (to ovšem u čínských produkcí zůstává tak nějak standardem), herci jsou slušní, dialogy šustí papírem a hudba spolu s kamerou jsou spíše snaživými imitacemi. V přímém souboji s Tygrem a drakem je to prohra, ale to je neférové srovnání. Meč osudu je totiž sám o sobě velmi stravitelnou čínskou pohádkou o dobru a zlu, lásce až za hrob, mocném nefritovém meči a bandě hrdinů, která obývá svět s potenciálem na deset dalších filmů. A ačkoliv tahle produkce nezanechá výraznější chuťový ocas nebo snad touhu po opakovaných zhlédnutích, rozhodně nejde o mezinárodní ostudu, zvlášť když si film pustíte v čínském znění (alias dabingu), které mu notně přidá na autenticitě. Má větší ambice než shaolinské béčko vysílané po půlnoci, ale zároveň mu musíte tak trochu odpustit jeho urozený původ. Pak možná budete překvapeni s jakou lehkostí se přehoupnete i přes těch průměrných 60%.

Jackie je svým způsobem klikař. Zatímco hollywoodské hvězdy po pár průšvizích padají a musí fanoušky i přízeň producentů horko těžko získávat zpět (John Travolta by mohl vyprávět), Chanovi jeho americké braky á la Chůva v akci v jeho domovině projdou (možná i proto, že jsou tam nenápadně zahrabány pod koberec a rychle z kin zmizí) a ještě zajistí, aby mohl hollywoodský honorář vrazit do něčeho hodnotnějšího. Což je v tomhle případě spíš gangsterka Město zločinu (Shinjuku Incident), kterou najdete na DVD. Ale kvůli té tu dneska nejsme. Malý velký bojovník jí je na míle vzdálen místem, dobou i žánrem, jedná se totiž o dobovou válečnou komedii, ve které Jackie hraje prosťáčka, který má ale pro strach uděláno, je chytřejší než se zdá, a je rozhodnutý - když už se v té nesmyslné válce ocitl - ji trochu sabotovat. Spojitost s českým Švejkem je evidentní, proto se na ni odkazuje ve většině komentářů a recenzí, ovšem režisér Ding Sheng má zjevně pro trochu přihlouplé hrdiny slabost - viz jeho předchozí Underdog Knight, ve kterém bojuje se zločinem mladý voják s poškozeným mozkem. Malý velký bojovník na první pohled připomíná čínské válečné pecky z poslední doby - třeba Warlords - spousta akce, spousta vojáků, možná trochu moc zpomalovaček a filtrů, ale dostatečně "umazaní" hrdinové, abyste všechny ty kulisy baštili i s navijákem. Na rozdíl od Jetova dramatu, ale Bojovník zůstává čistokrevnou roadtripovou komedií, ve které se bojuje jen zřídka a vždycky tak nějak "ze srandy". Ne že by se nekrvácelo, ale občas se umírá jen naoko, jak vám Jackie a jeho finta s falešným šípem názorně předvedou. Ústředními postavami jsou Jackieho farmář a mladý generál z druhé strany barikády, kterého už velení odepsalo (a po zjištění, že je živý na tom nehodlá nic měnit). Dobromyslný farmář doufá, že mu úlovek postačí k tomu, aby se mohl vrátit z válečného na rýžové pole, ale po cestě nesourodá dvojice potká vojáky, bandity, medvědy... zkrátka všechno, co si v tomhle specifickém subžánru dovedete představit. S výjimkou samotného závěru, který je typicky asijsky osudový, jede film podle skoro až západních pravidel a navíc představuje Chana ve skvělé formě. Situační komiku zvládá levou zadní, nějaké to tajtrlíkování s mečem nebo bambusem zvládá i na stará kolena a otočky a náročnější akrobacii moudře přenechává jiným. Komika tu zkrátka dostala přednost před akcí, a tak vznikla dobovka, ve které se místo poletování vzduchem řeší nesmyslnost války, důležitost kamarádství a význam životního údělu. Možná trochu ohrané, ale pro průměrného evropského diváka určitě srozumitelnější, než klasická wuxia nebo některé Jackieho šílenosti z devadesátek. Když mimochodem k Malému velkému bojovníkovi přičteme Karate Kid, vypadá to, že nám Jackie definitivně dospěl do stádia učitelů a komických postaviček. Pro někoho to může být konec kariéry, pro jiného začátek nové. Jackie tuhle změnu prorokoval už před nějakými deseti lety. Možná k ní dochází poněkud pozdě, ale rozhodně plodí zajímavé filmy. Jen tak dál... 60%

Obláčky, tradiční čínské odrhovačky, protivně pestré barvičky a Jet Li jako primát poskakující na drátech... už od prvního záběru bylo jasné, že tenhle film to se mnou nebude mít lehké. Nejen že má jeho režisér jen o něco lepší pověst než Tim Story, ale už z trailerů bylo patrné, že nezdařený pokus o naklonování Shiy LaBeoufa, mírně přišlápnutý Michael Angarano, dostane ve filmu víc prostoru, než všichni asijští "fotbalisti"dohromady. A že nám kluci vydatně kopou, i když není míč dohledu. Stojí to za vaší trpělivost? Pokud vám nějaká zbyla, ještě to se mnou pár řádků vydržíte. Forbidden Kingdom je sprostý klon Nekonečného příběhu. Z trailerů se dal vytušit jen klasický putovací komplex a bolestné dospívání, ale Minkoff zřejmě Petersenův trhák uctívá, takže tu máme dotírající mládežníky, co šikanují vše živé, divnou zinkovou trubku, ze které by měl radost každý instalatér nebo sběratel cenných kovů (tak dobře, je to tyč Opičího krále, ale to už nezní tak cool, ne?) a výlet do světa rozsypaného čaje, mýtických záporáků a opilých mistrů. Křečovitá asijský stylizace naštěstí poleví, když se děj přenese do alternativního světa, kde vedle sebe pochodují mnichoidní Jet Li, opilý Jackie Chan a zákeřný Collin Chou. Přehrávají všichni, ale Jackie z toho jako ušišlaný opilec vychází jednoznačně nejlíp, samozřejmě hned po šílené Asiatce s vlasovým porostech barvy sněhu a rozlohy Sazka arény. Herecké výkony a chatrná stylizace postav je ale jen třešničkou na dortu celkové vyumělkovanosti. Je to jako rozdíl mezi čerstvou šlehačkou a xindlem ve spreji. Poznáte to na první líznutí. Všechno je příliš čisté, zářivě natřené a když někdo skočí do vzduchu, většinou poznáte, že ho drží nad podlahou nejen motivace, ale také nějaký ten neviditelný drát. Akční scény se pod Pingovým vedení snaží působit velkolepě a nutno pochválit, že se jim v tom Minkoff nepokouší bránit, ale marná sláva, i ve vypjatých okamžicích to vypadá jako sraz bandy gymnastů, kteří mají hodně trampolín, ale příliš malou tělocvičnu. Zkrátka takový organizovaný chaos, ve kterém se tu a tam někdo trefí. Kolotoč vizuálních efektů, rychlých končetin a velkorysých lokací jistě působí na cílové publikum (teenageři nižší váhové kategorie), které se ztotožňuje s Alešem v říši Divů (Angarano), ale odrostlejší ročníky a především fanoušci asijské akční školy, musejí hodně mhouřit oči. Když je zrovna nepálí kašírování bojových scén, musejí ustát radikálně převyprávěnou legendu o Opičím královi a také fakt, že zrovna Angarano by měl být největší borec na světě, šaškující v rádoby efektních tréninkových kolážích. Do těch ho v duchu "Kung-fu manuálu pro naprosté idioty" (=lidi co nikdy neviděli ŽÁDNÝ akční film) střídavě posílají Jackie a Jet. Právě tahle dvojice měla příběhu udělit základní dynamiku, která by ho akcelerovala i v turistických pasážích, kdy se jde z místa A do místa B. Nebudu popírat, že hlášky padají na úrodnou půdu, ale je trochu smutné, že nejslabší částí výkonů obou superhvězd je jejich vzájemný souboj. Je bolestivé sledovat duel, který by před patnácti lety měl přídomek "ultimátní". Jet přestává stíhat, Jackie střídá kaskadéry jako na běžícím páse (na lichý záběr jeden, na sudý záběr druhý a třetí na záběry mezi tím :) a i laik tuší, že je klamán. Takhle "nastřižené" a okatě zrychlené přece bývají jen bitky ve Walkerovi a nových seagalovkách. No... prostě v amerických filmech. Přirovnání možná vyznívá trochu krutě, ale zbytkové zklamání nelze utišit ani po několika týdnech, které uplynuly od zámořské premiéry. V sólovém skládání protivníků na hromadu si oba borci vedou o poznání lépe, možná i proto, že Yuen woo-Ping věděl tzv. "co s nima". Angaranovy nohy a Jackieho jazyk sice nedokázal zkrotit ani ve spolupráci s Minkoffem, ale komu táhne na patnáct a zrovna začal chodit do kroužku bojových umění (odpusťte mi to obludné zjednodušení), nebo by se chtěl alespoň do těch blažených dob vrátit, ten si vychutná bloumání postav po bambusových pralesech i narážky na počítačové bojovky (naštěstí pouze verbální). Jenže dechberoucí finále definitivně potvrdí, že už to není, co to bývalo a že se srpem fotbalový stadion neposečete. Minkoff na to zkrátka nemá a spíš než o budování vlastního světa se snaží o vyzobání východních sázek na jistotu. Soundtrack sem, mýtickou postavu tam, tomu dáme činky, tomu zase šminky (Collin Chou asi trpěl) a nakonec to všechno řekneme nahlas, aby věděli, že si uvědomujeme, jak to všechno vykrádáme, a nakonec nás pochválili, jak stavíme hongkongským akčním ďáblům pomník. Místo tarantinovských "poct" ovšem snímek vzbuzuje spíš dojem napůl upečeného comebacku. Skoro by se chtělo srovnávat s Indym - dvě stárnoucí akční ikony s teenagerským dopingem (Angarano by ovšem prohrál jak se Shiou, tak i s nerváckým Justinem Longem ze čtvrté Pasti) a přepáleným závěrem, který donutí obracet oči v sloup i ty nejtrpělivější povahy. I v hodnocení se ovšem držíme v Indyho intencích (jak u koho, že?), protože ty prazákladní kvality si Forbidden Kingdom úzkostlivě chrání a brblání ortodoxních fandů rychle zaniká v nadšeném ryku dětí, které přišly do kina za pohádkou o tom, že když najdete pozinkovanou trubku, naučí vás hodní strýčkové kung-fu a vy to pak nandáte všem... zlým lidem. Tohle poselství je těžké napadnout a i když Forbidden Kingdom nikdy nedosáhne žánrové čistoty a nadčasovosti Nekonečného příběhu, na bázi nezávadné morální říkanky funguje bezmála dokonale. Vlastně mě to i při té všeobjímající povrchnosti potěšilo, možná proto, že jsem si hned po závěrečné "šikanoidní" scéně uvědomil o kolik to mohlo být horší. Ale nebudu zapírat, ještě ten večer jsem vyhodil kotvu u Donnieho. Žák se konečně stal mistrem. Doufal jsem, že se toho nedočkám, ale nakonec vyhrává divák, takže nezbývá než zatleskat. V případě Forbidden Kingdom ovšem opravdu spíš ze soucitu. 60%

Dong je přesně tím typem agenta na kterého může být zaměstnavatel hrdý - střílí vždy doprostřed terče, jeho ruce a nohy likvidují protivníky geometrickou řadou a mozek mu šrotuje na plné obrátky. Má to však jeden háček - Dong je hodný hoch a má srdce na pravém (levém ;) místě, což není konfigurace, která by se ve speciálních jednotkách "nosila". Po jedné spontanní (a samozřejmě úspěšné) akci je donucen opustit své místo a míří na zašívačku do východní Evropy, do státu Lavernia... Ačkoliv je Lavernia přísně fiktivní stát (vypadá trochu jako Bulharsko), začnou se brzy do příběhu mísit věci zatraceně reálné. Politické pletky, sekty, bývalé milenky - Dong toho má tzv. "plné kecky", protože ledabyle pošle za mříže místního náboženského fanatika Mishimu (který je na náboženského fanatika až příliš akční), čímž si to rozhází u jednoho z ministrů Lavernie. Většina postav bohužel zmateně hraje na obě strany a scénář až příliš často sklouzává k "čínským" flashbackům, které vzbuzují rozpaky - jde o rýpání do čínské politiky nebo o nemístný obdiv poslední bašty komunismu? Ať tak či onak, přiběh se brzy rozsype jako korálky, protože niť, která by vše držela pohromadě tu prostě chybí - kostra příběhu by v hollywoodské produkci nevystačila ani na jeden díl Beverly Hills a ačkoliv v hongkongských filmech se víc kope než mluví, "moderní hongkongský film" (jak se Blacksheep affair profiluje) by si určitě zasloužil víc než sektářsko-politické hrátky v postkomunistických kulisách. Jediné co vám po závěrečných titulcích zůstane v hlavě bude Chiu Man-Cheuk (svůj part odehraje se ctí a určitě by si zasloužil i lepší filmy), Shu Qi (ta zůstane v hlavě vždycky ;) a zajímavá choreografie Ching Siu-Tunga. Ta je chytře mixována s přestřelkami (které místy vypadají dobře (přepad v zahradě), místy divně (průlet rakety dodávkou) a místy dokonale zmateně (finále na ambasádě)) a spolu s Ching Siu-Tungem se na ní podílel i Xin Xin Xiong (ten si střihne malé cameo hned v úvodu). Výsledek je působivý, ale ne ohromující. Siu-Tung s přehledem servíruje dráty a v některých bitkách výrazně zvedá známky za výsledný dojem, ale zamrzí občasné výpadky (především zrychlené ruční techniky s mizernými zvukovými efekty, které vypadají hodně "cheesy") a zbytečné předrátování - některé techniky by oba hlavní aktéři (Chiu Man-Cheuk a Andrew Lin) rozhodně zvládli i bez drátů a vypadalo by to líp. Drát je totiž pořád drát a je to "cítit" - HK spin, arab, 540 - to jsou triky, které má Chiu Man-Cheuk v malíčku a jejich provedení na drátech zkrátka působí trochu "uměle". A to už vůbec nemluvím o protočených 720tkách, které jsou pro jistotu doplněny dalšími "úžasnými" zvukovými efekty. Platí tu známé "méně je někdy více". Přes mírnou kritiku je ale právě choreografie tím jediným důvodem, proč Blacksheep affair vidět. Když se prokoušete skrze průhledný a vypočítavý příběh, čeká na vás Ching Siu-Tung v netradiční poloze (je to jeden z mála "moderních" filmů, které choreografoval) a pár úctyhodných kaskadérských kousků. Není to moc, ale v hongkongské "Nové akční vlně" si příliš vybírat nemůžete. 50%