HKstars

Jak už název prozrazuje, autor filmu - režisér a scenárista Jeffrey Lau - není nováčkem a na svém kontě má mj. i Chinese Odyssey 1 a 2. Jejich neabsolvování vás však v žádném případě neochudí o zážitek, protože vazby mezi jednotlivými filmy jsou velice volné (jednička a dvojka vycházejí z klasiky "Journey to the West" aneb všichni známe Opičího krále. 2002 je ale o něčem trochu jiném). Všechny díly spadají do žánru romantické, mírně praštěné komedie, která evropského diváka mírně vyplaší. Naštěstí pro laiky tu humor a romantika fungují ve vyváženém poměru a vzhledem k odchodu Stephena Chowa (hrdiny prvních dvou dílů) zmizely i podpásové a nerozluštitelné gagy. Hlavní úlohu tedy přebral Tony Leung Chiu-Wai, jako Li Yilong, povaleč s dobrým srdcem, kterého celá rodná vesnice nenávidí. Spolehnout se může jen na svou milou, chytrou, krásnou sestru Phoenix, majitelku hostince. Život obou sourozenců a vlastně i celé vesnice však obrátí naruby útěk princezny, která má dost života ve zlaté klícce a tak při své vycházce za brány císařského paláce zabloudí právě do zmiňované hospody. Princezna je maskovaná za muže, což přináší spršku gagů a zásadní milostný trojúhelník. Princezna (jako žena) se zamiluje do Li Yilonga, Phoenix se zamiluje do princezny (jako muže). Velký chaos je naštěstí řešen přítulným humorem, takže ho přežijete i pokud vám uslzené příběhy nic neříkají, a když už se schyluje k nejhoršímu, objeví se budoucí císař, bratr princezny, který se při pátrání po své sestře nečekaně zamiluje. Do kohopak asi? Jeffrey Lau je docela šikula a to jak s perem, tak s kamerou v ruce. Jeho příběh má nenáročnou stavbu a všechno řeší s humorem, aniž by však upadl do sebestředných gagů, tak charakteristických pro některé hongkongské parodie a šílené komedie. Na Chinese Odyssey 2002 však číhá nebezpečí někde jinde. Umírněnost gagů totiž pozvolna začíná úpět pod nadvládou romantické složky a to co se ze začátku zdálo býti decentní komedií, je zejména ve druhé polovině roztaženo do zdlouhavé cesty za romatickým happyendem. Jeffrey se snaží vylepšit náladu, tu písničkou, tu povedenou situací, ale nestačí to a nebýt odvážného Tonyho Leunga, který svým tělem zachraňuje ty slabší situace, asi by vám za chvíli zmrznul úsměv na rtech. Nechci vypadat jako škarohlíd, protože mi svým způsobem imponuje, že si v první půli snímek vystačí s dobře napsanými dialogy a situacemi a nemusí sáhnout po ultralevných počítačových tricích (ala The Duel), ale o to víc mě mrzí, že se druhý poločas nese ve znamení ztráty tempa a to co bylo zprvu parodováno se najednou bere smrtelně vážně. Nakonec však sáhnu po optimistické šedesátce, protože i přes slabší finále zůstává řada dobrých důvodů, proč se filmem nechat obšťastnit. Od kvalitního obsazení (vedle Tonyho Leunga tu září i Vicki Zhao) přes několik povedených fórů (měření rychlosti, s rychlomalířem v základní výbavě) až to neidentifikovatelné "něco", jakýsi katalyzátor dobré nálady. Ačkoliv má Chinese Odyssey 2002 co dohánět takřka ve všech směrech, zůstává originální romantickou komedií... 60%

Cheng Pei-Pei vám přišla do palic namlátit trochu klasiky, takže se usaďte lekce z klasických swordplay filmů právě začíná. V roce 1965 spustil King Hu stavidla revoluce, když do kin vypustil snímek Come Drink with Me. Nenápadný Asiat, který vystudoval uměleckou školu v Pekingu a krůček za krůčkem vyškrábal se v profesní hierarchii až na místo nejvyšší, svůj snímek natočil částečně jako poctu klasickým samurajským filmům (pokud jste je neviděli, bude vám snímek připomínat spíš westerny Sergia Leoneho), ovšem se silnou ženskou hrdinkou v hlavní roli. Zlatá vlaštovka (Cheng Pei-Pei) je ultimátní bojovnice, ze které mají strach všichni v okolí, tedy kromě banditů, kteří právě unesli jejího bratra, syna místodržitele. Není v tom jen honba za penězi, šéf desperátů, Nefritový tygr, by se chtěl s Vlaštovkou utkat a dokázat ji, že na chlapy prostě nemá. První duel v čajovně vyhraje naše hrdinka vysoko na body, ovšem na přesilovky stavěná není. Naštěstí se objeví věčně opilý tulák, který jí tajně pomáhá. Ve skutečnosti je to mistr bojových umění, který hraje přeci jenom trochu jinou ligu než hlavní hrdinka, i on sám se však bojí, že narazí na sobě rovného, konkrétně odvěkého nepřítele, opata místního kláštera, který se zapletl s bandity. Předem bych chtěl upozornit nadržence, že ačkoliv tu po sobě postavy hážou nábytek, nože a další životu nebezpečné věci a bitek je tu dostatek, Come Drink with Me není v tomhle ohledu nějak extrémně revoluční, protože jestli měl v něčem King Hu rezervy, je to natáčení akčních scén. Nijak dynamický střih, absence detailů, nejistá Cheng Pei-Pei, to je i pro mě osobně takový malý flíček na jinak extrémně povedeném filmu, samozřejmě musíme vzít do úvahy rok vzniku (1965) a v té době to byla nepochybně špička. Jenže filmy stárnou a jakkoliv Come Drink with Me dokázal zůstat svěží v ostatních ohledech, bitky už nevypadají tak přesvědčivě. Tak jsme si to vysvětlili a teď je na čase začít s pochvalami. Come Drink with Me vypadá tak trochu jako stvoření z jiného světa, protože King Hu při něm používá do detailu propracované interiéry, dynamickou kameru, výraznou hudbu (ta plní podobnou funkci jako při představení čínské opery) a z herců ždíme až divadelní výkony (opět paralela s čínskou operou), které výrazným způsobem pomáhají budovat atmosféru filmu. Už zmiňovaný duel v čajovně je se svou westernově napjatou atmosférou něčím, co v jiných old schoolech jen těžko uvidíte. Ani dnes není vizuální stránce filmu co vytknout a není divu, že z ní čerpali mnozí tvůrci v následujících letech (Ang Lee a jeho Tygr a Drak si vypůjčoval nejen z tohoho, ale i z dalšího Huova filmu Touch of Zen, Tsui Hark rovnou zremakoval jeho slavný Dragon Gate Inn). V dalších filmech se Huovi podařilo dopilovat i akční stránku věci, ale Come Drink with Me byl prvním velkofilmovým old schoolem a částečně vzkřísil tradici silných ženských hrdinek (a Cheng Pei Pei to tehdy při likvidaci nepřátel docela seklo). Je trochu smutné, že diváci měli na obdivování jeho filmů relativně málo času. Na začátku 70. let přišly filmy jako Chinese Boxer a pak samozřejmě Bruce Lee, což znamenalo dočasný zánik swordsplay žánru. Chrabré bojovníky s meči vystřídali mistři kung-fu, King Hu se každopádně postaral o to, aby se žánr se svými diváky rozloučil na vrcholu svých možností a jeho odkaz nezůstal díky dalším režisérům zapomenut. Dá se dokonce říct, že King Hu předběhnul svou dobu a měl štěstí, že mu v 60. letech bylo dovoleno točit za relativně velké peníze na propracovaných setech. 70. léta s nástupem kung-fu old schoolů zaznamenala jistý technický úpadek a hlavně neustále snižování rozpočtů ze strany Shaw Brothers (to také vedlo k založení progresivního Golden Harvest), choreografie a bojová stránka filmů sice pádila kupředu, nicméně po technické stránce (a mnohdy nejen té) filmy degradovaly (podívejte se na Huovy filmy nebo Brucovu Cestu Draka a postavte proti nim old schooly z let 1972-1977, neporovnatelné, i když samozřejmě existovaly i výjimky). Come Drink with Me (a další Huovy filmy) jsou tak nedocenitelnou možností jak vidět klasický, ale přitom velice snadno stravitelný wuxia film, tedy žánr, který nedávno objevil svět díky režisérům jako Ang Lee nebo Zhang Yimou. Silný příběh, silní hrdinové, silné emoce... přeci byste neřekli ne, a kdyby vás to přeci jenom napadlo, budete mít neopakovatelnou možnost vidět dvanáctiletého Jackieho Chana a Marse (stojí vedle sebe, Marse určitě poznáte) jako zpívající děti, které obklopují opilého žebráka na jeho tazích po hospodách. Kouzelné "cameo". 80%

Chcete vidět opravdové (=přímé) pokračování Drunken Mastera? Titulek Dance of the Drunken Mantis v anglické verzi hrdě hlásá Drunken Master, part 2 a děj se opravdu odehrává bezprostředně po událostech prvního dílu, třetí film ve stejných lokacích se však Pingovi nepovedl tak moc jako ty předešlé. Hlavním hrdinou je opět mladík, který příliš neovládá bojová umění, tentokrát je to po vzoru Školy Hada (té se Drunken Mantis podobá mnohem víc než Drunken Masterovi) ukázkový loser, navíc nevlastní syn tuláka Sama, mistra opilého stylu z prvního filmu. Ten se po letech konečně vrací domů a syna potká na tržnici, dokonce se s ním, kvůli drobnému omylu i popere. Jaké je jeho překvapení, když zjistí, že tenhle nezdárník je jeho syn. To však není jediná novinka, která ho čeká. Ze severu Číny se k němu vydal Rubber Legs (Gumové nohy), mistr severního opilého stylu, navíc zkombinovaného se stylem kudlanky. Už ho nebaví jak lidé pořád mluví o Samově neporazitelnosti a na něho se zapomíná. Duel je na obzoru... Drunken Mantis je samé překvapení. Jelikož Jackie se vydal budovat svou vlastní slávu, zůstal Pingovi jen jeho otec (Sam) a Hwang Jang Lee (opět jako záporák - Rubberlegs). Další známou tváří je ještě Samova žena (tetička se kterou se Jackie v jedničce střetl na tržišti), ale zbytek se musel doplnit z "rodinných zdrojů", takže Foggyho, Samova adoptivního syna, hraje Yuen Shun-Yee (Samův pravý syn, jeden z Pingových bratrů), kdo má dobré oči, všimne si ještě mladého Coreyho Yuena v roli Hwang Jang Leeova žáka... Mnohé jistě překvapí vážnější atmosféra snímku, ne že by tu nebyly neustále pokusy o gagy (je to zřejmě Jackieho absencí, ale většina humoru vyznívá příliš nuceně a to navzdory faktu, že Yuen Shun-Yee se opravdu hodně snaží a v porovnání s jeho pozdějšími rolemi je tohle neuvěřitelný odklon ;), ale na povrch vyplouvá Samovo stáří, jeho přehnaná pýcha na svůj vlastní styl a staříkovo nazírání na adoptovaného syna, kterého nechce učit ani uznat za svého, přidává další hořkou příchuť. Sam se naštěstí pořád hýbe jako třicetiletý artista, takže když Ping přestane laborovat s žánrovými poměry, je na co koukat. Tedy občas, jakkoliv se Ping snaží vpašovat do příběhu trochu dramatu, akční scény v podání Samovy ženy jsou old school až to bolí - pomalé fázování nezachrání ani kreativní choreo, v tomhle ohledu film dostává životadárnou injekci až ve chvíli, kdy se na scéně objeví Hwang Jang Lee. Jeho souboj se Samem (který Sam prohraje) je vrcholem filmu (i když jsme teprve ve druhé třetině!) a nepřekoná ho ani finální duel Samova syna s Rubberlegsem. Ptáte se kde je trénink? Nebojte se, dočkáte se... překvapivě se ale nebude vyučovat opilý box, ten už dovedl k dokonalosti Rubberlegs. Foggy (Samův syn) potká kdesi na pastvině (no jo no, holt rozpočty byly tehdy maximálně úsporné) na smrt nemocného mistra, jenž ho naučí "chcípácké kung-fu". Jeho hlavní silou jsou páky, lámačky a bloky a nemusíte u toho být opilí (což je ostatně jedna z výhod Rubberlegsovy kudlanky, i když je opilá, nemusí se při ní tolik chlastat). Přes všechnu snahu (Hwang Jang Lee kope jako o život) však finále nedosahuje kvality hospodské scény (chytřejší kombinace, rozumnější vývoj - finále se nese v klasickém stylu... dávám přes hubu, dostávám přes hubu, naštvu se a ukončím to ;). V porovnání s Drunken Masterem však Kudlanka povážlivě ztrácí - Ping ještě tehdy neměl tolik zkušeností, aby do filmu bez problémů zakomponoval onu dramatickou stránku a většinou se tak dělo na úkor humoru, výmluvným příkladem je malé cameo Deana Sheka coby bankéře, ve scéně která aspiruje na nejnudnější okamžik sedmdesátých let. Ano, přeháním, ale vyjma soubojů a Samových slovních exhibic tu není na co koukat a první polovina filmu je hoooodně rozvláčná, film navíc jen rozvíjí osvědčený koncept a "chcípácké kung-fu" není ani zdaleka tak propracované jako opilý box. Dance of the Drunken Mantis je solidní nášup pro milovníky old schoolů a opilého boxu, Yuen Woo-Ping ale natočil i mnohem lepší filmy a pokud tenhle přeskočíte, u posledního soudu vám to nikdo vyčítat nebude. 50%

Stýská se vám často po tradičním světě čínských superhrdinů? Místě, kde od mečů létají blesky a záporáci vrhají tepelně naváděné vějíře? Nevěšte hlavu, hongkongští filmaři nás ve svých titulech bohatě zásobují a Deadful melody je jednou z "dávek" po kterých vám bude dobře... Příběh rozhodně netroškaří a hned ze začátku se rozpovídá o nejsilnějším artefaktu světa bojových umění - magické lyře, která zlikviduje každého, kdo se jí postaví. Není divu, že tuhle věcičku by chtěl mít na krbu každý a tak se před chatrčí jejího novopečeného (a mírně nedobrovolného) majitele shromáždí pěkná kupa superborců - mistr duchů, mistr ohně, mistryně biče a pár béčkových vlasatců s přerostlými meči... Nebudu vás dlouho napínat, všechno dopadne masakrózně a celé neštěstí přežije pouze dcera majitele lyry, která, ustupujíc před dotírajícími mistry, spadne ze srázu přímo do vodopádu... Šestnáct let je klid a převážná většina světa bojových umění považuje magickou lyru za dávno zničenou. Nikdo neví, že dívenka přežila a tajně trénovala, aby se mohla pomstít... Čas odplaty nadešel, ale jen tak přijít na pole a všechny vymlátit, to by byla nuda, a tak se naše hrdinka jménem Snow (Brigitte Lin) uchyluje k menší lsti. Předává lyru jedné kurýrní společnosti, aby ji doručila jednomu z mistrů bojových umění. Využívá tak velitele kurýrů Luie (Yuen Biao) jako návnadu pro jednotlivé mistry, kteří mají o lyru pořád zatracený zájem. Snow však netuší, že jí s Luiem cosi spojuje a mezitím se schyluje k pořádnému krveprolití... Připomíná vám příběh něco? Nebudu vás dlouho napínat, protože i zahraniční recenze Deadful melody přirovnávají ke Swordsmanovi (hlavně druhému a třetímu dílu). S touto sérii film pojí nejen představitelka hlavní hrdinky, ale i předrátovaná choreografie a neuvěřitelná údernost kung-fu mistrů (která je místy až nechtěně vtipná). Děj samotný divákům příliš překvapení nenachystá a dal by se považovat za vývar všeho osvědčeného ze snímků předchozí dekády. Yuen Biao je okouzlující jako vždy a Brigitte Lin si opět libuje v netradičních způsobech popravování jednotlivých záporáků a opět se obléká tak, že si ji někteří pletou s chlapem (teda ne že bych to bral jako plus... ani mě to nějak nerajcuje ;))). Solidní podhoubí ještě doplňuje řada ujetých gagů (bez toho se holt tyhle filmy neobejdou. Příklad za všechny: Biao se spadlými kalhotami křičí na dívku: "No wonder you are scared. Get away or I´ll show you my dick again"). Jen z toho však tahle báchorka nevyžije a tak je na řadě hodnocení bojových scén... Tady už se pozvolna vytrácí optimismus, protože režisér pojal veškeré akční scény tak trochu "umělecky". Je pravda, že krom Biaoa nenajdeme v obsazení žádný vyloženě bojový "typ", ale surovost s jakou režisér seká jeden střih za druhým, je smutná a končí v zásadě dvěma efekty. Jedním nechtěným - i nadějné techniky jsou utnuty příliš brzy (míle před samotným kontaktem), druhým možná chtěným - díky kulometné kadenci záběrů režisér vyvolává dokonalý chaos a tak se v ďábelské rychlosti smazávají rozdíly mezi těmi, kdo kung-fu vládnou a těmi, kteří jen máchají rukama. Dráty pak přidávají výslednému dílu zkázy na majestátnosti a především v poslední půlhodině nebudete vědět, kde vám hlava (a nejen hlava) stojí... Deadful melody ztrácí body na maličkostech, kterých je naneštěstí příliš velké množství. Kdyby si režisér trochu líp pohlídal střih, lépe využil Biaoa (který sice odehrává svůj standard, ale v akci toho příliš nepředvede) a trochu víc si pohrál se speciálními efekty (na rok 1993 je to, v konkurenci filmů jako Swordsman 2 a 3 nebo Evil Cult Master, docela slabota a nepomohou ani výbuchy vylepšené barvičkami ;), mohl bych chválit o mnoho více. Takhle zůstávám na smířlivé šedesátce a film doporučuji hlavně skalním fandům žánru, popř. hodně hladovým kinofilům, kteří nejsou vybíraví. Ono někdy nemusí pršet, jen když kape... 60%

V jednoduchosti je občas síla, takže se nebraňte, až na vás tenhle naprosto neznámý film hned z kraje vybalí tříminutový sestřih dvou bitek, které s dějem vůbec nesouvisí a natočily se zřejmě jen tak bokem. Poděkujte poprvé, účinkuje v nich totiž Fan Siu-Wong (Ricky ze Story of Ricky) a je "nejlepší z nejlepších". V osmdesátých letech hrál vyjukaného teenagera, kterému pomáhal z problému Yuen Biao (Righting Wrongs), teď je řada na něm, aby likvidoval zloduchy a na jeho wushu zkrátka nikdo nemá. Rychlé kopy, neuvěřitelná mrštnost, svalnatá postava. To berem. Po tříminutovém úvodu se konečně rozjede příběh a rázem zjistíte, že jste se ocitli ve filmu, který ač z roku 1997, vykazuje všechny znaky old schoolové tradice. Poděkujte podruhé. ;) Nebudu to příliš komplikovat, takže jen ve zkratce - Policista Tong kdysi zabil gangstera jménem Lev, takže hned co vyleze z vězení, zabije ho na oplátku Tygr, Lvův syn. Ten ovšem ví, že Tong má dceru a věrného kamaráda Fua a hodlá je zlikvidovat taky. A pak se ještě objeví Kau, syn Tongova kamaráda z vězení. Všichni si navzájem vymění několikrát rukojmí, pak Kau všechny zmlátí a na scénu přijde Šílený kůň, Tygrův bratr. Až popadnete dech a vyndáte nervy z kýblu, prozradím vám, že o tohle všechno vůbec nejde. Je to takové to nezbytné křovisko pro nejrůznější konflikty, které se řeší pěstmi. Na jedné straně stojí prosťáček Kau, který vede školu bojových umění, je ke všem milý a trousí moudra na potkání (skutečně tak trochu Wong Fei-Hung moderního světa, jak ho popsal můj kolega Eric Jacobus), na druhé pak nemilosrdný Tygr a jeho přítelkyně Kim v podání Kim Maree-Penn, jedné z těch lepších zápaďaček (však ona vám to dívčina ve filmu předvede, ve filmu si dá s Wongem hned tři "přáteláky"). Trochu bokem stojí Lau Kar-Yan, který hraje Fua, starajícího se o svojí a Tongovu dceru - je víceméně pouze předmětem nejrůznějších únosů a záchranných misí, vůbec si nezabojuje, stejně jako Tygr, který jen vypadá, že by chtěl, ale nakonec se k ničemu nedostane. Naštěstí je tu řada jiných adeptů. Poté co v první půli filmu Wong zlikviduje tucty bezejmenných gangsterů, dojde záporákovi trpělivost a povolá si na pomoc dva experty. Mistra v Muay Thai (Billy Chow) a přitepleného ninju (sorry, ale Ngai Sing to tak opravdu pojal ;). To je vskutku zajímavá sestava a když k těmhle dvěma bijcům přidáme ještě duely s Kim Maree Penn (je vážně dobrá), nemůžeme říct, že by si Wong dovoloval na slabší (i když... řadoví gangsteři jsou tu jako z cukru, vydrží sotva jednu ránu) nebo mu nebylo dopřáno předvést své schopnosti. Možná je trochu škoda, že souboj s Billym v lese je trochu krátký a ten s Ngaiem zas docela neortodoxní (nicméně jeho štípací technika je... zajímavá), z obou však crčí ochota předvést to nejlepší. Nepotěší trochu kolísavá úroveň kamery a střihu v některých soubojích (bitka v parku), ale jinak si tvůrci na všech aspektech akčních scén dali hodně záležet a skoro se nechce věřit, že něco podobného mohlo v Hong Kongu vzniknout v roce 1997, kdy jste podobný styl filmů mohli hledat tak možná v archivech. Navzdory všem relativním pochvalám ale Death Games nenabízí tak dobrou akci, aby to zazdilo rozčarování nad přihlouplou dějovou stránkou. Ono je sice zábavné, že v padouchově pevnosti stojí na trávníku zničehonic britská telefonní budka a že se pořád někdo někam unáší, ale nedává to příliš smysl a postavy jsou tu opravdu jen a jen na to mlácení. Pro budoucí Fan Siu-Wongovu kariéru to byla určitě škoda, narodil se zjevně příliš pozdě než aby stihnul chytit tu správnou dobu a správné lidi. Talent na to rozhodně měl a když už za nic, musíme tvůrcům Death Games poděkovat čistě za to, že se Fan Siu-Wong alespoň jednou ve své kariéře mohl předvést v roli akčního hrdiny bez kompromisů. Je milý, je čilý a akční až z toho praskají bubínky. Zapomeňte na hodnocení a dejte mu šanci, zaslouží si jí. 40%

Wisely je zpátky, ale tentokrát v podání Chow Yun-Fata a ne v hlavní roli. Vlastně by se jeho part dal označit za cameo, protože Fat se objeví před kamerou tak šest minut čistého času (rok 1986 mu nachystal jiné povinnosti). Nejvíc prostoru je tak věnováno Chin Siu-Hoovi alias Dr. Yuenovi. Ten právě úspěšně zlikvidoval teroristy v jedné budově (tady měl pro změnu cameo Yasuaki Kurata ;), protože kromě doktořiny je hodně akční (Wisely je jeho mentor, od něj se naučil mnoha zlozvykům). Ještě to neví, ale visí nad ním Damoklův meč. Před rokem na výpravě v Thajsku, kde Yuen spolu s několika kolegy hledal lék na AIDS, pozlobil místní klan, když měl jisté výhrady proti obětování dívek (konkrétně jedné dívky a nemusím rozvádět, že byla půvabná). Zaplatil za to vysokou cenu - jeho kolegové byli pobiti (obzvlášť krutý osud potkal jeho nadřízeného, ale ten herec hrál záporáka v první Božské relikvii, takže... zasloužil si to ;) a on postižen krvavou kletbou. Režisér zjevně nemá své hrdiny rád, Yuen si zasloužil utéct, protože zvládnul porazit praotce kmene - kostlivecké kung-fu dokazuje, že ti kdož o sobě prohlašují, že viděli úplně všechno, jsou úplně vedle. Takže Yuen za odměnu obdržel krvavou kletbu. Ona dívka ho sice za odměnu vyléčila, ale účinek jejího kouzla je pouze dočasný. Po roce se kletba znovu ozývá a Yuen zjišťuje, že má sedm fází (americký alternativní název zní Seventh Curse). Při každé Yuenovi odněkud na těle vystříkne proud krve (velice efektní). Posedmé z něj vyteče všechna krev naráz. Naštěstí ho kontaktuje vesničan Huh Lung (Dick Wei), kterého vyslala ona dívka, co Yuenovi tehdy zachránila život (a nebylo to zadarmo, jak se dozvíte). Jedinou šancí jak zlomit kletbu je najít posvátná semena a to nebude snadné - Yuen se musí bránit nájezdům přívrženců klanu (objevují se doslova odnikud, což občas působí hodně komicky), ale i neuvěřitelně otravné neteři Wiselyho, reportérce Tsai-Hung (výtečná Maggie Cheung, přehrávající všechny v dohledu). Je zajímavé, že filmy Ngai Kam Lama (Peacock King, Saga of the Phoenix) mi vždycky přišly jako nízkorozpočtové fantasy blázniviny. Story of Ricky je výjimka, hlavně proto, že Lam se musel držet comicsové předlohy a podobně tomu bylo i u Dr. Yuen and Wisely. Po obrovském úspěchu Legendy o zlaté perle Lamovi do projektu naběhly velké hvězdy (obrovské množství se jich mihne v mikroskopických rolích - Yuen Chor, Wong Jing, Nina Li, Joyce Godenzi, k nepoznání oholený Elvis Tsui jako hlavní čaroděj sekty) a on se musel sakra snažit, aby nic nezkazil. Rozhodně se to vyplatilo - Chin Siu-Ho úspěšně převzal štafetu jako nástupce Wiselyho a Dick Wei je mu zručným pomocníkem. Je trochu škoda, že akční scény jsou krátké a nenadálé, ale Lam to vynahrazuje divákovi brutalitou (pasti v džungli, žraní lidí, trhání končetin...) a úchylností. Ve chvíli, kdy se o slovo přihláší nadpřirozené síly, bezpečně poznáte jeho rukopis. Poskakující animatronická kostra, masožravý zmutovaný kojenec, postavy, kterým z břicha lezou červi a další pochutiny jistě potěší příznivce hororového žánru. Nechybělo moc a Ngai Kam Lam by z dalšího Wiselyho udělal řež plnou maniakálních loutek s nekalými úmysly, díky hercům však mají postavy z masa a kostí pořád ještě větší slovo. Už jsem zmínil Maggie Cheung, která je zdrojem většiny gagů ve filmu a opravdu jí to jde, ale ani Chin Siu-Ho není k zahození a řekněte, kdo by odolal Chow Yun-Fatovi s bazukou? Štěstí, že to takhle dopadlo a jeden z Lamových první filmů se relativně vyvedl. Je tu všechno, co byste mohli od hongkongské indianajonesoviny čekat a možná i něco navíc (až to "něco" uvidíte, tak pochopíte ;). Možná bych si měl ještě sehnat Lamův film Cat z roku 1992, kde Wiselyho ztvárnil Waise Lee (ano, to už zní hodně ironicky), jen abych se přesvědčil, zda Lamovy filmy opravdu kvalitativně driblují podle nějakého vzorce (protože Peacockové jsou fakt peklo). Takže se nenechte strašit a vytěsněte své obvyklé hnidopišství na kraj sedačky. V tomhle filmu pro něj není místo - Lam si jede podle vlastních měřítek a i když to většinou není úplně čistá prácička, má slušné předpoklady k tomu, aby vás smetla svým sebevědomím. Alespoň u mě to vyšlo, ale vzhledem k tomu, že Maggie to opravdu, ale opravdu sluší, je možné, že v tom byly i ne zcela objektivní okolnosti. 60%

Pokoušet se o hranou adaptaci mangy je odvážné, pokoušet se o adaptaci Crying Freemana je bláznivé - přesto se našli minimálně dva filmaři, kteří se o to pokusili. Dílo Christopha Ganse, s Markem Dacascosem v hlavní roli, tentokrát ponecháme stranou (i když by si menší rozbor určitě zasloužilo) a budeme se věnovat hongkongské trošce, kterou do filmového mlýna přinesl Clarence Fok (Naked Killer). V úvodu snímku jsme bleskově seznámeni se základními fakty - v jedenadvacátém století zkrátka existuje pár lidí, kteří vám bez mrknutí oka ukopnou hlavu a většina z nich je sdružena v tajné organizaci zvané 800 Draků. Najdou se ale i tací, kteří by chtěli jejího vůdce připravit o život a tak se děj v momentě zvrhne v kolotoč bitev různě maskovaných zabijáků, jejichž jediným cílem je vláda nad celým japonským podsvětím. Souboje probíhají tím způsobem, že postava A přijde, řekne něco ve stylu "teď zemřeš postavo B" a tak se taky během následující půlminuty stane (souboje jsou bohužel až bolestně krátké). Trochu příběhové vaty získáme až příchodem postavy Yiu Lunga (Sam Hui), čínského sirotka, který vyrůstá v Rusku. K jeho smůle se ho v dětství ujal člen organizace 800 Draků, jehož dostihne temná minulost. Šéf celého klanu si žádá čerstvou krev a tak s pomocí bývalého (nicméně stále oddaného) člena unese Yiu Lunga do svého tréninkového kempu. Následuje výplach mozku (způsobující ztrátu paměti) a hutný trénink, který z Yu Lunga dělá nejlešího zabijáka všech dob, Freemana. I když si nepamatuje ze své minulosti vůbec nic, stejně v nitru zůstává lidskou bytostí, což dokazují slzy, které uroní pokaždé, když na jeho účet přibude další mrtvola. S příběhem to ale naštěstí nejde až tak z kopce a i v japonských comicsech je vyhrazeno pár stránek pro happyendy - při jedné fušce potkává Freeman svou "kamarádku" z Ruska, se kterou vyrůstal a kterou miloval. Navzdory ztrátě paměti přeskočí jiskra a Freemana k dívce něco neodolatelně přitahuje. Odmítne jí zabít a tím poruší pravidla organizace. Svou cestu k zapomenuté lásce si tak musí doslova vybojovat a přes méně důležité členy se krok za krokem přibližuje k finálnímu duelu se svým bývalým trenérem, šéfem celé organizace. Co se mělo stát ultimátní zbraní 800 Draků se nakonec stává finální zhoubou... Kontroverzní režisér Clarence Fok zas jednou zabodoval. Svůj film co nejvíc připoutal k výborné comicsové předloze, takže má na čem stavět a i když v úvodu věci až příliš urychluje a bitky rámuje do sebeparodických proslovů ve stylu "Já tě dneska hrozně zabiju"; "Ne, já tě zabiju ještě mnohem víc", povede se mu za půldruhou hodinu vykreslit v celuloidu všechny základní kontury, které Crying Freemana definují. Je tu tragická lovestory, jsou tu exotické bojové scény a je tu i atmosféra, kterou byste neukrojili ani elektrickým nožem z teleshoppingu. Za to první můžeme poděkovat dobře vybraným hercům - Sam Hui dokazuje, že není jen komik a zpěvák, v bojových scénách mu to docela jde (nepochybně doubl, ale výsledek je fajn) a Maggie Cheung brilantně zachraňuje romantickou linii (stačí jeden pohled a spolknete jí i sebeuhozenější sladké řečičky), bojové scény zase obstaral Yuen Tak (a můžeme mu zatleskat. Ve filmu si dokonce střihl i velkou roli a dokázal mou teorii, že choreografové bojových scén zkrátka nemohou být normální - jeho šéf organizace a Freemanův trenér je hodně svérázná postava ;) a ta atmosféra? Přičtěme jí několika avantgardním záběrům, kterými nás Fok počastuje (zvláště násobné střihy, kdy je jeden pohyb/trik zabírán cirka osmkrát z různých úhlů - ty dají vašim zorničkám zabrat) a buďme spokojeni s tím, že vidíme trochu "jiné kafe", než na jaké jsme zvyklí z ostatních HK filmů... Vlastně ani nevím, proč tak velkoryse odpouštím, ale Dragon from Russia se mi nakonec docela líbil. Možná za to může klukovský úsměv Samuela Huie, kterého sleduji už od dob načerno nahraných Bláznivých misí, možná je to sprchovou scénou s Ninou Li a možná je to kvalitní večeří, jež mi při sledování dělala společnost... Samé "objektivní" důvody. Inu, jsem jenom člověk ;). 70%

Dětské komedie jsou prazvláštní, specifický žánr snad v každé kinematografii, ale v Hong Kongu se podobné žánry schovávají spíš za hradby televizní produkce. Pokud nějaký tu a tam vykoukne na DVD, je to okamžik hodný zapamatování. A věřte, že na Dragon from Shaolin jen tak nezapomenu a vy taky ne. ;) Celé to začíná velice nevinně - sledujeme výlet počestných shaolinských mnichů do stoky civilizace. Zatímco starší bratři si hodlají užít všech hříchů, které velkoměsto nabízí, malý Siu hodlá dodržet všechna pravidla - nejíst maso, nechlastat, nenavštěvovat bordely a konat dobro, kde to jen jde. Právě při honbě za zlodějem se v metru ztratí svým dvěma opatrovníkům a chtě nechtě začne prozkoumávat město na vlastní pěst, přičemž potká tlouštíka, zloděje s dobrým srdcem, který umí hlavou lámat šutry a mezi jehož vrcholná čísla patří zavěšení cihly s provázkem na (bacha teď to přijde) penis (já vás varoval) a metání tohoto závaží v soustředných kružnicích kolem vlastní osy. Inu, za peníze člověk udělá hodně. ;) Podobných zaručených legrácek, ze kterých by vás neprobudila ani dobře mířená rána kladivem, je tu víc - podezřelé proboření hlavních hrdinů do vlaku, pád z nebe do KRYTÉHO bazénu a další věci. Je to od tvůrců snad nějaká rafinovaná parodie nebo se při minimálním rozpočtu nehledělo na oběti skryté na stránkách scénáře? Po několika minutách a provařených vtipech vám to ale asi bude jedno, protože infantilní atmosféra nezmizí ani když se na scéně objeví lidumil Yuen Biao, snažící se dovézt vzácnou památku na místo jejího původního určení. V patách má bohužel vlastní bratra s ambiciózní milenkou a partou bodyguardů, který tutéž památku slíbil jakémusi Arabovi. A pak je tu ještě pohledná Vivian Hsu jako zlodějka z donucení (tady skutečně všichni kradou jen proto, že musej ;), ale to už symbolizuje jen kapičku romantiky do podezřele rozehraného guláše. Gagy jsou vyčpělé, dětští herci přehrávají ostošest (hlavně tlouštík má zaděláno na několik zlatých malin) a nechutně civilní kulisy prozrazují, že z hlubin televizní dramatické tvorby se tenhle film vyhrabal jen díky roku výroby (v letech 1996-1997 se skutečně točilo ledacos, jen aby se něco točilo). I Biao ze začátku vypadá spíš jako dobrotivý důchodce než akční hvězda a i když se postupem času rozkope (a vyváží tak rozpačitě vypadajícího shaolinského teenagera a otravně přebuzené zvuky), situaci už nezachrání. Klasicky gradující hongkongské finále odehrávající se v rozjetém vlaku je jen mlhavým náznakem, že "by to možná šlo", kdyby všichni měli víc peněz, času a dobré nálady. Takhle se jen můžeme podivit nad tím, v čem všem si Biao nezahrál... Pevně věřím, že hongkongská omladina kolem deseti let hravě vytěsní mínusy tohoto filmu z hlavy a po jeho zhlédnutí si půjde do parku procvičit okoukané znalosti na pasivních žebrácích, ale to jsou příliš chabé argumenty. Doporučuji tento film jen v případě krajní nouze či krajní opilosti... 30%

Je nezpochybnitelnou pravdou, že všechny old schooly z konce 70. let, jako by si z oka vypadly. Yuen Woo-Ping svým dvojkombem Drunken Master+Snake in the Eagle´s Shadow rozpoutal hotovou mánii a Dragon´s Claws patří k filmům, které se víc než inspirovaly. Naštěstí pro nás, režisér Joseph Kuo si umí vybírat a tak "vykradl" především to lepší a půjčil si i Hwang Jang Leeho pro roli hlavního záporáka... Děj Dračích spárů je jednoduchý a komplikovaný zároveň. Samozřejmě se jedná o klasickou kostru ala zrada a pomsta a na začátku i na konci se všichni sejdou na nějaké louce, aby si to vyříkali, ale scenárista se početnými flashbacky a komplikovanými rodinnými vztahy snaží navodit atmosféru jakéhosi komplexního celku. Moc se mu nedaří, takže si dá naštěstí v půlce snímku pokoj a všichni už vědí, kdo stojí na jaké straně barikády. Hlavním hrdinou je osmnáctiletý Lung, který žije s matkou a otcem ve škole bojových umění. Jeho otec trpí následkem smrtícího úderu (dračího spáru), kteréžto zranění se každé tři rok musí znovu ošetřovat a stejně na něj jednou dotyčná osoba umře. To se však trochu nehodí, protože do školy se vrací Kao (Hwang Jang Lee), mistrův bývalý rival, dříve beznadějně zamilovaný do jeho ženy (kterou si mistr vzal dost netradičním způsobem, když ji znásilnil a ona pak...), no je to přátelé komplikované, takže přeskočíme k tomu důležitému - mistr umře a matka se synem uprchnou ze školy, aby nemuseli Kaovi vydat zlatou plaketu, která z něho dělá mistra Dračí pěsti. Mezitím samozřejmě matka se synem trénuje a do děje se ještě přitočí tajemný příbuzný (strýček), který Lunga naučí pár podpásovek, aby se měl jak vyhnout smrtícím Kaovým kopům. A že se bude čemu vyhýbat, protože Hwang Jang Lee tu kope svojí obvyklou kvótu a i když má jen jeden zápas na začátku a jeden na konci (zbytek postav vymlátí jeho poskoci - zelené a červené monstrum, neptejte se na podrobnosti ;), znovu předvádí neuvěřitelné kombinace - ten chlap má prostě formu (ostatně když už se nějaký Korejec do filmu dostane (např. Whang Ink-Sik, Won Jin), většinou kope jak o život). Lau Ga-Yung jako hlavní hrdina za ním příliš nezaostává a i když to není žádný Jackie Chan, umí se pěkně ohánět a tradiční styly v jeho podání nevypadají špatně, ani ve chvíli, kdy se režisér rozhodne používat pokročilé technologie jako reverz nebo trojnásobné opakování záběru... Jediné co filmu chybí, je trocha humoru, která by ospravedlnila stokrát omletou zápletku - několika gagů se dočkáte jen v tréninku a většinou jde o scény točící se kolem moči (ať už prasečí nebo dětské). Ale pořád je na co koukat, protože režisér drží tempo (nejen díky zrychlovačkám ;) a snaží se omšelý děj vylepšovat jak to jen jde (souboj s hůlkami u stolu, vizáž Kaových poskoků). Nezabrání sice jízdě v pevně daných kolejích, ale vzhledem k roku výroby mu to snad i prominete, tím spíš, že vám zklamání z předvídatelného scenáře vynahradí víc než slušnými bitkami, kterých je tu dost pro všechny. Už jenom kvůli tomu, co předvádí Hwang Jang Lee stojí tenhle film za půjčení, ale musím říct, že jsem ocenil prakticky všechny souboje, včetně povedeného tréninku. Dragon´s Claws tak i přes veškeré chybičky patří k tomu lepšímu, co je v žánru k mání. 70%

Yuen Woo-Ping má pro nás opět něco nového, klasické old-schooly ho na počátku osmdesátých let přestávaly bavit a tak je osladil exkurzí do jiných žánrů. Příběh sice opět zasadil do Fei-Hungovské éry a po Jackie Chanovi a Sammo Hungovi si vzal do parády Yuena Biaoa, ale ingredience, které použil při pečení Dreadnaughtu se od jeho starších filmů radikálně liší. Přitom všechno začíná celkem nevinně - hlavní postavou je bojácný Mousy (Biao), který se nechá sekýrovat vlastní sestrou, jako výběrčí daní je všem jenom pro smích a každý ho zmlátí. Kdyby neměl hodného kamaráda Leung Foona, asi by ho už někde někdo zabil. Tím se poměrně bezbolestně dostáváme k další linii příběhu, která se točí kolem zlodušského mistra Tama, který by rád zlikvidoval Po Chi Lam a vymazal Wong Fei-Hunga (hraje ho opět legenda černobílých filmů - Kwan Tak-Hing) z povrchu zemského. Snaží se ho porazit ve lvím tanci, zkouší ho zabít pomocí ďábelského krejčího (neodolatelná kreace Fung Hak-Ona), zkrátka se snaží využít každé příležitosti. Jedna taková mu napochoduje hned v úvodu příběhu tzv. rovnou pod nos. Jeho dávný přítel, masový zabiják Bílý Tygr (Yuen Shun-Yee) se ještě nevzpamatoval ze smrti své sestry, která padla za oběť přepadovce lovců odměn a krom toho, že nemá kde bydlet, trpí rudými flashbacky a fóbií na cinkající náramky. Jak do toho všeho zapadá náš milý Mousy? a) chce studovat u Wong Fei-Hunga; b) má cinkající náramek. Tahle nešťastná shoda náhod způsobí, že je během celého filmu naháněn po městě Bílým Tygrem, který za sebou nechává krvavou stopu. Tyhle pasáže jako by vypadly z kapsy hororovému žánru, kdyby Yuen Shun-Yee tak moc nepřehrával, s klidem bych ho přirovnal k Michaelu Myersovi. Brutální je tenhle film dost, takže se těšte na pořádný nářez - Bílý Tygr totiž cestou necestou trhá na kusy šváby, slepice i lidi ;). Ping se naštěstí nesnažil natočit čistokrevný kung-fu horor a tak jsou tyhle šokové okamžiky spíš pokusem o originální zabarvení filmu. Dějová linka si vždycky najde cestu zpátky do tradiční kung-fu komedie, která jde ruku v ruce s kvalitními akčními scénami. Už jsem zmínil Fei-Hungův souboj s krejčím (Kwan Tak-Hing je překvapivě ve formě, i když je vidět, že pro náročnější triky musel být nahrazen doublem), své si odbojuje i Leung Kar-Yan jako Leung Foon. Yuen Biao tu prokazuje spíš akrobatickou zdatnost než aby se pouštěl do boje, ostatně je tu za nemehlo a svojí akčnější stránku divákům předvede až v druhé části (která se dá nazvat opravdovým přišlápnutím pedálu po trochu natahovaném úvodu). Pranic to nevadí, protože Biao hraje svého prosťáčka s tradičním výrazem ve tváři a jeho stydlivost a zmatkování, ať už se jedná o vydávání za Wong Fei-Hunga (!) nebo rande s děvčetem, je prostě neodolatelná. Samozřejmě, ke konci se i on rozjede do obrátek, když zjistí, že tajná metoda jejich rodiny "ždímání prádla na dva prsty", je ve skutečnosti technika Orlího spáru. Pak už stačí pár chytrých úderů a zvalchování (doslova) několika citlivých partií a finále je pevně v rukou kladného hrdiny. Dreadnaught je dalším ze spolehlivých pecek, kterými Ping na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let oblažoval publikum. Je příjemné vidět, že si i po třech žánrově spřízněných filmech (Snake in the Eagle´s shadow, Drunken Master, Magnificent Butcher) dokázal udržet patřičnou dávku originality (to není taková sranda, zvlášť když točíte se stále stejnými vedlejšími herci) a udělal "stoprocentního hrdinu" i z Yuena Biaoa. 80%