HKstars

Hongkongské Gangy New Yorku? Tak bychom mohli s jistou dávkou nadsázky nazvat velkofilm a remake Hero z režijního pera Coreyho Yuena. Ačkoliv díky názvu bude tenhle snímek zaměňován se slavnějším Jet Liho filmem, udělali byste obrovskou chybu, kdybyste ho minuli, protože podobných děl je v HK kinematografii jako šafránu... Hlavním hrdinou filmu je Ma Wing-Jing (Takeshi Kaneshiro), který spolu se svým bratrem Ma Tai-Cheungem (Yuen Wah) utíká z bídou drásaných oblastí Číny do pohádkové Šanghaje. Po svérázném nástupu do vlaku však zjišťují, že není všechno zlato, co se třpytí a jediné co nováčkům zbývá je do úmoru dřít v přístavu. Tady však Ma Wing-Jing náhodou potkává hlavu jedné z Triád - Tam Seeho (Yuen Biao), který je podporován Brity. Maova drzost Tamovi imponuje a po krátké seznamovací bitce se kolečka Ma Wing-Jingova osudu naplno roztáčejí. Začíná to prací v baru, odkud Ma vyžene členy konkurenční Triády Yeung Seunga (Yuen Tak) a pokračuje to vlastnoručním zabíráním cizích území (to přijdete s mečem do cizí čtvrti, všechny pomlátíte a okolíkujete dobyté území - v reálu to asi tak nefungovalo, ale ve formě akční scény to sežerete i s navijákem). Bohužel s rostoucí mocí se Maovy dobré úmysly (a především láska k barové zpěvačce Kim) vytrácí a mladík si během několika špatně volených vět stihne nadělat spousty nepřátel. A to je zlé, protože město je pro tři Triády příliš těsné a Yeung Seung za zády ostatních spřádá zlomyslný plán, který z něho udělá vládce města. Stačí zabít pár Britů a sehnat od policie nějaká ta děla - zbytek už se zařídí... Musím přede všemi dobrovolně přiznat, že od Hero jsem nic moc nečekal (a o filmu samotném ani předem nic moc nevěděl) a nechával jsem si ho v zásobě HK pecek až na poslední chvíli. O to příjemnější bylo překvapení, když se z podceňovaného titulu vylíhla temná gangsterka popisující bouřlivé období války Triád v Šanghaji. Osobně nevím jestli Corey Yuen čerpal z historických učebnic, ale není těžké uvěřit, že se podobné berserky (v akčních scénách dominují nechvalně proslulé axe gangy) skutečně děly. Akce je ve filmu ale jen stopové množství, protože Corey se soustředí hlavně na dokonalou kresbu doby a napíná atmosféru jak to jen jde (sám si však místy podráží nohy drastickými dávkami humoru. Ten většinou přichází v nejnevhodnější chvíli, ale díky bohu je až příliš roztomilý, takže vlastně ani nemohu protestovat ;). Vychází to perfektně a ať počítám jak počítám, je mi záhadou, že se tak košatý příběh vešel do devadesáti minut. Snad je to zásluhou herců, kteří odvedli skutečně VELKÝ kus práce. Takeshi Kaneshiro v čele je velkým příslibem do budoucna - umí kopat, hrát i střílet a pod jeho pohledy jistě zkoprní řada fanynek, nicméně Yuenové z Opery mu víc než zdatně asistují - Yuen Biao je jako vůdce Triády možná až příliš sympatický, takže ve chvíli, kdy se mu začnou dít "moc špatné věci" budete scenáristu proklínat. Yuen Wah je tu obsazen zcela proti svému typu, ale svoji úlohu sidekicka a bratra hlavního hrdiny zvládá na jedničku, zvlášť v kooperaci s Corey Yuenem, jenž si střihnul malou úlohu strýčka hrdinovy lásky, barové zpěvačky Kim. No a pak je tu hlavní záporák - Yuen Tak, který se konečně taky jednou vytáhne i před kamerou - jeho herecký výkon a vizáž je stejně oslnivá jako jeho choreografie a když to v závěru pořádně rozbalí, začnete litovat, že tenhle maník se před kamerou objevuje jen zřídka. Těžko někoho o kvalitách Hera přesvědčovat pouhými slovy. Corey Yuen se evidentně nechal inspirovat hollywoodskými eposy a blíží se k nim na všech frontách, aniž by "kopíroval" jejich špatné mravy. Je to sice trochu moc retro a těch humorných scén mohlo být méně (pokud tedy vůbec nějaké byly nutné), ale v přívalu dnešních rádoby akčňáků HK popových hvězdiček (už je to klišé, co? ;) působí tenhle remake (předlohou byla klasika od Shaw Brothers - Boxer from Shantung) jako svěží vánek. Díky za něj... 80%

Legendární zloději jsou docela v pohodě - přes den vystupují jako solventní zbohatlíci a rozhazují peníze na všechny strany a pomáhají chudým, přes noc se patřičně maskovaní vydávají do doupat zkorumpovaných úředníků a loupí ostošest. Proč to dělají? Ze soucitu k chudým, kvůli vlastnímu egu nebo se jen chtějí dostat do čítanek? Narozdíl od Robina Hooda nebo Iron Monkey má náš hrdina Li San (Yuen Biao) alias "vlaštovčí zloděj" pádné důvody a tohle konání dobra je jen průvodním jevem na jeho cestě skrz všechny bordely světa. Jeho láska Chinny (Athena Chu) byla totiž prodána do jednoho z vykřičených domů a Li San slíbil, že ji najde. Pak už stačilo jen věnovat pár let studiu bojových umění (konkrétně vlaštovčímu stylu, který umožňuje svému mistrovi zdolávat veliké vzdálenosti ladnými skoky) a Li San mohl vyrazit do světa. Jako zloděj už se řadí do kategorie celebrit, ale díky převlekům se mu daří svou identitu skrývat. Teď však dorazil do Pekingu, kde na něho čeká řada nebezpečí - japonský gang pašující cennosti, připitomělá policie a všudypřítomné vojsko a dokonce i další žák vlaštovčího stylu, který však stojí na špatné straně barikády... a kdo ví, třeba se někde v srdci města skrývá i milovaná Chinny... Hero of Swallow je zajímavý zjev - děj samotný se odehrává na počátku minulého století a díky zjevně minimálním produkčním nákladům si lze výsledek snadno splést s old schooly z konce sedmdesátých let. Jen Biaovy vrásky, přítomnost Atheny Chu a obal DVD prozradí jak moc jsem se seknul. Rok výroby 1996 byl pro mně velikým překvapením, nicméně ospravedlnil bojové scény, v nichž jsou patrné modernější trendy. Nad choreografií se sešlo torzo týmu Yuen Woo-Pinga - jeho bratři Yuen Cheung-Yan a Yuen Shun-Yee a učenlivý Donnie Yen. Jen škoda, že většina bitek se odehrává v noci a snažení choreografů trochu kazí agresivní střih. Možná to mělo zakrýt fakt, že Biao je v průběhu filmu dost často doublovaný (zranil se hned v úvodu natáčení a tak za něho musel zaskočit kolega, je to vidět především v úvodním souboji, kdy maskovaný zloděj metá salta a araby s takovou dynamikou, kterou bychom u tehdy téměř čtyřicetiletého Biao už asi hledali marně). Akční scény každopádně patří k velkým kladům snímku a jejich milovníci jistě ocení, že se bojuje, kdykoliv je k tomu byť jen minimální příležitost... Potěší i vývoj děje, protože ačkoliv Hero of Swallow zpočátku vypadá jako nevýrazný klon Iron Monkey, Li Sanova honba za láskou a dobrem pro všechny poctivé lidi, se od Pingova zpracování mladých let Wong Fei-Hunga přeci jen trochu liší a co do komplexnosti příběhu (a jeho zakončení), dokonce Iron Monkey nechává za sebou. Bohužel jen dobře napsaný námět nestačí a režisér Siu Sang dříve či později musel podlehnout nástrahám nízkého rozpočtu a problémům provázejícím celé natáčení (raději nechtějte vidět jak X-Menovsky se Li San dostane skrz mříže vězení). Jeho místy rozpačité bloudění dějem (projevuje se to zvlášť v závěrečné třetině filmu) jen umocňuje slabší herecké obsazení. Kromě spolehlivého Biaoa tu není nikdo, kdo by zaujal. Možná si všimnete Elvise Tsuie (Sex a Zen) nebo Atheny Chu, ale ani ti nemají co hrát, takže poslušně zastávají funkci okrasných křovin. Filmový vesmír se prostě nesestává jen z geniálních snímků a Hero of Swallow doplatil na úpadek klasických kung-fu filmů, který nastal v druhé polovině devadesátých let. Málo peněz, odliv velkých jmen do zahraničí, minimální zájem studií o podobný žánr - to všechno ovlivnilo podmínky za kterých tyto filmy vznikaly a proto můžeme být rádi, že se Biao a "Pingovci" vzepjali alespoň k tomuhle výkřiku... Existuje hodně nízká pravděpodobnost, že byste na tenhle snímek narazili, ale pokud se tak stane, ničeho se nebojte a neutíkejte. Příjemný průměr ještě nikdy nikoho neurazil... 60%

Lau Kar-Leung si zas jednou potřeboval veřejně "zamasturbovat" nad tím, kolik zná bojových stylů a zbraní. Jako by to nestačilo v Legendary Weapons of China, teď milý Lau, se svým nevlastním bráchou Gordonem, fušuje do řemesla i Japoncům. A navzdory mé averzi k "jedinému žijícímu velmistrovi" (viz níže), musím říct, že z toho je opět další nesmrtelná klasika. Konec 70. let téhle bratrské dvojce zkrátka vyšel a je škoda, že tenhle film vedle komnatových pecek trochu zapadl. Jeho zápletka je totiž velice originální a ve druhé půli filmu se zvrhne v nekonečný řetěz bojových scén, které jako by vypadly z učebnice. Ah To si má vzít za ženu kamarádku z dětství, Kung Zi, kterou ale už léta neviděl. Zprvu protestuje a snaží se manželství vyhnout, ale z Kung Zi vyrostla taková kráska, až to Toovi zvedne... kadeře (ano, Gordon Liu tu má víc vlasů než ve všech dalších rolích dohromady ;). Dojde tedy ke svatbě, manželství však nemá dlouhého trvání, protože Kung Zi ráda trénuje japonské bojové styly a snaží se manželovi dokázat, že jedině karate a judo jsou těmi správnými bojovými uměními. Když zlikviduje půlku zahrady (ukopávat hlavy mramorovým andělíčkům se nesluší) a párkrát zaspáruje s manželem, odjede naštvaná zpátky do Japonsku, i proto že jí Ah To ve většině disciplín porazil. Jeho otec, který celý sňatek domluvil snad ještě před synovým narozením, čistě z obchodních důvodů, se snaží dát věci do pořádku, ale Toův dopis manželce, který se náhodou dostane do rukou Ziina blízkého přítele, ninji Takena (eh), který jeho význam špatně pochopí a bere to jako čínskou výzvu na souboj. Dá tedy dohromady nejlepší bojovníky jednotlivých japonských stylů a vydá se za Toem. Však se ještě ukáže, jestli má navrch čínský meč nebo japonská katana. Takena hraje Yasuaki Kurata (zřejmě nejobsazovanější "ninja" v hongkongských filmech) a zápletka by vám snad mohla trochu připomenout Ninja in the Dragon´s Den (natočený šest let po tomto filmu). Lau Kar-Leungovi nelze upřít vynalézavost, především v první části filmu, kdy se manžel a jeho choť navzájem trumfují, kde to jen jde. Poznáte tak zbraně i techniky z obou stran barikády a jedná se o milou předehru k extrémně nataženému finále, ve kterém už se charaktery postav víceméně nevyvíjejí. Jakmile přijede japonský reprezentační tým do Číny, jde už čistě o bitky a max. tak nějaký kodex samurajů, probleskující vždy na konci soubojů. Gordon Liu vyzkouší karate, judo, japonský meč, nunčaky nebo umění ninjů. A tady začíná Lau Kar-Leungův film trochu skřípat. Ne že by snad podání bojových stylů bylo nějak nepřesné, naopak se člověk musí sklonit před Lauovým rozhledem a Gordonovými schopnostmi. Nejsem sice expert, ale všechno vypadá přirozeně a Gordonovi "sežerete" i vlastní verzi drunken boxingu, který ho naučí sám Lau Kar-Leung v cameo roli (neodolatelně sehrál Ah Soa, tj. postavu žebráka z Drunken Mastera... stojí za zmínku, že Yuen Siu-Tien, který hrál Soa/Sama v Drunken Masterovi, tu hraje jednoho z čínských mistrů, který použití drunken boxingu proti karate navrhne). Jde tu čistě o to, že výsledky jednotlivých klání jsou nekompromisní. Při manželských bitkách to ještě vypadá celkem vyrovnaně, ale skutečnost, že Ah To vyhraje nade všemi velmistry, kteří se mnohdy věnují jen konkrétnímu stylu (takže nad ním tráví nepoměrně víc času, než univerzálně cvičený jedinec), je velice vratká. Snad jen u juda nechal Lau prostor pro zaváhání a zkalil charakter hrdiny malým podrazem (ale nevědomým), u zbytku jsme důsledně přesvědčování o tom, že čínské styly nemají konkurenci. Podobně troufalý byl Lau i v Bláznivé misi 5, když nechal západní šerm zlikvidovat čínským mečem, v tomhle případě jde ale o trochu víc. Japonci asi tenhle film v lásce nemají. My ale Japonci nejsme a pokud nepatříte zrovna k fanatickým studentům karate nebo aikida a nemodlíte se denně dva zdrávasy v japonštině, můžete tuhle mezinárodní nesnášenlivost a pokřiky "naše kung-fu je lepší než vaše" s klidem hodit za hlavu. Jde tu přeci jenom hlavně o výkladní skříň mnohdy neuvěřitelných bojových výkonů. Lau všechno rámuje do širokých záběrů a stříhá jen když je to nutné. Všechny techniky tak dostanete na stříbrném podnose a v prvotřídní kvalitě. Tenkrát to možná byla samozřejmost, dneska si takových filmů musíme vážit. A Gordon Liu by se svým charismatem skutečně mohl lámat skály. Pokud máte šanci sehnat tenhle titul a s leskem v oku vzpomínáte na 36 komnat a podobné fláky, neváhejte už ani vteřinu. Máte na dosah perlu a ani o tom nevíte. 80%

Ching Siu-Tungovy filmy jsou divné vždycky, ale pokud se mistr rozhodne spojit emancipaci a kult superhrdiny, je zaděláno přinejmenším na úchylárnu roku. Příběh snímku Heroic Trio se točí kolem tří (kdo by to čekal) mladých žen. Tung (Anita Mui) v kostýmu Zázračné ženy tajně pomáhá svému manželovi-policistovi při řešení případů a je tak ženskou verzí Clarka Kenta, která ráda skáče mezi domy a hází luxusně tvarované dýky, Chat (Maggie Cheung) je okouzlující lovkyně odměn, která za prachy udělá cokoliv (ne, "tamto" skutečně ne) a konečně Ching (Michelle Yeoh), bývalá kamarádka Chat, je oddanou služebnicí hlavního záporáka. Všechny tři umí perfektně kung-fu a jsou nebetyčně krásné (ovšem Maggie, té to opravdu moc sluší), ale s tím se jaksi počítá. Důležitý je onen zmíněný záporák, který celému příběhu dodává bizarní příchuť. Když jste chlap, co mluví jako ženská, máte na hlavě podivnou čelenku a nehty necháváte dorůst do půlmetrové délky, měli byste zůstat v čínských povídačkách a nebydlet v kanálech a plánovat ovládnutí Číny pomocí nemluvňat s modrou krví. Yam Sai-Kwoon si svojí roli nepochybně užil, protože v jeho kariéře najdeme těžko většího úchyla (snad jen jeho postavy z dalších Siu-Tungových filmů mu mohou konkurovat). A učit děti agresivitě tím, že je nutíme žrát mrtvoly - myslím, že hollywoodské cenzory by z tohohle filmu trefil šlak. Ovšem jenom bezbřehá originalita nestačí a příběh se pozvolna začne zamotávat do vlastních smyček. Všechny hrdinky řeší milostné problémy (tedy kromě Chat, která je moc drsná než aby si někoho pustila k tělu), které ženou děj dopředu. Tung musí krýt svou superhrdinskou identitu před manželem, Ching zase potřebuje od mladého vědce neviditelný plášť, na kterém pracuje, ale při této misi se neplánovaně zamiluje. To v ní také probudí kladného ducha, vykašle se na hlavního záporáka a pomůže svým dvěma kolegyním (předehra před finále ve stylu "vždyť se vlastně všichni známe", sice vysvětlí několik podezřelých flashbacků, ale působí jakou zoufalý scenáristův krok ve snaze zachránit co se dá). Na hodin a půl dlouhý film je to bohužel příliš témat a žádné z nich nejde do hloubky, takže si nakonec připadáte spíš jako v comicsu na pokračování a pořád čekáte, že se všechno rozehraje. Film ve skutečnosti má jedno pokračování, ale to není omluva za Siu-Tungovy mezery v charakterizaci postav a překombinovaném příběhu. Na většinu děr však režisér nachází záplatu ve formě akčních scén, které zachránily už nejeden jeho film před hranou průměru. Opět se projevuje neuvěřitelná invence, trademarková kamera a mistrně zvládnuté dráty. Čistě bojových scén tu najdeme jen pár (např. souboj Anity Mui s Anthony Wongem), ale i přes neakční obsazení (Anita Mui, Maggie Cheung) vypadají velice dobře. Pravým vrcholem jsou ale vychytávky typu Maggie vyřizuje teroristy nebo Maggie a Anita vyřizují Anthonyho Wonga na motorce (v téhle scéně je navíc ukryta parodie na Flying Guillotine, protože Anthony Wong jako Kau používá až přehnaně podobnou zbraň). A jako obvykle, ve chvíli kdy už si myslíte, že vás nic nepřekvapí přijde natřískané finále a odkaz na Terminátora! Tak tohle jsem věru nečekal a totálně mě to odrovnalo. A dopadne to tak vždycky. Filmy Ching Siu-Tunga jsou trochu ušmudlané a těžko v nich hledat nějakou hlubší myšlenku (tedy pokud zrovna scénář nenapíše Tsui Hark), ale mají své nesporné kouzlo a dovedou spolehlivě překvapit. Tvůrčí styl tohoto mistra drátů je nenapodobitelný a i když bych z rukávu vysypal pár jeho lepších kousků, Heroic Trio je ojedinělým pokusem o hongkongský comicsový film. Navíc je to přesně ten typ hongkongského filmu před kterými vás varovaly vaše babičky. Ženské tu vypadají proklatě sexy, kojence tu drží v klecích a na agresivní děti platí jedině granáty. O tom, že když někdo maníkovi uřízne prst, je nejlepší ho sníst, snad už ani nemluvím. Ujasněte si sami, jestli tohle už není trochu moc i na vás ;) 60%

Režiséru Dante Lamovi jsem, lidově řečeno, přišel na jméno až letos při příležitosti shlédnutí Twins Effect a pokud nahlédnete na patřičnou recenzi tady na HK Stars, zřejmě vám dojde, že moc dojmů ve mě Dante nezanechal. Při pročítání zahraničních kritik jsem si však všimnul, že Dante toho má za sebou víc a některé jeho filmy se dočkaly velice kladných ohlasů. Zašmátral jsem tedy po stole a hle, objevil jsem jeho starší počin - Hit Team z roku 2001. Příběh moderního akčního filmu Dante staví jako souboj hodných proti hodnějším. Jednu stranu barikády tvoří skupinka policistů, která se snaží shromáždit peníze na operaci svého kamaráda (notně zestárlý Chin Kar Lok), jenž utrpěl zranění ve službě a je ochrnutý od pasu dolů. Potřebné milióny se ale ne a ne sejít a tak se parta rozhodne obstarat je jiným způsobem. Ostatně proč nespojit příjemné s užitečným a neokrást gangstery, kteří jsou přímo zodpovědní za stav jejch kolegy. Co mělo být mírovou obíračkou se však díky shodě náhod (či spíše nehod) zvrhne v krveprolití a nešťastníci se brzy dostávají do zaměřovačů Chonga a jeho elitní jednotky Hit Team (takový hongkongský S.W.A.T.). Scénář se sice snaží vykreslit policisty jako dobráky od kosti (chtějí přeci jen pomoci kamarádovi), ale čím víc se Chong ve svém pátrání blíží pravdě, tím víc je jasné, že ve finále budou padat hlavy... Tak... a teď je na řadě menší překvápko. Nejen, že Dante Lam není takový fušér jak jsem si myslel, jeho Hit Team je dokonce hodně povedeným dílkem. Kromě briskného pera scenáristy (který, až na bokovku s plaváním a pár policejních klišé o mrtvých parťácích, nijak výrazně nešustí) pomáhají úspěchu především vynikající herecké výkony (bohužel v tomhle filmu jsou si všichni tak podobní, že je snad ani nebudu jmenovat, každopádně Daniel Wu i ostatní odvedli prvotřídní práci), které dovedou film podržet jak při dialogových vycpávačkách, tak během působivého finále... Obecně platí, že se ve filmu víc mluví než jedná, ale akční scény si taktéž zaslouží pochválit, ač se jedná čistě jen o přestřelky, fandové bojových scén tentokrát vyjdou naprázdno. Lam sice v akci nedosahuje takového baletu jako staří mistři (John Woo), ale dokáže na place rozpoutat peklo středních rozměrů, aniž by se musel uchylovat k nesportovně rychlým střihům. Jen ta krev mohla být trochu... ehm... krvavější... Hit Team je čistou akční prácičkou, kombinovanou s kvalitně odehraným thrillerem. Určitě to mohlo být lepší a "učesanější", ale učený z nebe nespadl a Dante Lam momentálně pilně pracuje na druhém dílu. Já osobně jsem celkem zvědav, co předvede. 70%

Po obrovském úspěchu Hrdiny se Zhang Yimou doslova bleskovou rychlostí vrací s dalším filmem ze stejného žánru. Tentokrát se s ním podívame na konec dynastie Tang, v níž vláda bojuje s tajemným klanem Létajících dýk. Perfektně vycvičení bojovníci dělají strážcům pořádku nemalé problémy, celé tři měsíce sledovala elitní dvojka - Leo (Andy Lau) a Jin (Takeshi Kaneshiro) jejich šéfa, aby ho mohla zabít a oni si hned druhý den dosadili nového. Vládní činitele už to nebaví a dají Leovi a Jinovi na dopadení nového šéfa klanu pouhých deset dní. V té chvíli se naštěstí objeví první stopa - v místním bordelu (který se samozřejmě jmenuje romanticky - Pivoňkový pavilón) pracuje slepá dívka Xiao Mei (Zhang Ziyi), která by mohla být členkou klanu. Jin se tedy v přestrojení za štamgasta vydává do tohoto podniku a Leo následně přiběhne s policejní jednotkou a když se Jin pokusí Xiao Mei naoko znásilnit, oba vsadí do vězení. Xiao Mei je možná slepá, ale není hloupá, takže si před Leem hraje i na němou. Existuje jediné řešení - Nechat Jina s Xiao Mei utéct a doufat, že ho zavede až ke klanu. A tak se s Yimouem vydáváme na velkolepý komorní roadtrip. Jin s Mei projíždějí na koních krajinou, Jin občas jakože zlikviduje pár vojáků a pak si s Mei sáhodlouze povídá. Snaží se z ní dostat nějaké informace, které pak sýčkuje Leovi, ukrytému v lese, ale sám si uvědomuje, že se řítí do osidel lásky, tím spíš, že Mei si s kovaným playboyem dost ostříleně pohrává. Jejich cesta s každým dalším ujetým kilometrem formuje jejich emoce, ale je také plná nebezpečí a překvapení. House of Flying Daggers se začal natáčet takřka hned po premiéře Hrdiny, se skoro stejným štábem, takže je tu spousta společných bodů a hlavně Yimou svůj další epos vypráví v podobném stylu. Přesto jsou v kontextu oba filmy diametrálně odlišné. Opět platí, že sledujeme příběh několika lidí, kteří jako by byli odděleni od času a prostoru. Ve filmu se (nepočítaje pár útočících bezejmenných vojáků) objeví všehovšudy nějakých šest postav, přičemž většinu času je na scéně pouze trojúhelník Jin, Leo a Xiao Mei. Na vykreslení složitých a neustále se měnících citových vazeb mezi touto trojicí si dává Yimou hodně záležet, minimálně stejně jako na pohádkových záběrech, dokonalé souhře barev a pečlivě soustružených kamerových jízdách. Hrátky s barvami tu nejsou podřízeny striktnímu řádu jako v Hrdinovi, ale také mají svůj význam a House of Flying Daggers vypadá nádherně, i když "méně dokonale" než Hrdina, v tomhle filmu nejsou jednotlivé výjevy natolik dotažené, aby ve vás způsobily citová hnutí (jako např. bitka nad jezerem nebo souboj v listí z Hrdiny), možná je to tím, že na postech kameramana a skladatele hudby jsou trošku menší šarže, obě složky jsou ale výtečné a bezchybně slouží celku. U House of Flying Daggers se Yimou odhodlal hned k několika zásadním krokům. V první půlce možná až nezdravě moc rozvíjí charaktery pomocí moudrých replik, takže tempo mírně upadá a i když je House "filmovější" než Hrdina (který je přeci jenom uměle rozsekaný do jednotlivých segmentů), musíme si počkat zhruba do půlky filmu, kdy na nás Yimou vysype hned několik point, které změní směr celého děje. Ve chvíli kdy se dozvíme tyhle důležité (a pro někoho možná šokující) informace, jako by Yimou konečně zapadnul do správných kolejí a zbytek filmu se rozjíždí k mnohem silnějším výjevům, které ve finále mohou směle soupeřit s emocionální masáží z Hrdiny. Problém je v tom, že tenhle přechod (ono nahromadění nových informací) není zvládnut zrovna bez úhony a pokud se trochu nezapřete, uslyšíte mírné skřípání. S trochou nadsázky se dá říct, že Hrdina je prakticky o ničem, je to jednoduchý příběh, který je složitě vyprávěný. House of Flying Daggers je ve své první půli úplně o ničem (ale i na to se moc hezky kouká) a Yimou mu dodá smysl až jaksi dodatečně, čímž ovšem nijak neospravedlní hodně vlažný rozjezd. Naštěstí má dobré herce a vizuální cit, který publikum odkojené občas až příliš fádní hollywoodskou produkcí, ujistí o tom, že pro podobné filmy jim bůh nadělil oči. Ano, musím vytknout přemíru počítačových efektů (především létající dýky), které občas vypadají až příliš uměle (Hrdina byl v tomhle o dost střídmější), ale jinak se proti Yimouovi nedá říct ani popel, je to prostě nádhera, do které bezvadně zapadají i nadpřirozeně krásní herci, především Zhang Ziyi, která doslova roste do krásy. A výborně hraje. V Hrdinovi měla maličkou roli, ale tady má šanci předvést, co umí, stejně jako její kolegové - Takeshi Kaneshiro a Andy Lau. Právě o Lauovi by se dalo říct, že je z celého ansámblu herecky nejzkušenější, ale nejvíc prostoru si urval mladý Kaneshiro, na němž do jisté míry ležel celý film, protože je to právě jeho přerod, který je tématem celého díla. Ze začátku to příliš nevypadá na úspěch a jak už bylo řečeno, do mysli se vám začne vkrádat kacířská myšlenka, že Yimou sice svůj filmový štětec namáčí do pestrých barev a kreslí opravdu hezké znaky, ale když se je snažíte přečíst, zjistíte, že nic neznamenají a jsou na filmovém papíře čistě jen na efekt. Ale to je omyl, ze kterého vás tvůrce vyvede v závěru filmu, i díky hercům, kteří zvládnou náročnou katarzi postav. Sněhové finále patří rozhodně k nejúchvatnějším scénám filmu. Ale mohlo být ještě úchvatnější. Sám Yimou přiznal, že u House of Flying Daggers se odklonil wuxia žánru a natočil podivný hybrid. Chybí tu především akce, i když by se z první půlky mohlo zdát, že jí je tu víc než v Hrdinovi. Jin a Xiao Mei vždycky po cestě potkají hordy vojáků a musí se jich zbavit. Ruka Ching Siu-Tunga je na choreografii i dramaturgii soubojů patrná, i řadoví bojovníci umějí věci, které by Nea donutily utéct zpět do tréninkového simulátoru, naši hrdinové pak naopak zabíjejí víceméně na dálku (Jin má luk, Mei zase dýky), málokdy se dočkáme souboje nablízko a ještě méně je tu kombinací beze zbraně (Jinův útok ve věznici vypadá zajímavě, ale odehrává se záměrně v polotmě, aby skryl případné chybičky). Akce je tu podobně "měkká" jako v Hrdinovi, souboje jsou tu působí spíš jako tanec a vizuální prvek, necítíte v nich sílu a důraz (takhle holt wuxia filmy vypadají, ale i v Tygrovi a Drakovi je poznat určitý náboj akčních scén. Ten tam musí být, abyste se o hrdiny trochu báli, viz souboj Zhang Ziyi vs. Michelle Yeoh. Podobné napětí v Yimouových filmech úplně chybí), navíc kromě Andyho Laua (a to ještě tak napůl) nemá žádný z herců patřičný bojový výcvik a Zhang Ziyi, i když se s každým novým filmem zlepšuje, předvede spíš hezkou akrobacii než bojové prvky. Možná se vám zdá, že se o soubojích rozepisuji až příliš, ale pro řadu lidí jsou asijské filmy pořád ještě synonymem poskakujících, vřískajících hrdinů, kteří přijdou do baru a srovnají ho se zemí. A žánr wuxia navíc bojová umění a nadpřirozené schopnosti svých hrdinů nemůže jen tak ignorovat. Jakkoliv mám proti akčním scénám v House of Flying Daggers výhrady, patří k tomu nejlepšímu co loni v Asii vzniklo a Ching Siu-Tung opět dokázal, že patří ke špičce, navzdory tomu, že musel kašírovat víc než obvykle. Jen to mohlo být ještě lepší. To ostatně platí o celém filmu, který jako duch pronásleduje zápach spálené šance. Je to velice slabá vůně, ale filmoví fajnšmekři ji přesto postřehnou a nemohou ji ignorovat. Ale netruchlete, komu se líbil Hrdina, tomu se bude líbit House of Flying Daggers a notoričtí odpuzovači tentokrát nebudou "zpruzeni" politickým podtextem (ne že by tu nebyl, ale nakonec zjistíte, že nemá žádný význam) a "létacími scénami", a Yimou přiznal, že udělal pár chyb a že se z nich poučí. I když se to spíš vztahovalo k onomu žánrovému manévrování, které lze vyřešit jednoduše - House of Flying Daggers není wuxia, je to dobová romance, proložená akčními scénami (opravdu jen ve smyslu pentliček). A sakra dobrá, pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyznělo. 80%

U prvního Fungova filmu (Enter the Phoenix) jsem si občas pěkně rýpnul, ale s vědomím, že učený z nebe nespadl, jsem celý útvar zakončil optimisticky a popřál mladíkovi hodně štěstí do budoucna. A on během loňského roku skutečně neváhal, připravil si další projekt, osamostatnil se (samozřejmě dál jede pod produkční společností JCE, ale Jackie už mu při natáčení House of Fury nepomáhal) a dokonce získal pro choreografii akčních scén Yuena Woo-Pinga. Pomohlo mu to překonat dětské nemoci? Než vám prozradím v čem tkví jádro pudla, pojďme si jen bleskově prosvištět příběh. Siu Bo (Anthony Wong) je bývalý tajný agent, v současnosti chiropraktik. Žena mu umřela už kdysi a on má dvě dospívající děti (alespoň se tak snaží vypadat, i když Fungovi je třicet ;), které nemohou vystát, když otec vypráví svoje historky o tajných agentech a různých misích, protože ho samozřejmě považují za velkého pohádkáře (Siu Bo si tím jen kompenzuje fakt, že pravdu jim říct nikdy nemůže). Takže u rodinné večeře je vždycky trochu nezdravé ticho (popř. příliš velký bordel, když se brácha a ségra o něco hádají a využívají k tomu kung-fu, které je tatínek v dětství učil). Holohlavý Michael Wong na invalidním vozíčku tak paradoxně působí jako záchrana před úpadkem rodinného štěstí. Kdysi byl na jedné supertajné misi a konkurenční agent ho chytil za krk a křupnul mu vazem. Naneštěstí tak nešikovně, že ho paralyzoval od hlavy dolů (může hýbat jen hlavou a konečky prstů). Nikdo neřeší, kde vzal desetiletého syna a armádu maníků od Gucciho, a jak všichni umějí kung-fu. Ale logické lapsy nebo finanční záležitosti padouchů tu řešit nebudeme. Wong vystopuje Siu Boa a věří, že právě on mu může prozradit identitu onoho agenta, který mu zničil život. Poté co mučící postupy selžou, rozhodne se vydírat syna a dceru, protože tuší, že by mohli agenta s krycím jménem Dragon vypátrat. Ale znáte teenagery, nejraději by zloduchům nakopali zadek. A taky že to udělají. Stephen Fung je zářným příkladem toho, jak se staří pardálové (Jackie a tentokrát i Ping) snaží postarat o nastupující generaci tvůrců a pokud možno jim "ulehčit" vstup na plátna kin. Otázkou je, zda Jackie skutečně vsadil na správného koně. U prvního Fungova filmu se skutečně dalo polemizovat o jakési neotesanosti tvůrce a částečně to můžeme zneužít i tady, ostatně existuje řada talentovaných tvůrců, která potřebovala na rozjezd ne jeden, ale třeba dva nebo pět filmů. House of Fury přes veškeré výsady mamutího rozpočtu, hvězdného obsazení a kvalitního štábu není tím, čím by chtěl být. Nebo alespoň nevypadá tak, jak ho vášnivě popisují jeho tvůrci. Jackie pro film nadraftoval britskou mlátičku Jona Fooa (objeví se i v Tom Yum Goong) a americký teenagerský uragán Jakea Stricklanda (hraje Wongova syna) a když se tihle dva ve svých malých rolích rozjedou, je na co koukat (hrozná škoda, že Foo je v záběru necelou minutu, ten kluk umí). Pro oba to určitě byla cenná zkušenost (spolupracovat s Yuenem Woo-Pingem, co si můžete přát víc?), ale filmu jsou paradoxně spíš na škodu, protože otevírají obrovskou propast mezi herci a bojovníky, kterou nedokázal zneviditelnit ani Ping. Vůbec souboje jsou divné. Mistrovi choreografie sice nelze upřít pár dokonalých momentů a najde se tu a tam i nějaký trademark ("Jetovská" dvojitá otočka ze země, jako ve Fist of Legend nebo Romeo musí zemřít), jenže kamera ve Fungových filmech soubojům trochu ubírá na přirozenosti, což je v kombinaci s občasnými digitálními triky smrtící. Akce mi hodně připomněla finále Kung-Fu Hustle, které prostě přes veškerou snahu nevypadalo "dobře" - především doskoky postav na zem, některé (zrychlené) kopy a další ujetosti. Možná jsem příliš old school, ale mám rád přehledné a realisticky vypadající mlátičky a mnohem víc mi vyhovuje Pingovo pojetí v Reloaded a Revolutions než Fungovy experimenty, které občas zabíhají až příliš daleko (wuxiovsky poletující Anthony Wong nebo Wu Ma). Tak či onak musím Fungovi a Gillian Chung přiznat velké zlepšení, nebýt té občas otravně poletující a nekontakty maskující kamery, bylo by možná i vidět, že se něco naučili. Ping bohužel po place nebloumá každý den, takže nezbývá než doufat, že jim něco v hlavách zůstane. Především Gillian, která se usilovně snaží stát novou ženskou akční hvězdou. Ve filmu se samozřejmě objevuje i její drahá polovička, Charlene Choi, jako kamarádka ze školy, která svádí Stephena Funga. Její opětovnou stylizaci do driblujícího růžového králíčka pořád nějak nechápu. Zřejmě bych se musel narodit v Asii, aby mi to připadalo vtipné. Jenže alespoň je to výrazné, což se nedá tvrdit o zbytku snímku. Zatímco Enter the Phoenix měl něco na způsob příběhu, House of Fury je jen narychlo slepeným souhrnem nejrůznějších klišé, které Fung nakoukal v bondovkách z 80. let (a nějak se mu do toho připletli Spy Kids, takže je všechno správně barevné ;). Po humoru tu bohužel není ani stopy, kamera se občas snaží být až příliš cool a protože je všem dopředu jasné (krom identity Dragona) úplně všechno, dal by se film zkrátit o půlhodiny a nikdo by nic nepoznal. V rozhovorech se Fung ohání o tom, že tenhle film je o dětství, kung-fu a dalších věcech, které každý, kdo vyrůstal v Hong Kongu zná. Nevím jestli je zrovna v tomhle problém, ale po tehle vzletných větách a Pingových zmínkách o redefinování žánru jsem prostě čekal trochu víc, než neohrabané experimentování s akčními scénami (finále Enter the Phoenix se vyrovná čemukoliv v House of Fury) a opravdu stupidní příběh, který funguje spolehlivěji než prášky na spaní. Tak Fungu, že by do třetice všeho dobrého? Budu čekat a doufám, že to nebude pokračování sestupné tendence. p.s. Za co je ta čtyřicítka? Ani nevím, ale zřejmě to mohlo být mnohem horší (pořád to ještě není jako Twins Effect) a navíc... znáte to... Mládí vpřed. ;) 40%

Inspektorka Lai už je zase v akci a zločinci by se měli mít na pozoru, protože Cynthia Khan je díl od dílu zručnější. Středem jejího zájmu je tentokrát bratranec David (David Wu), který se díky svému spolubydlícímu zapletl do kšeftování s vojenskými technologiemi. Na scéně se objevuje armáda, CIA a nejrůznější kápové podsvětí a tak se nelze divit, že David má na kahánku v každé třetí scéně. Naštěstí je tu jeho příbuzná a nebýt jí, tak David už dávno leží v rakvi, navzdory svému výcviku totiž připomíná spíš thymolinový klon Michaela Wonga a kope do lidí, jen když je to bezpodmínečně nutné. To Lai zase kope ráda a bude k tomu mít řadu příležitostí... Pátý díl slavné série nijak nevybočuje z řady a je opět průměrně sponzorovanou detektivkou, které z bot trčí béčková sláma. Opět to ze začátku vypadá nadějně a scenárista rozehraje hru intrik na několika frontách, ale po chvíli ti zkušenější poznají, že je to jen slabá zástěrka, která se rozsype díky matným hereckým výkonům. Samozřejmě nikdo nečeká shakespearovské výkony, ale zrovna u tohohle dílu to chvilkami vypadalo, že se k něčemu schyluje. Bohužel jenom vypadalo... Takže se musíme spokojit jen s věčně pobíhajícími jednorozměrnými zabijáky, velkorysými akčními scénami v opuštěných fabrikách a nezničitelnou, téměř svatou hrdinkou... Inu, proč ne... fungovalo to předtím, funguje to i teď - Pátý díl (a ostatně i třetí a čtvrtý) se sice nemůže vyrovnat prvním dvěma, ale snahu mu upřít nelze - Chris Lee se činí jako choreograf i jako záporák a Cynthii bitky velice sluší, zvlášť když se k nim ještě nachomýtne někdo jako Billy Chow nebo australská bojovnice Kim Maree Penn, která opět zajistí čistě ženský souboj ve finále. Akci se ale nedaří nastavit rovnováhu kladů a záporů, především proto, že zápletka se svou ambiciózností neustále dere vpřed a vy musíte sledovat schematicky načrtnuté melodrama Davida a jeho kamarádky, kterážto dvojice se vždycky do něčeho naveze, jen aby se mohla objevit Lai a všechno "ručně" vyřešit. Chybí tu humor z prvních dvou dílů série a někam zmizela i ta dějová elegance, se kterou na sebe všechno navazovalo. V pětce jako by záporáci poslušně čekali, až do záběru přiběhne hlavní hrdinka a potom se po několika výstřelech poslušně skáceli k zemi, přesně podle pravítka. Všechno je příliš předvídatelné a příliš nalajnované a tato skutečnost vás ruší natolik, že si ani ty akční scény tolik neužijete. Ale neházejte videokazetu do kouta, protože všechno se dá překousnout a na pásku už byly zaznamenány mnohem horší věci. In the Line of Duty 5 mohu do nekonečna vyčítat hru na jistotu a jízdu v pozvolna rezavějících kolejích, ale jede se tu docela rychle a díky pohledné choreografii z přelomu 80. a 90. let tyhle snímky zrají jako víno. Jen od nich prosím vás nečekejte nic než béčkovou policejní akčňárnu a občas si vypněte zvuk, abyste se proklestili přes pár patetických dialogů, které jste slyšeli snad už tisíckrát. ;) 50%

Třetí díl slavné girls´n´guns série se předvádí v japonsko-hongkongském stylu, s notnou dávkou nefalšované brutality (hasákem se tu nekompromisně mlátí přes hlavu i děvčata). Hlavní hrdinkou je sympatická policistka Lai (Cynthia Khan), kterou policejní šéf (a zároveň její strýček) nechce pustit k větším případům. Už v úvodní scéně nás ale Cynthia přesvědčí, že by to byla chyba a v krátké honičce předvede schopnosti, díky kterým si v následujících letech vydobyla ostruhy jedné z největších akčních hrdinek. In the Line of Duty III je ale jejím prvním filmem, takže ji budete muset odpustit pár nepřesných kopů a přeslazených úsměvů. Přibližně ve stejné chvíli, kdy Lai na hongkongské ulici pacifikuje zloděje, se v Japonsku schyluje ke krádeži šperků. Mají ji na svědomí dva ostřílení profíci, ona je nebezpečně krásná a krásně nebezpečná (Michiko Nishiwaki v jedné z největších rolí, dokonce se odvážila i k postelové scéně), on je zase fanatický přívrženec Rudé armády se smrtelnou chorobou na krku. Pečlivě naplánovaná krádež se podaří, ale nic není tak jednoduché a oběma je na stopě nejen detektiv Fujioka (kterému při útěku zabili kolegu), ale i Lai, ve chvíli kdy se pár rozhodne přesídlit do Hong Kongu. Ve skutečnosti je to ale jednoduché jako facka, i když se snaží scenárista mlžit přidáváním nových postav, aby využil neuvěřitelný herecký potenciál snímku. Ale nezadaří se mu, to mohu prozradit už teď. Celý děj se zvrhne v tuctovou policejní historku ve chvíli, kdy Fujioka přijede do Hong Kongu a Lai je k němu přidělena, aby ho "zabavila". Model viděný snad v tisíci a jedné detektivce a zároveň model, který nikdy nefunguje. Hongkongské policejní oddělení je samozřejmě totálně k ničemu a jediný, kdo mu dělá čest je právě Lai, takže se její cesty brzy zkříží s lupiči (a jejich pomocníkem, odborníkem na diamanty, lasery a výbušniny nesoucí helikoptérky ;) a mrtvoly se začnou kupit... Je fascinující kolik herců se podařilo režisérské dvojici Brandy Yuen a Arthur Wong nalákat k účasti v tomto projektu. Cynthia Khan a Hiroshi Fujioka samozřejmě hrají první housle, spolu s Michiko Nischiwaki (skutečně jí to sluší a ve finále je i dostatečně akční), ale větší prostor dostane i Dick Wei a dokonce se dočkáme malé komické vložky ala My Lucky Stars, když do záběru přiběhne Richard Ng a Eric Tsang a sehrají malou etudu. Znalce to určitě potěší, ale v drsné detektivce to působí jako pěst na oko. Ovšem díky bohu za takovou pěst, protože vás alespoň probudí. Akční úvod totiž slibuje až příliš a první dvě třetiny filmu se nesnesitelně táhnou, přičemž tempo ještě zpomalují odevšad vyskakující stereotypy. Máte pocit, že to všechno už jste někde někdy viděli a s útrpným výrazem ve tváři čekáte, až se postavy A, B, C a D konečně sejdou někde v opuštěném skladišti a dají si co proto. Brandy Yuen má naštěstí všech pět pohromadě a poslední půlhodinka je vyšperkovaná akčními scénami (v přístavišti, na ulici, v továrně), které jsou brutální až vám bude stříkat adrenalin z uší. Choreografie nahrazuje nedostatek bojových zkušeností razancí zúčastněných a tak se tu šermuje krumpáči, kladivy a ti zdatnější přidají i soustruh. Byla by to podívaná jedna radost a akční scény by možná daly divákům částečně zapomenout na slabiny filmu (a že jich není málo), ale zběsilé skoky se bohužel nenacházejí jen v rovině dějové. Je přinejmenším podivné, že jako druhý režisér je uveden Arthur Wong, kameraman filmů jako Once upon a time in China nebo Iron Monkey. U tohoto filmu sice kameru nedělal, ale měl si jí pohlídat, protože akční scény jsou degradovány především příliš divokou volbou záběrů a bleskosvodným střihem, kteréžto části kapku ruší nastolenou atmosféru, ve které za sebou hrdinové nechávají mrtvoly s penetrovanými lebkami a střevy vyhřezlými na silnici. Snímek tak zůstává jen nadějně načrtnutou detektivkou, které se staví do cesty příliš překážek. Z bahna podprůměru tahají film především herci a poslední třetina, v níž dostali i ti za kamerou rozum. Škoda, že tohle osvícení nepřišlo trochu dřív, hodnocení by pak mohlo být vyšší. 50%

Třetí film nás vezme ještě hlouběji než jeho předchůdci a nabídne zcela nové úhly pohledu. Jedná se o pokračování, ale Andrew Lau vás protáhne tolika flashbacky, že čas, který je věnován událostem, odehrávajícím se po prvním dílu, je minoritní. Musíte sakra pozorně sledovat obrazovku, protože jen rychlé textové titulky vám oznámí, že jste zrovna skočili v čase. Kdo si počkal do konce závěrečných titulků v jedničce, ten ví, že Ming byl odveden v poutech. Trojka tedy navazuje ve chvíli, kdy byl jeho případ vyřízen a on se po nezbytném papírování vrací na post šéfa vnitřních záležitostí. V tu chvíli se poprvé dozvíme, že existuje Security Wing, jakási nadřazená policejní sekce, která má přednost přede všemi a kde je všechno tajné. Ming je nasazen na svůj původní úkol, tj. najít zbývající špehy, které do policejních struktur nasadil Sam. Jedním z nich by mohl být seržant Yeung šéfující onomu tajnému oddělení. Ming se začne hrabat v archivu, aby našel nějaké spojitosti (a především zničil všechny stopy, které by mohly vést k němu) a jak se mu začnou rojit v hlavě vzpomínky (flashbacků je tu opravdu dost a Tony Leung si zahrál ve většině scén), začne mu z toho trochu hrabat. Začne brát svou práci vážně a špehuje Yeunga všemi legálními i nelegálními způsoby - pásky, které má v trezoru, stejně jako fotky nalezené v archivu, vedou k podezření, že úzce spolupracoval se Samem i jeho společníky (jistými překupníky zbraní z Číny). Mohl by konečně Ming usvědčit posledního podrazáka? Očistilo by to zároveň v jeho očích i skutky, které sám provedl? Při zametání stop se setká s Yanovou psycholožkou, což sice přinese spoustu nových flashbacků, ale pro Minga má tohle hrabání v minulosti smrtící následky. Začne vídat Yana v zrcadle, přicházejí první halucinace a Ming si není jistý, jestli se mu to všechno kolem jenom nezdá. Po slabší dvojce Andrew Lau nasazuje úplně nové tempo a úplně nový styl. Fanoušci trilogie sice mohou být konsternováni přeflashbackovaním a určitou pomalostí snímku, ale Lauovi se povede nádherně všem zamotat hlavu, když přivede další nové postavy a dodá akcím v předchozích filmech nové vrstvy. Zatímco u dvojky tohle "vylepšování" nemohlo stát samo o sobě, trojka plní mnohem důležitější funkci, protože ona linie odehrávající se po prvním díle elegantně uzavírá Mingovy osudy a v závěru se střetne se zdánlivě jinam vedoucími flashbacky, celé to udělá hlasité cvak a vy máte najednou chuť pustit si to celé znovu, abyste si ověřili, že to funguje dohromady. Trojka dává celé trilogii finální směr, konečně zjistíte o kom vlastně tyhle filmy byly, odkud a kam chtěly dojít. Mohl bych Laua pokárat za poměrně levné halucinační scény, kdy se snaží diváka zmást tím, že ho vrhne do naprosto nelogických situací, ale... i když je to podpásovka, funguje to a hustá atmosféra úspěšně supluje pomalejší tempo. Pro Laua bylo natáčení třetího filmu velkým riskem, protože vzhledem k vysoké úmrtnosti operoval s nízkým počtem postav, které diváci znali z předchozích dílů. Z tohoto hlediska se flashbacky jevily jako nezbytnost, scenáristicky je však celá záležitost vyřešena skutečně šalamounsky a částečně na tom má zásluhu i Andy Lau, jehož Mingovi skutečně věříte pominutí mysli. Dvojka a trojka navíc vznikaly současně (Matrix model), takže se nedočkáte děr v logice, jako v případě přechodu z jedničky na dvojku. Trojka je závěrečným aktem a potřebuje několik minut na rozehrání, možná by se našlo i pár berliček pro pomalejší diváky, ale pokud to překousnete a vytrváte, odmění se vám stejně napínavou atmosférou jako první a druhý díl. 80%