HKstars

V tomhle akčním filmu ze současnosti hraje Jet Li příslušníka speciální čínské jednotky bodyguardů (defenderů). Ten je pověřen ochranou svědkyně (Christy Chung), která může usvědčit velkého zločince. Co následuje si každý velice rychle domyslí. Na základě amerického Osobního strážce s Kevinem Costnerem pak stojí celá tahle hongkongká taškařice. Jet Li hraje odměřeného drsňáka, Christy Chung pak sličnou děvu, které nejdřív chování jejího strážce nevyhovuje, ale nakonec (poté co ji několikrát zachrání život) se do něho pochopitelně zamiluje. Snadné jak facka. Ačkoliv je pod filmem podepsaný Corey Yuen, film se nese v poklidném tempu a jen občasně je lemován nějakou tou akční scénou (přestřelka v obchoďáku)... Akce je tu na vysoké úrovni (Coreymu tyhle moderní akčňáky jdou), co se týče příběhové vaty, musí vám stačit přítomnost Porkyho z OUTC, který co by příslušník hongkongské policie zajišťuje nezbytný kousek humoru při snaze trumfnout "bodyguarda z Pekingu"... Celý příběh má trochu odlehčený HK styl - taková Christy Chung je úplně v klidu, i když kolem ní padají mrtvoly jak na běžícím pásu. V roli záporáka se nakonec představuje Ngai Sing a dokazuje, že bude Jetovi více než rovnocenným soupeřem. Dokazuje to závěrečná přestřelka měnící se v explozivním finále do velkolepé bojové scény. Podtrženo, sečteno nakonec se z toho vyklubal příjemný (nenáročný) film. Corey zvládnul na jedničku nejen akci (plné fajn triků), ale i dialogové scény (plné fajn klišé ;)... Jestli jste někdy chtěli být osobním strážcem, tenhle film je pro vás... 70%

Lau Kar Leung je zdá se nezničitelný - v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byl známým kung-fu hercem, pak přesedlal na režii a nyní se nás pokouší přesvědčit o tom, že old school filmy nejsou mrtvé. Jeho nejnovější počin se jmenuje Drunken Monkey a je prapodivným hybridem, jenž se násilím snaží emulovat období, které již dávno pohřbil čas... Hlavní postavou příběhu je Wen Biao (Lau Kar-Leung), starý ostřílený vůdce slavné eskortní skupiny (taková staročínská obdoba FedExu ;). Bohužel časy se mění a jeho podlý bratr Wen Bao využívá dobrého jména eskorty k pašování drog pro vlivného obchodníka Yua. Moc pašeráků je veliká a tak musí Biao, ve chvíli kdy odhalí bratrovy nekalé plány, čelit mnohonásobné přesile, proti níž nestačí ani jeho perfektní znalost opičího kung-fu. Nakonec podlehne zraněním a je vhozen do řeky. To je samozřejmě kapitální chyba, protože každý zběhlý filmový divák ví, že domnělá mrtvola vhozená do řeky se zarazí o nejbližší vor (tím spíš, když je na něm pohledná číňanka) a pokusí se obživnout... A zatímco se mistr zotavuje, přesouvá se bystré oko děje na vedlejší linii, dva podařené mládežníky - Jiayeho a jeho prastrýce (Wu Jing - pokud vás zajímá jak je možné být ve dvaceti prastrýcem, musíte tenhle film vidět ;). Při jejich eskapádách se ke slovu dostává "pravý čínský humor" a pokud jste si mysleli, že v Hong Kongu jsou ujetí, tohle je ještě trochu ujetější (ale bohužel i kapku míň vtipné... Lau-Kar Leung je zkrátka suchar a většina vtipů (snad kromě Wu Jingovy provazové exhibice) jaksi postrádá hloubku). Oba chlapci jsou brzy převeleni do školy v Kantonu a zde shodou náhod potkávají skrývajícího se Wen Biaoa. Navíc se objevuje Biaův obdivovatel, tajný agent Hong Yihu (Gordon Liu), který touží po zvládnutí opičího stylu a hledá Biaoa (netuší, že je "mrtvý"). Náhodou na ulici zahlédne jednoho z mladíků, kterak zkouší trik, jenž zahlédl při šmírování mistrovy pomocnice (ano, to je ta s tím vorem) a neštěstí je na světě, protože o mistrově dobrém zdraví se doslechne i Wen Bao a gang pana Yu... Nezbývá než popadnout oba výtečníky za krkem a naučit je styl Opilé opice... někdo to přeci po Wen Biaovi musí převzít a bez tréninkové scény by to nebyl pořádný old school... Drunken Monkey je divný film, to řeknu bez okolků a natvrdo. Lau Kar-Leung zřejmě zkouší ignorovat nastupující senilitu a proti artritidě bojuje natáčením mlátiček... jeho jméno ještě pořád v Číně zní (má koneckonců na kontě nejednu klasiku) a tak se k jeho "revival" projektu přihlásila dorostenecká wushu elita (v čele s Wu Jingem, nastupující čínskou hvězdou a bývalým členem Pekingského wushu týmu)... Jen škoda, že je talent všech zúčastněných (včetně Leungova nevlastního bratra, Gordona Liu) utopen ve ztrouchnivělém scénáři (nedivil bych se, kdyby ho Leung vymlátil z nějakého archivu, protože až na soudobé gagy nese příběh všechny znaky průhledných historek, přesně ve stylu "sviňárna-trénink-pomsta"), který se navíc nebojí ani bezostyšných vykrádaček (jedna z postav píše knížku o opičím stylu a počíná si až nebezpečně podobně jako hlavní hrdina Scorpion Kinga). Poslední hřebík do scenáristovy rakve pak zatloukají někteří herci na kterých je až bolestně vidět, že jsou před kamerou jen díky svým bojovým schopnostem (představitelka Min). Můžete namítnout, že tohle všechno může vzít čert, jen když bude servírována pořádná akce, o kterou jde v tomhle typu filmů především... Bohužel Lau Kar-Leung se nerozpadá jen režijně, ale i herecky. Letokruhy zkrátka člověk nezastaví a navzdory bezchybnému provedení technik, jsou boje až k uzoufání pomalé a ve chvíli, kdy bojuje Lau Kar-Leung proti svému bratrovi (Gordon Liu) se u neškoleného diváka dostaví vtíravý pocit, že sleduje dva důchodce zasažené elektrickým proudem. Čerstvá krev je na tom pochopitelně lépe a Wu Jing předvede i pár zajímavých triků, ale to už nedokáže zachránit bezpohlavní choreografii (opičí styl navíc není nijak fotogenický... spíš naopak) a mizernou kameru, která až příliš často odhaluje chybějící kontakt a malou razanci většiny technik... Na jednou stranu Leunga obdivuji... Sehnat peníze a točit půl roku v drsných podmínkách old school kung-fu film, v době, kdy se většina produkce soustředí na romantické komedie a thrillery, popř. vizuálními efekty nabité wuxia filmy, to zaslouží potlesk. Cesta do pekel je však dlážděna dobrými úmysly a Drunken Monkey je jedním z těch filmů, které měly raději zůstat jen na papíře... Výsledný produkt vpálený na celuloid je jen smutnou připomínkou zlaté éry hongkongského filmu, kterou už zřejmě nikdo nevrátí... Leung to zkusil a z jeho rukou vypadl film, kterých bych před dvaceti lety označil za průměrný, před deseti za podivný a dnes za nepovedený... O podobnou revitalizaci old school žánru (pravda v úplně jiném stylu a s podstatně jinými úmysly) se momentálně snaží Stephen Chow. Snad se mu bude dařit lépe... 40%

Rudí khmérové jsou zlí. Vím to já, víte to vy a ví to i příslušník zvláštních jednotek, Li (Emil Chau), kterému se na stůl dostalo těžkotonážně kódované CDčko s plány téhle party na příští pětiletku. Stačí jen chvilka a bystré prstíky všudypřítomných expertů rozluští, že se v rámci očištění lidské rasy koná pořádný ohňostroj zvaný Purple storm - nebezpečná látka způsobující samovolnou explozi krvinek bude vypuštěna do vzduchu a během několika týdnů je s převážnou části civilizace ámen. A začne se nanovo, pěkně od nuly. Vzhledem k tomu, že nikdo nechce dobrovolně redukovat lidské životy, musí Li zjistit co nejrychleji několik zásadních faktů. Jak, kdy a kdo - k zodpovězení těchto otázek naštěstí stačí udělat pár kroků a zamířit do cely ve které sedí syn khméra nejrudějšího, Soonga, jménem Todd (Daniel Wu). Pomineme-li zásadní fakt, že Li a Soong jsou už nějaký ten pátek úhlavními nepřáteli, je tu kardinální překážka - Todd se při zpackaném přepadu jedné nákladní lodě setkal tváří v tvář s kontejnerem a odnesl si z této srážky, kromě několika modřin, i ztrátu paměti. To se Liovi náramně hodí, protože tak může Todda obrátit proti jeho otci a napovídat mu, že je tajným agentem, který už léta pracuje na infiltraci do skupiny rudých khmérů... Jeho záměr balancuje na ostří nože, protože Todd si může kdykoliv vzpomenout a Soong se navíc nehodlá smířit se ztrátou jediného syna. Den "D" se blíží, stejně jako finální střet dobra se zlem a otce se synem. Která strana dá ultimátní šach není jisté ani na vteřinu, protože figurky zběsile poskakují po hrací ploše a mění svou barvu s každým dalším záběrem... Pokusy o áčkový techno-thriller by se v hongkongské kinematografii daly spočítat na prstech jedné ruky a pokud budeme hovořit i o ničení světa, sektářství a psychologii postav, dostáváme se mílovými kroky k něčemu unikátnímu. Režisér a scenárista Teddy Chan si zvolil nelehkou "zlatou střední cestu" a zkusil vybrat to nejlepší z domova i ze zámoří. Břitká hongkongská akce se tu kamarádí s "hollywoodským" schématem zničení světa a postavy konečně netvoří jen křoví, poslušně čekající na eliminaci v bojových scénách. Akce je tu vůbec pomálu, takže bych prosil ignorovat trailery, které jako by odkazovaly na bezhlavou akci z dílny Jackieho Chana (který film sice produkoval, ale zejména díky přátelskému vztahu s režisérem). Ve výsledku se totiž dočkáte jen několika solidních přestřelek a víc než o olovo tu jde především o dusivou atmosféru. Děj nenechává ani na jedné postavě nitku suchou a ve finále se nikdo nemůže tvářit jako hrdina, protože symbolicky prohrávají všichni... Největší prostor v příběhu dostává postava Todda - její přeměna z teroristy v hodného hocha je poměrně uvěřitelná a především ostré flashbacky jí dodávají na sugestivitě. Čím víc se Toddovi vracejí vzpomínky, tím hlouběji se celý film noří do temnějších odstínů a neodvratně spěje k vyvrcholení. Právě díky Toddovi, resp. jeho představiteli Danielu Wuovi, se daří držet potřebnou gradaci i ve slabších scénách (při házení "špíny" na jednotlivé postavy se scenárista nechává unést a děj začne působit trochu nuceně a překombinovaně - obzvláště je to patrné při Toddově návratu mezi khméry). Po Wuově výkonu v Hit Teamu jde o další slibný zářez tohoto mladíka a pádný důvod k tomu, abychom sepsali jeho portrét. Bohužel ani Todd nedokáže svými bedry zakrýt všechny chybičky Purple Storm a čeho je moc, toho je příliš. Teddy Chan se až nebezpečně často zahledí do mírně surrealistických vizí (nepočítám v to ukázku oné "purpurové bouře") a některé díry v ději zkrátka nelze omluvit vizuálními vějičkami a nadstandardními výkony všech zúčastněných. Purple Storm tak zůstává "jen" vrcholně zajímavou a originální hongkongskou variací, které si nelze nevšimnout... K dokonalosti jí chybí přehlednější akční scény, trochu střízlivější scenář a méně uměleckých ambicí... Nejsou to drobné chybky, ale pokud máte chuť na něco netradičního, dají se zkousnout. Osobně doufám, že se Teddy Chan poučí a časem to třeba zkusí znovu. Tenhle žánr hongkongské kinematografii docela sluší... 70%

Když jsem na začátku roku slyšel ódy na Sha Po Lang a hlášky o tom, že akční scény jsou ráznou odpovědí na Ong-Bak, bral jsem to s notnou rezervou. Přeci jenom měl choreo na svědomí Donnie a režíroval Wilson Yip, od kterého jsem znal jen podprůměrné Skyline Cruisers. Jenže pak přišel Unleashed a ukázalo se, že všechny postihla touha dokázat celému světu, že hongkongská choreografie neumřela, jen si dopřává pořádného šlofíka na vavřínech. Yuen Woo-Ping oklepal z Jeta prach, který se mu usazoval na ramenech (a bůhví co předvedou ve Fearless, první ukázky vypadají slibně) a teď byla řada na dalším domácím týmu - Sammo Hung si vzal na pravé křídlo Donnieho Yena a společně připravili projekt, který důmyslně spojuje přednosti klasického starého Hongkongu a moderní filmové školy. Pod slovem důmyslně byste si však neměli představovat epos ála Infernal Affairs, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Sha Po Lang je taktéž akční gangsterka, ale je nalajnovaná podstatně jednodušeji a odehrává se na ploše jediného dne a noci. Simon Yam v ní ztvárnil zarputilého policistu, který se snaží dostat na kobylku nejvlivnějšímu gangsterovi ve městě Wong Poovi (Sammo Hung). Ten právě vyšel z vězení, když byli na jeho pokyn odpraveni klíčoví svědkové. Zbyla po nich holčička, kterou si vzal Simon do opatrování, jenže protože život je svině, zjistili mu doktoři neléčitelný nádor na mozku. Ale ještě než praští s plackou a na jeho místo nastoupí superpolicajt Donnie Yen, musí Simon a jeho věrná jednotka vyřídit pár věcí. Jako na zavolanou přicházejí polodůkazy, které by mohly Wonga konečně natvrdo poslat za mříže. Simon se rozhodne z nich udělat důkazy plnohodnotné a trochu se při tom podvádí. To je pouze začátek divoké, noirem prodchnuté noci, kterou málokdo přežije. Mottem Sha Po Lang je jednoduché - nikdo není čistý a kdo chce likvidovat špínu společnosti, zákonitě se při tom umaže. I když Simonovi držíte všechny palečky, aby vousatého Samma usvědčil, věci se nakonec hnou jiným směrem a řady policie té noci povážlivě prořídnou, aby se děj omezil na čtyři výrazné postavy - Samma jako mafiánského kápa, Simona Yama jako nekompromisního poldu, Donnieho jako jeho zatím "neumazaného" nástupce a profesionálního hitmana, který chodí zásadně v bílém - Wu Jinga. To je ZATRACENĚ silná sestava, kterou však Wilson Yip zpočátku využívá jen v malých dávkách. Donnie ve flashbacích předvede pár prostocviků, Sammo při zatýkání naznačí, že si nenechá nic líbit a Wu Jing trpělivě vraždí nižší šarže a vypadá při tom jako Superman (ani blonďatý přeliv a basový dabing vás ovšem nerozhodí, hitmana tělem i duší byste mu uvěřili jen těžko). Tempo udržuje sled dramatických epizodek, ve kterých se možná až příliš tlačí na emoce, nicméně Wilson se nikdy nesplete a vymáčkne z diváka, co potřebuje. Většinou se tak děje za velkých gejzírů krve, Sha Po Lang je brutální gangsterka a nestydí se za to. Wu Jing své obětí likviduje výhradně nožem a nadělá při tom až neprofesionální bordel. Pokud krev a vyhřezlé vnitřnosti nemusíte, jistě oceníte Yipovy učesané záběry a přehledný střih, což je kombinace, kterou je v hongkongském filmu vidět čím dál tím méně. Až se budou rozdávat letošní filmové ceny, ty technické bych Sha Po Langu přisoudil bez váhání. Občas sice v dramatických scénách kameraman poodhalí artistické "já", ale akce je tu nasnímána výtečně a nemám k ní žádné výhrady. To ostatně platí i o samotné choreografii, která je skutečně návratem do zlatých časů, kdy platila za tu nejlepší v galaxii. Je to zcela jistě i výběrem aktérů a motivací, která přišla po Ong-Baku jako na zavolanou. Donnie Yen je ve filmu jako vyměněný - nejen že ho vidíme v seriózní a dobře odehrané roli (už jenom vypadá jako metrosexuál, nechová se tak ;), ale plní moje odvěké přání a bojuje naprosto ukázněně, nezrychleně a machruje jenom když je to bezpodmínečně potřeba. Navíc ve finále zkříží končetiny s Wu Jingem i Sammo Hungem, což je záležitost, na kterou byste si měli vzít ubrousek, jinak se poslintáte. Donnie se s Wu Jingem setká už v půlce filmu, tehdy přes mříže bezmocně přihlíží likvidaci jednoho ze svých kolegů. Od té chvíle přímo žebráte, aby už se do sebe ti dva pustili. S každým dalším Wu Jingovým superchvatem totiž víte, že to bude stát za to. Wilson Yip vás bude mučit do poslední chvíle a pak vás konečně uspokojí. Je to jako nádech po vynoření z vany, když překonáváte svůj vlastní rekord. Nebudu spelukovat nad tím, jak moc je škoda, že jdou do sebe ti dva zbraněmi a ne rukama a nohama, jejich bitka má švih, tempo, nápady i skvěle načrtnuté taktizování. A když už si myslíte, že to nemůže být lepší, přijde na scénu Sammo Hung a s mírnou pomocí stunt-doublů předvede, proč ho máte rádi. Souboje by mohly být trochu delší, ale kvantita je nahrazena pětihvězdičkovou kvalitou, která nemá za poslední roky obdoby. A hlavně je to ten klasický hongkongský "feel" (navzdory tomu, že finále se Sammem připomíná spíš jiu-jitsu), po kterém už tak dlouho voláme a jehož se jen mizivě dotknul Jackie v New Police Story (fighty v House of Fury proti tomuhle vypadají jako drátová náhražka, sorry Yuene, ale ten rozdíl mezi barbínama a bojovníkama je prostě vidět). Nejvíc mě ale těší, že se podařilo skloubit poutavý (byť jednoduchý) příběh a kvalitní akční scény. To vdechlo život neokoukanému subžánru, který snad brzy do svých řad přivítá nové členy. Pokud je tohle nesmělý pokus o obrodu, pak musím jenom zatleskat. 80%

Tak vytáhněte občanky a přiznejte se, kdo z vás Zradu a pomstu zná? Většina mladé generace, která zažila poslední léta minulého režimu si musí tenhle kung-fu klenot pamatovat z obnošených VHSek a české televizní premiéry. Čínská produkce tenkrát "letěla" a i když ve Zradě a pomstě najdeme krom historického i politický kontext (a dojde i na oblíbené písničky), pro většinu z nás byl tenhle film prvním setkáním s bojovými uměními na vysoké úrovni. Ano měli jsme shaolinské filmy, ale tohle bylo ve své době něco jako Pán prstenů ve wushu stylu. ;) Poprvé jsem tu viděl HK spiny, nepřeberně stylů (mj. i styl koně a psa), fantasticky vypadající souboje se zbraněmi... no zkrátka, i když dnes je to všechno trochu zaprášené, sentiment zůstává. Zrada a pomsta trumfovala konkurenci i zajímavým příběhem, který vychází z lidového folklóru. Když se Čchingové ujali vlády a vyvraždili císařskou rodinu, začalo se mezi lidmi povídat, že princ přežil, pomstí se a spolu s ním se vrátí Mingové zpět k moci. Princ byl ale mrtvý a z povstání nakonec zůstal jen sen, který o pár stovek let později naplňují čínští filmaři. Děj je trochu přikrášlen a ze syna samotného císaře se stává syn generála, který padne rukou lstivého Paj Wen-Pinga. Ten přešel na stranu Čchingů a zabil generála ze zálohy, takže se může těšit na pomstu z rukou Ju-Lunga, generálova syna. Tím bychom tedy měli vysvětlen děj a název a teď už přicházejí ty tradiční věci - Ju-Lung vyroste pod dohledem strýčka, naučí se rodinný styl i obranu proti superkopům generála Paje, zamiluje se, to všechno proloženo skrytými moudry o tom, že rodina a vlast se má ctít, i kdyby na chleba nebylo. Film disponuje nejen dechberoucími lokacemi (všechny důležité okamžiky se odehrávají na jakési čínské verzi Řípu), ale především solidními hereckými výkony a ukázkově natočenou akcí. Není to jen v tom, co ti čínští herci (které jste nikdy předtím ani potom neviděli) předvádějí, boje jsou i velmi dobře nasnímané a málokdy je tu něco skutečně "cheesy", režisér Zhou Kang-Yu zná potenciál vyprávěného příběhu, ví kde střihnout a jak použít hudbu, takže ve výsledku ani nelze uvěřit, že dnešní televizně vypadající čínské adaptace jsou potomky filmů jako Zrada a Pomsta. Možná už ze mě opět mluví vzpomínky. Tenkrát i dnes jistě existovaly i lepší filmy než Zrada a Pomsta, jenže na náš trh se dostal právě tenhle film a to že z něj na vás i po těch víc než deseti letech stále dýchá atmosféra staré Číny, velmistrů bojových umění a velkých činů, to hovoří za vše. Ju-Lungu jsme s tebou... 100%

Panna Rittikrai je spoluautorem scénáře k Ong-Baku a také spoluautorem choreografie snímku, který v roce 2003 zahýbal fanoušky bojových umění. I když se jejich pozornost nesportovně zaměřuje jen na hvězdu snímku - Tonyho Jaa, který momentálně natáčí v Austrálii, Rittikrai mezitím debutoval filmem Born to Fight a první ukázky naznačovaly, že po kaskadérské a akční stránce to bude přinejmenším stejné maso. A to jsme si nemohli nechat ujít. Born to Fight je mnohem ambicióznější než Ong-Bak, minimálně co se týče dějové stránky - v první sekvenci, kde hlavní hrdina, policista, dopadne známého teroristu a překupníka zbraní vybuchne víc věcí než v celém Ong-Baku dohromady a kaskadéři vám opět předvedou, že nemají pud sebezáchovy. Pak se ale něco porouchá a začne vycházet najevo, že Rittikrai je možná vynikající choreograf, ale hodně slabý režisér a scenárista. I Ong-Bak měl slabý děj, ale tady už nejde o duchovní cestu jednoho vesničana - Rittikrai posílá do jedné malé vesničky partu atletů, aby tu rozdali humanitární pomoc, média to zajisté ocení. Sžití s vesničany (dělíme na roztomilé stařečky a roztomilé holčičky ;) probíhá podle plánu až do chvíle, kdy přijede banda teroristů a vyvraždí dvě třetiny vesnice (to aby se tam nepletlo příliš mnoho postav). Jejich plán je jednoduchý - vyhodit do vzduchu kus města a nechat si pár raket do zálohy, aby mohli výměnou požadovat propuštění svého vůdce, právě toho parchanta, kterého hlavní hrdina na začátku zatknul. Rittikrai zřejmě hodně koukal na hollywoodské akční filmy, ale hodně při tom přetáče - je tu vidět spousta inspirací (hrdinovo dilema pramenící ze smrti kolegy), které však nejsou dotažené do konce, popř. je zahání do rohu hromada patosu. Zpomalené záběry na staříky a děti jsou tu v nebezpečně vysoké míře a když se hrdinové vzbouří, přičemž impulzem je národní hymna, začnete hledat prášky na uklidnění. Born to Fight je zkrátka béčko jako hrom, problém je, že je to béčko s ambicemi. V Ong-Baku chatrnost příběhu víc než dost vynahrazovaly občasný humor a rychlé tempo. Tady nenajdete ani jedno, s tempem má snímek zdaleka největší potíže a tak ho lze poněkud snadno dělit podle tří hlavních akčních scén - úvodní honička s kamióny, přepad vesnice, finále snímku. Všechno to kolem je sice v rámci možností slušně natočená, ale veskrze nekoukatelná vata, která drží pohromadě s jistotou nedbale postaveného domečku s karet. Ale neházejte loket do žita, pořád ještě tu máme tři akční scény. Využítí atletů sice zní lákavěji na papíře než v reálu (když dojde na bojovou aplikaci gymnastiky a fotbalu, není to až na gag z Shaolin Soccera žádný velký zázrak), ale pořád je tu hlavní hrdina a jeho Muay Thai. Nebudu se pouštět do debat o tom jestli je lepší Tony nebo tenhle "nový Tony", protože Tony je prostě lepší a navíc v Ong-Baku používá mnohem pestřejší škálu pohybů. Ong-Bak je totiž o bojovém umění, Born to Fight je o teroristech, kteří dostanou nakládačku. Akce je tu mnohem míň, té bojové pak takřka stopové množství. Ale stačí to - zpomalené záběry neuvěřitelných úderů a BRUTÁLNÍ kaskadérské kousky vás donutí pookřát, i když budete z děje mírně řečeno konsternování. Úvod s kamiony a prakticky jakákoliv scéna z filmu, ve které je náš hrdina v bojovém módu, stojí za to. Jen škoda, že podíl akčních scén je tak malý - bitka s hoříčími klacky je krátká a finální duel by si taky zasloužil víc prostoru. Zřejmě je to dáno i tím, že Rittikraiovi mezi režírováním nezbylo tolik času na choreografii samotné akce - i kdyby se kaskadéři umlátili k smrti, Born to Fight nikdy nedosáhne takového úspěchu a atmosféry jako Ong-Bak. Roztříštění divákovy pozornosti mezi víc (nevýrazných) hrdinů je letenka do pekla, stejně jako obalení příběhu patosem (v ničem jiném to obaleno není... ten děj je trestuhodně primitivní). Z téhle konstelace Rittikraie nemůže vytáhnout jeho čarodějnická choreografie - jeho hrdinům divák nefandí tolik jako Tonymu a dovolím si tvrdit, že Born to Fight se vší tou velkolepou výpravou (neplatí zdaleka ve všem, třeba digitální výbuch metropole je... strašný) přesto technicky na Ong-Bak poněkud ztrácí. Je fajn, že Born to Fight vzniknul. To je bez diskuze - už jen kvůli akčním scénám by ho měl vidět každý, při druhém zhlédnutí ale budu osobně hodně přetáčet. ;) Když si ukousnete příliš velké sousto, zákonitě se musíte zakuckat. A přesně to se stalo. Testovaný subjekt se sice neudusil, ale doporučujeme přistupovat k němu s obezřetností. 50%

U prvního Fungova filmu (Enter the Phoenix) jsem si občas pěkně rýpnul, ale s vědomím, že učený z nebe nespadl, jsem celý útvar zakončil optimisticky a popřál mladíkovi hodně štěstí do budoucna. A on během loňského roku skutečně neváhal, připravil si další projekt, osamostatnil se (samozřejmě dál jede pod produkční společností JCE, ale Jackie už mu při natáčení House of Fury nepomáhal) a dokonce získal pro choreografii akčních scén Yuena Woo-Pinga. Pomohlo mu to překonat dětské nemoci? Než vám prozradím v čem tkví jádro pudla, pojďme si jen bleskově prosvištět příběh. Siu Bo (Anthony Wong) je bývalý tajný agent, v současnosti chiropraktik. Žena mu umřela už kdysi a on má dvě dospívající děti (alespoň se tak snaží vypadat, i když Fungovi je třicet ;), které nemohou vystát, když otec vypráví svoje historky o tajných agentech a různých misích, protože ho samozřejmě považují za velkého pohádkáře (Siu Bo si tím jen kompenzuje fakt, že pravdu jim říct nikdy nemůže). Takže u rodinné večeře je vždycky trochu nezdravé ticho (popř. příliš velký bordel, když se brácha a ségra o něco hádají a využívají k tomu kung-fu, které je tatínek v dětství učil). Holohlavý Michael Wong na invalidním vozíčku tak paradoxně působí jako záchrana před úpadkem rodinného štěstí. Kdysi byl na jedné supertajné misi a konkurenční agent ho chytil za krk a křupnul mu vazem. Naneštěstí tak nešikovně, že ho paralyzoval od hlavy dolů (může hýbat jen hlavou a konečky prstů). Nikdo neřeší, kde vzal desetiletého syna a armádu maníků od Gucciho, a jak všichni umějí kung-fu. Ale logické lapsy nebo finanční záležitosti padouchů tu řešit nebudeme. Wong vystopuje Siu Boa a věří, že právě on mu může prozradit identitu onoho agenta, který mu zničil život. Poté co mučící postupy selžou, rozhodne se vydírat syna a dceru, protože tuší, že by mohli agenta s krycím jménem Dragon vypátrat. Ale znáte teenagery, nejraději by zloduchům nakopali zadek. A taky že to udělají. Stephen Fung je zářným příkladem toho, jak se staří pardálové (Jackie a tentokrát i Ping) snaží postarat o nastupující generaci tvůrců a pokud možno jim "ulehčit" vstup na plátna kin. Otázkou je, zda Jackie skutečně vsadil na správného koně. U prvního Fungova filmu se skutečně dalo polemizovat o jakési neotesanosti tvůrce a částečně to můžeme zneužít i tady, ostatně existuje řada talentovaných tvůrců, která potřebovala na rozjezd ne jeden, ale třeba dva nebo pět filmů. House of Fury přes veškeré výsady mamutího rozpočtu, hvězdného obsazení a kvalitního štábu není tím, čím by chtěl být. Nebo alespoň nevypadá tak, jak ho vášnivě popisují jeho tvůrci. Jackie pro film nadraftoval britskou mlátičku Jona Fooa (objeví se i v Tom Yum Goong) a americký teenagerský uragán Jakea Stricklanda (hraje Wongova syna) a když se tihle dva ve svých malých rolích rozjedou, je na co koukat (hrozná škoda, že Foo je v záběru necelou minutu, ten kluk umí). Pro oba to určitě byla cenná zkušenost (spolupracovat s Yuenem Woo-Pingem, co si můžete přát víc?), ale filmu jsou paradoxně spíš na škodu, protože otevírají obrovskou propast mezi herci a bojovníky, kterou nedokázal zneviditelnit ani Ping. Vůbec souboje jsou divné. Mistrovi choreografie sice nelze upřít pár dokonalých momentů a najde se tu a tam i nějaký trademark ("Jetovská" dvojitá otočka ze země, jako ve Fist of Legend nebo Romeo musí zemřít), jenže kamera ve Fungových filmech soubojům trochu ubírá na přirozenosti, což je v kombinaci s občasnými digitálními triky smrtící. Akce mi hodně připomněla finále Kung-Fu Hustle, které prostě přes veškerou snahu nevypadalo "dobře" - především doskoky postav na zem, některé (zrychlené) kopy a další ujetosti. Možná jsem příliš old school, ale mám rád přehledné a realisticky vypadající mlátičky a mnohem víc mi vyhovuje Pingovo pojetí v Reloaded a Revolutions než Fungovy experimenty, které občas zabíhají až příliš daleko (wuxiovsky poletující Anthony Wong nebo Wu Ma). Tak či onak musím Fungovi a Gillian Chung přiznat velké zlepšení, nebýt té občas otravně poletující a nekontakty maskující kamery, bylo by možná i vidět, že se něco naučili. Ping bohužel po place nebloumá každý den, takže nezbývá než doufat, že jim něco v hlavách zůstane. Především Gillian, která se usilovně snaží stát novou ženskou akční hvězdou. Ve filmu se samozřejmě objevuje i její drahá polovička, Charlene Choi, jako kamarádka ze školy, která svádí Stephena Funga. Její opětovnou stylizaci do driblujícího růžového králíčka pořád nějak nechápu. Zřejmě bych se musel narodit v Asii, aby mi to připadalo vtipné. Jenže alespoň je to výrazné, což se nedá tvrdit o zbytku snímku. Zatímco Enter the Phoenix měl něco na způsob příběhu, House of Fury je jen narychlo slepeným souhrnem nejrůznějších klišé, které Fung nakoukal v bondovkách z 80. let (a nějak se mu do toho připletli Spy Kids, takže je všechno správně barevné ;). Po humoru tu bohužel není ani stopy, kamera se občas snaží být až příliš cool a protože je všem dopředu jasné (krom identity Dragona) úplně všechno, dal by se film zkrátit o půlhodiny a nikdo by nic nepoznal. V rozhovorech se Fung ohání o tom, že tenhle film je o dětství, kung-fu a dalších věcech, které každý, kdo vyrůstal v Hong Kongu zná. Nevím jestli je zrovna v tomhle problém, ale po tehle vzletných větách a Pingových zmínkách o redefinování žánru jsem prostě čekal trochu víc, než neohrabané experimentování s akčními scénami (finále Enter the Phoenix se vyrovná čemukoliv v House of Fury) a opravdu stupidní příběh, který funguje spolehlivěji než prášky na spaní. Tak Fungu, že by do třetice všeho dobrého? Budu čekat a doufám, že to nebude pokračování sestupné tendence. p.s. Za co je ta čtyřicítka? Ani nevím, ale zřejmě to mohlo být mnohem horší (pořád to ještě není jako Twins Effect) a navíc... znáte to... Mládí vpřed. ;) 40%

Hongkongská policie je zas jednou po uši v problémech (ostatně co může být zábavnějšího a divácky přitažlivějšího než sledovat neschopné policajty? ;) - gangsteři po nocích sjíždějí Counterstrike, takže neváhají rozpoutat v centru města přestřelku bazukami, což jsou přeci jenom ráže na které policejní osmatřicítky nestačí. Na straně spravedlnosti je bohužel jen pár odvážlivců, např. inspektor Heng, který s odhodlaností dobrmana pronásleduje záporáky doslova do posledního dechu. I on je ale vhozen do mlýnku na maso, když se po náhodných záběrech v televizi dotkne popularita policie bodu mrazu a vedení se rozhodne udělat z policejních zásahů velkolepou show - stačí najmout reportéry, podplatit novináře a sestříhat z akce působivý trailer, ona už se veřejnost chytne a policisté budou opět za hrdiny. Nový model se musí vyzkoušet v reálu a v jednom činžáku se zrovna zabarikádovala naše čtveřice z úvodu filmu (ano, ti s těmi bazukami), která se od běžných zlodějíčků trochu liší. Jejich vůdce Yuan brzy pochopí jakou hru zkouší policie hrát a pomocí internetu uvádí optimistické policejní reporty na správnou míru. Média tak balancují na hraně mezi oběma barikádami a veřejnost se střídavě naklání na stranu policistů a gangsterů. Uznávaný režisér Johnnie To celkem rád rýpe do hongkongských poměrů a žádné téma mu není cizí, takže zápletky jeho thrillerů lze často chápat jako víc než jen nudnou akční vatu. Breaking News (označení pro žhavou televizní reportáž, většinou vysílanou live) je v první řadě o vlivu médií a ohýbání pravdy v očích diváků. Až v druhém plánu sledujeme akční trojúhelník zahrnující gangstera Yuana, sveřepého policistu Henga a policejní šéfku Rebeccu, která celou show vymyslela. Díky jejímu návrhu se před činžákem postupně sjede všechno co má Hong Kong k dispozici - PTU (Police Tactical Unit), SDU (Special Duties Unit), desítky policistů, prostě peklo na zemi. Ještě než se tohle všechno seřadí, vnikne do budovy Heng s hrstkou věrných kolegů a podle filmových pravidel to bude právě on, kdo se stane Yuanovou nemesis. V tomhle bodě Toův film trochu skřípe, protože ačkoliv je činžák vysoký "jako kráva", stovky příslušníků speciálních jednotek v něm pobíhají jako splašené husy a i když policie přesně ví (díky Hengovi), kde se gangsteři nacházejí, není schopna je při jejich přesunech zatlačit ke zdi. Je to škoda, protože na všem ostatním si dal režisér záležet, akce je natočená v obyčejně vypadajících, ale chytře volených dlouhých záběrech, takže vám skutečně nic neunikne. A je na co koukat, protože se tu střílí často, bohužel, jak už bylo naznačeno, většinou zbůhdarma. Na tom, že logiku policejního postupu nebudete nemilosrdně pitvat, má největší zásluhu samotné téma (Johnnie To se soustředí především na onu mediální propagandu, hrdinové jsou vedlejší) a především herecké obsazení - Nicka Cheunga a Richieho Jena jsem měl zafixované jen jako solidní komiky, ale oba zvládají s přehledem i vážnější polohy, zvlášť Cheung je nadějným prototypem akční hvězdy (a je až nebezpečně podobný Donniemu Yenovi), jediný kdo trochu zaostává je Kelly Chen, ale té to promineme, protože je po čertech hezká. Herce překvapivě neshodí ani veliká míra anglických frází (ty zní při přechodech z kantonštiny přeci jen trochu prkenně), kterých je tu požehnaně (je ho holt policejní thriller a v těchto složkách se angličtina používá hojně). Breaking News asi neposbírá festivalové ceny a upřímně pochybuji, že by vám něčím výrazně utkvěl v paměti, ale Toovi se zas jednou podařilo natočit řemeslně bezchybný thriller s ne úplně obyčejným tématem a dobře zahranými postavami. Je to celé kapku vypočítavé, místy hodně přitažené za vlasy, ale slupnete to jako lehký dezert po vydařeném nedělním obědě. Víc takových... 70%

Válka hongkongské policie s překupníky drog je tématem, které se objevuje v každém druhém akčním béčku. Nejinak je tomu v Iron Angels a úvodní sekvence útoku tajné policie na sběrače máku je parádním rozjezdem, který jistě ocení nejeden fanda hromadného zabíjení... Úspěšná operace ale znamená velké ztráty pro mafii, která se začne mstít vybíjením vyšších policejních důstojníků. Na podobné akce je expertkou (tzv. sadistickou sviní) paní Su (Yukari Oshima), která se ve volném čase věnuje mučení vězňů a zabíjení nadřízených. Brzy se dostane až do vedení organizace, což ji chtě nechtě pasuje na post hlavního záporáka filmu (což je jedině dobře, protože Yukari s přehledem všechny přehrává). Hongkongská policie ovšem obdrží finanční injekci od americké tajné služby a tak je povoláno elitní komando "Iron Angels", které má celou mafii poslat do horoucích pekel a zabránit tak dalšímu krveprolití... To věru nebude lehký úkol, protože pokud jste už pár HK béček viděli, víte že cesta k happy endu je dlážděna mrtvými těly padouchů... Ačkoliv na první pohled film nezapře žánrovou příbuznost ke snímkům jako Ultra Force, Teresa Woo (je i autorkou scénáře) dovedla využít dobré obsazení a z banálního příběhu se pomocí dobře zvládnutého řemesla (což zahrnuje i vysokou úroveň kaskadérských kousků a bojové choreografie) stala klasika žánru, která si vyžádala další dvě pokračování. Není to perla na kterou byste roztáli blahem a i když přivřeme obě oči, stále se najde dost chyb (když pominu jednoduchý a předvídatelný příběh (který je beztak u podobných filmů v tzv. "povinné výbavě"), je to především relativní plýtvání některých herců, např. Hwang Jang Lee je odsouzen do role mlčícího statisty, díky bohu že na konci má alespoň dva krátké (asi dvacet sekund ;) souboje s Hideki Saijem), ale... jestli máte chuť na béčko, které se za svůj původ nemusí stydět a nevadí vám když ve filmu hrají ženy prim, pak tyhle "andílky" zkuste. S trochou tolerance nebudete litovat... 60%

Jet Li se vrací jako Wong Fei-Hung ve filmu režírovaném mistrem parodie Wong Jingem. To je záruka kvalitních bojových scén, tentokrát ale i potrhané bránice. Ping doslova překvapuje šílenou kung-fu parodií, které není nic svaté. Ping záměrně předrátoval všechny sekvence, někdy je tempo až drasticky zrychlené a všechno působí hrozně komicky. Vrcholy filmu jsou: "přezpívaná" (zřejmě dost sprostě) Wong Fei-Hung theme (ta klasická hudba, co si každý kdo viděl Once upon a time in China pobrukuje), souboj s "kung-fu cult masterem" Jabem All Akbarem (mistr v Hung-Gar), který se z normálního souboje zvrne v orgie typu "Ale Fei-Hungu říkal si, že uděláš kop beze stínu!" WFH:"Copak nemůžu blafovat?". Za vidění stojí také závěrečná bojová sekvence, kdy Jet v kostýmu kohouta bojuje se stonožkou (jako čínským lvem), až uvidíte jak šestnáctičlenná stonožka dělá salto s dvěma vruty, už nebudete chtít nic jiného. Na konci se také dočkáme variace na Drunken Mastera, kdy Jet Li ukáže, že když chce, zvládne Drunken Fist taky :-) Tento film je bezesporu to nejšílenější co kdy Jet natočil, Pokud nevěříte, skoukněte to. Nebudete litovat. 80%